Hledat:

Invia.cz Last minute Tunisko Dovolená v Chorvatsku Pojeďte do Egypta Bulharsko Last minute Kréta
 

Norsko

Norské království
Kongeriket Norge
Kongeriket Noreg
vlajka Norska
vlajka
znak Norska
znak
Hymna: Ja, vi elsker dette landet
Geografie

Europe-Norway.svg Poloha Norska

Hlavní město: Oslo
Rozloha: 385 199 km² z toho pevnina 323 802 km² (59. na světě)
z toho 6,0 % vodní plochy
Nejvyšší bod: Galdhøpiggen (2 469 m n. m.)
Časové pásmo: +1
Poloha: 65° s. š., 11° v. d.
Obyvatelstvo
Počet obyvatel: 5 320 143 (119. na světě, (2017))
Hustota zalidnění: 14 ob. / km² (213. na světě)
HDI: 0,944 (velmi vysoký) (1. na světě, 2014)
Jazyk: norština (bokmål a nynorsk), sámština (v šesti komunách)
Náboženství: luteráni 85,7 %
římští katolíci 1 %
další křesťané 3,4 %
muslimové 1,8 %[1]
Státní útvar
Státní zřízení: konstituční monarchie
Vznik: 7. června 1905 (uznáno 26. srpna 1905) (vyhlášení nezávislosti na Švédsku)
Král: Harald V.
Předseda vlády: Erna Solbergová
Měna: koruna (NOK)
HDP/obyv. (PPP): 61 197[2] USD (8. na světě, 2015)
Mezinárodní identifikace
ISO 3166-1: 578 NOR NO
MPZ: N
Telefonní předvolba: +47
Národní TLD: .no
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons

Norsko (zastarale Norvežsko, v místní jazykové verzi bokmål celým názvem Kongeriket Norge (Norské království), ve verzi nynorsk Kongeriket Noreg, v řeči národnostní menšiny Sámů Norka) je stát ve Skandinávii. Rozloha 323 758 kilometrů čtverečních z něj činí 8. největší stát v Evropě. Hlavním městem je Oslo se zhruba 911 000 obyvateli (tzv. Velké Oslo – Stor Oslo). Norsko je unitární stát a parlamentní monarchie. Sousedí se Švédskem na většině jihovýchodní hranice, s FinskemRuskem na severovýchodě. S Ruskem vede spor o dělící linii teritoriálních vod v Barentsově moři. Pod norskou suverenitu patří rovněž arktické souostroví Svalbard (Špicberky) a ostrov Jan Mayen, jež leží nedaleko Islandu. Administrativně dosud patří Norsku také ostrov Bouvetøya v jižním Atlantiku. Země si činí nárok i na Ostrov Petra I. v jižním Pacifiku a teritorium Země královny Maud (Dronning Maud Land) v Antarktidě.

Norsko je převážně hornatá země, nejvyšší hora Galdhøpiggen měří 2469 metrů. V její blízkosti také leží dva norské ledovce JostedalsbreenJotunheimen, lákající každý rok tisíce turistů. Na mezinárodní silnici E16, spojující Oslo s Bergenem na západním pobřeží Norska, se nachází nejdelší silniční tunel na světě (Lærdalský tunel, 24,5 km dlouhý).

Norsko vytvořilo severský model sociálního státu. Norský stát rovněž udržuje své vlastnictví v klíčových průmyslových odvětvích, jako je těžba ropy a zemního plynu. Ropný průmysl představuje zhruba čtvrtinu hrubého domácího produktu (HDP).[3] Norsko je patnáctým největším světovým producentem ropy na světě.[4] Je největším těžařem ropy (v přepočtu na jednoho obyvatele) mimo Blízký východ.

Norsko má 4. nejvyšší HDP na obyvatele na světě (v paritě kupní síly).[5] Od roku 2009 se Norsko umisťuje na první příčce žebříčku Indexu lidského rozvoje, který sestavuje OSN.[6] Norsko se umístilo na prvním místě i ve Zprávě o světovém štěstí OSN v roce 2017.[7] Podle indexu demokracie vytvářeného časopisem The Economist má Norsko nejkvalitnější demokracii na světě.[8] Má rovněž jednu z nejnižších úrovní kriminality na světě.[9]

Etymologie[editovat | editovat zdroj]

Jméno dali Norsku zřejmě staří Gótové nebo Dáni a znamenalo v jejich jazyce „cesta na sever“. V historickém záznamu řeči vikingského náčelníka Ottara k anglickému králi Alfrédovi zhruba v roce 880 je dnešní území Norska nazýváno Norðvegr. Teprve ve 14. století se začaly používat formy jména země Noreg(h)e, Norig(h)e, Norg(h)e nebo Norie. Oficiální název Noreg v jazyce nynorsk byl přijat teprve po jazykové reformě z roku 1938, zatímco název Norge v jazykové verzi bokmål je používán zhruba již od roku 1450.

Dějiny Norska[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Dějiny Norska.
Kalmarská unie kolem roku 1500

Stopy po prvním lidském osídlení archeologové dávají do souvislosti s kulturou zvanou Ahrensburgien (pojmenovanou po vesnici Ahrensburg, ležící 25 km severovýchodně od Hamburku, v německém státě Šlesvicko-Holštýnsko). Tato kultura je lokalizována do severoevropských nížin v období 9. - 7. tisíc let př. n. l. Příslušníci této kultury byly především lovci sobů, kteří žili ve stanech, nebo mírně zahloubených chatách. Užívali štípané hroty s řapíkem, oštěpy a luky. Tyto nejstarší stopy lidského osídlení v Norsku se nacházejí podél pobřeží, kde se po poslední době ledové, mezi léty 11 000 a 8 000 př. n. l., stáhl ledovec.  

K nejcennějším nálezům patří ty z doby okolo 5000 př. n. l., ze severu Norska, z Finnmarku, zejména z obce Alta, kde byly objeveny pozoruhodné skalní rytiny, znázorňující především lov (dnes součást Světového dědictví UNESCO). Archeologové v souvislosti s těmito nálezy někdy hovoří o kultuře Komsa. Druhé centrum nálezů z této doby se nachází na jihozápadě země, v Rogalandu (kultura Fosna). Velká vzdálenost těchto nálezů vedla dlouho k přesvědčení, že šlo o dvě různé kultury, to však bývá od 70. let 20. století zpochybňováno. Dnes většina historiků předpokládá, že jižní centrum bylo starší a sever byl z tohoto centra osídlen, pochodem po pobřeží. Nálezy z Alty jsou nejrozsáhlejšími skalními kresbami v celé Skandinávii. Prozrazují, že místní obyvatelé doby kamenné byli především lovci a rybáři.

Mezi lety 3000 až 2500 př. n. l dorazili do východního Norska noví osadníci, řazení k tzv. kultuře se šňůrovou keramikou. Byli to indoevropští zemědělci, kteří již pěstovali obilí a chovali krávy a ovce. Lov a rybolov se stal u nich až sekundárním zdrojem obživy. Od roku 1500 př. n. l. jsou zaznamenány stopy po užití bronzu, ovšem bronzové nástroje se zřejmě omezovaly jen na náčelníky. Na skalních rytinách se objevují nové motivy, především sluneční kotouč, který byl patrně uctíván. Výrazným motivem jsou také lodě, zejména typu hjortspring. Také vztyčené kamenné monumenty jsou uspořádány do tvaru, který připomíná loď.

Na počátku doby železné (posledních 500 let před naším letopočtem) došlo zřejmě k populační krizi, neboť archeologové nacházejí jen málo pozůstatků. Oživení nastalo zhruba po začátku našeho letopočtu, kdy se obyvatelé Norska dostali do kontaktu s římskou Galií. Bylo nalezeno asi 70 římských bronzových kotlů, často používaných jako pohřební urny.

Z kontinentu se také do Norska dostalo patrně runové písmo. Nejstarší známý norský runový nápis pochází ze 3. století. K nejstarším užívaným slovům patří "vik" označující fjord či záliv. Právě toto slovo se stalo také kořenem pojmu Viking. O Vikinzích historici hovoří od 8. století, kdy začaly jejich výboje. Za mezník je obvykle pokládáno vikingské přepadení kláštera v Lindisfarne na severovýchodě Anglie v roce 793. Vikingové pak pronikli takřka do všech částí Evropy a také na pobřeží dnešní Kanady. Vikingové z území dnešního Norska byli nejvíce aktivní na britských ostrovech a východních ostrovech Severní Ameriky. Dnešní irská města Dublin, Limerick a Waterford byla založena právě osadníky z Norska. Norští Vikingové v 9. století osídlili také Faerské ostrovy, Orkneje a Island. Roku 985 založili první osady v Grónsku.

V norském národním povědomí je klíčovým rok 872, kdy Harald I. Krásnovlasý, po bitvě u Hafrsfjordu (nedaleko Stavangeru), jako první sjednotil většinu norského území a stal se prvním norským králem. Centrum Haraldovy říše bylo na jižním pobřeží. Po Haraldovi se moci chopil jeho syn Erik Krvavá sekyra, po jeho sesazení pak další z Haraldových synů Haakon I. Norský. Ten již začal koketovat s křesťanstvím. Christianizaci však zabránilo to, že se moci po Haakonově smrti ujali velcí ctitelé severských tradic Harald II. Norský a Haakon Sigurdsson. Až Olaf I. Tryggvason znovu začal v zemi prosazovat křesťanství, a to často velmi násilně. Postavil také první kostel, roku 995 v Mosteru. Olaf I. Tryggvason proslul též jako vikingský dobyvatel, když s 390 loděmi napadl Anglii a oblehl Londýn. V jeho christianizačním díle pokračoval jinak poměrně neúspěšný panovník Olaf II. Norský, později prohlášený za svatého. Jeho nástupce Knut Veliký pak Norsko prvně v jeho historii zapojil do vícenárodní říše, tzv. Severské říše, avšak jen nakrátko. Po něm se znovu prosadili lokální vůdci.

Velkým problémem norského státu bylo nástupnictví. Tradice dávala právo nastoupit na trůn všem královým synům, což vedlo k mnoha bojům a také posilovalo církev, která si činila nárok do otázky nástupnictví mluvit. Sérii norských občanských válek ukončil až roku 1217 Haakon IV. Norský, který nastolil jasný nástupnický řád. Jeho vláda byla ve znamení míru, konsolidace monarchie a definitivního sjednocení země. Období jeho panování je považováno za vrcholné období středověkého Norska.

Rozvoj pokračoval i ve 14. století, ačkoli třeba epidemie moru v roce 1349 vyhubila třetinu obyvatelstva. Společenská struktura, která se během vrcholného středověku v Norsku vytvořila, nebyla typicky feudální (jako i v jiných skandinávských zemích). Král a šlechta sice získali mnoho pozemků a původně nezávislí zemědělci se stali jejich nájemci, avšak zůstali v mnohem svobodnějším postavení než poddaní na kontinentě. Vzhledem k nízké hustotě zalidnění (posilované i decimací obyvatelstva epidemiemi) byl půdy stále dostatek, což činilo vyjednávací pozici nájemců mnohem silnější. Tento rys zformoval rovnostářskou tradici Norska (i celé Skandinávie), která v jisté transformaci přetrvává dosud.

Velkou roli začal ve 14. století sehrávat hanzovní obchod, jeho centrem se stal Bergen. Delší čas byl Bergen v důsledku toho tak trochu "státem ve státě".

V roce 1380 Olaf II. Dánský spojil Norsko a Dánsko do personální unie, roku 1397 královna Markéta I. připojila i Švédsko (sňatkovou politikou) a vznikla Kalmarská unie. Jádro této říše bylo ovšem v Dánsku a Norsko tak začalo být poněkud periferizováno. Nadvláda Dánů trvala dalších 434 let, proto norští nacionalisté v 19. století hovořili o "čtyřsetleté noci".

Po nárůstu daňového zatížení Norů také již krátce po vzniku unie vypuklo proti dánské nadvládě první povstání, ale neuspělo. Ekonomicky Norsko pod Dány skutečně chřadlo, což ještě zhoršily silné pirátské ataky. Periferizace ještě zesílila s nástupem oldenburské dynastie na trůn. Norové se roku 1502 pokusili o vzpouru vedenou šlechticem Knutem Alvssonem, ale ta byla znovu rozdrcena. Norové si z Oldeburků oblíbili jen krále Kristiána II. Dánského, který si v Norsku našel milenku a nějaký čas tam žil. Právě Kristián však začal čelit švédské vzpouře a Švédsko také ztratil. Norové se švédsko-dánského sporu neúčastnili. Když však Švédové získali roku 1521 nezávislost, pokusili se znovu o vzpouru i oni, ale znovu byli neúspěšní. Nový stát bez Švédů se nazýval Dánsko-Norsko.

Poté, co dánský panovník přijal roku 1536 luterství jako státní náboženství, bylo zrušeno arcibiskupství v norském Trondheimu, což ještě snížilo míru norské samostatnosti, protože církevní příjmy z pozemků od té doby mířily do Kodaně. Pád katolicismu také znamenal konec poutí ke svatyni sv. Olafa v Nidaru, což snížilo kulturní výměnu Norska s Evropou. Ústupkem Dánů bylo, že roku 1661 formálně obnovili norské království (při zachování personální unie), ovšem Norové neustále platili za dánské katastrofální porážky od Švédů ztrátou svých tradičních území (Båhuslen, Jemtland, Herjedalen). O nedobré kondici Norska svědčí i hladomory z let 1695-1696, které zabily asi 10 procent obyvatel.

Velkým přelomem v norských dějinách se staly napoleonské války. Do nich se dánský král nešťastně zapletl a Dánsko bylo následně pokořeno Brity. Norové této situace využili a vyhlásili nezávislost. 17. května 1814 přijali ústavu založenou na americkém a francouzském vzoru. 14. květen (Syttende Mai) je dodnes pro Nory velký státní svátek, Den norské ústavy. Jenomže události nezávislosti nepřály. Švédové, spojenci Britů v napoleonských válkách, Norsko získali podle mírové smlouvy z Kielu. Navíc podle této smlouvy Norsko ve prospěch Dánska ztrácelo své tradiční zámořské oblasti, tedy Island, Grónsko a Faerské ostrovy. To se Norům nelíbilo, avšak vyčerpaní britskou námořní blokádou se do vojenského konfliktu se Švédy pouštět nechtěli. Po složitých politických jednáních 4. listopadu 1814 norský parlament (Storting) zvolil švédského krále Karla XIII. i králem norským, čímž posvětil novou personální unii. Panovník naproti tomu Norům ponechal jejich liberální ústavu, i řadu správních pravomocí. Umění politického kompromisu, neunáhlenost a mírnost se pak staly trvalejším rysem norské politické kultury.

Od 30. let 19. století se začal rozvíjet moderní norský nacionalismus, kterým Norové vymezovali svou identitu v rámci říše se sídlem ve Švédsku. Důraz kladli na jazyk (výsledkem jazykových třenic jsou také dvě spisovné norštiny - bokmål a nynorsk) a kulturu. Tyto tendence se příliš nelíbily novému králi Karlovi XIV., který vůči národnímu hnutí začal uplatňovat represe (které ovšem nešlo srovnat například s Metternichovými postupy v Rakouské říši). Po Karlově smrti v roce 1844 však tlak povolil a národně-liberální hnutí protlačilo řadu reforem, zejména týkajících se žen: již v roce 1854 získaly ženy právo na dědictví, roku 1863 byly neprovdané ženy osvobozeny z područí otců, brzy také středostavovské ženy začaly pracovat, typicky jako učitelky. Toto na evropské poměry časné osvobození žen dalo norské společnosti feministický rys, který je znatelný dosud.

Úspěšné postupné reformy způsobily, že Norsko roku 1848 minula revoluční vlna. Druhou příčinou bylo, že v Norsku byla slabá měšťanská vrstva, politiku i ekonomiku do značné míry stále kontrolovaly šlechtici, byť liberálně naladění. Roku 1898 bylo zavedeno všeobecné volební právo (pro muže, na ženy se rozšířilo až roku 1913), čímž vyvrcholil nenásilný a postupný proces demokratizace Norska.

Rozhodující politickou postavou počátku 20. století se stal Christian Michelsen. Roku 1903 založil stranu Samlingspartiet, která začala prosazovat odchod Norska ze švédsko-norské unie. V roce 1905 se stal premiérem a začal takticky na separaci pracovat. Když král Oskar II. odmítl podepsat zákon, který by umožňoval norské části federace zakládat vlastní konzuláty v zahraničí, Michelsenova vláda na protest podala demisi. Král nového premiéra nejmenoval, neboť se domníval, že demise je jen prázdným politickým gestem. Toho však Michelsen využil a prosadil v norském parlamentu usnesení konstatující, že tím, že král nejmenoval novou norskou vládu, zpronevěřil se svému základnímu úkolu a nemá již právo v Norsku vládnout, čímž Norsko z personální unie vystupuje. Tento závěr si Michelsen nechal ještě potvrdit v referendu. První referendum v samostatném státě pak rozhodlo, že si Norové ponechají monarchistické zřízení, což Michelsena, věřícího v republiku a prezidentský post, zklamalo, nicméně to respektoval. Datum vzniku moderního norského státu je tudíž 7. červen 1905, byť formálně byla jen vyměněna dynastie. Nenásilné rozbití švédsko-norské federace bývá uváděno jako ukázkový příklad takové možnosti (další byl až rozpad Československa roku 1993).

Za první světové války bylo Norsko neutrální. V roce 1940 bylo přepadeno Německem a přes odpor (o významný přístav Narvik na severu bojovali po boku Norů i Britové svou plnou válečnou silou) bylo obsazeno. V Norsku se poté zmocnil vlády kolaborant Vidkun Quisling. Norský odboj předvedl několik výjimečných operací, jako bylo zničení vodní elektrárny Norsk Hydro a zásob tzv. těžké vody u Vemorku, čímž byl paralyzován německý jaderný program. Důležité rovněž bylo, že na stranu Spojenců se dostalo takřka celé norské obchodní loďstvo, před válkou čtvrté největší na světě. To se zapojilo do mnoha operací, včetně evakuace v Dunquerke a vylodění v Normandii. Země byla okupována až do roku 1945.

Po válce začali norské politice dominovat sociální demokraté, jejich Norská strana práce měla v parlamentu většinu od roku 1945 do roku 1962. Jejich klíčovou osobností byl Einar Gerhardsen. Navzdory socialistické politice, norští labouristé se jasně distancovali od sovětského bloku a stali se v roce 1949 zakladateli NATO. Položili také základy norského sociálního státu, s velkou rolí státní kontroly nad ekonomikou. Například cenová kontrola a státní příděl bydlení a automobilů trvaly v Norsku až do roku 1960. Životní úroveň však prudce rostla. V 70. letech začal stát těžit ropu (její nález je datován k roku 1967) a norské bohatství se tak ještě znásobilo. Koncem devadesátých let Norsko splatilo státní dluh a přebytky rozpočtů začalo hromadit ve státním investičním fondu, který je dnes největším na světě.

Norsko bylo dvakrát vyzváno, aby se připojilo k Evropské unii, ale občané vstup vždy odmítli, v referendech z let 1972 a 1994.

Sociální demokraté již několikráte přepustili vládu konzervativně-liberálním stranám, přesto je norský politický systém poměrně konsensualistický a zaměření na sociální stát, nízké mzdové rozdíly, toleranci vůči všem menšinám a multikulturalismus prostupuje politikou většiny vlád. Konsensus je atakován jen výjimečně, jako v roce 2011, kdy pravicový extremista Anders Breivik napadl automatickou puškou letní tábor sociálnědemokratické mládeže na ostrově Utøya a umístil bombu před vládní budovu v Oslu, což mělo za následek 77 mrtvých a 319 zraněných.

Geografie[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Geografie Norska.
Mapa Norska

Norsko se rozkládá v severní Evropě na západní straně Skandinávského poloostrova a na mnoha ostrůvcích v Severním moři, Norském moři, Barentsově mořiSeverním ledovém oceánu. Pevninskými ostrovy jsou Lofoty a severněji ležící Vesterály.

K Norsku také patří:

Ostrov či souostroví Rozloha (km²) Zeměpisné souřadnice
Špicberky (Svalbard) 62 049 78°34′00″ s. š., 18°00′00″ v. d.
Jan Mayen 373 70°58′59″ s. š., 08°30′00″ z. d.
Medvědí ostrov 178 74°31′00″ s. š., 19°01′00″ v. d.
Bouvetův ostrov 49 54°26′00″ j. š., 03°24′00″ v. d.

Kromě toho si Norsko nárokuje část území AntarktidyZemi královny Maud a ostrov Petra I.

Pevninská část[editovat | editovat zdroj]

Kontinentální část Norska leží mezi 58° s. š. (Lindesneský maják 57°59′ s. š., 7°3′ v. d.) a sahá až k nejsevernějšímu výběžku pevninské Evropy na Nordkinnu 71°8′ s. š., 27°40′ v. d.. Tato místa jsou od sebe vzdálená 1700 km.

Reliéf Norska byl modelován mnoha ledovci, na západním pobřeží jsou četné fjordy, které vznikly zatopením ledovcových údolí. Pobřeží je členitá, příkrá a fjordová s mnoha drobnými ostrovy a zálivy. K jihovýchodu je pobřeží méně členité a pozvolné, ale přemodelování ledovci je také patrné. Celým Norskem se od jihu táhne Skandinávské pohoří s recentním zaledněním. Nejvyšší horou je Galdhøpiggen s 2469 metry nad mořem. Ve Skandinávském pohoří se nachází největší ledovec kontinentální Evropy Jostedalsbreen.

Podnebí Norska je ovlivněno oceánem, zejména systémem Golfského proudu. Nejvýrazněji se projevuje větev Norského proudu. Jižní oblasti Norska jsou řazeny k mírně teplému, vlhkému podnebí západních pobřeží, v Köppenově klasifikaci podnebí označovaného Cfb. Nejvíce srážek spadne na podzim. Severně od Ålesundu až k 70° s. š. se táhne podnebný pás, který odpovídá mírně teplému podnebí západních podnebí s chladným létem (Cfc). Na východ od Skandinávského pohoří se táhne pás mírně studeného kontinentálního podnebí s chladným létem (Dfc). Oblast jižního Skandinávského pohoří je pod vlivem horského podnebí (H). Za polárním kruhem panuje podnebí tundry (ET).


místo nadmořská výška (m)    teplota v lednu (°C)    teplota v červenci (°C)    teplota v roce (°C)    srážky v roce (mm)

Blindern (Oslo) 94 −4,3 16,4 5,7 763
Florida (Bergen) 12 1,3 14,3 7,6 2250
Værnes (Trondheim) 12 −3,4 13,7 5,0 892
Langnes (Tromsø) 8 −3,8 11,8 2,9 1000

Ostrov Senja v kraji Troms na severu Norska

Z tabulky je patrné, že Norsko je srážkově bohaté. Četné a vodné řeky s velkým spádem jsou velkým norským bohatstvím. Říční síť je hustá, neboť se utvářela jen velice krátce. Spádové křivky řek jsou charakteristicky nevyrovnané. Hlavními řekami jsou: GlommaGudbrandsdalslågen (Lågen, Vorma), Dramselv, Numedalslågen (Lågen), Otra, Sira, Namsen, Vefsna, Altelv, Tana, Lundeelv, Songa, Kvenna.

V Norsku jsou četná jezera a silně podmáčené oblasti. Norsko by mohlo být, podobně jako Finsko, nazýváno „Zemí tisíců jezer“. K největším jezerům patří jezero Mjøsa, Røssvatnet, Femunden, Randsfjorden, Tyrifjorden, Snåsavatnet, Tunnsjøen, Limingen, ØyerenBlåsjø (všechna jezera přesahují 80 km²). Hornindalsvatnet je nejhlubší norské a evropské jezero, jeho hloubka dosahuje 514 metrů.

Půdy jsou v nižších polohách podzolované, ve větších nadmořských výškách Skand jsou půdy slabě vyvinuté. V teplejších částech Norska jsou i luvisoly. Četné je i zastoupení histosolů.

Vláda a politika[editovat | editovat zdroj]

Norský premiér Stoltenberg a ruský prezident Medveděv, Norsko, 2010

Norsko je dědičná parlamentní monarchie, jejíž oficiální hlavou je král. Současným panovníkem je od roku 1991 král Harald V. (narozen 21. února 1937), po jeho smrti na trůn nastoupí jeho syn Haakon Magnus (nar. 20. července 1973). Moc zákonodárná je v rukou parlamentu – Stortingu, který je volen na čtyři roky. Moc výkonná je v rukou norské vlády v čele s ministerským předsedou.

Král je nejen hlavou Norského království, ale stojí také v čele Norské církve, je vrchním velitelem Norských ozbrojených sil a plní reprezentativní funkce. Vládnoucí panovník je také Velmistrem Norského královského řádu svatého Olafa.

Norský parlament sídlí v Oslu. Storting se dělí na Lagting (horní komora) a Odelsting (dolní komora). Počet křesel ve Stortingu se měnil: v roce 1882 měl 114 křesel, v roce 1903 117, v roce 1906 123, v roce 1918 126, v roce 1921 150, v roce 1973 155, v roce 1985 157, v roce 1989 165 a od roku 2005 má 169 křesel.

Politické strany[editovat | editovat zdroj]

Ekologická politika[editovat | editovat zdroj]

Norsko má podobně jako další skandinávské země aktivní politiku ochrany životního prostředí. V poslední době zavedlo např. zákonné restrikce týkající se rtuti nebo bromovaných zpomalovačů hoření, opatření pro snížení emisí oxidů dusíku nebo projekt zachycování a skladování oxidu uhličitého (CCS).[10] Norsko také navrhlo zařazení hexabromcyklododekanu (HBCD), který se v řadě zemí používá jako bromovaný zpomalovač hoření, na černou listinu perzistentních organických látek regulovaných Stockholmskou úmluvou.[11]

Spory vyvolává norské rozhodnutí ignorovat zákaz komerčního lovu velryb, který v roce 1986 vyhlásila Mezinárodní velrybářská komise (IWC). Norsko od roku 1993 pravidelně velryby loví a mapříklad pro rok 2009 úřady vydaly povolení ulovit pro obchodní účely 885 plejtváků malých (Balaenoptera acutorostrata), kteří patří mezi ohrožené druhy.[12]

Problematika ochrany dětí[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Barnevernet.

Ochrana dětí a jejich práv v Norsku je zdrojem velkých kontroverzí – někteří ji chválí a mluví o její vysoké úrovni,[13][14] jiní ji naopak odsuzují a mluví o hrubém porušování práv dětí i rodičů. Kvůli mezinárodně známým sporným případům je země obviňována, že v ní dochází k plánovitému odebírání dětí kvůli finančnímu zabezpečení osvojitelů, které v Norsku činí až 30 000 eur ročně.[15][zdroj?]

V roce 2007 Evropský soud pro lidská práva konstatoval, že Norsko v případu pana Sancheze Cardenase porušilo lidská práva, když mu na základě neprokázaných obvinění zakázalo vídat jeho děti. Kritizovanou praxi však norský úřad na ochranu dětí (Barnevernet) v reakci na soudní rozhodnutí výrazněji nezměnil.[16] Rozličné sporné případy odebrání dětí zahraničním občanům vzbudily pozornost v zahraničních médiích či vyústily v diplomatické a soudní spory Norska a jeho úřadů s řadou států, jako jsou Švédsko,[17] Rusko,[18][19] Polsko[20] a Indie[21][22][23].

Případ konfiskovaných dětí české matky vyvolal pozornost i v České republice a vedl k tomu, že Norsko bylo kritizováno i na půdě Výboru pro občanské svobody, spravedlnost a vnitřní věci Evropského parlamentu.[24]

Administrativní dělení[editovat | editovat zdroj]

Mapa administrativního členění Norska znázorňuje 18 krajů (fylker) a ostrovy Špicberky a Jan Mayen, které jsou součástí norského království.

Norsko je rozděleno na 18 krajů (norsky: fylke, pl. fylker), do roku 1918 známých jako amt, pl. amter, a 422 samosprávných obcí (kommune, pl. kommuner).[25] Hlavní město Oslo je považováno za kraj a samosprávné město. V každém kraji je král reprezentován guvernérem (fylkesmann).

Norskými kraji jsou:

V Norsku existuje celkem 96 sídel se statusem města. Mezi devět největších z nich patří k 1. červenci 2009:[26]

Deset nejlidnatějších měst v Norsku
město počet obyvatel rozloha
(km²)
hustota zalidnění
(obyv./km²)
Oslo 580 229 453 1280
Bergen 253 600 465 545
Stavanger/Sandnes 122 602 71 1726
Trondheim 169 343 341 496
Kristiansand 80 748 276 292
Fredrikstad 73 175 290 252
Tromsø 66 901 2557 26
Sandnes 64 034 302 212
Drammen 61 958 137 452

Norsko má rovněž dvě integrální zámořská teritoria, a to ostrovy Jan Mayen a Špicberky. Dále má tři antarktická a subarktická závislá území: Bouvetův ostrov, Ostrov Petra I. a Zemi královny Maud.

Ekonomika[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Ekonomika Norska.

Norsko je rozvinutý průmyslový stát s výraznou odvětvovou specializací. Významnou roli hraje rybolov, těžba dřeva, těžba ropyzemního plynu, a dalších nerostných surovin. Především kvůli případnému omezení těžby ropy a rybolovu Norsko opakovaně odmítlo vstup do EU. Norsko je velkým výrobcem poměrně čisté elektrické energie, která se z více než 99 % vyrábí v hydroelektrárnách.

Před průmyslovou revolucí[editovat | editovat zdroj]

Rybářská vesnice na Lofotech

Před průmyslovou revolucí bylo norské hospodářství založeno převážně na zemědělství a rybolovu. Norové žili v nedostatku, ale hladomory byly vzácné. Kromě několika úrodných oblastí v HedemarkenØstfold se zemědělská výroba omezovala na obiloviny – oves, žitoječmen, a hospodářská zvířata – ovce, kozy, skot, prasatadrůbež. Na některých místech bylo zemědělství doplněno lovem.

V severním Norsku (Finnmarka) žije národnostní menšina Sámové, jejíž příslušníci kočovali a kočují se stády sobů, jiní Sámové soby chovají a věnují se rybolovu. Sámové mají právo používat vlastní jazyk sámegiella, velmi podobný finštině a postavený na roveň norštině.

Rybolov byl podél celého pobřeží drsnou a nebezpečnou prací. Rybí populace byly velice hojné, lovili se sledi, tresky, platýsi a další spíše chladnomilnější druhy. S příchodem brambor se Norům značně ulevilo.

Hospodářská situace v Norsku nikdy plně neumožnila rozvoj feudálního zemědělství, přestože někteří králové odměňovali půdou své oddané.

Samostatně hospodařící zemědělci měli a stále mají hlavní podíl při obhospodařování půdy.

Na počátku 19. století byla všechna dostupná zemědělská půda zcela zabrána a mnoho rodin pracovalo v nájmu pachtýřů, to se stalo hlavní hybnou silou norské emigrace do Spojených státůKanady.

Třída obchodníků a úředníků byla v Norsku jen málo vyvinuta. Jen v některých městech, zejména v Bergenu, vzrůstal obchod s různým zbožím. První skutečně zámožní lidé byli mezi lodními přepravci.

Průmyslová revoluce[editovat | editovat zdroj]

Od 70. let je pilířem norské ekonomiky ropný průmysl

Kromě dolů v KongsberguRørosu přicházela industrializace v podobě prvních textilních továren, které byly v Norsku budovány v polovině 19. století.

První velké průmyslové podniky byly budovány kolem vodních zdrojů. Samem Eydem bylo roku 1905 založeno Norsk Hydro a průmyslové společnosti začaly růst na místech jako je Rjukan, Odda a jinde.

V roce 1910 norská průmyslová výroba přesáhla výrobu zemědělskou. Přínos průmyslu byl zjevný, kapitál byl více a více dosažitelný. Byly otvírány manufaktury – mlékárny, továrny na zpracování ryb, papírny, hutě, továrny na zpracování dřeva atd. Rozvoj průmyslu měnil i politiku, vedl k zakládání bank, které sloužily dalším potřebám průmyslu.

Do průmyslu odcházel velký počet lidí, které již nebyl schopen pojmout zemědělský sektor. Mzdy v průmyslu začaly přesahovat výdělky v zemědělství. V tu dobu začal dlouhodobý trend snižování podílu obdělávané půdy a trend snižování počtu venkovského obyvatelstva. Pracující třída se stávala výrazným fenoménem Norska, měla vlastní čtvrtě, kulturu a politiku.

Demografie[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Obyvatelstvo Norska.
Bergen, druhé největší město Norska

Etnicky jsou obyvatelé Norska hlavně Norové, ale na severu země žije i původní komunita Sámů (Laponců). V lednu roku 2015 překročil počet obyvatel 5 milionů, z nichž má zhruba 16 % (805 000) zahraniční původ.[27] Na počátku roku 2015 žilo v Norsku 92 000 Poláků, kteří tak vytvořili nejsilnější přistěhovaleckou skupinu. V Norsku žije přibližně 450 000 lidí neevropského původu, včetně 36 000 Pákistánců, 38 000 Somálců a 30 000 Iráčanů. Mimo velkou skupinu Afričanů a Asiatů žije dnes v Norsku ještě 40 000 Litevců a 39 000 Švédů.[28]

V zemi existují dvě oficiální spisovné varianty norštiny. Zatímco bokmål, jazyk více než 80 % obyvatel Norska, je velkou měrou ovlivněn dánštinou, která byla více než 400 let úředním jazykem, nynorsk vychází z venkovských nářečí, která si uchovala staronorské prvky.

Norská vláda podporuje politiku multikulturalismu,[29] která zdůrazňuje prospěšnost kulturní, etnické a náboženské rozmanitosti pro společnost a stát. Vládní koalice premiéra Jense Stoltenberga zahrnula do svého vládního programu prosazování multikulturní společnosti a deklarovala, že "diverzita obohacuje norskou společnost".[30]

Kultura[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Kultura Norska.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Norská literární věda hovoří o „Velké čtyřce“ klasických norských spisovatelů. Patří do ní Henrik Ibsen, Bjørnstjerne Bjørnson, Jonas Lie a Alexander Kielland. Bjørnson získal i Nobelovu cenu za literaturu, stejně jako Sigrid Undsetová a Knut Hamsun. Zakladatelem moderní norské literatury je Ludvig Holberg. K průkopníkům moderní literatury patřil též jazykovědec a historik Henrik Wergeland či Arne Garborg, který mimo jiné přeložil do norštiny Odysseu. Po druhé světové válce se prosadil Tarjei Vesaas.

Nejvýznamnějším představitelem rozmachu skandinávské detektivky z počátku 21. století je Jo Nesbø. Velmi oceňovaným současným autorem dětské literatury je Jostein Gaarder, v humoristické literatuře je to Erlend Loe, v klasické beletrii Lars Saabye Christensen. Nejuznávanějším současným dramatikem je Jon Fosse.

Výtvarné umění[editovat | editovat zdroj]

Sklizeň ovsa, Axel Lindahl

Nejslavnějším norským malířem je bezpochyby Edvard Munch. Theodor Kittelsen se proslavil v Norsku jako ilustrátor starých bájí a lidových pověstí. Nejznámějším sochařem je Gustav Vigeland, architektem Sverre Fehn, nositel prestižní Pritzkerovy ceny.

První norská fotografie je datována rokem 1839, kdy Hans Thøger Winther přivezl svůj první fotoaparát. Nejstarší dochovaná fotografie je jeden z jeho prvních snímků z roku 1840. Daguerrotypie se rozšířila ve čtyřicátých letech, kdy si mnoho pionýrských fotografů otevíralo ve větších městech ateliéry zaměřené především na portrétní fotografii. Do menších obcí fotografové přicházeli s mobilním zařízením. Mezi fotografy byl významný podíl žen. Thøger Winther publikoval množství novinových článků na téma fotografie a nakonec v roce 1845 i knihu fotografických návodů. Významnou pozici zaujímá v norské fotografii také krajinářská fotografie, která zde zapustila kořeny okolo roku 1860. Marcus Selmer je považován za jednoho z prvních krajinářů, ale nejsystematičtější úsilí cestování a fotografování krajiny věnovali Knud Knudsen a Švéd Axel Lindahl. Jako v mnoha zemích byl vývoj techniky, řemesla a umění fotografie v Norsku mimo jiné důsledkem změn technologie, zlepšování ekonomických podmínek a míry uznání fotografie jako svéprávné formy umění.

Hudba[editovat | editovat zdroj]

Světově proslulým hudebním skladatelem je Edvard Grieg. Ke známým skladatelům patří i Johan Svendsen. Z interpretů lze vzpomenout operní pěvkyni Sissel Kyrkjebø.

V populární hudbě se prosadila v 80. letech synthpopová skupina A-ha s frontmanem Mortenem Harketem. Mezinárodní verzi soutěže Pop Idol vyhrál Kurt Nilsen. V současnosti se v populární hudbě prosazuje například Alexander Rybak. Úspěšná je také dívčí skupina Katzenjammer a z mladší generace duo Marcus & Martinus.

V polovině 80. let 20. století se v Norsku začal rozvíjet hudební subžánr heavy metalu zvaný black metal. Mezi první kapely patřily Mayhem, Burzum, Darkthrone a mnoho dalších. Jednou z nejvýraznějších osobností tehdejšího black metalu byl Øystein Euronymous Aarseth, který byl v roce 1993 zavražděn Vargem Vikernesem, který zároveň podpálil několik křesťanských kostelů za účelem pomstít vymýcení původního náboženství ve Skandinávii. Mezi témata black metalu patří temnota a misantropie, často rozebírá stinné stránky lidské historie. I když mnoho kapel používá ve svých textech satanismus jako téma, jde spíše o metaforické vyjádření, které pramení z nenávisti vůči náboženstvím, církvím a jiným, z jejich pohledu, pochybným hodnotám.

Black metal osvětluje dokument Until the Light Takes Us z roku 2008.[31]

Film[editovat | editovat zdroj]

Na Oscara byl nominován režisér Morten Tyldum. Ve filmech švédského režiséra Ingmara Bergmana se proslavila norská herečka Liv Ullmannová. Mezinárodního úspěchu dosáhl norský televizní seriál Okupace (Okkupert) z let 2015-2017.[32]

Gastronomie[editovat | editovat zdroj]

Většinou se tvrdí, že skandinávská kuchyně je velice „obyčejná“ – skromná, málo nápaditá. Pravdou je, že ta norská se snaží myslet velmi tradičně. Používají se postupy a suroviny známé už z dob Vikingů, hlavní surovinou jsou různá masa – klasické je maso jehněčí a zvěřina jako sob a los. Masa se upravují hlavně vařením ve vodě nebo pečením. Tradičními recepty jsou fårikål – pečené jehněčí, finnbiff – vařené sobí maso s houbami a krémovou omáčkou, elggryte – vařené losí maso s cibulí a jalovcem.

V norském jídelníčku mají velké zastoupení ryby a „dary moře“. Celosvětově známý je norský losos a lososí tatarák (laksetartar). Hojně se využívá treska, ale i ryby sladkovodní z jezer a řek - specialitou je pstruh (ørret) z Hardangerviddy. Unikátní chuť má velrybí maso - z něj jsou připravované různé druhy steaků (hvalbiff). Rybáři ze severských krajů konzumují i maso tuleňů.

Přílohou v Norsku jsou brambory a kořenová zelenina. Norové také konzumují sýry a výrobky z mléka, zvláštní karamelovou příchuť má tradiční sýr Brunost, vyráběný jak z kravského, tak i kozího mléka. V norském jídelníčku nechybí také dezerty: vafle se zakysanou smetanou a různými druhy marmelád a džemů z lesního ovoce nebo Lofotských jahod.[33]

Dnes je Norsko jedním z předních spotřebitelů mražené pizzy Grandiosa. Populární je také mexické tacos (Tex-Mex).[34]

Věda[editovat | editovat zdroj]

Proslavená je norská matematická škola. Jedním z nejvýznamnějších světových matematiků byl Niels Henrik Abel, věnoval se zejména funkcionální analýze. Sophus Lie vytvořil teorii spojité symetrie, Atle Selberg se věnoval rozvíjení teorie čísel, Caspar Wessel jako první nabídl geometrickou interpretaci komplexních čísel, Peter Ludwig Mejdell Sylow rozvinul teorii grup, Axel Thue je označován za zakladatele formálních jazyků. Není tudíž divu, že rozvinutá je tradičně v Norsku (jako i v jiných skandinávských zemích) také informatika. Například programátoři Ole-Johan Dahl a Kristen Nygaard byli tvůrci programovacího jazyka Simula 67. Nobelovu cenu za fyziku získal Ivar Giaever, za chemii Lars Onsager, za fyziologii May-Britt Moserová a její manžel Edvard Moser. Vilhelm Bjerknes je zakladatelem moderní meteorologie. Gerhard Armauer Hansen objevil bakteriálního původce lepry. Linného žákem byl botanik Martin Vahl. Mineralog Victor Goldschmidt patří k zakladatelům geochemie.

Ragnar Frisch, Finn E. Kydland a Trygve Haavelmo získali Nobelovu cenu za ekonomii. V dalších humanitních a sociálních vědách získali věhlas "zelený filozof" Arne Næss či sociolog Stein Rokkan. V politologii je průkopníkem výzkumu míru a konfliktů Johan Galtung, autor známých pojmů „pozitivní mír“ a „negativní mír“. Kodifikátorem jedné ze dvou oficiálních verzí spisovné norštiny, nynorsku, byl lingvista Ivar Aasen.

Sport[editovat | editovat zdroj]

Osm zlatých olympijských medailí má biatlonista Ole Einar Bjørndalen, stejně jako běžec na lyžích Bjørn Dæhlie. Šest lyžařka Marit Bjørgenová, čtyři biatlonista Emil Hegle Svendsen, sjezdař Kjetil André Aamodt a rychlobruslař Johann Olav Koss. K legendárním sportovcům patří i krasobruslaři Axel Paulsen a Sonja Henie, rychlobruslař Hjalmar Andersen, sjezdař Aksel Lund Svindal, maratonská běžkyně Grete Waitzová nebo oštěpař Andreas Thorkildsen. K nejlepším šachistům současnosti patří velmistr Magnus Carlsen.

Velmi úspěšní jsou Norové v házené, norská házenkářská reprezentace žen vybojovala dvakrát zlato na olympijských hrách (2008, 2012), tři tituly mistryň světa (1999, 2011, 2015) a sedmkrát triumfovala na mistrovství Evropy. Norské ženy jsou úspěšné i ve fotbale, vyhráli mistrovství světa (1995), olympijský turnaj (2000) i evropský šampionát (1987, 1993). K nejúspěšnějším norským mužským fotbalistům patří John Arne Riise, Tore André Flo, Ronny Johnsen či Ole Gunnar Solskjær.

V Norsku byly dvakrát uspořádány zimní olympijské hry, v roce 1952 v Oslu a roku 1994 v Lillehammeru.

Galerie[editovat | editovat zdroj]

Seznam aktuálního počasí


Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. CIA World Factbook: Norsko
  2. Světová banka. GDP per capita, PPP (current international $) [online]. [cit. 2017-01-14]. Dostupné online. 
  3. Statistics Norway raises '07 GDP outlook, cuts '08. Reuters U.K.. Dostupné online [cit. 2018-11-09]. (anglicky) 
  4. The World Factbook — Central Intelligence Agency. www.cia.gov [online]. [cit. 2018-11-09]. Dostupné online. (anglicky) 
  5. GREENFIELD, Beth. The World's Richest Countries. Forbes. Dostupné online [cit. 2018-11-09]. (anglicky) 
  6. Human Development Reports. hdr.undp.org [online]. [cit. 2018-11-09]. Dostupné online. (anglicky) 
  7. RANKIN, Jennifer. Happiness is on the wane in the US, UN global report finds. the Guardian [online]. 2017-03-20 [cit. 2018-11-09]. Dostupné online. (anglicky) 
  8. Democracy Index 2017. www.eiu.com [online]. [cit. 2018-11-09]. Dostupné online. (anglicky) 
  9. Why Norway? / Living in Norway / StudyinNorway / Home - Study in Norway. www.studyinnorway.no [online]. [cit. 2018-11-09]. Dostupné online. (anglicky) 
  10. Miroslav Šuta: Norsko zakazuje rtuť a chce skladovat CO2, Odpady, 17. 6. 2008
  11. Miroslav Šuta: Stockholmská úmluva: Tucet špinavců dostal 9 nových parťáků Archivováno 12. 5. 2009 na Wayback Machine, respekt.cz, 10. 5. 2009
  12. Norsko v příštím roce sníží kvótu pro komerční lov velryb
  13. KOJAN, Bente Heggem. Norwegian Child Welfare Services: A Successful Program for Protecting and Supporting Vulnerable Children and Parents?. Australian Social Work. 2011-03-18, roč. 64, čís. 4, s. 443-458. Dostupné online. DOI:10.1080/0312407X.2010.538069. (angličtina) 
  14. Child Protection Systems. Příprava vydání Neil Gilbert, Nigel Parton, Marit Skivenes. 1. vyd. New York: Oxford University Press, 2011. 288 s. ISBN 978-0-19-979335-8. S. 154-182. (angličtina) 
  15. http://www.tnp.no/norway/panorama/2704-an-unfinished-debate-on-barnevernet
  16. http://echo24.cz/a/wJytC/pravnik-odebirani-deti-v-norsku-predevsim-velky-byznys
  17. http://zdechovsky.blog.idnes.cz/c/458923/nevdecni-svedove-barnevernet-bere-i-svedske-deti-v-norsku.html
  18. http://czech.ruvr.ru/news/2014_11_11/Otazka-ruskych-deti-bude-vznesena-v-OSN-8111/
  19. http://voiceofrussia.com/2013_04_28/Norway-s-removal-of-children-from-Russian-mother-illegal-Astakhov/
  20. http://nadhlad.com/content/poliakom-v-norsku-stat-ukradol-dieta-bolo-smutne
  21. http://www.washingtonpost.com/blogs/worldviews/post/indian-government-media-backtrack-as-norway-child-custody-case-unravels/2012/03/22/gIQAHaOdTS_blog.html
  22. http://www.bbc.com/news/world-asia-india-17821841
  23. http://timesofindia.indiatimes.com/india/After-year-long-tussle-Norway-kids-are-home/articleshow/12860396.cms
  24. http://www.ceskenoviny.cz/svet/zpravy/v-europarlamentu-zaznela-kritika-norska-kvuli-cesky-detem/1143696
  25. https://www.regjeringen.no/no/aktuelt/startskudd-for-nye-sandefjord-kommune/id2525378/
  26. Kvartalsvise befolkningsendringer [online]. Statistics Norway [cit. 2008-09-10]. Dostupné online. (norsky) 
  27. Questions about immigrant-related statistics. Key figures Immigration and immigrants – SSB [online]. Ssb.no, 20 June 2013. Dostupné online. 
  28. Immigrants and Norwegian-born to immigrant parents, 1 January 2015.
  29. "Islám v. svoboda rouhání". Lidovky. 2. února 2006.
  30. "Child Welfare Systems and Migrant Children: A Cross Country Study of Policies and Practice". Marit Skivenes, Ravinder Barn, Katrin Kriz, Tarja Pösö (2014). p.39. ISBN 0190205318
  31. Until the Light Takes Us na ČSFD
  32. Rusové okupují Norsko. Česká televize odvysílá seriál, který naštval Moskvu | Domov | Lidovky.cz. Lidovky.cz [online]. [cit. 2018-11-01]. Dostupné online. (česky) 
  33. dovolenanorsko.cz [online]. dovolenanorsko.cz [cit. 2016-04-26]. Dostupné online. 
  34. Aftenposten [online]. Aftenposten [cit. 2016-04-26]. Dostupné online. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • BAKKE, Elisabeth; KADEČKOVÁ, Helena; HROCH, Miroslav. Dějiny Norska. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2005. ISBN 80-7106-407-6. 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

  • Logo Wikimedia Commons Obrázky, zvuky či videa k tématu Norsko ve Wikimedia Commons
  • Seznam dělSouborném katalogu ČR, jejichž tématem je Norsko
  • Slovníkové heslo Norsko ve Wikislovníku
  • Průvodce Norsko ve Wikicestách
  • Norsko na OpenStreetMap
  • Kategorie Norsko ve Wikizprávách
  • Norway.no – oficiální stránky
  • Norge.cz – české stránky o Norsku a norštině
  • Norsko – další zajímavé české stránky o Norsku
  • Norway - Amnesty International Report 2011 [online]. Amnesty International [cit. 2011-08-09]. Dostupné online. (anglicky) 
  • Bureau of European and Eurasian Affairs. Background Note: Norway [online]. U.S. Department of State, 2011-07-18 [cit. 2011-08-09]. Dostupné online. (anglicky) 
  • CIA. The World Factbook - Norway [online]. Rev. 2011-07-12 [cit. 2011-08-09]. Dostupné online. (anglicky) 
  • Zastupitelský úřad ČR v Oslo. Souhrnná teritoriální informace: Norsko [online]. Businessinfo.cz, 2010-10-01 [cit. 2011-08-09]. Dostupné online. (česky) 
  • CHRISTENSEN, Jan, a kol. Norway [online]. Encyclopaedia Britannica [cit. 2011-08-09]. Dostupné online. (anglicky) 
 
Tento článek je převzat z české wikipedie - otevřené encyklopedie, originální článek naleznete na adrese: „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Norsko&oldid=16658557
Stránka byla naposledy upravena 14. 11. 2018 v 10:08. Editovat celý článek Norsko.
Text je dostupný pod licencí Creative Commons Uveďte autora – Zachovejte licenci 3.0 Unported, případně za dalších podmínek. Podrobnosti naleznete na stránce Podmínky užití.
Další služby: Portál | Katalog | Hledej | Zprávy | Počasí | Kurzy | Práce | Slovník | TV | Online hry | Java hry | SMS | Loga a melodie | Chat | Fórum | Kontakt | Set-top-boxy