Novopozitivismus

Novopozitivismus (logický pozitivismus, logický empirismus) je filosofický směr, který vznikl ve dvacátých letech 20. století a klade si za úkol řešit vztah filosofie a vědy v otázce relevance výpovědi o světě.

Je úzce spojen s činností Vídeňského kroužku. Jeho představiteli byli Moritz Schlick, Rudolf Carnap, Hans Reichenbach, Herbert Feigl, Karl Popper a další. Zakladatelé navazovali na myšlenky Ernsta Macha a logický atomismus Bertranda Russella a Ludwiga Wittgensteina. Velkým impulzem pro vznik této teorie byla Wittgensteinova práce Tractatus Logico-Philosophicus.

Tento filosofický proud ale nelze naprosto jednoznačně a systematicky charakterizovat, jeho vývoj zahrnuje širší časový i prostorový rámec (Vídeňský kruh, berlínská škola, lvovsko-varšavská logická škola, vlivy na filosofii v USA ve 40. až 50. letech).

[editovat] Scientismus

Základním postulátem obsaženým ve všech pracích byla představa, že jediné poznání, které je adeptem na skutečné poznání, je poznání vědecké – pouze věda může prezentovat věrohodné výsledky, které mají objektivní platnost a pravdivost. Tyto výsledky mohou být základem pro vytvoření racionálních základů lidského myšlení.

Novopozitivisté sami se pak považovali za vědecké filosofy a pozitivistická filosofie po nějakou dobu byla synonymem pro „vědeckou filosofii“, resp. „vědecký světový názor“.

[editovat] Antimetafyzický postoj

Novopozitivisté považovali filosofické úvahy postrádající souvislost s vědeckými procedurami a postupy za metafyziku. Charakteristický je název známé Carnapovy statě Překonání metafyziky logickou analýzou jazyka. Carnap připouští jen dva druhy smysluplných vět:

1. pravdivé na základě vlastní formy (formule logiky a matematiky, které nevypovídají nic o zkušenosti),
2. věty převoditelné na protokolární věty (zkušenostní věty).

Věty metafyziky nepatří ani do jedné skupiny a musí být odmítnuty jako věty beze smyslu. Carnap tvrdí: „(Pseudo)-věty metafyziky neslouží k výkladu faktů, ... slouží k výrazu životního pocitu.“

[editovat] Empirismus

Z pohledu novopozitivismu má věda empirický původ. Experiment a vědecké pozorování jsou základem vědecké činnosti. Novopozitivistické dané označovalo prvotně data získaná pozorováním. Podle Schlicka je dané to nejjednodušší a nesporné. Pozitivista vychází z daného, ale toto dané může být pouze ukázáno. Východiskem vědy, stejně jako „zdravého rozumu“, je „empirická realita“. V protikladu k metafyzice není možné dané formulovat, ale je možné na ně pouze ukázat.

Dle Carnapa je „dané“ jednoznačně dáno a neexistují důvody pro jeho analýzu. Věda nemůže v otázce reálnosti daného zaujmout ani souhlasné ani zamítavé stanovisko, protože otázka sama nemá empirický význam. Toto stanovisko znamená, že dané je přijímáno jako filosoficky neutrální.

Původně v nopovozitivismu bylo za základ poznání považována fenomenalistická báze, obsahující zkušenosti pozorujícího člověka (první osoby). Filosofie měla logicky rekonstruovat empirické poznání redukcí všech vět a explicitní definicí všech vědeckých pojmů v jazyce základní báze. Jednoduché věty této báze jsou brány jako pravdivé a pravdivost vět složitějších je považována za jejich funkci. Tento metodický solipsismus byl opuštěn pro nemožnost překladu například tvrzení o fyzikálních objektech do tvrzení o fenomenalistických datech první osoby.

Poněkud nelichotivé označení „mýtus daného“ získalo pozitivistické dané kvůli své rozporuplnosti. V dalším vývoji byla představa daného jakožto zcela nepochybného základu zpochybněna a opuštěna. Hlavním důvodem byla nutnost přijmout možnost upravovat (korigovat) výsledky pozorování na základě nových pozorování. To znamená, že dané a tedy i úvahy o něm se mohou měnit, což je v rozporu s původním tvrzením.

Empirické kritérium smyslu tvrdí, že „smysl věty je metoda její verifikace.“ Filosofická analýza by v tomto pojetí měla zjišťovat, zda má věta smysl. A věta má smysl, jestliže ji lze verifikovat. Teprve potom může být věta verifikována; pravda, nepravda. Verifikace sama je otázkou empirické vědy, nikoli filosofie. Snaha zavést verifikační kritérium pro rozlišení tvrzení vědeckých a metafyzických nevedla k úspěchu ani při existenci daného.

[editovat] Induktivismus

Induktivní strategii vytváření vědy rozpracovali již Francis Bacon a John Stuart Mill formulací základních kánonů vědecké indukce. Novopozitivisté jejich výsledky přejali jako metodologický nástroj a zpočátku se jejich důkladnou analýzou nezabývali.

Jestliže by vědci získali díky empirismu pevnou empirickou bázi, mohli pokračovat v zobecňování a vytváření empirických generalizací. Dále by generalizovali empirické zákony, na jejichž základě by generovali vědecké zákony a obecná teoretická tvrzení ve formě zákonů. Induktivní postupy měly v té době stejnou platnost jako postupy deduktivní logické a matematické, které se již dříve používaly k odvozování poznatků z poznatků.

Později ukázali P. Dunhem a W. V. Quine, že z empirické báze nelze jednoznačně vyvodit jedinou správnou generalizaci a zákon a že jejich struktury pak nevytvářejí jedinou správnou teorii. Tuto skutečnost dnes známe pod pojmem Quine-Dunhemova teze o nedourčenosti teorií empirickými fakty.

[editovat] Analýza jazyka vědy

„Přechodem k analýze jazyka vědy opouštějí pozitivisté původní program empirické deskriptivní metodologie, a jejich zkoumání tak získává novou dimenzi, předmětem se stává jazyk vědy a cílem se stává exaktní metodologie, převádějící zkoumání do roviny normativně preskriptivní, jak věda (vědec) má nebo musí pracovat.“^[1]

Znamená to přechod od objektového jazyka k metajazyku. Toto odlišení je velmi důležité, ale pro novopozitivismus ne zcela snadné, vždyť prvotní snahou novopozitivismu bylo vytvoření exaktní metodologie v úsilí o jednotnou vědu.

„Soustředění pozitivistického proudu na analýzu jazyka vědy znamenal zásadní obrat ve filosofii vědy. Zatímco v původní verzi šlo o nalezení základního metodologického principu – verifikace, ve 30. letech dochází k zaměření na zkoumání logické formy procedur verifikace a konfirmace. Pozitivismus verifikacionistický se tak mění na pozitivismus syntaktický.“^[2]

Nahrazením kontextu objevu kontextem zdůvodnění se pozitivismus orientoval na logickou analýzu. Metodologií vědy se stala logika. Úplného cíle, vytvoření dokonalého jazykového aparátu pro vědu, absolutně přesného a jednoznačného jazyka však nebylo dosaženo.

[editovat] Závěr

Ač logický atomismus i novopozitivismus hlasitě proklamují „odmítání metafyziky“, de facto zavádějí svůj vlastní „metafyzický realismus“. „Vůbec pro první fázi analytické filosofie je charakteristické ztotožnění metafyziky se spekulativními ontologiemi 19. století vyrostlými pod vlivem německé klasické filosofie; dále boj na život a na smrt s takto vymezenou metafyzikou a důsledné prosazování empirismu bez sebemenšího podezření, že empirismus je vlastně jen jedním z mnoha metafyzických přístupů.“^[3]

Problémem novopozitivismu je i v jeho reduktivním přístupu: nakonec „stojíme před bází empiricky daného a nemůžeme říci, ani komu je to dáno, ani co se stává daností.“^[4]

Novopozitivismus jako ucelený přístup je podle všeho již minulostí. Neznamená to však, že jeho myšlenky jsou zcela vyvráceny. Je potřeba si uvědomit, kde a za jakých okolností nám mohou dobře posloužit. Dnes a zřejmě ani pro příště nebude možné opustit verifikaci, testování, pozorování, ověřování jako regulaci, která uvádí poznatky vědy do souladu s experimentem.

[editovat] Odkazy

[editovat] Reference

1. ↑ Fajkus, Břetislav – Současná filosofie a metodologie vědy. Praha : Filosofia 1997. ISBN 80-7007-170-2, s. 30
2. ↑ Fajkus, B: c. d., s. 31
3. ↑ Ludmila Dostálová: Bertrand Russell: Jazyk a poznanie (recenze)
4. ↑ Arno Anzenbacher: Úvod do filozofie. SPN, Praha 1991, s. 61

[editovat] Související články

• Logický atomismus
• Verifikace
• Falzifikace