Odvolání

Odvolání je řádný opravný prostředek, kterým lze napadnout nepravomocné rozhodnutí soudu nebo správního úřadu I. stupně.

Řízení o odvolání probíhá v režimu apelace, tzn. odvolací soud nebo správní úřad přezkoumává správnost napadeného rozhodnutí po všech stránkách a pokud odvolání shledá důvodným, může podle své úvahy napadené rozhodnutí buď zrušit a vrátit věc zpět k dalšímu řízení, nebo místo soudu nebo správního úřadu I. stupně sám rozhodnout.

Rozsah odvolacích důvodů je poměrně široký, nikoli však neomezený: projevuje se obecná tendence směřující k tzv. koncentraci řízení, zejména civilního, čímž se procesní předpisy ve snaze zamezit obstrukčnímu jednání stran tuto škálu postupně omezují, a tak je např. nepřípustné uplatňovat v civilním odvolacím řízení nové důkazy, pokud strana mohla tyto důkazy uplatnit (a věděla o jejich relevanci) už v řízení u soudu I. stupně.

V některých případech není odvolání přípustné vůbec nebo jsou jeho důvody striktně omezeny, např. se nelze odvolat proti usnesení, jímž soud nebo správní úřad pouze upravuje vedení řízení (např. odročuje jednání), není možné odvolání proti rozsudcích v tzv. bagatelních věcech (spory o plnění do 2000 Kč) a odvolání proti rozsudku pro zmeškání je zásadně možné jen na základě tvrzení, že pro vynesení takového rozsudku nebyly dány zákonné předpoklady.

Podání odvolání vyvolává dvojí účinek:

1. Odkladný (suspensivní) účinek znamená, že včas podaným odvoláním se odkládá právní moc a vykonatelnost napadeného rozhodnutí. Ve výjimečných případech může soud nebo správní úřad, který napadené rozhodnutí vydal, odkladný účinek odvolání vyloučit.
2. Devolutivní účinek způsobuje, že o odvolání zásadně rozhoduje soud nebo správní úřad nadřízený soudu nebo úřadu, který rozhodnutí vydal. Výjimkou je případ tzv. autoremedury, která umožňuje za určitých okolností soudu nebo správnímu úřadu odvolání v plném rozsahu vyhovět a vlastní rozhodnutí tak opravit („zhojit“ - lat. remederi).

Odvolání se podává u toho soudu nebo správního úřadu, který napadené rozhodnutí vydal. Ten je povinen (s výjimkou autoremedury) odvolání spolu s příslušnými spisy postoupit soudu nebo úřadu odvolacímu.

O možnosti odvolání musí být oprávněné osoby přímo v textu rozhodnutí poučeny. Nezřídka se ovšem stává, že správní úřady (a někdy též soudy) nesprávně v rozhodnutí uvedou, že se proti němu nelze odvolat, ačkoli to podle zákona možné je, a dokonce leckdy místo toho, aby odvolání předložily odvolacímu soudu nebo správnímu úřadu, je samy jako nepřípustné odmítnou (zamítnou). Odvolateli pak nezbývá, než se obrátit přímo na odvolací soud nebo úřad a domáhat se intervence z jeho strany.

V trestním řízení se řádný opravný prostředek proti usnesení nazývá stížnost; odvoláním lze napadnout pouze trestní rozsudek. Toto rozlišování mezi odvoláním a stížností mělo základ v trestním řádu z r. 1873, podle něhož bylo možno napadnout rozsudek jak odvoláním, tak zmateční stížností (odvolací a zmateční důvody se však lišily a různé byly i soudy, které o těchto opravných prostředcích rozhodovaly), dnes již jde o anachronismus a matoucí prvek, který ve spojení s charakteristickou nekulturností právnického jazyka („podat si stížnost do usnesení“) před laiky podstatu věci zamlžuje.

Ve správním řízení se odvolání směřujícímu proti rozhodnutí ústředního orgánu státní správy nazývá rozklad.

Portál:Právo