Invia.cz
Eurovíkendy
Kanárské ostrovy
Dominikánská republika
Madeira
Last minute
Vydělávejte peníze s INVIA.CZ
Invia.cz
Eurovíkendy
Kanárské ostrovy
Dominikánská republika
Madeira
Last minute
Vydělávejte peníze s INVIA.CZ
Opevnění Prahy bylo budováno nejprve samostatně kolem jednotlivých hradišť, obou hradů a pražských měst, ale ve společný systém se vyvíjelo již v době založení Nového Města v polovině 14. století, mnoho staletí před sloučením pražských měst do Královského hlavního města Prahy. Opevnění Starého Města ztratilo význam a postupně zaniklo již po vzniku Nového Města. V 17. a 18. století bylo v některých místech opevnění v barokním stylu dobudováno nebo zesíleno. Roku 1875 a v následujících letech bylo až na několik úseků a několik věží opevnění zbouráno.
Obsah |
Opevnění měla na území dnešní Prahy už hradiště Baba, Butovice, Hostivař, Podhoří, Šárka, Zámka či Závist. Příkopy, valy a palisády měla i dvě pražská hradiště, pozdější Pražský hrad a Vyšehrad.
V 9. století, za Přemyslovců, byl Pražský hrad obehnán jednoduchými hliněnými valy, ty byly na západě zesíleny dřevěnými palisádami. Břetislav I. v polovině 11. století nechal vybudovat nový silný násep z hlíny, dřeva a kamene. Roku 1135 nechal Soběslav I. vybudovat románskou pevnostní zeď s několika branami.
Vyšehrad byl jako hradiště opevněn již od dob brzy po svém vzniku.
V letech 1348–1350 bylo opevnění Vyšehradu napojeno na budované gotické opevnění Nového Města a při té příležitosti přebudováno a zesíleno. Vyšehrad obklopily gotické hradby s ochozem a cimbuřím, lemované v pravidelných 60m rozestupech asi 15 čtvercovými věžemi o rozměrech 7,5×7,5 m. Opevnění mělo dvě mohutné brány – Špičku (též Horní či Táborskou bránu) na straně pankrácké a Jeruzalémskou (Pražskou) na straně novoměstské. Zatímco Špička se dochovala hluboko do novověku a její malá část je ke spatření dodnes, Jeruzalémská brána vzala za své už za husitských válek, dnes je zazděna. Napodobeninou brány Špička je Petřínské bludiště.
Začátkem třicetileté války byly dobudovány předsunuté sypané bastiony, po roce 1639 rohová hradba s dnešní Táborskou branou. V letech 1653–1727 byl Vyšehrad přestavěn v pevnost. Přitom byla zbourána horní část města a nadlouho byla vysídlena i kapitula. Součástí opevnění byly bastion č. 33 (sv. Bernarda) při napojení novoměstských hradeb na severní straně nad údolím Botiče, bastion č. 34 (sv. Pavla, též sv. Rocha) na východě směrem k Nuslím, bastion č. 35 (sv. Petra, též sv. Anežky) na jihovýchodě směrem k Pankráci a Podolí, bastion č. 36 (sv. Ludmily) na jihozápadě, neúplný bastion č. 37 (sv. Václava) na západě a bastion č. 38 (sv. Leopolda) na severozápadním rohu pevnosti.
V areálu Vyšehradu se dochovaly tři novověké brány, Táborská (z roku 1653, původně Nová brána, raně barokní s renesančními rysy), Leopoldova (z let 1676–1678, někdy nazývána Francouzská) a empírová Chotkova (též nazývaná Cihelná, Nová, Hřbitovní, Pražská či Vojenská, na severozápadní straně, v místě bývalé Jeruzalémské brány, z let 1841–1842).
Opevnění kolem Starého Města bylo již od posledních Přemyslovců. V letech 1235–1253 za Václava I. byly budovány hradby o délce 3,8 kilometru zhruba podél dnešních ulic Národní, Na příkopě a Revoluční, pak podél Vltavy Na Františku (podle některých zdrojů však v oblasti Františku bylo opevnění směrem k Vltavě přerušeno) a dnešní Valentinskou ulicí přes Křižovnické náměstí podél Vltavy zhruba k dnešní Akademii věd na Národní třídě. Ohrazeno bylo asi 1,4 km2.
Hlavní hradba s ochozem a cimbuřím byla silná přes 2 metry a vysoká přes 10 metrů. Zevně navazoval 15 až 20 metrů široký parkán až k nižší parkánové zdi a za ní byl vodní příkop o šířce 25 metrů a hloubce až 8 metrů a val. Do parkánu v pravidelných vzdálenostech kolem 60 metrů zasahovaly čtyřboké kamenné obranné věže vysoké 15 metrů (celkem 16 věží). Dochovaly se tři obranné věže mezi Národní a Bartolomějskou ulicí.
Staroměstské opevnění mělo 11 bran.
Kromě těchto bran bylo v hradbách i několik dalších forten pro pěší.
Příkaz ke zboření staroměstských hradeb vydal Karel IV. kolem roku 1367, protože po celé délce se Starým Městem sousedilo Nové Město s vlastním opevněním. Podle některých zdrojů byl tehdy příkaz splněn, avšak podle všeho části opevnění přežily až do spojení pražských měst roku 1784. V pásu bývalých hradeb byly vybudovány domy. Hradební příkop v dnešní ulici Na příkopě byl definitivně zasypán až roku 1760. Tento název ulice se však definitivně ujal až v roce 1870.
V letech 1383–1484 byl v blízkosti Horské brány (na místě dnešního Obecního domu) Králův dvůr, po dobu těchto sta let sídlo českých králů.
Hradby kolem Malé Strany byly budovány po roce 1257 za Přemysla Otakara II., kolem Hradčan v první polovině 14. století.
Menší či Nové město pražské čili dnešní Malá Strana na severu sousedila s valy Pražského hradu.
Opevnění ze 13. století vedlo podél dnešní Nerudovy ulice. Uprostřed ní stála do roku 1711 Strahovská brána (zvaná též Černá nebo Hansturkovská). Touto branou vnikli roku 1611 do Prahy pasovští žoldnéři a Malou Stranu vyplenili. Opevnění se pak stáčelo kolem dnešních ulic Břetislavova a Tržiště. V místech křížení s Karmelitskou ulicí stála od roku 1257 gotická Oujezdská brána, která na čas přetrvala i pozdější rozšíření Malé Strany. Hradby pokračovaly k Juditinu mostu, kde byla brána mezi malostranskými mosteckými věžemi a kde se spojovaly s dřívějším opevněním biskupského dvora a komendy Maltézských rytířů. Újezd v té době k Malé Straně ještě nepatřil.
Na východ od Pražského hradu vedly malostranské hradby od Černé věže k dnešní ulici Valdštejnské. Tam stála až do roku 1623 původní Písecká brána, vedoucí k osadě Na Písku na dnešním Klárově. Roku 1588 byla nahrazena novou Píseckou branou u tzv. Myší díry (Pod Bruskou).
Hladová zeď na Petříně byla budována v letech 1360–1362 pro posílení ochrany Pražského hradu a Malé Strany. Vedla po západním okraji Strahovského kláštera, kolem kostela svatého Vavřince na Petříně a z Petřína k Vltavě. Fakticky tak připojila Újezd a Strahov do pražského opevnění.
Má výšku 6 metrů, a sílu 2 metry. Ve výši 4 metry měla na vnitřní straně ochoz chráněný cimbuřím, dále měla střílny a asi 8 bastionů. V 17. a 18. století byla zdokonalována. Jeden z bastionů tvoří základ hlavní kopule Štefánikovy hvězdárny. Na konci hladová zdi stála zprvu Kartouzská neboli Újezdská brána, která byla přestavěna renesančně v roce 1551 a barokně koncem 17. století. V roce 1862 byla tato brána zazděna a nahrazena novou, větší, novogotickou branou se třemi otvory, která vydržela jen 30 let do zrušení hradeb (1891). Mnohé zbytky opevnění se dochovaly v suterénech domů.
Opevnění Hradčan bylo vybudováno počátkem 14. století. Roku 1631 byly Hradčany rozšířeny o Strahov a Pohořelec a obklopily je tzv. Mariánské hradby.
Dochovaly se čtyři bašty. Z bašty sv. Maří Magdaleny na okraji Letenských sadů se v 19. století na praporkový pokyn z věže Klementina střílelo pražské poledne i oslavné salvy k narození habsburských potomků. Dnes na jejím místě stojí Kramářova vila. Bašty svatého Tomáše, svaté Ludmily a svatého Jiří jsou různě přestavěné či zastavěné, Na baště svatého Tomáše je i název dnešní ulice ve výběžku Letenských sadů, Na baště svatého Jiří název ulice západně od Písecké brány, Na baště svaté Ludmily východně od Písecké brány.
V letech 1348–1350 nechal Karel IV. vybudovat gotické hradby, které na pravém břehu obsáhly Nové Město. Hradby Nového Města byly dlouhé 3430 metrů a zahrnuly plochu 3,6 km2.
Hradby vedly od Vyšehradu ke Karlovu a dále ve stopě dnešní Severojižní magistrály, nynějšími ulicemi Sokolská, Mezibranská, Wilsonova až k Vltavě u Těšnova. Vlaky na Státní nádraží (nynější Masarykovo) zpočátku (od roku 1845) projížděly šesti novými branami v hradbách.
V letech 1653–1730 byla Praha přestavěna v barokní pevnost s citadelou na Vyšehradě. Stavbu vedl generál Innocentio hrabě Conti. Na pravém břehu hradby postavil Carlo Lurago a na levém břehu Santini de Bossi. Byly přestavěny zanedbané hradby kolem celé Prahy, pouze v některých úsecích byly ponechány původní gotické hradby.
Opevnění bylo zesíleno asi 20 baštami, pojmenovanými podle svatých patronů. Bašty byly očíslovány na levém břehu postupně od Újezda (I.) až k dnešní Strakově akademii pod Letnou (XX.). Novoměstské bašty měly čísla od XXI. (Těšnov) po XXXII. Citadela Vyšehrad měla 6 bastionů (XXXIII. až XXXVIII.) a dva nečíslované v předsunuté hradbě (po obou stranách od Táborské brány).
Barokní Mariánské hradby (jmenovaly se podle kostelíka Panny Marie poblíž Bruské brány) vedly od Prašného mostu přes Pohořelec a Petřín k Vltavě, na druhou stranu směrem k Letné (u tzv. Letenského profilu). Dochovala se Písecká neboli Bruská brána (která byla mezi dřívějšími baštami sv. Jiří a sv. Ludmily). V roce 1860 bylo rozhodnuto o zrušení hradeb. Na západ od Písecké brány byly hradby zbourány v roce 1898 a na jejich místě byla roku 1900 vybudována kadetní škola (dnes Ministerstvo obrany). Východní část byla bourána od roku 1901.
Tato část článku je příliš stručná nebo neobsahuje všechny důležité informace. Pomozte Wikipedii tím, že ji vhodně rozšíříte.
Většina pražských bran byla opatřena vodním příkopem, zvedacími mosty a padacími železnými mřížemi. Barokní opevnění nemělo (s výjimkou Táborské brány) zvedací mosty, ale jen snadno odstranitelné dřevěné můstky.
V branách se také vybíralo clo a obdobné poplatky. Na noc i na dobu válečného nebezpečí nebo epidemií moru se brány zamykaly. Noční odjezd z města byl možný na zvláštní povolení. Za zvláštní poplatek bylo možné opozdilce vpustit do města malými vrátky.
V delších mírových obdobích se opakovaně stávalo, že se části opevnění (bašty, parkány, příkopy) dostávaly do soukromých rukou a byly využívány k civilním účelům, například k bydlení či poskytování služeb, zatímco jiné části opevnění chátraly. Takovým obdobím byla například druhá polovina 15. století a celé 16. století. Poté krátce znovu po dekretu Marie Terezie z roku 1749, odkdy opevnění bylo sice zanedbáváno, ale přesto bylo několikrát využito k obraně (roku 1757 šestitýdenní ostřelování Prahy Prusy při Sedmileté válce, na začátku 19. století dvakrát při bojích s napoleonskými vojsky, jinak však od čtvrtiny 19. století přibývají stavební zásahy, které s vojenskou použitelností hradeb stále méně počítaly: nad Koňskou bránou byla roku 1827 zřízena rozsáhlá promenáda, některé brány pevnostního charakteru byly nahrazeny širšími a civilnějšími, roku 1845 byla šesticí bran vpuštěna železnice na nové Státní nádraží atd.
Některé úseky opevnění zanikaly již ve středověku v souvislosti s rozšiřováním opevněného území. Na místě původních staroměstských i malostranských hradeb tak vznikaly pásy domů, v jejichž základech lze zbytky opevnění nalézt.
Po dobytí Nového Města Francouzi v roce 1741 a jiných neúspěších opevnění odebrala Marie Terezie 30. dubna 1749 Praze status opevněného města. Přesto od té doby bylo opevnění ještě několikrát vystaveno vážnému obléhání. Roku 1818 byla Praha opět prohlášena pevností. V 19. století však jejich vojenský význam upadá a jsou využívány spíše pro vnitrostátní policejní kontrolu pohybu osob a zboží. Při revoluci roku 1848 byly tři věže upraveny pro útoky proti městu.
O zrušení pražského opevnění bylo rozhodnuto 30. října 1866 bezprostředně po prohrané prusko-rakouské válce, protože městská opevnění se prokázala jako zastaralá a neúčinná. Nedostatky při různých obléháních bylo například neopevnění Letné a Vítkova, odkud mohlo být město ostřelováno, nepostavení plánované citadely na Petříně, nedostatečná nebo špatně vycvičená posádka atd. Opevnění bylo vojskem odprodáno městu Praze a od roku 1875 postupně likvidováno.
Roku 1874 byl zbourán úsek mezi Poříčskou branou a ulicí Na Florenci, do roku 1876 novoměstské opevnění až ke Slepé bráně na dnešním náměstí I. P. Pavlova, do začátku 20. století se pokračovalo postupně v bourání směrem ke Karlovu. Na levém břehu byly před začátkem 20. století zbourány hradby mezi Strahovskou a Bruskou branou. Roku 1930 byla zbourána kasárna na Brusce.
Dochovaly se hradby na Vyšehradě, který předala vojenská správa městu v roce 1911, a v severním svahu Nuselského údolí mezi Novým Městem a Nuslemi. Souvislejší úseky se dochovaly od Strahova na Petřín.
Ve 20. století stát a město reagovaly na nové druhy rizik, jakými jsou letecké nálety a hrozba jaderného útoku. Přípravy a budování opevnění před druhou světovou válkou Prahu výrazněji nezasáhly, týkaly se především českého pohraničí. V poválečné výstavbě byl kladen důraz na budování podzemních krytů, nejprve v rámci jednotlivých staveb, v 70. a 80. letech (počínaje trasou A) byl jako doprovodná akce při stavbě metra budován i tzv. ochranný systém metra, tedy jak výstavba speciálních jednoúčelových krytů, tak i vytváření podmínek pro využití provozních prostor k ochranným účelům. Po roce 1989 bylo udržování a budování tohoto systému postupně opouštěno, selhání některých prvků ochranného systému při povodních v roce 2002 a následné zatopení celé sítě metra v centrální oblasti města značně podlomilo i víru ve spolehlivost systému.
Po roce 2002 se přenesl důraz na zajištění do té doby podceňované protipovodňové ochrany Prahy.
