Invia.cz
Eurovíkendy
Kanárské ostrovy
Dominikánská republika
Madeira
Last minute
Vydělávejte peníze s INVIA.CZ
Invia.cz
Eurovíkendy
Kanárské ostrovy
Dominikánská republika
Madeira
Last minute
Vydělávejte peníze s INVIA.CZ
Orální historie je relativně mladá kvalitativní výzkumná metoda užívaná ve společenských vědách, především historii, sociologii, politologii, etnografii, antropologii či psychologii. V českém prostředí poměrně nová metoda zažívá v posledních letech svůj boom. O tom svědčí i to, že jako součást Ústavu pro soudobé dějiny vzniklo Centrum orální historie a v lednu 2007 byla založena Česká asociace orální historie.
Obsah |
Tuto metodu lze charakterizovat jako řadu způsobů a postupů, jimiž se badatel dobírá nových informací a poznatků na základě ústního sdělení osob, jež byly účastníky nebo svědky zkoumaných událostí a procesů. Sama orální historie není svébytným oborem či odvětvím vědy, ale jen další metodou, která je v ideálním případě užita společně s dalšími postupy.
Klasické historické bádání užívá písemných (objektivních) pramenů, jejichž autorem je od nejstarších dob autor, případně instituce disponující obvykle v oné době jistou mocí nebo potenciálem. Z historického dění se tak vytratili jednotlivci a instituce, kteří touto mocí nedisponovali či vůči ní stáli v opozici. Orální historie může být způsobem, jak předejít vzniku historie reflektující pouze postoje určité skupiny na úkor jiné. Především při studiu soudobých dějin orální historie umožňuje nahlédnout na velké události z nového úhlu anebo může pomoci tam, kde písemné prameny neexistují či jsou nepříliš důvěryhodné.
Stále probíhá debata o spolehlivosti metody orální historie. Důvodem může být větší obtížnost interpretace mluveného sdělení na rozdíl od psaného. K psanému zdroji také může být obecně větší důvěra. Další otázky vyplývají ze samotné metody, u které je důležité narátorovo porozumění zadání, vzájemná důvěra s tazatelem i pečlivé interpretace rozhovoru a výběr konkrétních sdělení. Životní příběh je také rekonstrukcí historie z hlediska narátora a jeho pozice v ní. Jelikož lidská paměť působí selektivně a její interpretaci ovlivňují i pozdější zážitky, dá se na interview pohlížet i jako na konstrukt vzniklý interakcí tazatele a nárátora.
Údaje získané metodou orální historie mají subjektivní charakter, to ale pro badatele neznamená nedostatek, ale spíše novou kvalitu v pojímání dějin. Pro uvedení získaných informací do přesnějšího kontextu a interpretaci lze využít dalších dostupných historických pramenů.
Základními postupy metody orální historie jsou rozhovor a životní příběh. V životopisném vyprávění (ať už chronologickém nebo strukturovaném) se tazatel sice může soustředit na určité tematické okruhy, ale přesto ponechává narátorovi volnost vyprávění. Je důležité dovolit narátoru, aby hovořil o tom, co sám pokládá za důležité, jelikož i to umožňuje interpretaci rozhovoru. V případě opakovaného rozhovoru se tazatel snaží zpřesnit již získaná data či se vrací k opomenutému nebo dříve nedořečenému. O tom získá přehled na základě analýzy prvního rozhovoru. Nutná je orientace tazatele v dané problematice. U rozhovoru by neměly být přítomny další osoby, jelikož by mohly ovlivnit jeho obsah. Řada autorů doporučuje ještě před prvními rozhovory provést rozhovory zkušební a analyzovat z nich záznamy pro vylepšení otázek a komunikačních modelů.
Kontaktují se předem vytipované osoby (známe například z literatury, archivů) či například osoby doporučené narátorem. Seznámení s cílem a metodou výzkumu je základním úkolem při kontaktu s novým narátorem. Narátor je také upozorněn, že rozhovor nebude zveřejněn, aniž by mohl udělat doplňky a nutné úpravy. Musí souhlasit s pořízením záznamu.
Na začátku každého záznamu tazatel zaznamená informace o názvu projektu, jménu narátora, svém jménu, místu a datu vedení rozhovoru. Záznam rozhovoru by měl být v nejlepším případě vypracován v den vedení rozhovoru. Měl by postihnout charakteristické neverbální projevy narátora (nervozita, nejistota, sebejistota), pocity tazatele vzhledem k narátorově upřímnosti, otevřenosti, vědomým či nevědomým omylům apod. Záznam je plnohodnotnou součástí rozhovoru a výchozím bodem pro přípravu jeho případného opakování i zpětnou vazbou pro tazatele. Druhý rozhovor se obvykle více blíží interview, jelikož tu většinou dochází k prohloubení informací z rozhovoru prvního.
Přepis rozhovoru by měl zachytit především přesný smysl a obsah rozhovoru, stylistická a jazyková specifika narátora a poznámky o mimořádných událostech, které rozhovor ovlivnily. Přepis nezachycuje defekty ve výslovnosti a obvykle i „vatová“ slova, pokud je narátor nepoužívá běžně, ale k dokreslení určitých témat rozhovoru. Naopak lze ponechat mimoslovní projevy narátora (smích, pláč, kašlání). Tyto projevy se poznamenávají do hranatých závorek. Odmlka se vyjadřuje třemi tečkami v hranaté závorce.
Redakční úpravy lze dělit na tři okruhy: 1. úpravy otázek a vstupů tazatele. Pokud tazatel vstupem pouze povzbuzuje narátora k dalšímu vyprávění, vstup je vyškrtnut, aby nenarušoval plynulost vyprávění. 2. úpravy rozhovoru odehrávajícího se při dvou a více sezeních. Je možné zachovat strukturu oddělených sezení. Lze pouze vybrat místa, která původní obsah rozvíjejí a obohacují a přičlenit je k daným místům prvního rozhovoru. 3. úpravy gramatické, syntaktické a stylistické stránky rozhovoru.
Redigovaný rozhovor co nejvíce uchovává původní narátorův projev, zároveň však má umožnit čtenáři plynulou orientaci v textu a sledování linie vyprávění. I narátor by měl mít možnost rozhovor redigovat, především ale nejasné partie, nesprávné geografické pojmy a místa špatně zaznamenaná a nesrozumitelná.
Nahrané rozhovory jsou obvykle rozsáhlé, proto je vhodné je třídit podle důležitosti zjištěných dat. Výsledkem je shrnutí vyprávění, obsahující buď nová data a fakta, specifické rysy vyprávění, anebo názory narátorů pomáhající osvětlit historické téma, proces, či problematiku. Takto zpracované rozhovory jsou pak následně analyzovány.