Ordál

Zkouška ohněm v 15. století. Obraz nizozemského malíře Diereca Boutse Staršího

Ordál nebo také boží soud byl ve středověku iracionální důkazní prostředek při rozhodování soudních pří, kdy o výsledku sporu či obvinění měla rozhodovat „boží vůle“, která se mohla projevit např. během ordálu:

• ohněm — o výsledku rozhodovalo spálení či nespálení obžalovaného, který měl vložit ruku do ohně či na rozžhavené (dřevěné) uhlí nebo rozžhavený kovový předmět, resp. jít po rozžhaveném železe, např. radlicích. Byl použit např. při procesu s atentátníky na knížete Soběslava I. v roce 11.30.
• vodou – lokálně se tento ordál lišil. Svázaný obviněný byl spuštěn na hladinu vody a pokud se potopil, bylo to vykládáno tak, že ho přijal očistný živel, tj., že je nevinen. Někde tomu bylo přesně obráceně.
• soubojem – vítěz má pravdu. Někdy existovala možnost poslat za sebe náhradníka, u nižších vrstev mohla bojovat i žena, ale muž byl nějak znevýhodněn — kupříkladu zakopán po pás do země (s touto formou božího soudu je vzdáleně spřízněno i rozhodování vojenských střetnutí nikoli bitvou vojsk, ale soubojem vojevůdců — např. mezi svatým Václavem a zlickým knížetem, který byl vyzván na souboj před zraky obou vojsk).Při vlastním souboji byla stanovena přesná pravidla, pokud nebojoval šlechtic, ale bojoval v ordálu soubojem nesvobodný mohl bojovat kyjem nebo holemi. Zápasníci měli právo na oddechový čas /třikrát po jedné hodině/.
• přísahou – většinou spočíval v odříkání předepsané složité formule bez chyb. Někdy museli formuli odříkávat i svědci obžalovaného. Přeřeknutí znamenalo vinu, někdy existovala možnost opravy. Ordál přísahou vydržel v různých modifikacích ze všech ordálů nejdéle.Obžalovaný přísahal podle přesně předepsaných procesních pravidel, která šla ž do nejmenších podrobností. Bylo v nich stanoveno, kterou nohou musí vstoupit do kaple, kde v kapli se přesně přísahalo, na které koleno pokleknout atd. Jeho spolupřísežníci /tzv. očistníci/ pak skládali přísahu o svém přesvědčení, že nic takového jejich přítel spáchat nemohl. Pokud byť i jeden z nich pokazil přísahu přeřeknutím či nesprávným úkonem, ztrácel obžalovaný přísahu a spor prohrál. Tak tomu bylo pří přísaze "bez klésky", t.j. bez chyby. Jindy byla, ale v rámci ordálu přísahou, oprava chyby povolena, jednalo se o přísahu s "kléskou". Od dob Karla IV. ztráta přísahy již nevedla ke ztrátě hrdla, ale nanejvýš k jeho doživotnímu vězení.

Původ ordálů se hledá ještě v předkřesťanských dobách tzv. zvykového práva. Zpočátku byly podporovány církví a zpravidla se děly za kněžské asistence. Ordály byly dlouhou dobu tolerovány společností a povětšinou vymizely až v 15. století. Nakonec se proti nim stavěla i samotná církev. V Česku byly právně zakotveny v Břetislavových dekretech, výrazně je omezil už Karel IV., definitivně byly zrušeny, byť se již fakticky nepoužívaly, až císařovnou Marií Terezií roku 1776. Ordály byly již v době svého rozkvětu /ve 12. a 13. stolení/předmětem kritiky. Z podnětu prvního arcibiskupa pražského Arnošta z Pardubic se přestali kněží od roku 1343 ordálů účastnit.

[editovat] Hodnocení

Ve svých počátcích bylo posuzování sporů za pomoci iracionálních důkazních prostředků nástrojem k vymýcení svémoci a přenesení soudních pravomocí na stát. Později však byly ordály chápany, i dle tehdejšího chápání světa, jako institut, pomocí něhož se někdo mohl vyhnout světské spravedlnosti, ačkoliv bylo zcela zjevné, že se jednání, z nějž se ordálem vyvinil, spáchal. S rozvojem práva docházelo k jejich omezování až zrušení.

Tento článek týkající se náboženství je příliš stručný nebo neobsahuje důležité informace. Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte.

Související články obsahuje Portál Středověk