Orosomukoid

Orosomukoid, též zvaný α₁-kyselý glykoprotein (AGP), je glykoprotein z krevní plazmy. V případě lidského AGP jde o jednu z nejintenzivněji studovaných bílkovin krevního séra. I když dosud nebyla struktura ani fyziologická role této bílkoviny zcela objasněna, je zřejmé, že jde o protein akutního stavu, jehož koncentrace vzrůstá při patologických stavech, proto je využívána v lékařských testech jako indikátor potenciálních patologických stavů.

[editovat] Struktura

Molekulu lidského AGP tvoří jeden řetězec 183 aminokyselin, kódovaný dvěma geny ORM1 a ORM2 s neobvykle vysokým počtem možných substitucí, na 22 pozicích. Přesto existují jen tři genetické varianty této bílkoviny (značené jako A, F1 a S). Mezi cysteiny 5–147 a 72–164 se vytvářejí dva disulfidické můstky.

Z celkové relativní molekulové hmotnosti AGP, 41 kDa, připadá přibližně 42% na cukernou složku tvořenou rozvětvenými glykany (druhý největší známý obsah cukerné složky u proteinů), které jsou k hlavnímu řetězci vázány na pěti místech N-glykosidickými vazbami (Asn rezidua 15, 38, 54, 75 a 85). Tyto glykany jsou di- až pentaantenární, přičemž i výskyt různých typů je podmíněn geneticky a souvisí s jejich pozicí na peptidovém řetězci, případně kolísá při různých patologických stavech. Cukerná složka má významný vliv na výtečnou rozpustnost AGP a přispívá též k mimořádné tepelné stabilitě této bílkoviny.

[editovat] Fyziologická funkce

Fyziologická role této bílkoviny zatím není zcela vyjasněna. V krevní plazmě se běžně vyskytuje v koncentraci 0,6 až 1,2 mg/ml. Je známo, že hladina AGP v krvi roste při zánětlivých procesech, jako jsou různé formy zhoubných nádorů, některá infekční onemocnění, a také větší chirurgické výkony, stejně tak ovšem vzrůstá i v těhotenství. Současně byla prokázána schopnost AGP vázat in vitro různé ligandy, jejichž spektrum je velmi široké – sahající od malých anorganických iontů po steroidní hormony a různé léky, a to jak bazické tak neutrální i kyselé. Zdá se tedy že AGP by mohl být primárně transportérem.^[1]

[editovat] Reference

1. ↑ Fournier, T., Medjoubi-N, N. and Porquet, D. (2000) Alpha-1-acid glycoprotein. Biochem. Biophys. Acta 1482, 157–171.

[editovat] Literatura

• Schmid K., L. H. Chen, J. C. Occhino, E. A. Foster, K. Sperando, Biochemistry 15 (1976) 2245–2255.
• Schwick H. G., K. Heide, H. Haupt, In The Glycoconjugates, Vol. 1; pp 268–269 Academic Press: New York (1977).
• Kopecký V., Jr., R. Ettrich, K. Hofbauerová, V. Baumruk, Biochem. Biophys. Res. Commun. 300 (2003) 41–46.