Set-top-boxy
Parfémy
Krása
Produkty pro zdraví
Hodinky
Elektro
Šperky
Nábytek
Nářadí a zahrada
Outdoor
Počítače
Mobily
Set-top-boxy
Parfémy
Krása
Produkty pro zdraví
Hodinky
Elektro
Šperky
Nábytek
Nářadí a zahrada
Outdoor
Počítače
Mobily
Otrokářství je označení systému, ve kterém se využívá práce nesvobodných lidí (otroků), kteří jsou po právní i faktické stránce obchodovatelným majetkem zbaveným osobní svobody. V širším slova smyslu se hovoří o otroctví i v případech, kdy je jedna osoba na druhé natolik závislá, že je nucena pro ni proti své vůli pracovat a je tím zbavena osobní svobody, byť se teoreticky jedná o stav protiprávní nebo právem přímo nedefinovaný.
V minulosti bylo otrokářství legální a využívané ve většině zemí světa, starověký Řím na něm byl existenčně závislý a velkou roli hrálo ještě při produkci americké bavlny v 19. století (práce otroků značně zlevňovala její produkci a zvýhodňovala ji tak na evropských trzích). Dnes je prakticky ve všech zemích světa (včetně České republiky) zakázané a zakazuje je a stíhá i mezinárodní právo (viz Úmluva o otroctví z roku 1926, Úmluva o ochraně lidských práv a svobod z roku 1950).
Navzdory zákazům je možné se setkat s otroctvím i dnes. I v civilizovaném světě se objevují různé nezákonné případy naplňující širší definici otroctví. Ve faktickém otroctví jsou často drženy ženy, které se staly obětí obchodu s bílým masem a jsou nuceny k prostituci (prakticky všude po světě, včetně České republiky), ve Španělsku byla v roce 2005 zatčena skupina lidí, která organizovala otrockou práci mentálně postižených v zemědělství.
S otroctvím se lze setkat i na státní úrovni, definici otroctví jako nesvobodné práce odpovídá práce vězňů v nápravných institucích států. Nucená práce vězňů se v Evropě využívala od začátku 16. století.[1] Nacistické Německo nutilo obyvatelstvo okupovaných zemí vykonávat nucené práce ve svém válečném průmyslu. Obrovského rozsahu dosáhl systém pracovních táborů v SSSR. Sovětský vzor následoval i komunistický režim v Československu, který rovněž vytvořil síť Táborů nucené práce. Prací vězňů získávají nezanedbatelné prostředky firmy vlastnící nápravná zařízení ve Spojených státech[2], v západních zemích jsou za využívání nucené práce vězňů kritizovány Čínská lidová republika[3] a Severní Korea[4]
V africkém státě Niger bylo otroctví postaveno mimo zákon teprve v roce 2004, některé humanitární organizace ale odhadují, že v otroctví stále žije až 8% obyvatel Nigeru.[5] Otroctví přetrvává i ve státech Mauritánie, Mali a Súdán. Všechny tyto státy se nacházejí na pomezí arabské a černé (subsaharské) Afriky. Otroci jsou příslušníci různých černošských etnik, kteří žijí v otroctví již po celé generace a přijali identitu svých pánů (např. poarabštělí Haratínové černé pleti). Majiteli černých otroků jsou nomádské kmeny žijící na Sahaře a v oblasti Sahelu - Arabové (bílí Maurové v Mauritánii nebo kmeny Baggara v Súdánu), berberští Tuaregové a Fulbové[6]
Otrokářství je často vnímáno pouze jako jeden z typů společenského systému. Ovšem ze sociopsychologického pohledu představuje extrémní způsob stratifikace (rozvrstvení) společnosti, který otevírá závažné etické otázky z hlediska otrokáře, které jsou aktuální pokud tento vyznává nějaký hodnotový systém (náboženský). Zatímco dnes panuje obecná shoda ohledně etiky otrokářství, případy totalitních režimů zejména z 20. století ukazují, že psychologie lidského jedince patrně neprošla nějakým zásadním vývojem a určité státní formy otrokářství (ve smyslu zbavení lidských práv určitých sociálních skupin) jsou i v současné době možné, ačkoliv je naděje, že nejsou dlouhodobě stabilní.[zdroj?]
Obsah |
V 2. polovině 10. století byla Praha jedním z velkých center obchodu s otroky, existují ovšem i doklady, že otroctví existovalo i v rámci Velkomoravské říše (nálezy okovů, arabské zprávy o trhu Moravanů). Po obsazení Karpatské kotliny Maďary na počátku 10. století došlo k přesunu mezinárodní obchodní cesty, která spojovala Cordóbský chalífát s Kyjevem a dále s chazarskými trhy na Volze, na sever - vedla tak nyní přes Prahu a Krakov. Pražský trh se tak dostal do velmi výhodného postavení a Boleslav I. tuto situaci využil ještě dále k východní expanzi podél této obchodní cesty, což mu zajistilo zvýšenou kontrolu nad proudícím zbožím a zároveň umožnilo získat otroky k vlastnímu prodeji. Spor o otroctví byl jeden z hlavních rozporů mezi sv. Vojtěchem a Boleslavem II. Vojtěch požadoval zákaz prodeje křesťanských otroků jinověrcům, což se u panovníka a elitních vrstev nesetkalo s pochopením (obchod s otroky, jeho zdanění a vybírání mýta od obchodníků s otroky na hlavních obchodních trasách) bylo hlavním zdrojem jejich příjmů.
Existence otroctví, byť ne jako hybné síly ekonomiky raně středověkého státu, je doložena v písemných pramenech až do 12. století. Při určitém úhlu pohledu lze považovat období nacistické okupace a komunistického režimu v Československu za období znovuzavedení otroctví v českých zemích.
Komunistickým státem zřízené nápravné pracovní tábory, tábory nucených prací a pomocné technické prapory, jakož i některé věznice, představovaly vpodstatě novodobé otrokářské instituce, v nichž byli desetitisíce politických vězňů a „politicky nespolehlivých“ občanů (např. kněží, kulaků, členů nekomunistických stran, šlechticů, hrdinů západního odboje a další lidí s (předpokládaným) „nepřátelským poměrem k socialistickému zřízení“) nuceny k otrocké práci.[7][8] Oficiálně šlo sice o placené zaměstnání při nápravném procesu či vojenské službě, ve skutečnosti jím ale nebylo, protože nejenže plat byl naprosto nepřiměřeně nízký, ale dotyčným bylo navíc naúčtováno extrémně vysoké stravné a ubytovné, takže v některých případech nejenže ve výsledku nic nedostali, ale po propuštění odcházeli domů s nemalým dluhem.
Pracovalo se často v nelidských podmínkách, s nesplnitelnými normami, jejichž nenaplnění bylo tvrdě postihováno.[9] V některých odvětvích docházelo k velkému počtu úmrtí či doživotnímu zmrzačení vězňů a napravovaných, neboť dodržování běžných pravidel bezpečnosti práce bylo považována za luxus, na který „tento typ pracujících“ nemá nárok. Další skupinou podrobenou nezákonné internaci a využívanou jako levná pracovní síla představovaly řeholní sestry.[10]
Dnes se v České republice vyskytují určité formy sexuálního otroctví, která je opakovaně kritizována mezinárodními nevládními organizacemi za laxní přístup k boji proti obchodu s lidmi a souvisejícím sexuálním otroctvím [zdroj?], které je rozšířeno hlavně v rakouském a německém pohraničí. České trestní právo otroctví hodnotí jako trestný čin zbavení osobní svobody.
Tato část článku je příliš stručná nebo neobsahuje všechny důležité informace. Pomozte Wikipedii tím, že ji vhodně rozšíříte.
Otroctví bylo ve starověku velmi rozšířené, zmiňováno bylo již v nejstarších literárních památkách jako je Chammurapiho zákoník.
Ve starověkém Římě mělo otroctví nejprve patriarchální povahu. Spolu s rozvojem státu však došlo i ke změně chápání postavení otroka z neplnoprávného člověka na živou věc. Postavení otroka římské právo definovalo zásadou servus nullum caput habet (otrok nemá žádnou hlavu, nemá právní schopnosti) ze které však v různých konkrétních případech slevováno. Postupem času se v Římě zvyšoval počet státních i soukromých otroků, kteří se otroky stávali jako potomci otroků, váleční zajatci či z jiného důvodu (zotročení pro nevděk, zotročení pro dluhy, podvodný prodej svobodného občana do otroctví, kterého se prodávaný dobrovoně účastnil atd.). Ačkoliv nesměl být svobodný člověk bezdůvodně zotročen, tak k takovým porušením práva v určitých fázích dějin Římské říše často docházelo.
Z otroctví mohl být člověk propuštěn, ve výjimečných případech dokonce pojil zákon propuštění z otroctví s vykonáním nějakého skutku či dlouhodobější jednání (např. záchrana života císaři či pracování určitý počet let v nějakém povolání). Počátkem císařství bylo propouštění otroků natolik rozšířené, že byly vydány zákony (Lex fufia caninia a Lex aelia sentia), které propouštění omezovaly. Ve poslední fázi dějin Římské říše často docházelo ke splývání postavení kolónů a otroků a pod vlivem křesťanství i k změně chápání osoby otroka. V mnoha oblastech přešel otrokářký systém plynule do systému feudálního.
Otroctví ve starověkém Izraeli se odlišovalo od institutu otroctví v jiných starověkých společnostech. Tato skutečnost vyplývala z toho, že náboženství starého Izraele vytvořilo také na svou dobu ojedinělé etické učení a právní systém, v nichž byly silné důrazy na sociální cítění.
V židovském právu zůstával otrok lidskou bytostí a byl subjektem práva, tj. byl nositelem práv. Mojžíšův zákon chránil otroka proti svévolnému mrzačení a stíhal jeho usmrcení otrokovým pánem. Otrokův život byl chráněn jako život kteréhokoli jiného člověka. Deuteronomium (23,15-16) dokonce zaručuje uprchlým otrokům azyl a zakazuje jejich vydání jejich pánům. Toto ustanovení ostře kontrastuje s tím, co je známo z jakéhokoli starověkého právního systému a zejména z práva římského. Ve prospěch izraelských otroků existovala ustanovení o sobotním odpočinku (Ex 20,10), ustanovení o účasti na slavení pesachu (Ex 12,44), svátků týdnů (Dt 16,11), ustanovení časově omezující otroctví otroků izraelského původu (Ex 21,2; Dt 15,12) a chránící zájmy otrokyň prodaných za družky svých pánů (Ex 21,7-11).
Tato část článku je příliš stručná nebo neobsahuje všechny důležité informace. Pomozte Wikipedii tím, že ji vhodně rozšíříte.
Atlantický obchod s otroky začal v roce 1441, když portugalský kapitán Antam Gonçalvez na západním pobřeží Sahary získal dva černé otroky, muže a ženu, a dodal je Jindřichu Mořeplavci, za což byl povýšen do rytířského stavu. O čtyři roky později Portugalci postavili pevnost na ostrově Arguin při pobřeží dnešní Mauretánie.
Obchod s otroky vzkvétal od poloviny 14. století, především v návaznosti na pěstování cukrové třtiny, které se postupně rozšiřovalo v oblasti Středomoří (Evropané se z ní naučili vyrábět cukr od Arabů v průběhu Křížových výprav). Kromě zisku otroků ovšem Portugalci chtěli získat i přístup na trh se zlatem. V roce 1415 nedokázali udržet marockou Ceutu, což mělo na jejich podíl v obchodě s touto komoditou nemalý vliv. Arguin tak měl sloužit jako obchodní místo pro karavany se zlatem mířící jinak do Maroka.
Otrokářství bylo ovšem běžné i v samotných afrických společnostech, které v řídce osídlených oblastech trpěly nedostatkem pracovní síly. Portugalci tak od počátku získali řadu obchodních partnerů, kteří byli do obchodu s otroky zapojení již dříve – například Maurové či království Wolofů (tamní král neváhal Maurům a později i Portugalcům prodat i své poddané výměnou za koně a jiné zboží. Za devět až čtrnáct otroků získal král jednoho koně, pomocí nichž pořádal razie na další otroky a žil tak z obchodu s nimi). Řada kmenů ovšem se do tohoto obchodu odmítala zapojit (do konce 17. století se mu vyhýbal lid Jola, nikdy se jej nezúčastnil lid Baga (dnešní Guinea) či Kru (dnešní Libérie)). Navíc příslušníci těchto kmenů kladli v otroctví velký odpor a snažili se zabít své pány či sami sebe, což nakonec Evropany zcela odradilo od jejich zotročování.
V roce 1482 Portugalci založili pevnost Elmínu na Zlatém pobřeží, čímž obešli transsaharský obchod a získali přístup přímo ke zdroji zlata. V roce 1506 již tvořily příjmy z obchodu se zlatem čtvrtinu příjmů portugalské koruny a teprve po roce 1700 jej ve výnosnosti vystřídali otroci. Od Akanů na Zlatém pobřeží bylo zlato kupováno za otroky dovážené z jiných částí Afriky. Koně v místních podmínkách totiž neměli dlouhou životnost a dřívější dodávky palných zbraní zakázal papež v obavě, že by se mohly dostat do rukou muslimů. Otroky sem Portugalci dováželi především z Beninu, který mohl po územních expanzích prodávat zajatce. Ve strachu ze ztráty pracovní síly ovšem místní vládce v roce 1516 vývoz otroků zakázal. Portugalci tak Akanům dodávali otroky z delty Nigeru a Iby žijící dále na východ.
V roce 1500 začali Portugalci na ostrově Svatý Tomáš pěstovat cukrovou třtinu. Pracovní sílu získávali v nedalekém Kongu. Konžský král Afonso Mbemba Nzinga nastoupil na trůn v roce 1506. Od Portugalců přijal písmo, některé technologie a pravidlně s nimi obchodoval; byl křesťanem stejně jako jeho otec. Pro značný úpadek a vylidnění, které byly spojeny s obchodem s otroky – obyvatelé Konga se zotročovali navzájem v touze po portugalském zboží, v roce 1526 Portugalci z Konga odváželi dva až tři tisíce otroků ročně – Afonso ovšem obchod omezil. Přesto se toto království nadále rozmohlo a přetrvalo až do poloviny 17. století. Portugalci následně založili významné středisko obchodu s otroky v Luandě (roku 1576). Otroky odtud vozili do Portugalska, na Madeiru, Svatý Tomáš a od roku 1532 též do Ameriky, jejíž domorodé obyvatelstvo bylo decimováno epidemiemi evropského původu. Od roku 1540 se cukrová třtina pěstovala i v Brazílii. Zejména kvůli své vyšší imunitě se afričtí otroci v Americe osvědčili a na konci 16. století tam již mířilo 80% afrického vývozu otroků.
Výsadní pozici Portugalců zničili Nizozemci, kteří se nejprve zmocnili severní Brazílie (roku 1630), Elmíny (1637) a přechodně i Luandy (1641). Za velice nízké ceny pak otroky vyváželi hlavně do střední Ameriky. Jejich pozice posléze převzali Britové a Francouzi prostřednictvím společností se zvláštními privilegii (např. Royal African Company v roce 1672), které v 18. století vystřídali soukromí obchodníci s otroky - jejich společnosti sídlili hlavně v Liverpoolu a Nantes. Například na někdejší francouzskou kolonii Haiti byl dovezen necelý milion Afričanů (ti zde v roce 1791 uskutečnili úspěšnou vzpouru).
Otrokářství mělo jednoznačně záporné dopady na růst počtu obyvatel v některých částech Afriky, například v Angole. V jiných částech Afriky jsou však reálné dopady přítomnosti Evropanů sporné. Je nutno vzít v potaz, že ve stejné době Evropané do Afriky zavlekli některé nemoci, jichž byla území na jih od Sahary dříve ušetřena pro svou izolaci, na druhou stranu sem Evropané přinesli vysokokalorické plodiny z Ameriky – manihot(kasava) a kukuřice. Demografické dopady těchto změn byly jistě také významné.
| Období | Počet přepravených otroků |
| 1450-1600 | 367 000 |
| 1601-1700 | 1 868 000 |
| 1701-1800 | 6 133 000 |
| 1801-1900 | 3 330 000 |
Otroctví v Jižní Americe má svůj počátek v době, kdy se sem z Evropy začali dovážet otroci z Afriky. Bylo rozšířené hlavně v souvislosti s rozmachem plantážnictví a také se podílelo na snižování počtu obyvatel v Africe.
S otroctvím samotným v pozdější podobě začal Francisco Pizarro, když pro něho odmítli pracovat místní Inkové, ve značné míře na něm byli závislí i Portugalci.
Otrokářství v podobě využívání místních lidí bylo spíše výjimkou než pravidlem, rozšířenější byl dovoz otroků.
Boj proti otroctví v Jižní Americe je až novodobou záležitostí, má hlavně podobu organizovaných útěků z otroctví, které se vždy podařit nemusí.
Tato část článku je příliš stručná nebo neobsahuje všechny důležité informace. Pomozte Wikipedii tím, že ji vhodně rozšíříte.
Krymští Tataři a Nogajci, kterým vládli krymští chánové, potomci Čingischána a od 15. století vazalové osmanského sultána, podnikali téměř každý rok loupeživé vpády při kterých byla vylidněna prakticky celá jižní a východní Ukrajina. Někteří historici odhadují, že při nájezdech obávané krymskotatarské jízdy tzv. sklízení stepí, mezi 15. a 18. století, bylo odvlečeno a prodáno do otroctví v Osmanské říši až 3 miliony lidí, především Ukrajinců, ale také Rusů, Bělorusů a Poláků. V roce 1571 byla krymskými Tatary vypálena dokonce i Moskva a mnoho tisíc obyvatel odvlečeno do otroctví. V roce 1663 podnikli krymští Tataři společně s Turky sérii krutých vpádů na Moravu při kterých bylo uneseno do otroctví na 12,000 lidí, především mladých dívek a dětí.[11] Otrokářské nájezdy Tatarů ukončila až ruská carevna Kateřina Veliká ovládnutím Krymského chanátu roku 1783.
Při nájezdech berberských (barbarských) pirátů ze Severní Afriky bylo odvlečeno do otroctví přes 1 milion Evropanů. Zlatý věk severoafrických pirátů nastal v 16. a 17. století, kdy spojili své síly s Osmanskými Turky a řádili až u pobřeží Irska a Islandu. Do čela severoafrických pirátů se počátkem 16. století postavil obávaný turecký pirát Chajruddín Barbarossa. V roce 1571 bylo spojená turecko-alžírská flotila poražena Svatou Ligou v krvavé bitvě u Lepanta, ale během několika let získali piráti svojí převahu ve Středomoří zpět. Pobřeží Itálie, Španělska a středomořských ostrovů bylo prakticky vylidněno, obyvatelé byli odvlečeni do otroctví nebo uprchli do hor, do otroctví byl unesen i mladý Miguel de Cervantes a několik let žil jako otrok v Alžíru, než byl vykoupen svou rodinou. Definitivní konec pirátství v Severní Africe nastal až roku 1830 po dobytí Alžíru francouzskou armádou.
Gulag byl sítí sovětských pracovních táborů, do kterých byli umísťováni politicky nespolehliví jedinci a skupiny. Vězni pracovali v nuzných podmínkách často nedostatečně vybavení. Za práci dostávali pouze jídlo. Počet obětí Gulagu se odhaduje na více než 8 milionů lidí.
Sexuální otroctví je datováno už od starověku. Většinou souviselo s mnohoženstvím nebo právem vlastnit otroky, méně často bylo dědičné. V ženách, které se obětí sexuálního otroctví stanou, je vzbuzován pocit, že otroctví je správné a jejich děti jsou buď prodávány na orgány, nebo se nesmí vzdělávat a musí posluhovat zákazníkům bez nároku na plat nebo možnosti všechno změnit.
Už od doby, kdy bylo otroctví a zneužívání žen oficiálně zakázáno, působí v řadě zemí misie, které pomáhají uprchlým obětem, stejně tak i neziskové organizace, jako je organizace Česko proti chudobě. Značnou činnost vyvíjejí především jezuité, kteří dodnes působí v mnoha zemích Jižní Ameriky, kde je kdysi přivedli Španělé a Portugalci, aby místní obyvatele převedli na víru. V arabských zamích je zase vyvíjen tlak na poskytnutí větších práv pro ženy, které se někdy nemohou vzdělávat a manžel je může prodat na trhu.
Problémem sexuálního otroctví z hlediska chudoby a klesání počtu obyvatel se zabývá organizace Člověk v tísni. Také řeší potíže s nedostatkem obyvatel a hromadnými odchody obyvatelstva, které věří dealerům a snadno se stane obětí obchodníků s lidskými orgány a majitelů nevěstinců. Ale mnoho se zlepšilo. Po vrcholu v 90. letech způsobeném pozvolným stoupáním počtu otroků od 80. let je v součesnosti počet otroků na světě celkově nižší než dříve, zajatců v občanských válkách také ubývá. Také ženy získaly více příležitostí a alespoň částečně mají ve většině zemí šanci na normální život a minimálně základní vzdělání.[12]
- viz podkapitolu Otroctví ve starověkém Izraeli
 |
Neutralita tohoto článku je zpochybněna. Podrobnější zdůvodnění najdete v diskusi. Informace pro vkladatele šablony: Vložte prosím na diskusní stránku zdůvodnění vložení šablony. |
Islám jasně a kategoricky zakazuje primitivní zvyk chytit svobodného člověka a udělat z něj otroka nebo ho prodat jako otroka. Prorok Muhammad jasně řekl: "V den soudu budu nepřítelem tří skupin lidí" a jednou z těchto skupin citoval "toho, kdo zotročí svobodného člověka, pak ho prodá a vezme si peníze." (al-Buchárí, Ibn Mádža). Prorok Muhammad se tady vyjádřil naprosto obecně - neomezil svá slova na nějaký národ nebo příslušníky nějakého náboženství.
Islám se snažil vyřešit problém otroků, kteří byli v Arábii, tím, že podporoval osvobozování otroků. Muslimům bylo řečeno, že pro nápravu svých hříchů musejí propouštět své otroky. Když člověk propustil otroka jen tak, z vlastní vůle, bylo to považováno za velice bohulibý čin. Prorok Muhammad dokonce řekl, že údy člověka, který osvobodí otroka, budou chráněny před ohněm. Tato politika vedla k tomu, že za chalífátu čtyř prvních chalífů byli v Arábii osvobozeni všichni bývalí otroci. Sám Prorok Muhammad osvobodil 63 otroků, Aiša 67, Abbás 70, Abdalláh Ibn Umar 1 000, Abdarahmán koupil 30 000 otroků a osvobodil je. Jiní společníci Proroka (nmBž) také osvobodili velké množství otroků.
Problém otroctví v Arábii se tak vyřešil během třiceti nebo čtyřiceti let. Potom byla v islámské společnosti zachována jen jedna forma otroctví - váleční zajatci zajatí na válečném poli. Tyto válečné zajatce živila muslimská vláda, dokud nepřátelská vláda nesouhlasila s tím, že je vymění za muslimské zajatce nebo za výkupné. Pokud válečné zajatce nikdo nevyměnil za muslimské zajatce ani je nevykoupil, rozdělil je stát mezi vojáky, kteří je chytili. Bylo to určitě lidštější, než je držet v nějakých koncentračních táborech. Pokud byly chyceny ženy a nikdo je nevykoupil, byly také přiděleny jednomu vojákovi, žádné zajaté ženy nebyly nuceny k prostituci. Islám válečné zajatce neizoluje krutým způsobem, ale raději je rozmístí mezi populaci, aby byli ve styku s ostatními lidmi. Kromě toho má majitel otroka povinnost s ním dobře zacházet. Výsledkem bylo to, že mnozí muži, kteří byli zajati ve válce, ve styku s muslimy přestoupili na islám a často měli slavné potomky - imámy, právníky, státníky, generály.
Vzhledem k tomu, že Islám zakazuje zotročit svobodného člověka kromě válečných zajatců v džihádu (tedy válkách, kterých iniciátory nebyli muslimové) a k tomu, jak povzbuzuje k propouštění otroků, pokud by muslimové následovali učení Islámu, otroctví by bylo zaniklo už dávno. Bohužel někteří muslimové nenásledují učení Islámu a otroctví existovalo v muslimských zemích po staletí.
Korán, posvátná kniha od Jediného Boha se k tématu otroctví, které nakonec bylo limitováno pouze na jeden zdroj, který už v dnešní společnosti není aktuální, říká:
Víš ty vůbec, co je to stezka vzhůru vedoucí? Otroka propuštění či v den hladu nakrmení sirotka, příbuzného či chudáka nouzí trpícího, a také být z těch, kdož uvěřili a k neochvějnosti a soucitu se vzájemně nabádají. 90:12-17
Zbožnost nespočívá v tom, že obracíte tváře své směrem k východu či západu, nýbrž zbožný je ten, kdo uvěřil v Boha, v den soudný, v anděly, Písmo a proroky a rozdává z majetku svého bez ohledu na lásku k Němu příbuzným, sirotkům, nuzným, po cestě (Boží) jdoucímu, žebrákům a na otroků vykoupení, a ten, kdo modlitbu dodržuje a almužnu udílí. 2:177
Co se týká ženských otrokyň, musíte vědět, že to byla praktika vyžádaná podmínkami, ve kterých se raní muslimové nacházeli díky nemuslimům, a to kvůli vzájemným válkám. Otrokyně neboli milk al-jamín, jsou vzpomínány v Koránu jako: "ty, jimž vládnou vaše ruce" nebo má malakat ajmanukum; což jsou ti, kteří byli zajati během války a následně se stali otroky, nebo ti, kdo byli potomky otroků.
Takže bylo válečným zvykem minulosti, brát muže a ženy za zajatce a pak z nich učinit otroky. Islám to neinicioval, spíš to byla dlouholetá praxe ještě před příchodem Islámu. A když přišel Islám, pokusil se tuto praxi vykořenit kousek po kousku. Takže nejprve to vyhradil pouze jako reciproční válečnou praxi v tom smyslu, že muslimové brali válečné zajatce stejně jako to dělali nemuslimové s muslimskými zajatci.
Ale protože Islám mířil ke skoncování s touto praxí, položil pravidla, které nakonec povedou k úplnému vykořenění této praxe. Takže povolil muslimům mít pohlavní styk s otrokyněmi, který byly zajatkyněmi ve spravedlivých a legitimních válkách. Když pak taková žena otěhotněla, automaticky byla volná stejně jako její dítě.
A nejen to, Islám také přikázal muslimovi chovat se k otrokyni s respektem stejně jako by to byla jeho žena. Měla být dobře krmena, oblékaná a chráněna. V rodinném prostředí měla možnost učit se Islámu a záleželo je na ni, jestli jej přijme nebo odmítne. Měla také možnost vykoupit si svobodu.
Ve světle výše zmíněných faktů a povaze otázek, jaké si lidé kladou, je jasné, že někteří lidé nechápou moudrost za povolením možnosti mít ženské otrokyně a myslí si, že to znamená rozpoutání mužských tužeb a větší požitky. Ne, tak to není. Význam je spíše v propouštění otroků a je to vysvětleno faktem, že pokud otrokyně otěhotní, nesmí ji prodat ani věnovat někomu jako dar. A pokud zemře, nesmí být považována za část jeho majetku. Obdrží svou svobodu a její dítě bude také svobodné.
A musíme také zdůraznit, že si tuto situaci nesmíme plést se situací ženských služebných, protože ony jsou volné, nikoliv otrokyně. Takže je zakázané mít s nimi pohlavní styk s výjimkou uzavření sňatku.
Ve Starém zákoně je otroctví i pohlavní styk s otrokyněmi zcela běžnou praxí. Jsou zde obsaženy přesné příkazy, jak se k otrokům chovat:
„Jestliže koupíš k službě žida, šest let sloužiti bude a sedmého odejde svobodný darmo. Přišel-li by sám toliko, sám také odejde, pakli měl ženu, vyjde s ním i žena jeho. Jestliže pán jeho dá mu ženu, a ona zrodí jemu syny neb dcery, žena ta i děti její budou pána jeho, on pak sám toliko odejde. Pakli by řekl služebník: Miluji pána svého, manželku svou a syny své, nevyjdu svobodný: tedy postaví ho pán jeho před soudci a přivede ho ke dveřím neb k veřeji a probodne mu pán jeho ucho jemu špici i zůstane služebníkem jeho na věky. Když by pak prodal někdo dceru svou, aby byla děvkou, nevyjde tak, jako vycházejí služebníci. Nelíbila-li by se pánu svému, kterýž ji sobě ještě nezasnoubil, dopustí ji vyplatiti. .... „(II. Moj. 21:2-11)
S otrokyněmi měli dle Bible pohlavní styk i Boží proroci, jako např. Abrahám, Jákob a další.
Není zaznamenáno, že by Ježíš, Pavel či jiná biblická postava, řekla cokoliv proti instituci otroctví nebo že by stáli za nějakou revolucí, která by vedla k okamžitému uvolnění otroků. Přestože v dobách Nového zákona bylo otroctví zcela běžnou praxí.
Ježíš v jednom ze svých podobenství používá právě otroctví: „A když neměl čím zaplatiti, kázal jej pán jeho prodati, i ženu jeho, i děti jeho i všecko, což měl, a zaplatiti.“ (Mat. 18:25) A další v evangeliu podle Lukáše 12:43-48
Otroky vlastnili i kněží: "A když byl Petr v síni dole, přišla jedna z děvek nejvyššího kněze.“ (Mar. 14:66)
Byla by to pro Ježíše, úžasná příležitost zavrhnout instituci otroctví. Ale nikde není zaznamenáno, že by tak učinil.
Mezi známé pasáže ohledně otroctví patří také instrukce Pavla, aby otrok poslouchal svého pána stejně tak, jako poslouchá Krista: „Služebníci, buďte poslušni pánů tělesných s bázní a strachem, v sprostosti srdce svého, jako Krista.“ (Efez. 6:5)
A další, jako: "Páni spravedlivě a slušně s služebníky svými nakládejte, vědouce, že i vy Pána svého máte v nebesích.“ (Kol. 4:1)
„Kteřížkoli pod jhem jsou služebníci, ať mají pány své za hodné vší poctivosti, aby jméno Boží a učení nebylo rouháno.“ (1. Tim. 6:1)
Pavel evidentně neviděl nic špatného na tom, že jedna osoba vlastní jinou jako svůj majetek. Ve svém dopise Filoménovi, měl příležitost promluvit o nemorálnosti vlastnění otroků, ale neudělal to.
Bible jako taková se tedy staví k otroctví jako k běžné praxi, sice podporuje dobré zacházení s otroky, ale nehovoří o tom, že by otroctví bylo něco špatného či hříšného, čeho by se měli lidé vyvarovat nebo že by bylo dobrým skutkem otroky propouštět.
Obecně odmítavou a závaznou oficiální reakci křesťanství na otrokářství obsahuje encyklika Sicut Dudum papeže Evžena IV. z 13. ledna 1434, která se týkala zotročování domorodců na Kanárských ostrovech španělskými obchodníky. Papež nařídil všechny otroky propustit na svobodu do 15 dnů od vyhlášení encykliky a neuposlechnutí jeho příkazu, jakož i další pokračování v obchodu s lidmi, trestal tehdy nejtěžším možným trestem pro křesťana, automatickou exkomunikací. Španělští dobyvatelé, kteří do té doby považovali domorodce za druh zvířat a nikoliv za lidi, ovšem nařízení neuposlechli a nadále ho ignorovali.
V roce 1462 papež Pius II. označil otrokářství jako těžký hřích (magnum scelus). V roce 1537, papež Pavel III. opětovně zakázal zotročování Indiánů a ostatních lidí v papežské bule Sublimus Dei[13] , což zopakoval a potvrdil i Papež Urban VIII. v roce 1639 při schvalování Jezuitské mise do Afriky [14] a papež Benedikt XIV. 22.prosince 1741 v bule Immensa Pastorum principis, která odsoudila otrokářství jako takové a která výslovně jmenovala otrokářství v Americe.
Přítomnost černých otroků provází kolonizaci Amerického kontinentu od samého počátku. Již v roce 1619 přistála první loď s otroky v Jamestownu. Jejich počáteční statut je však podobný ostatním kolonizátorům - jejich vztah k majiteli je zajištěn smluvně.[15] Do 60. let 17. století bylo také zvykem pokřtěné otroky propuštět na svobodu. Postupně, jak hospodářský význam otroctví v jižní části Spojených států nárůstal, se však jejich situace zhoršuje a nové zákoníky "Slave codes" jim vymezují postavení téměř bezprávného majetku. Otroctví bylo v USA zrušeno prezidentem A. Lincolnem v roce 1863 - ale pouze na území Unií neovládaných "povstaleckých států" a z propagačních důvodů (snaha o zabránění uznání Konfederace Evropou). Otroctví v celých USA bylo zrušeno až víc než půl roku po jeho smrti v prosinci 1865.
Křesťanství samotné mělo na vývoj otrocké otázky v USA jen omezený vliv a to především kvůli tomu, že v USA na přelomu 18. a 19. století panovala nejmenší religiozita v dějinách této země vůbec, odhady počtu křesťanů se pohybují mezi 5 až 20%.[16] Jedno z možných vysvětlení tohoto fenoménu zdůrazňuje, že kolonisty za oceán lákala především vidina půdy a v obecnější rovině - zbohatnutí. Lidé, kteří Severní Ameriku osidlovali byli tedy vedeni spíše světskými motivy, rané náboženské komunity jako tomu bylo u "Otců poutníků" se z celkového pohledu na Severoamerickou kolonizaci jeví spíše jako zanedbatelné výjimky. Tato skutečnost, jak se zdá hraje v posouzení role křesťanství v Severní Americe výraznou roli, neboť v religiózních oblastech Jižní Ameriky, kde měla silný vliv katolická církev, žili otroci ve zcela jiné životní situaci. Otrok mohl být civilní mocí osvobozen, pokud doložil špatné zacházení, mohl být propuštěn, zplodil-li dostatečný počet potomků; byl plně chráněn místní justicí a vlastník zde nikdy neměl moc nad životem a smrtí otroka, jako tomu bylo v USA.[17] Je však možné, že tato právní ochrana otroků v Jižní Americe byla spíše důsledkem jeho menšího hospodářského významu v těchto oblastech než vyšší religiozity.[18]
Otroci sami nejevili zpočátku o křesťanství příliš zájem, což je pochopitelné, neboť ho poté, co bylo zrušeno propouštění na křesťanství obrácených otroků na svobodu, chápali především jako náboženství svých zotročovatelů. Krom toho vlastníci otroků také nebyli k misii mezi otroky příliš vstřícní, neboť se obávali, že sdílením stejné víry poklesne jejich autorita u otroků. K masovému nárůstu konvertitů tak dochází až od 80. let 18. století, což souvisí především s šířícím se evangelikalismem, který dokázal křesťanství podat pro otroky pochopitelným způsobem. Druhým významným momentem v tomto procesu bylo krátké, leč silné abolicionistické zaměření evangelikálních kazatelů v období okolo americké revoluce. Komplikace s christianizací afroameričanů nastaly po povstání Nata Turnera v roce 1830, gramotného otroka, který vypověděl, že jej k povstání nabádal Bůh.[19] Černochům kvůli tomu byly zakázány samostatné bohoslužby, které se pak později konaly tajně a otroci vnímali praktikování tohoto "svého" náboženství jako určitou formu vzdoru. Tato situace dala specifický a silný náboj černošským spirituálům.
První významnější reflexi situace černých otroků v rámci severoamerického křesťanství je možno sledovat již v 17. století a to u kvakerů. Ti se zasazovali o jejich osvobození, ale jednalo se o příliš malou náboženskou společnost, než aby jejich aktivity vyvolaly celospolečenskou diskusi o tomto problému. V ostatních křesťanských denominacích takovýto odpor vůči otroctví nepanoval a pokud, tak se jednalo jen o přechodné období. Důvod proč tomu tak bylo je zřejmý: již tak malá religiozita vybízela americké křesťany k aktivní misii a ta by byla zaujetím vyhraněného stanoviska k otroctví výrazně zkomplikována. V 19. století pak bylo zřejmé, že otázka otroctví jde ruku v ruce s otázkou jednoty Unie a toto téma začalo být ještě více ošemetnější. Ve 30. letech 19. století však začíná veřejná debata o křesťanství a většina abolicionistů přináší biblické argumenty pro zrušení otroctví.[20] Specifická debata pak vzniká i v samotných církví a u největších z nich : metodistů, presbyteriánů a baptistů vyústí názorové rozdíly ve 40. letech 19. století k rozdělení církve na jižní a severní část. Přestože například v katolické církvi k takovému rozdělení nedošlo, polemiky ohledně otroctví mezi severními a jižními biskupy byly stejně intenzivní, jako mezi rozdělenými protestanty. Po tomto rozdělení dominuje na jihu Spojených států takový výklad křesťanství, který vnímá otroctví jako plně slučitelné s Božím záměrem a s tímto přesvědčením také existenci instituce otroctví hájí.
V této době na Jihu zlidovělo několik nebiblických mýtů o černoších. Všeobecně se věřilo, že černoši jsou potomci Kenaana, syna Chémova, jež měl podle starozákonní zprávy o potopě světa po Noemově prokletí sloužit svým bratřím jako otrok. Rozšířené bylo také pojetí, že černá kůže je Kainovo znamení a afričtí otroci tak nesou prokletí, jež spočinulo na Kainovi. Nejdále mimo biblickou látku zacházel mýtus o předadamitech[21]. Podle tohoto mýtu stvoření Adama předcházelo jedno "nepovedené" stvoření člověka, jehož výsledkem byli právě černoši. Mezi ně se také podle tohoto mýtu uchýlil Kain po svém vyhnání z rodiny Adamovy, a mezi předadamity si našel i svou ženu. Po porážce Konfederace je možné ještě dlouho sledovat doznívání takového výkladu křesťanství, nejznámější mezi těmito rasistickými formami náboženství je "Vyznání bílých křesťanů" známé spíše jako Ku-Klux-Klan.
V těchto zemích bylo otroctví zrušeno v následujícím roce:
23. islamonline.net
