Hledat:

Invia.cz Last minute Tunisko Dovolená v Chorvatsku Pojeďte do Egypta Bulharsko Last minute Kréta
 

Otto Černín

Otto Černín
Narození 27. srpna 1875
Dymokury
Úmrtí 14. června 1962 (ve věku 86 let)
Salzburg
Příbuzní Otakar Černín
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Otto Rudolf hrabě Černín (německy Otto Graf Czernin, * 27. srpna 1875 v Dymokurách14. června 1962 v Salcburku, narozen jako Otto Rudolf Teobald Otakar Maria hrabě Černín z Chudenic[1]) byl rakousko-uherský diplomat před a během první světové války.

Příbuzenstvo
manželka Lucy Katherine Becket
manželka Marialisa Pfeiffer
syn Pavel Otto Czernin
syn Eugen Jaromír Czernin
syn Edmund Czernin
syn Manfred Czernin
otec Theobald hrabě Czernin
matka Anna Marie hraběnka von Westphalen zu Fürstenberg
bratr Děpold Josef Czernin
bratr Otakar Černín
bratr Bedřich Czernin
bratr Pavel Bedřich Czernin
bratr Josef Děpold Czernin
sestra Marie Rosina Czernin

Život[editovat | editovat zdroj]

Černín se narodil do české šlechtické rodiny Černínů z Chudenic jako mladší bratr Otakara Černína, pozdějšího c. a k. rakousko-uherského ministra zahraničních věcí. Poté, co dkončil studia Diplomatické akademie na Terezianu, vstoupil do zahraničních služeb Rakouska-Uherska. Byl vyslán jako tajemník velvyslanců v Londýně a roku 1904 do Říma. Jeho učitelem byl pozdější ministr zahraničních věcí Alois Lexa von Ährenthal, jehož aktivistická expanzivní politiku, jako při bosenské anekční krizi, podporoval.[2]

V roce 1903 se Černín v Londýně oženil s Lucy Katherine Beckettovou, dcerou Ernesta Williama Becketta, 2. barona de Grimthorpe. Z manželství se narodili tři synové. Krátce po vypuknutí války v roce 1914 byl svazek rozveden. Roku 1939 se Prešpurku oženil podruhé s Marií Lisou Pfeifferovou.[3]

Před začátkem války byl legačním radou a zmocněncem (velvyslancem) ministra vnitra na velvyslanectví v Sankt Petěrburku a jako přímý jednací partner ruského ministra zahraničních věcí Sazonova se bezprostředně podílel na červencové ultimátu a tím na vypuknutí první světové války.

Po návratu do Vídně byl Černín ve zpravodajském oddělení c.k. armády a během četných návštěv na frontě se informoval o skutečném stavu, přičemž se podle svých možností podílel také na samotných bojích.[4]

Jako vyslanec monarchie v Sofii od ledna 1917 do 4. listopadu 1918 měl Černín zásadní vliv na bulharskou politiku v rámci dohody centrálních mocností.[5] „Krásný hrabě (schöne Graf)“ byl podle mínění mnohých lepším diplomatem, než jeho charismatický, avšak roztržitý bratr Otakar.[6]

Po válce roku 1919 Otto Černín odešel ze státních služeb a zastupoval zájmy německojazyčných vlastníků pozemků v Československu. On a další aristokraté se bez větších výsledků snažili bránit vyvlastnění ze strany ČSR a získat angloamerický kapitál.[7]

Ve 30. letech 20. století sympatizoval s politikou NSDAP, když v prosinci 1933 zveřejnil jako vyslanec v době klidu příspěvek ve štvavém časopise Der Stürmer pod „agresivním titulkem“ Pan-Juda im Kleide Pan-Europas (Panjudaismus v rouše panevropském).[8] Po druhé světové válce se Otto Černín při mnoha setkáních v Bavorsku znovu sblížil s Otou Habsbursko-Lotrinským, Panevropským hnutím a Habsburky.[9]

Jeho syn Manfred (*1913) po rozvodu rodičů odešel se svou matkou do Itálie a vzdělání získal ve Spojeném království. Manfred byl pilot RAF a od roku 1943 člen britské tajné služby Special Operations Executive (SOE) a důstojník odpovědný za nasazení britských vojáků v Rakousku.[10][11]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Otto Czernin na německé Wikipedii.

  1. Viz Zákon o zrušení šlechtictví z roku 1919
  2. Ralph Melville (Hrsg.): Deutschland und Europa in der Neuzeit. Festschrift für Karl Otmar Frhr. von Aretin zum 65. Geburtstag. Verlag Steiner, Stuttgart 1988, ISBN 3-515-05053-1, sv. 1, str. 663.
  3. Familie Černín auf worldroots.com
  4. Heinrich Benedikt: Damals im alten Österreich. Erinnerungen. Verlag Amaltea, Wien 1979, ISBN 3-85002-109-2, S. 292.
  5. Elisabeth Kovács: Untergang oder Rettung der Donaumonarchie? Band 2: Politische Dokumente zu Kaiser und König Karl I. (IV.) aus internationalen Archiven. Verlag Böhlau, Wien 2004, ISBN 3-205-77238-5, S. 322.
  6. Erwin Matsch (Hrsg.): November 1918 auf dem Ballhausplatz. Erinnerungen Ludwigs Freiherrn von Flotow, des letzten Chefs des Österreichisch-Ungarischen Auswärtigen Dienstes 1895–1920. Verlag Böhlau, Wien 1982, ISBN 3-205-07190-5, S. 108 und 321.
  7. Eagle Glassheim: Noble nationalists. The transformation of the Bohemian aristocracy. Harvard University Press, Cambridge (Mass.) 2005, ISBN 0-674-01889-3, S. 109.
  8. Michael Gehler: Der lange Weg nach Europa. Österreich vom Ende der Monarchie bis zur EU. Studien-Verlag, Innsbruck/Wien 2002, ISBN 3-7065-1537-7, S. 497.
  9. Stephan Baier, Eva Demmerle: Otto von Habsburg. Die autorisierte Biografie. Verlag Amaltea, Wien 2002, ISBN 3-85002-486-5, S. 216.
  10. Dokumentensammlung Manfred Czernin aus der ROYAL AIR FORCE (Eric Campion Collection). Auktionsbeschreibung September 2003, Dix Noonan Webb. Abgerufen am 8. November 2010.
  11. Peter Pirker (Hrsg.), Patrick Martin-Smith: Widerstand vom Himmel. Österreicheinsätze des britischen Geheimdienstes SOE 1944. Verlag Czernin, Wien 2004, ISBN 3-7076-0182-X, S. 36ff.
 
Tento článek je převzat z české wikipedie - otevřené encyklopedie, originální článek naleznete na adrese: „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Otto_Černín&oldid=14491276
Stránka byla naposledy upravena 27. 12. 2016 v 14:44. Editovat celý článek Otto Černín.
Text je dostupný pod licencí Creative Commons Uveďte autora – Zachovejte licenci 3.0 Unported, případně za dalších podmínek. Podrobnosti naleznete na stránce Podmínky užití.
Další služby: Portál | Katalog | Hledej | Zprávy | Počasí | Kurzy | Práce | Slovník | TV | Online hry | Java hry | SMS | Loga a melodie | Chat | Fórum | Kontakt | Set-top-boxy