Přehláska

Přehláskou rozumíme jazykový jev, při němž dojde ke změně samohlásky (vokálu) vlivem přilehlé hlásky. Jedná se o asimilační proces, pří němž se jedna hláska přizpůsobuje druhé.

[editovat] I-přehláska

V užším smyslu slova se přehláska vztahuje na hláskové změny v germánských jazycích přivozené hláskou i popř. j v následující slabice. Dobře to známe z výuky německého jazyka. Ale dneska již ani i ani j není vidno. Abychom si znázornili tento jazykový vývoj, vezměme si příklad ze staré horní němčiny:

gast 'host' → gestir 'hosté'.

Skrze i v druhé slabice se z původního a v předchozí kmenové slabice stalo e. (Písmena ä, ö, ü jsou novější, vyskytují se teprve později.) Díky redukci vokálů v nepřízvučných slabikách, která je vlastní všem germánským jazykům, dnes již netušíme, že tam někdy bylo i: Gast → Gäste. Písmena ä, ö, ü jsou novější, vyskytují se teprve později.

Všude tam, kde dnes najdeme písmena ä, ö, ü lze tedy předpokládat, že v následující slabice bylo i či j. Totéž platí i o ostatních germánských jazycích. Vezměme slova pro noha a zub:

• něm.: Fuß → Füße, Zahn → Zähne;
• no.: fot → føtter, tann → tenner;
• dán.: fod → fødder, tand → tænder;
• šv.: fot → fötter, tand → tänder;
• angl.: foot → feet, tooth → teeth.

Je tu vidět, že angličtina nejenom pozbyla původních plurálových koncovek, ale i zúžila původní hlásky [æ], [ø] a [y] v [i:].

[editovat] Vokálová harmonie

Přehláskou v širším smyslu slova můžeme rozumět i další vokální změny způsobené okolními hláskami. Vokálová harmonie znamená, že jen určité samohlásky mohou stát v následujících slabikách po dané samohlásce. Znázorňují to dobře aglutinační jazyky. Tam se používají místo předložek většinou koncovky. Tyto koncovky jsou u každého substantiva tytéž, podléhají však pravidlům vokálové harmonie, čili vokály v koncovce se řídí kmenovým vokálem. Vezměme např. finštinu:

• talo 'dům' – talossa 'v domě',
• metsä 'les' – metsässä 'v lese',
• meri 'moře' – meressä 'v moři'.

[editovat] Přehláska v češtině

Změny vokálů způsobené okolními hláskami nejsou cizí ani slovanským jazykům. V polštině např. máme slovo miasto 'město', které v šestém pádě vypadá takto: w mieście. Díváme-li se do starých českých gramatik, dozvíme se, že tomu tak bývalo i v češtině, než došlo k sjednocení mnohého paradigmatu.

Ale zdaleka ne všechno bylo analogicky přizpůsobeno. Do dnešního dne se čeština vyznačuje svévolným vokalickým systémem. Mnohde, kde ostatní slovanské jazyky mají plné vokály a a u, čeština má e a i, a to vesměs po měkkých souhláskách a j. Stačí to porovnat se slovenštinou, která si zachovala původní vokalismus. Např.:

• č. jih = slov. juh,
• č. muže (gen. od muž) = slov. muža,
• č. stroji (dat. od stroj) = slov. stroju,
• č. klíč = slov. kľúč,
• č. jev = slov. jav.

Příklad klíč zřetelně znázorňuje, že i čeština kdysi vlastnila měkké l.

Měkké souhlásky tedy způsobily v češtině přehlásku vokálů a a u v e a i, čímž vznikly i nové skloňovací i časovací vzory.

[editovat] Literatura

• Lamprecht, Arnošt/ Šlosar, Dušan/ Bauer, Jaroslav: Historická mluvnice češtiny. Praha 1986
• Schmidt, Wilhelm: Geschichte der deutschen Sprache. Berlin 5. vyd. 1984
• DePalma, Donald A.: Česká přehláska and the Great English Vowel Shift: A Comparative Analysis, Dissertation, Brown University, 1985