Přemysl Otakar II.

Přemysl Otakar II. na miniatuře z Gelhausenova kodexu

Přemysl Otakar II.
král český[1], vévoda rakouský, štýrský, korutanský a kraňský a pán Chebska
Přemysl Otakar II., jak je vyobrazen ve Zbraslavské kronice.
Doba vlády	1253 - 1278
Korunovace	25. prosince 1261
Narození	asi 1233
	Praha
Úmrtí	26. srpna 1278 (asi 45 let)
	Suché Kruty
Pochován	Katedrála svatého Víta, Václava a Vojtěcha
Přechůdce	Václav I.
Následník	Václav II.
Manželky	I. Markéta Babenberská (1252-61)
	II. Kunhuta Uherská (1261-78)
Potomci	Kunhuta Přemyslovna Anežka Přemyslovna Václav II.
Dynastie	Přemyslovci
Otec	Václav I.
Matka	Kunhuta Štaufská

Přemysl Otakar II., řečený král železný a zlatý (* kolem roku 1233 – 26. srpna 1278, Suché Kruty), byl pátým králem českým z rodu Přemyslovců (korunován 1261), druhorozeným synem krále Václava I. a Kunhuty Štaufské.

[editovat] Osobnost Přemysla Otakara II.

Přemyslova pečeť z let 1270-1276

Podle pověsti, jak ji uvádí Beckovský v Poselkyni, se Přemysl narodil v Městci Králové. Královna Kunka, choť krále Václava I., vracela se po kladské silnici z Červ. Hradce do Prahy a v Městci porodila syna Přemysla, potomního krále. Své rodiště vyznamenal Přemysl Otakar II. tím, že mu propůjčil erb lva a mnohá privilegia městu královské komory udělil.

To, jaký skutečně byl muž, který si získal pověst vládce tvrdé pěsti, mohutné energie a osobní ctižádosti, těžko vyčteme ve středověkých kronikách. Ty vlastně neudávají příliš nezaujatých faktů. Zápis v Kronice colmarské tvrdí, že postavy byl ušlechtilé, nepříliš vysoký, tváře snědé, srdnatý a moudrý i nadobyčej věku svého výmluvný. Ačkoliv se jeho ostatky dochovaly ve velmi špatném stavu, antropolog Emanuel Vlček víceméně potvrdil fyzický popis. Přemysl byl průměrně vysoký, snědý a prý pohledný muž s dvorským vychováním a na svou dobu dobrým vzděláním.

Ačkoliv z mnoha jeho činů lze usuzovat na velkomyslnost a jistou svobodomyslnost, bylo by to příliš unáhlené hodnocení. Roku 1254 například jako král potvrdil nebývalá práva Židům: obecní samosprávu a právo na ochranu majetku. Zároveň to ale byl Přemysl, kdo do země pozval inkvizici. Ve skutečnosti jeho rozhodnutí vždy odpovídala Otakarovým aktuálním cílům. Jistě netrpěl přecitlivělostí svého otce a syna, ale někdy prý propadal bezdůvodným záchvatům vzteku a jako většina středověkých panovníků nesnášel odpor. Rakouské kroniky se například věnují především těm činům Otakara II. (ale i Václava II.), které příliš sympatií nevzbuzují.

Přízvisko železný mu dali Kumáni po bitvě u Kressenbrunu, kde se proslavili Přemyslovi těžce odění rytíři. Místo zlatý by spíše odpovídalo jiné označení - Přemyslovo bohatství pocházelo ze stříbra. Skutečně neexistují záznamy o tom, že by se za doby své vlády dostal do finančních potíží.

[editovat] Král český, vévoda rakouský, štýrský, korutanský a kraňský, markrabě moravský

Přemysl byl mocným středoevropským panovníkem (v době interregna v římskoněmecké říši vybudoval rozsáhlé panství, které se rozkládalo za Alpy až k Jaderskému moři), za jehož vlády dosáhlo české království největšího rozmachu až do doby Karla IV. Díky svým diplomatickým schopnostem či sňatkové politice Přemysl získal kromě české koruny titul vévoda rakouský (od roku 1251), vévoda štýrský (od r. 1261) a vévoda korutanský a kraňský (od r. 1269). Tím dosáhl významu, který se projevil i v tom, že se Otakar několikrát ucházel o římskoněmeckou korunu - ovšem právě jeho moc mu tuto výsadu nakonec neumožnila získat. Přemyslův závratný vzestup následoval strmý pád.

[editovat] Vzpoura proti otci

Rubová strana pečeťi Přemysla Otakara II.

Roku 1247 zemřel Přemyslův starší bratr Vladislav a Přemysl, původně vychovávaný pro církevní kariéru, se stal jediným dědicem českého trůnu a moravským markrabětem. V letech 1248–1249 se postavil v odboji svému otci. Šlo o nerozumnost ctižádostivého patnáctiletého mladíka podporovaného šlechtici, kteří chtěli v úřadech nahradit Václavovy oblíbence. Bez otcova svolení se dal zvolit mladším králem. Václav I. musel dokonce na čas opustit zemi, Přemysla ale nakonec porazil u Mostu. Syna krátce věznil na hradě Přimda, odbojní šlechtici už tak snadno nevyvázli. Přemysla poté otec znovu stanovil markrabětem moravským - pod dozorem králových spolehlivých šlechticů.

Po smrti posledního vévody z rodu Babenberků Fridricha II. v roce 1246 vznikla ohledně nástupnictví složitá situace. V roce 1251 si rakouská šlechta zvolila za vládce českého prince Přemysla. Není tedy pravda, jak i dnes mylně uvádějí někteří anglicky a německy píšící historici, že Rakousko dobyl silou. Svůj nárok na Rakousy a Štýrsko podpořil sňatkem s vévodovou sestrou Markétou (1252), přestože byla o více než třicet let starší. Získat babenberské dědictví si však přál také uherský král Béla IV., což vedlo k dlouholetým sporům.

V září 1253 zemřel Václav I. a Přemysl se tak jako jediný žijící Přemyslovec stal jeho nástupcem - králem se korunovat dlouho nedal, ačkoliv zahraniční kroniky o něm tak mluví.

[editovat] Křížové výpravy

Kromě expanze na jih se Přemysl Otakar II. pokoušel rozšířit své panství i směrem severovýchodním - v letech 1254-55 (a 1267-8) se účastnil křížové výpravy do (pobaltského) Pruska, jeho snahy o nastolení přemyslovské moci v Litvě a Pobaltí, přičemž z olomouckého biskupství se mělo stát arcibiskupstvím spravujícím dobytá území, ale nejsou úspěšné (hlavně díky malé podpoře papežské kurie). V Pobaltí založil město Královec (německy Königsberg, dnešní Kaliningrad).

V roce 1255, tedy v době, kdy se Otakar vrátil z pobaltské výpravy, se rozhodovalo o římskoněmecké královské koruně. Přemysl, který po matce pocházel z císařského rodu Štaufů, z nejasných důvodů odmítl. Snad viděl do politické hry říšských knížat, kteří si zvykli na takřka nulovou moc římských králů a císařů. Přemysl tedy pragmaticky podporoval oba nominální vládce, Alfonse Kastilského i Richarda Cornwallského. I bez císařské koruny byl nejmocnějším mužem v říši. Jeho pevný a rozlehlý stát působil jako protiklad k okolním zemím, Římské říši a Polsku, které byly rozdrobené na řadu samostatných knížectví, měst a údělů.

[editovat] Bitva u Kressenbrunnu a výměna královen

Území Přemysla Otakara II.

V roce 1258 Přemysl kapituloval před Jindřichem Bavorským, spojencem Bély IV., a uzavřel s ním mír. Toho roku byla svedena i bitva u Kressenbrunnu, ve které byl český král o poznání úspěšnější než v boji s bavorským vévodou a ukončil tak letité spory o Štýrsko s Bélou IV. Otakar chtěl ovšem víc než jen získat území, o které byl po sňatku s Markétou ochuzen - chtěl si udělat z uherského krále spojence.

Někdy v druhé polovině roku 1260 se Přemysl pokusil vymoci na papeži Alexandrovi IV. potvrzení o legitimním původu svých nemanželských potomků, zejména dětí s Anežkou z Kuenringu. Ve skutečnosti se dá stěží předpokládat, že by věřil v úspěch, a papež zareagoval přesně tak, jak se dalo čekat. Nepotvrdil následnické právo jeho syna Mikuláše na český trůn. Přemysl tak ze svého rozvodu s Markétou Babenberskou udělal věc politickou.

Český král se v té době pohyboval ve vysoké politice už několik let a mnohé jeho skutky ze zralého období se vyznačují tak trochu ďábelskou promyšleností. Dlužno ovšem dodat, že Markéta se rozvodu nijak nebránila - dožila ve velkorysém ústraní -, a Přemysl se o své nemanželské děti a snad i o Anežku postaral. Mikuláš později získal Opavsko a dcery král provdal za přední české šlechtice.

Přemysl si tak uvolnil cestu k dalšímu sňatku, ze kterého se mohl narodit legitimní dědic. Nejdříve požádal „uchvácen její krásou“^[2] o ruku Bélovu dceru Markétu. Tato dominikánská jeptiška ovšem o sňatek nejevila zájem a dokonce požádala o „zahalení svatým závojem“^[3]. Z plánovaného sňatku tudíž sešlo. Po dalších jednáních se Přemysl oženil s Bélovou vnučkou Kunhutou. Navíc tak byla zpečetěna mírová smlouva mezi Otakarem a Bélou IV.

[editovat] Politika českého krále

Roku 1266 připojil Přemysl Otakar II. Chebsko - jako věno po matce. V roce 1269 zdědil na základě Poděbradských smluv po bratranci Oldřichovi Korutansko a Kraňsko. V roce 1272 král připojil Furlánsko.

Otakarova vláda znamenala zvýšení prestiže českého státu i jeho panovníka - Přemysl až neobyčejně posílil své postavení uvnitř království na úkor šlechty. Zdá se, že Otakar II. i Václav I. zcela ignorovali tendenci, kdy si šlechta stále více žádala podíl na moci. Přemysl své postavení opíral především o nově zakládaná města (České Budějovice, Menší Město pražské – Malá Strana), do nichž zval německé kolonisty (za jeho vlády vzniklo přes padesát českých měst). V jedné listině píše, že království našeho sláva, kteréž žádosti jsme, nejvíce z okrasy a ozdoby měst roste. Hned na počátku své vlády také zřídil zemský soud, při němž jsou vedeny zemské desky.

Bohatla a sílila také šlechta. Mocné rody přebíraly do dědičné držby staré knížecí hrady i statky a rády zapomínaly, že byly jejich předkům svěřeny pouze do „knížecí vůle“. Přemysl stejně jako jeho předchůdci považoval stát za své vlastnictví, přestože různá panství patřila šlechtě a panovníkovi patřila vlastně jen královská města a vlastně malé území. Při zakládání měst musel Přemysl složitě získat statky zpět od šlechty.

Omezování svých dosavadních výsad, prosazování západního práva a pevnou královskou vládu nesla šlechta v českých i rakouských zemích velmi těžce. Svojí politikou si král znepřátelil především rozvětvený jihočeský rod Vítkovců. Zlom v životě panovníka, jehož dílo přes všechny dílčí neúspěchy stále rostlo, přišel v roce 1273. Poté, co Richard Cornwallský znehybněl po záchvatu mrtvice a rok nato zemřel, bylo třeba najít nového římského krále. Jednohlasně jím byl zvolen do té doby takřka neznámý Rudolf Habsburský. Římští kurfiřti nechtěli za krále mocného Přemysla a považovali Rudolfa za slabého. Netušili, jak hluboce se mýlí.

[editovat] Krize – kolize – katastrofa

Památník bitvy na Moravském poli

Přemysl Otakar II. Rudolfovu volbu neuznal, navíc nebyl k volbě přizván a český hlas byl nahrazen hlasem bavorským. Špatně odhadl situaci v říši, která směřovala k rozbití jeho panství. Ze začátku především podcenil ctižádost a schopnosti prvního známého Habsburka.

19. listopadu 1273 Rudolf vydal prohlášení, že všechna léna a majetkové změny uskutečněné od roku 1245 podléhají novému potvrzení. Přemysl se musel oprávněně obávat toho, že když bude své země od římského krále přijímat v léno, ten už by mu nemusel rakouské země vrátit (na rozdíl od těch českých). Proti výsledku říšské volby protestoval i u papeže, ten ho ovšem uvalil do klatby - Rudolf Habsburský mu totiž přislíbil účast na křížové výpravě.

Habsburk začal bezprávně zasahovat do záležitostí českého státu a podporovat proti králi odbojnou šlechtu. Od Přemysla nakonec odpadl další ze spojenců, bavorský vévoda Jindřich, kterému Habsburk promptně přislíbil ruku své dcery, a umožnil Rudolfovu říšskému vojsku průchod svým územím a následný vpád do Rakous.

Vítkovci (vedoucí úloha Záviše z Falkenštejna je ovšem pozdější literární výmysl) a Rýzmburkové (hlavou Boreš z Rýzmburka) zahájili pečlivě načasovanou vzpouru, která Přemysla roku 1276 donutila uzavřít s Rudolfem Vídeňský mír a vzdát se alpských zemí a Chebska. Pro Přemysla a český stát to sice znamenalo ztrátu dosavadních územních zisků, ale českému králi byla formou svatební zástavy (jelikož Přemyslův syn Václav se měl oženit s jednou z Rudolfových dcer) zajištěna jiná rozsáhlá území.

Český král se ocitl v nemilé situaci, kdy ho Rudolf tlačil od ústupku k ústupku. Římský král ztrácel sympatie říšských pánů i v Rakousku, osvobozeném od Přemyslovy „tyranie“, které sevřel v kleštích daní. Otakar se tento stav rozhodl řešit bitvou na Moravském poli (1278), která se ale změnila v politickou a jeho osobní katastrofu. Soupeřova smrt pro Habsburka cenu vítězství ještě znásobila, jelikož se tak stal jediným hegemonem střední Evropy.

Avšak o zahynutí krále Otakara nemůžeme pověděti nic určitého, protože jedni tvrdí to, druzí ono, a tak v těchto četných rozporech jde mezi lidem hlas, že zmizel mezi vojskem a již se neobjevil. ^[4]

[editovat] Po bitvě

Koruna nalezená v Přemyslově hrobě v chrámu svatého Víta.

Přemyslův konec, příběh tolik oblíbený mezi minnesangry, je především svědectvím o nihilismu dějin a realitě jeho doby. Mnozí dnešní historici si více cení přínosu jeho děda či syna, ti serióznější ovšem přiznávají, že po sedmi staletích a s řadou otazníků by bylo příliš jednoduché soudit Otakara II. jako příliš tvrdého a nerozvážného. Smutný závěr své vlády svými politickými chybami mohl ovlivnit jen zčásti a situace, která nastala po Moravském poli, zdaleka nebyla jen jeho vina.

Spravedlivě je nutné hodnotit i českou šlechtu. Ta vždy bojovala proti panovníkovi, ovšem kvůli podílu na moci a majetku, ne s úmyslem zemi zničit. Přesně to se ovšem téměř stalo, protože dlouho nebylo jisté, jestli České království nezmizí z mapy Evropy. Například Vítkovci nedlouho po králově smrti znovu útočili na České Budějovice (tentokrát se už účastnil i Falkenštejn). Teprve v roce 1281 svolala šlechta zemský sněm jako protiváhu královské moci.

Ostatky pátého českého krále byly nejprve veřejně vystaveny ve Vídni, poté byly po uplynutí papežské klatby uloženy v minoritském klášteře ve Znojmě. V roce 1296 je nechal Václav II. přenést do Prahy a pohřbít v klášteře na Františku, kde měli hrob i Přemyslovi rodiče. Zde měly odpočívat jen dočasně. Václav II. se chystal vybudovat novou nekropoli svého rodu v cisterciáckém klášteře na Zbraslavi, který sám založil. Zemřel ovšem ještě předtím, než tento úmysl dokončil.

Přemyslovy ostatky byly přemístěny ještě jednou. Na příkaz Karla IV., ctitele odkazu svých přemyslovských předků, nakonec byly uloženy v chrámu sv. Víta na Pražském hradě (1373) pod skvostným náhrobkem od Petra Parléře. Spolu s ostatky krále byly do hrobky uloženy i pohřební klenoty (koruna, jablko, žezlo). Na pohřební koruně Otakara II. se dochoval nápis "Hic sunt ossa Otakari incliti, regis Bohemiae quinti." neboli "Toto jsou kosti Otakara vznešeného, pátého krále českého." Taková identifikace nebyla příliš obvyklá a zřejmě byla dílem ještě Václava II. Pravost ostatků je ostatně doložena ještě jednou. Jedná se o sdělení na olověné destičce, která byla vložena do truhlice s pozůstatky krále při jejich přenosu do nového hrobu v gotické katedrále:

Pod náhrobkem tvořeným ležící sochou ve zbroji těžkooděnce, královském rouchu a s korunou na hlavě, se Přemyslovy kosti, bohužel velmi špatně zachovalé, nacházejí dodnes.

[editovat] Inspirace

Smrt Přemysla Otakara II. vyvolala silnou literární odezvu, dá se ovšem říci, že jeho vzlet a pád fascinuje umělce dodnes. Jeho úspěchy i neúspěchy inspirovaly Franze Grillparzera k rakouskému „národnímu dramatu“ König Ottokars Glück und Ende a český král se objevuje i v Danteho Božské komedii – před branami očistce ve společnosti Rudolfa Habsburského. Je to mimochodem velká čest, protože Dante se o světských panovnících zmiňuje jen zřídka.

Španělský dramatik a básník Lope de Vega, ačkoliv se většinou zabýval domácími dějinami, českému králi věnoval hru Císařská koruna Otakarova. Z českých klasiků se situaci po Přemyslově smrti věnoval Bedřich Smetana v opeře Braniboři v Čechách.

[editovat] Potomci

Manželství s Markétou Babenberskou (1204/1205–1266) zůstalo dle očekávání bezdětné, Přemysl měl několik (zřejmě šest) dětí s Kunhutou Uherskou (1246-1285). Dospělosti se dožily tři z nich:

• Kunhuta Přemyslovna (1265 – 1321), polská (mazovská) kněžna a abatyše u sv. Jiří

∞ 1291 Boleslav II. Mazovský

• Anežka Přemyslovna (1269 - 1296), rakouská vévodkyně

∞ 1285 Rudolf II. (Švábský)

• Václav II. (1271 - 1305), český a polský král

∞ 1285 Guta Habsburská

∞ 1300 Eliška Rejčka

Přemysl měl dva nemanželské syny a několik dcer:

• Mikuláš Opavský (1255?-1318), vévoda opavský
• Anežka (před 1260), manžel Bavor II. ze Strakonic
• Eliška (před 1260), manželé Oldřich z Drnholce (†1274), Jindřich z Kuenringu (†1281),Vikart z Polné
• dcera, manžel Vok z Kravař
• Jan, probošt vyšehradský († 1296)

[editovat] Genealogie

[editovat] Reference

1. ↑ až do své korunovace roku 1261 se tituloval: pán Království českého
2. ↑ Legendy a kroniky koruny uherské, Vyšehrad Praha 1988, ISBN 33-795-88
3. ↑ Legendy a kroniky koruny uherské, Vyšehrad Praha 1988, ISBN 33-795-88
4. ↑ Příběhy krále Přemysla Otakara, Nakladatelství Vyšehrad, Praha 1947

[editovat] Literatura

česky

• Legendy a kroniky koruny uherské. Praha : Nakladatelství Vyšehrad, 1988.
• Příběhy krále Přemysla Otakara II.. Praha : Nakladatelství Vyšehrad, 1947.
• Zbraslavská kronika. Praha : Nakladatelství Svoboda.
• HÁDEK, Cyril. Konec Přemyslovců v Čechách. Praha : Nakladatelství Akropolis, 2006.
• KUTHAN, Jiří. Zakladatelské dílo krále Přemysla Otakara II.. Praha : [s.n.], 1991.
• KUTHAN, Jiří. Přemysl Otakar II.. Vimperk : Tina, 1993.
• ŽEMLIČKA, Josef. Století posledních Přemyslovců. Praha : [s.n.], 1986.
• ŽEMLIČKA, Josef. Přemyslovci. Jak žili, vládli, umírali. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2005.

německy

• HOENSCH, J. K. Přemysl Otakar II. von Böhmen, 1989.
• KUSTERNIG, A. Die Zeit König Ottokars II. in Österreich, 1978.
• KUTHAN, J., P. Ottokar II. König, Bauherr und Mäzen, 1996.

[editovat] Královská města (pravděpodobně) založená během vlády Přemysla Otakara II.

Čechy

Morava

• Olomouc, 1253
• Hlučín, 1256
• Uherské Hradiště, 13. říjen 1257
• Moravský Krumlov, asi 1260
• Litovel, 1270

[editovat] Externí odkazy

Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu

Přemysl Otakar II.

Související články obsahuje Portál Křížové výpravy

Související články obsahuje Portál Středověk

• Privilegium Přemysla II. Židům
• Přemysl Otakar II. v KDO BYL KDO
• Záviš z Falkenštejna, část první, Záviš a Přemysl Otakar II.
• Největší rozloha říše Přemysla Otakara II.
• Osobní portrét krále Přemysla Otakara II.

Předchůdce: Václav I.

Český král Přemysl Otakar II. 1253-1278

Nástupce: Václav II.

Předchůdce: Vladislav (III.)

Moravský markrabě Přemysl Otakar II. 1247-1253/1278

Nástupce: -

Předchůdce: Fridrich I. Bádenský

Rakouský a štýrský vévoda Přemysl Otakar II. 1251/61-1276

Nástupce: Rudolf I. Habsburský, respektive Albrecht I.

Předchůdce: Oldřich III. Korutanský

Korutanský a kraňský vévoda Přemysl Otakar II. 1269-1276

Nástupce: Rudolf I. Habsburský, respektive Menhard II.