Samopal PPŠ-41 Špagin

PPŠ-41 Špagin
Typ:	Samopal
Místo původu:	Sovětský svaz
Historie služby
Ve službě:	1941 –
Války:	druhá světová válka
Historie výroby
Konstruktér:	G. S. Špagin
Navrženo:	1940 (?)
Vyrobeno:	21. prosince 1940
Počet vyrobených kusů:	5 miliónu kusů (do roku 1947)
Základní údaje
Hmotnost:	5,4 kg (s bubnovým zásobníkem)
Délka:	840 mm
Délka hlavně:	265 mm
Ráže:	7,62x25 mm Tokarev (také 7,63 mm Mauser)
Kadence:	cca 900 ran/min
Počáteční rychlost střely:	430 m/s
Maximální dostřel:	cca 750 m
Zásobování municí:	bubnový zásobník na 71 nebo schránkový zásobník na 35 nábojů.

Samopal PPŠ-41 (Špagin) byl jednou z nejslavnějších zbraní druhé světové války zavedený do výzbroje sovětské armády v prosinci 1940 a široce používaný v zemích Varšavské smlouvy a rozvojových státech ještě dlouho po válce.

[editovat] Vznik a výroba

Samopal PPŠ-41 byl pokračovatelem starších typů PPD-1934/38 a PPD-1940. Tento nový typ byl navržen konstruktérem G. S. Špaginem, kterému se podařilo odstranit neduhy předchozích typů. V porovnání se starším samopalem PPD byl tento samopal přesnější, jednodušší a méně nákladný a náročný na výrobu. Do výzbroje byl Rudou armádou přijat v roce 1941, ovšem rozsáhlejší výroba započala až v roce 1942. Celkem bylo do roku 1947 vyrobeno přes 5 miliónů kusů, z toho drtivá většina v ruských zbrojních závodech. Malá část samopalů válečné produkce (asi 10 000 ks)^[1] však vyšla z íránské kulometky v Teheránu.

[editovat] Konstrukce

Samopal PPŠ-41 se vzhledově se podobal svým předchůdcům PPD, šlo ale o zcela jinou konstrukci. Jeho výroba probíhala nejen ve zbrojovkách, ale i v mnoha dříve civilních závodech. Měl pouzdro závěru spojené s pláštěm hlavně, masivní neuzamčený závěr s pojistkou na napínací páce, přepínač způsobu střelby před jazýčkem spouště. Původní varianta měla stavitelné klapkové hledí s maximální hlední dálkou 1000 metrů, což byl ze strany konstruktéra optimismus hraničící s nedostatkem soudnosti (uvedená hodnota je cca 5x větší, než činí reálný dosah mířené palby ze samopalu na pistolový náboj). Většina zbraní však obdržela jednoduché překlápěcí hledí, určené pro střelbu do 200 m.

Plášť vpředu přesahující hlaveň je šikmo seříznut a jeho úsťová část má tři výřezy (dva boční a jeden horní). Tyto otvory slouží jako kompenzátor a brzda zpětného rázu, kdy při výstřelu tlačí prachové plyny unikající z vývrtu hlavně zbraň zároveň dopředu a dolů.

PPŠ-41 rozhodně nebyl dokonalou zbraní. Vrchní část pouzdra závěru, lisovaná z jednoho plátu kovu společně s pláštěm hlavně, měla po čase tendenci se deformovat a ohýbat v důsledku namáhání rázy vznikajícími při střelbě. Vratný systém závěru byl opatřen fíbrovým nárazníkem, uloženým v zadní části pouzdra, který se dost rychle opotřebovával. Ruští vojáci však v pro ně typické improvizaci tento problém řešili tím, že si v polních podmínkách vyráběli jinak nedostatkové náhradní nárazníky z tvrdého dřeva.

Bubnový zásobník používaný u prvních výrobních sérií měl sice značnou kapacitu, ale nevynikal žádnou zvláštní spolehlivostí. Zádržky při podávání byly nejčastější u prvních a posledních 10 nábojů v zásobníku. Navíc byl těžký a nedal se doplňovat náboji, dokud nebyl úplně vyprázdněn (při otevření bubnu napnutá pružina podávače vymrštila zbylé náboje ze zásobníku a rozházela je po okolí). Kromě toho vyprazdňování zásobníku při střelbě dosti zásadním způsobem měnilo těžiště zbraně. Zavedení jednoduššího, spolehlivějšího a lehčího zásobníku segmentového tvaru s kapacitou 35 nábojů bylo tedy zcela logickým řešením.

Ohromující byla kadence – neuvěřitelných 900 ran za minutu, další jeho výhodou byla jeho nenáročná údržba.

[editovat] Další technická data

• Hmotnost plného zásobníku (bubnový): 1,84 kg
• Hmotnost plného zásobníku (schránkový): 0,680 kg
• Kapacita zásobníku: 71 nebo 35 nábojů
• Způsob činnosti: zákluz
• Způsob palby: polo-/plně automatická

[editovat] Použití mimo SSSR

Samopal byl oblíbenou kořistí vojáků Wehrmachtu, kteří ho oceňovali zejména v boji zblízka. Proto byl zaveden i v německé armádě jako MP 717(r) – „r“ v označení znamená russisch („ruský“) – případně překomorován na náboj 9 mm Luger, upraven na používání zásobníku z MP 40 a označen jako MP 41. Samopal PPŠ-41 sloužil po válce v celé řadě armád, československou nevyjímaje. Poslední kusy byly z ČSLA pravděpodobně vyřazeny až na přelomu 50. a 60. let s nástupem nové kategorie vojenských zbraní – samopalů (útočných pušek) na náboj středního balistického výkonu, u nás reprezentovaných typem Sa. vz. 58. Licenčně se vyráběl v Číně, ve Vietnamu na jeho konstrukčním základě vznikl samopal K-50. Se svým typickým designem se pepeška stala jakousi ochrannou známkou a charakteristickým znakem vojáků Rudé armády, a dodnes je k vidění na mnoha obrazech, sochách a pomnících v zemích bývalého východního bloku.

[editovat] Reference

1. ↑ V. Dolínek, V. Francev, J. Šach - Fotografický atlas zbraní 1. a 2. světové války - Nakladatelství Aventinum, Praha 2001 - ISBN 80-7151-198-6

[editovat] Literatura

• A. B. Žuk - Pušky a samopaly - Naše vojsko, Praha 1992 - ISBN 80-206-0150-3

[editovat] Externí odkazy

• Samopal sovětský vz. 1941 (Špagin-41) na Palba.cz

• Samopal PPŠ-41 na Modern Firearms