Paul von Lettow-Vorbeck
Generál Paul Erich von Lettow-Vorbeck (20. března 1870 – 9. března 1964) je považován za jednoho z největších mistrů gerilové války. Za první světové války vedl jednotky německého císařství v kolonii Německá východní Afrika. Ačkoliv se mu nedostávalo relevantní podpory z domoviny, vytrval v boji po celý konflikt a po celou dobu na sebe poutal mnohonásobně větší síly Velké Británie, Belgie a Portugalska. Když s koncem první světové války ukončil svůj boj a vrátil se do Německa, byl přivítán jako jediný německý generál „Velké války“, který nikdy nepoznal porážku.
Obsah |
[editovat] Mládí a raná kariéra
Narodil se ve vojenské rodině v Saarlouis. Následoval příkladu svého otce, vstoupil do německé armády a vystudoval na dělostřeleckého důstojníka. V roce 1900 se podílel na potlačování povstání boxerů v Číně. V letech 1904 – 1908 se účastnil potlačování povstání Hottentotů a Hererů v Německé jihozápadní Africe. Byl zde raněn a poslán na léčení do Jižní Afriky, kde se seznámil a spřátelil s Janem Smutsem, proti kterému později bojoval. Poté nějakou dobu velel německým koloniálním jednotkám v Kamerunu. Šest měsíců před propuknutím první světové války byl povýšen na plukovníka a jmenován velitelem císařských jednotek v Německé východní Africe. Jeho síly na počátku války čítaly 14 000 mužů (3000 Němců a 11 000 černošských askaríjů).
[editovat] Boje v Africe
[editovat] Období velkých bitev
Bezprostředně po propuknutí války ignoroval von Lettow-Vorbeck rozkazy a nabádání k opatrnosti a zahájil prudké útoky na okolní nepřátelské koloniální državy. Poté, co svými útoky přerušil železniční síť v Keni a začal příliš dotírat i na ostatní oblasti, rozhodli se Britové záležitost urychleně vyřešit. Snadno si spočetli, že při takové aktivitě mu nemohlo zbýt doma příliš mnoho mužů a rozhodli se zaútočit obojživelnou operací na hlavní základnu von Lettow-Vorbecka, přístav Tangu.
Výsledkem byla bitva o Tangu (3. – 5. listopadu 1914), v níž německé jednotky vedené von Lettov-Vorbeckem připravily osminásobně silnějšímu expedičnímu sboru generála Arthura Aitkena zdrcující porážku. Britové byli přinuceni uprchnout a na místě zanechali několik set pušek, desítky kulometů a 600 000 nábojů.
O měsíc později připravil von Lettow-Vorbeck britským jednotkám další těžkou porážku v bitvě u Jassínu (leden 1915), čímž odrazil pro změnu pokus o pozemní invazi do své kolonie.
[editovat] Gerila
Bitva u Jassínu byla předposlední velkou bitvou (na africké poměry), kterou Lettow-Vorbeck úmyslně vyprovokoval a vedl. Po ní dospěl k názoru, že takovéto bitvy jsou příliš nákladné a že si je prostě nemůže dovolit. Přešel tedy na strategii vyhýbání se větším bitvám a nepřetržitě vysílal menší přepadové jednotky do britských kolonií Rhodésie a Keňa. Britové, kteří se po porážkách necítili moc jistí, a kterým takovýto boj nevyhovoval, zareagovali zkoncentrováním sil okolo nejohroženějších cílů, aby zmenšili riziko porážky. To je ale učinilo příliš málo pohyblivými. Bez ohledu na to, jak rostly jejich síly v oblasti (asi 75 000 mužů na počátku roku 1915), pořád nemohli uvolnit jednotky, které by mohly zahájit vážný útok proti von Lettow-Vorbeckově kolonii.
Německem již v roce 1914 odepsaná kolonie i pidiarmáda přežily roky 1914 i 1915 bez větší úhony a poutaly na sebe stále větší síly protivníka. V červenci 1915 dostal jedinou významnou posilu z domoviny - nedobrovolně se k němu připojila posádka křižníku Königsberg, který britské loďstvo obklíčilo v deltě řeky Rufiji. Přinesla s sebou něco zásob, munice a několik děl. V říjnu 1917 za ním ještě byla vyslána se zásobami vzducholoď LZ 104, která se ale nedopatřením nebo britskou dezinformací obrátila krátce před cílem zpět do Evropy.
.jpg)
Teprve v březnu 1916 zahájily britské síly útok proti Německé východní Africe. 45 000 mužů Jana Smutse zaútočilo z jihu. Von Lettow-Vorbeck měl v této době k dispozici asi 11 500 bojeschopných mužů, ale nemohl je nasadit všechny, protože ho ohrožovaly ještě britské síly v Keni a v oblasti začaly být nepříjemně aktivní ještě jednotky Portugalska a Belgie (celkem už na sebe jeho armádička vázala více než 100 000 vojáků Dohody).
Von Lettow-Vorbeck si byl vědom toho, že nepřítele nemůže zastavit, nicméně stále měl úkol vydržet co nejdéle a způsobit nepříteli co největší ztráty. Ostatně dokud zde byl on, obrovská nepřátelská armáda nemohla podpořit své spolubojovníky v Evropě. V následujících měsících předváděl tu nejvyšší školu gerilové války, jakou kdy tato část Afriky spatřila. Mistrovsky využíval veškerých výhod, které mu terén poskytoval, aby maximálně zdržel postup nepřítele. Porazil jej v několika dílčích střetnutích. Na konci roku 1916 ovládali Britové téměř dvě třetiny kolonie, ale zbytek pevně třímala císařská armáda, která navíc stále sužovala Keňu a železnice, po kterých Britové dopravovali většinu zásob. Smuts sám byl mistrem gerily, a tudíž by ho nemělo být snadné překvapit. Dohoda dále posílila své jednotky v oblasti. V polovině roku 1917 vrostly její síly na téměř 175 000 mužů, zatímco Německo zde mělo již jen 6000 bojeschopných mužů. To však nezabránilo Von Lettow-Vorbeckovi zahájit v září 1917 další sérii nájezdů, když se konečně nepřítel odhodlal k velkorysejším akcím. V říjnu 1918 vybojoval poslední velkou bitvu své kampaně u Mahiwy (ztratil 100 mužů proti 1600 Britům).
Tlak na jeho pozice postupně sílil a lidí ubývalo. Na podzim roku 1918 měl už jen 3000 bojeschopných mužů proti asi 270 000 spojencům, navzdory tomu zahájil novou sérii útoků proti Rhodesii a Mosambiku. Ještě 13. listopadu připravil Britům vážnou porážku u města Kasama. Když k němu později došly zprávy o konci války, ukončil svůj boj. 23. listopadu 1918 jeho dosud neporažená armáda složila zbraně.
[editovat] Poválečná kariéra
Po ukončení bojů von Lettow-Vorbeck organizoval návrat německých vojáků a válečných zajatců z Afriky zpět do vlasti. Sám se vrátil domů až v roce 1919 a byl přivítán jako národní hrdina a neporazitelný vojevůdce. Německý císař ho svým posledním úředním ediktem povýšil na generálmajora.
V čase Výmarské republiky zasedal jeden čas v Reichstagu (1929 – 1930). Byl tvrdým odpůrcem Hitlera a požadoval, aby proti němu a jeho straně bylo použito vojsko. Posléze se stáhl z veřejného života. Prakticky po celé poválečné období pracoval na různých vzpomínkových knihách vztahujících se k Africe a na své autobiografii. Během druhé světové války přišel o většinu majetku a upadl do bídy. Když se to Jan Smuts dověděl, společně s několika svými spolubojovníky se složil na malou penzi, kterou pak nechal svému velkému protivníkovi vyplácet.
[editovat] Bibliografie
 |
Související články obsahuje Portál Kolonialismus |
- Meine Erinnerungen aus Ostafrika (1920)
- Kwa Heri Bwana (1920-1930)
- Heia Safari (1920)
- Afrika, wie ich es wiedersah (1955)
- Mein Leben (1957)
