Pečeť

Vosková pečeť na obálce

Pečeť (latinsky sigillum) je prostředek vytištěný, vytlačený či jinak připevněný na dokumentu (nebo jiném předmětu), sloužící k ověření jeho pravosti. Při otevření dokumentu dochází k rozlomení či jinému mechanickému poškození pečeti, díky čemuž je poté jasně patrné, že již byl přečten. Pečeť na sobě obvykle také nese grafický návrh identifikující majitele. Razidlo, kterým se pečeti dodává její grafická podoba, se označuje jako pečetidlo nebo pečetní typář.

Studiem pečetí se zabývá sfragistika, jedna z pomocných věd historických. Její základy položil na konci 17. století německý pastor Johann Michael Heineccius. Určitou dobu byla považována za součást sémiotiky – nauky o znameních na listinách.

[editovat] Vnější znaky pečetí

[editovat] Pečetní látka

Pečetní látka musí být dostatečně pružná a pevná kvůli schopnosti otisknout do ní typář a otisk uchovat. V českých zemích se používalo vosku, na jih od Alp se používaly buly (kvůli panujícím klimatickým podmínkám). Pečeti vycházejí také z místní tradice a místních zdrojů surovin (např. v Mezopotámii byla jako nejstarší pečetní látka používána hlína) a také z ceny pečetních materiálů. Nejstarší hliněné otisky nalezneme již od 4. tisíciletí před Kristem, v arabském světě se hlína používala až do 8. století našeho letopočtu. Původní pečetní vosk byl včelí s různými příměsemi, od 17. století dodnes se používá španělský pečetní lak (vosk s příměsí silic a olejů).

Barva pečetí může být různá, od přírodních přes červenou, zelenou po černou. Barva závisí na použitém přídavku do pečetního vosku. U černých vosků to byly saze, u zelených měděnka a u červených pečetí rumělka. Barvení pečetí se objevuje od 12. století v Anglii a barva je prvním viditelným indikátorem významu vydavatele listiny. Nejcennější barvou je červená, poté následuje zelená, černá a přírodní. V této hierarchii lze nalézt také výjimky a to např. u francouzských králů, kteří pečetili své listiny zeleným pečetním voskem. Královská města zase používala vosku červeného na rozdíl od měst poddanských, která pečetila zeleně. Černou barvou pečetila církev, ve velké většině faráři, ale černý vosk používal také např. velmistr Řádu německých rytířů. Další používanou pečetní látkou bylo nezkvašené pšeničné těsto – tzv. oplatková pečeť (dává se pod kryt papíru). U úředních písemností se používalo tzv. slepé pečetění – otisk typáře do papíru.

[editovat] Tvar

Otisk pečeti Lustig von Eberswald

U pečetí existuje celá řada různých tvarů, od klasických kulatých přes oválné (většinou prstenové) až po víceboké, pečeti ve tvaru čtyřlístku, hrušky apod. V českých zemích se objevují také štítovité pečeti – to jsou většinou pečeti městské, ale výjimečně také mohou být i šlechtické.

[editovat] Velikost

Stejně jako u tvarů rozlišujeme rozsáhlé spektrum i u velikostí pečetí. Nejmenší dosahují rozměrů okolo 10 mm, největší až 150 mm. U nejstarších merovejských listin je pečeť připevněna v pravém dolním rohu skrz pergamen, později je pečeť přivěšena mimo listinu a její velikost se tedy může zvětšovat. Buly jsou díky váze kovu, ze kterého jsou vyrobeny, podstatně menší, asi kolem 40 mm.

[editovat] Připevnění pečeti

Pečeť může být k dokumentu přitištěna (hlavně v novověku), kromě toho se také často setkáváme s jejím přivěšením nebo zavěšením:

• Přivěšení: Pečeť visí na pergamenovém proužku (není součástí psací látky) zavěšeném na plice (ohnutý spodní okraj na pergamenu).
• Zavěšení: U nás je méně časté, používá se k němu menších pečetí a pečeť visí na na nastřiženém pergamenovém proužku, který je naopak součástí psací látky listiny.

[editovat] Typ pečetního obrazu

Zakladatel vědecké sfragistiky v Německu a přední heraldik kníže Bedřich Karel I. Hohenlohe-Waldenburg vytvořil základní typologii dělení pečetí do pěti skupin:

1. Typ nápisový
   • nápis – v pečetním poli
   • opis – po obvodu
   • exert – na pečetní hraně
2. Typ obrazový – v pečetním poli se nachází obraz – předmět, symbol, mýtická bytost atd.; ne ovšem majitel pečeti
   • topografický – architektura; stavby nebo stavební prvky
   • věcný – námětem obrazu je předmět, rostlina, zvíře, výrobek, výrobní nástroj
   • hagiografický – (církevní motiv, církevní scéna, atributy)
   • fantastický – (bájné scény, mýtická zvířata)
     
3. Typ portrétní – v pečetním poli se nachází portrét
   • majestátní typ
   • jezdecký typ – rytířský, válečný, lovecký, slavnostní (žena na koni) – hlavně v západní Evropě
   • antický typ (jen hlava s poprsím)
   • pěší typ
   • pontifikální typ – zobrazuje církevního hodnostáře jako majitele pečeti
4. Typ erbovní – součástí pečetního pole je erb nebo jeho součásti
   • kompletní erb – s honosnými kusy
   • úplný erb – bez honosných kusů
   • neúplný erb – štít se znamením, který je jen znamení
5. Typ kombinovaný – vše ostatní, co nelze zařadit jinam

[editovat] Pečetní legenda

Pečetní legenda je text, který je součástí grafického provedení pečeti. Je stejně důležitá jako pečetní obraz, s nímž je také spojována. V západní části Evropy se jako jazyk používá latina, ve východní části řečtina. Ve vrcholném středověku se objevují také národní jazyky, nejstarším je francouzština objevující se v 11. a 12. století. U nás se od 80. let 13. století ojediněle objevují čeština a němčina. Nejstarším písmem na pečetích byla kapitála, v době gotiky se objevují unciální prvky. Jméno majitele a jeho tituly se uváděly v nominativu, později se objevilo slovo Sigillum (latinsky pečeť), které se postupem doby proměnilo pouze v písmeno S. V technickém přepisu oddělujeme jednotlivé řádky textu pečetní legendy lomítkem.

Wikimedia Commons nabízí multimediální obsah k tématu

Pečeť