Invia.cz
Eurovíkendy
Kanárské ostrovy
Dominikánská republika
Madeira
Last minute
Vydělávejte peníze s INVIA.CZ
Invia.cz
Eurovíkendy
Kanárské ostrovy
Dominikánská republika
Madeira
Last minute
Vydělávejte peníze s INVIA.CZ
Tento článek potřebuje úpravy. Můžete Wikipedii pomoci tím, že ho vylepšíte. Jak by měly články vypadat, popisuje stránka Vzhled a styl, konkrétní problémy tohoto článku mohou být specifikovány na diskusní stránce.
Pirát je někdo, kdo drancuje, okrádá, plení a loupí bez pověření (zmocnění) nějakého suverénního (nezávislého) státu na moři resp. mořských subjektech. Piráti obvykle přepadají jiné lodě, ale samozřejmě mají i své cíle na pobřeží. Činy pirátů podobné těmto se nazývají pirátství. Na rozdíl od dřívějších pirátů se šavlemi a s lodí se stěžni a množstvím plachet, dnes většina pirátů disponuje motorovými čluny, kuklami na místo šátků a užívá AK-47 spíše než šavle.
Zatímco pobřeží Jižní Ameriky a Středozemního moře jsou stále znásilňovány piráty, americké vody jsou téměř pirátství zbaveny působením pobřežních hlídek Spojených států, které se také v minulosti podílely na redukci pirátství v Karibském moři. Pirátství praktikované na širém moři (oceánské pirátství) proti dopravním plavidlům, představuje zásadní problém (s odhadovanou ztrátou 13 až 16 miliard amerických dolarů za rok pro celý svět), zejména ve vodách mezi Tichým a Indickým oceánem, konkrétněji v úžinách kolem Singapuru a Malacca, kterými během roku propluje přes 50 000 obchodních lodí.
Obsah |
"Piráti" operující v Západní Indii v letech 1620 - 1700 byli známí jako bukanýři (buccaneers). Slovo pochází z boucan, dřevěná obruba užívaná pro vaření masa (jinde zvaná barbacoa). Ty byly užívány francouzskými lovci zvanými boucaniers. Tito lovci se stali piráty a své jméno vzali s sebou. Tito piráti nakonec pro nešpanělské evropské státy terorizovaly celé španělské državy (Spanish Main). Nejznámější z nich byl Henry Morgan. Založili přístavy Tortuga a Port Royal. Port Royal bylo nakonec obsazeno angličany a bylo jedno "z protipirátských center". Bukanýři zanikli ke konci 17. století. Mnoho z nich se dalo na pirátství.
Na začátku 18. století začalo vznikat mnoho pirátských band, např. banda Edwarda Teache. Piráti napadali mnoho obchodních tras Karibiku, Afriky a někteří i Indie. Většina nepřežila víc než 2 roky. Nejzávažnější pirátské aktivity skončili ve 20. letech 18. století, kvůli hromadným soudních procesům a popravám.
Nizozemští piráti byli známí jako kapeři nebo vrijbuiteři (“plenitelé”). Pojem zahrnuje slova vrij znamenající volný, buit znamenající kořistnictví a koncovka –er znamená agent. Slovo vrijbuiter bylo přetvořeno v anglické “freebooters” a ve francouzské “flibustiers”, jehož anglická mutace je zase filibusters, ti ovšem nebyli piráty, ale dobrodruhy, kteří působili v Latinsko americké revoluci a puči. Nakonec se pojmenování ustálilo na významu rušivého mluvení bez zastavení při parlamentním zasedání.
Pojmenování Lanun zase dostali piráti v úžinách Malacca od Indonésanů a Malajšanů. Původně kultura námořního lidu, jejichž jméno se stalo synonymem k pirátství někdy v 15. století.
Mnohé národy využívaly piráty pověřené k činnosti vládou nazývané privatýr nebo korzár, což v moderní arabštině je قرصان z tureckého Korsan, které se zase zdá býti odvozeno z evropského slova, které se postupně utvořilo z pojmu cursa, jež ve středověké latině nabývá významu “výprava, vpád, nájezd”. Využívaly je jako nastroje k ničení nepřátelských obchodních tras - ekonomiky, a k teroru jejich kolonii. Toto pověření se nazývalo Letter of Margue (kaperský list).Tito privatýři / korzáři ze svého lupu získávali jen malé částky, ale u své strany nemohli být stíhani, jelikož byla jejich činnost plně legální. Další z výhod mohly být lodě vyráběné pro ně na zakázku.
“Privatýrství” nebo “korzárství” byla metoda shodná s pirátstvím, ale měla povolení od vlády nebo od krále k zajímání obchodních lodí, které patřily k nepřátelskému národu. Slavní středozemští korzáři (Barbary Corsairs of the Mediterraen) byli privatýry, stejně jako maltézští korzáři, kteří byli pověřeni Rytíři sv. Jana. Oprávnění vládou (tzv. letter of marque) zajmout občany cizího státu a zabavit jejich zboží znamenalo, že privatýrství se nemohlo považovat za pirátství, nicméně takové oprávnění, ač všeobecně známé, nebylo dostatečnou prevencí; zda jde o pirátství nebo o legálně operující obchod totiž záleželo na tom, zda jste vykonavateli na základě nějakého povolení, nebo objektem útoku. Sedm národů odsouhlasilo vyloučení vystavení “opravňující listiny” (Deklarace v Paříži, 1854) a další národy následovaly v dohodě v Haagu. Nejslavnějším privatýrem byl Sir Francis Drake a Anglie byla největší zemí podporující privatýrství.
Ve válce zastřené válečné lodě obchodních loupeživých nájezdníků útočily na nepřátelský lodní obchod. Praktiky opatrného přibližování a nenápadnosti, a poté otevřeného kontaktu. Němci ve druhé světové válce užívali těchto taktik v Indickém i Atlantském oceánu, ale od doby, kdy sami začali používat námořních plavidel, tito loupeživí nájezdníci přestali být privatýry, o to méně piráty. Mnoho těchto nájezdníků úspěšně operovalo během americké revoluce.
V úžinách a průlivech Malacca, během 18. století, Britové a Nizozemci kontrolovali oba břehy úžin Malacca. Někteří piráti se zabývali aktivitami podobným ozbrojeným rebéliím s cílem vzdorovat kolonizátorům. S nařízením zabránit těmto výpadům Britové a Nizozemci vytyčili pomyslnou čáru, kterou rozdělili úžiny na dvě části. Dohoda byla taková, že každá strana si bude hlídat pirátství ve své takto vymezené oblasti. Nakonec se tato čára stala hranicí oddělující Malajsii od Indonésie v této úžině.
Zločin pirátství je pokládán jus cogens (pevná, dohodnutá ustálená mezinárodní norma); ti, jež se dopouštějí krádeží na otevřeném moři, zabraňují obchodu a ohrožují námořní komunikace, jsou pokládáni suverénními státy za nepřátele lidstva (hostes humani generis)
Jelikož se pirátství často uskutečňuje mimo hranice teritoriálních území jakéhokoliv státu, nebo naopak v oblastech, kde tato teritoria hraničí, případně i v oblastech, kde neexistuje efektivní státní správa, která by piráty účinně pronásledovala, trestní stíhání pirátů suverénními státy proto představuje složitou problematiku. Stíhat piráty na otevřeném moři státům brání dohoda o svobodě otevřeného (volného) moře a narušení principů extra territorium jus dicenti impune non paretur, což znamená, že soud jednoho státního celku, který překračuje své územní soudnictví, je zbaven beztrestnosti. Nicméně, jako jus cogens, jurisdikce může být uplatňována proti pirátům bez námitek států, jejichž příslušností je identifikováno pirátské plavidlo.
Pokud dojde k pirátskému činu ve výsostných vodách nějakého státu, zločin se sice taktéž klasifikuje jako pirátství, nejde již ale o mezinárodní zločin a jde o záležitost spadající pod místní úřady (pokud zákony či smlouvy daného státu neříkají něco jiného).
Piráti se zdají být moderní prezentací rebélie – šikovné skupiny, které operují mimo dosah omezujících byrokracií moderního světa. Ve skutečnosti piráti často trpěli hladem, nestali se pohádkově bohatými a umírali mladí.
Jsou tu ale další překvapující skutečnosti: na rozdíl od dnešních západních společností mnoho pirátských společností operuje jako omezená demokracie, požadující právo volit a nahrazovat své velitele. Kapitán pirátské lodě byl často nelítostný bojovník, ve kterého posádka vložila svou důvěru. Nicméně když nešlo o bojovou pohotovost, obvykle autoritu přejímal kormidelník.
Mnoho skupin pirátů dělí svou kořist, ať už je jakákoliv, podle komplikovaného schématu každý z mužů obdrží svůj díl. Piráti zranění v bitvě si dopřávají speciální kompenzace. Všechny tyto podmínky byly často odsouhlaseny a sepsány. Tyto záznamy však mohou být použity jako usvědčující důkazy, že jednali nezákonně.
Piráti svorně přijali vyvrženectví z tradičních společností, nebo možná v sobě našli jen spřízněné duše vyvrhelů. Byli ale známí například i tím, že osvobozovali otroky z otrokářských lodí a vítali je ve svých řadách.
Zdálo by se, že rovnostářské praktiky uvnitř pirátských klanů byly nejasné a udělaly minimum k omezení brutality pirátského způsobu života.
Pirátství se v nedávných časech navýšilo zejména v oblastech Jižní a Jihovýchodní Asie (Jihočínské moře), části Jižní Ameriky, a jih Rudého moře, piráti si nyní vybírají malé lodě a tak získávají výhodu pro malý počet členů posádky zastoupených na moderních nákladních plavidlech. Moderní piráti okrádají lodě, které musí zpomalit, aby se správně nasměrovaly do koridoru těsné úžiny; tak se stávají zranitelné vůči malým motorovým člunům. Malé loďky jsou také schopné se maskovat jako rybářská nebo obchodní plavidla, když zrovna neplní různé aktivity pirátství, a tak se vyhnout nebo ošálit inspekci.
Pirátství kvete i uvnitř přístavů, patrně nejhorší pověst mají přístavy Nigérie. Piráti jsou často napojeni na správu přístavů a vrhají se na osamoceněji stojící lodě a prostě je vyberou – pomoci od zkorumpované přístavní policie se loď zpravidla nedočká a posádka sama nesmí být podle mezinárodního práva ozbrojena (povolena je pouze jediná pistole pro kapitána lodě). Zajímavým faktem je, že v přístavech rovníkové Afriky se opravdu vyplatí mít vyvěšenu vlajku SSSR (ruské lodě ji tam používají běžně), před kterou mají místní lupiči enormní respekt. Je to pozůstatek incidentu, při kterém se piráti pokusili obsadit a vykrást sovětskou nákladní loď. Nepočítali však s tím, že námořníci SSSR si námořní zákony vykládají po svém a že posádka je těžce ozbrojena. Rusové nájezdníky zavčas zpozorovali a počkali si, až vylezou na palubu a ztratí tak možnost utéci. Ztráty pirátů byly prakticky absolutní.
V mořích Jihovýchodní Asie není přísně vynucená způsobilost k námořní dopravě – jako by takové ztráty plavidel byly na denním pořádku. Proto statistiky udávající fakta o námořních incidentech s piráty nebudou přesné.
Ve většině případů piráty nezajímá náklad, ale hlavně věci patřící pasažérům nebo posádce a obsah lodního trezoru, který by mohl obsahovat velké množství peněz potřebné k výplatám a poplatkům v přístavech. V některých případech piráti donutí posádku opustit loď a plují s ní k přístavu, kde ji přemalují a vystaví jí nové (falešné) identifikační papíry.
Moderní pirátství je zjednodušené, protože množství obchodu se uskuteční přes námořní dopravu. Z komerčních důvodů se mnoho nákladních lodí orientuje na cesty přes těsné průplavy a průlivy jako je Suezský průplav, Panamský průplav a úžiny Malacca. Mnoho lodí pak musí zpomalit kvůli navigaci a tím se stávají primárním terčem pirátů.
Moderní definice pirátství zahrnuje tyto činy:
Pirátské útoky se ztrojnásobily mezi lety 1993–2003. První polovina roku 2003 byla nejhorší. Tato šestiměsíční perioda zaznamenala 234 pirátských útoků, 16 úmrtí, a 52 zraněných – celosvětově.
182 případů pirátství bylo zaznamenáno v prvních 6 měsících roku 2004. 50 z těchto incidentů se stalo v Indonésii.
Moderní pirátství také využívá nabídek a možností technologie. Mobilní telefony, motorové čluny, AK-47. Spekulace se vedou o tom, že piráti odposlouchávají satelitní komunikace jako je Inmarsat, aby rozpoznali náklad a stupeň rizikovosti operace. Typickým počínáním pirátů je usmrcení všech pasažérů. Někdy je loď přemalována a přejmenována.
V populární kultuře jsou piráti asociováni s typickými zvyklostmi šacení a mluvy. Tato tradice vděčí za mnohé filmu z roku 1950 Ostrov pokladů (Treasure Island) (režie: Robert Newton), kde vystupuje charakter “typického” piráta Long John Silver. Mnoho stereotypních pirátů má přízvuk očividně z anglických měst jako je Cornwall nebo Bristol. Popularita kolem pirátů patřičně vzrostla po natočení filmu Piráti z Karibiku. 19. srpna je mezinárodní den pirátů.
Piráti jsou hluční, vulgární, drsní, hrubí, extrovertní, násilničtí, bezohlední a krutí mořští bandité.