Pohádka

Obraz Matky Husy, jak čte pohádky: Gustave Doré

Pohádka (někdy též báchorka) je obvykle krátký epický fiktivní příběh s nepravděpodobným dějem, ve kterém se objevuje pohádková fantazie a fantaskní bytosti (víla, čarodějnice, obr, mluvící zvířata atp.) Původně se jedná o lidový žánr, nejčastěji psaný v próze. V moderní době se termín pohádka vžil také pro příběhy, které končí neobyčejně šťastně "pohádkovým" romantickým koncem. Imaginativnost pohádek, zvláště její temnější část, má svůj odraz v žánru fantasy.

O pohádkách panuje značně zkreslená představa, že byly určeny dětem a že musí vždy dobře končit, tyto představy se nezakládají na pravdě, neboť je známa celá řada (nejen autorských) pohádek, jejichž konec nelze označit za dobrý a nebyly určeny dětem. Tyto pohádky byly jakýmsi vzorovým příběhem o lidských vlastnostech, tyto pohádky byly vyprávěny, když šly děti spát.

Co se týče českých pohádek, jejich specifikem je to, že v zlo v nich málokdy je zničeno, ale napraveno. Jistá laskavost ovšem není pouze specifikem českých pohádek, ale podobná je například i francouzská Popelka.

[editovat] Folklorní pohádky

Gustave Doré: Červená Karkulka

Tento druh pohádek vznikal jako útvar lidové slovesnosti, kde prošly ústním podáním různými změnami, takže někdy došlo i k rozvoji vedlejšího děje na úkor původního. Pohádky byly zaznamenány lidovými folkloristy, často i několik století po svém vzniku.

Na těchto pohádkách je zajímavé, že existují v podobných motivech i na místech, jejichž spojení bylo vyloučeno (např. některé pohádky jsou známy jak s podání indiánských kmenů, tak u Arabů, ale i v Evropě). Vysvětlení spojení Evropa - Asie je poměrně jasné: pohádky přicházely s kupci a vojáky, problémem je podobnost pohádek euroasijských a indiánských. Prakticky lze říci, že existují dva základní pohledy na tento stav:

1. Archetypální teorie - podle této teorie lidé v určitých situacích jednají v podstatě stejně, tudíž vymýšlí i podobné příběhy.
2. teorie migrace pohádek - zde tato shoda bývá vysvětlována, tím že předci indiánů si již základy těchto pohádek vzali sebou při stěhování do Ameriky.

Folklorní pohádky byly často předváděny formou domácího divadla, o provedení těchto soukromých představení bohužel neexistují téměř žádné zprávy.

[editovat] Autorské pohádky

Arthur Rackham: Jeníček a Mařenka, 1909.

Autorské pohádky nejsou doménou 19. století, tyto pohádky vznikaly již ve středověku, nejčastěji zpracováním nějakého známého díla či série děl. Ve středověku takto byla zpracovávána např. rytířská epika, děj byl pouze přenesen do jiného - prostého - prostředí,

Do autorských pohádek je potřeba započítávat i tzv. divadelní a filmové pohádky, neboť zpravidla došlo k zásadnímu narušení původního příběhu a původní smysl pohádky často ustupuje záměru zpracovatele (např. Josef Kajetán Tyl - obrození)

Sociální pohádky cíleně propagující něco jiného než správné myšlení vznikly úpravou pohádek starších, nebo jejich chybným výkladem anebo cíleně jako součást propagandy nějakého režimu. Takto upravené pohádky vznikaly od poloviny 19. století.

Ve dvacátém století začaly vznikat tzv. komerční pohádky, tyto pohádky byly vyrobeny za účelem zisku, většinou nedodržují základní pravidla pohádek, nenesou nějaký příběh nebo poučení. Často jsou sice vtipné, ale psané dospělými, kteří příliš neznají vkus dnešních děti.

[editovat] Základní témata

Základním tématem pohádek bývá zpravidla boj dobra se zlem, pohádky určené dětem zpravidla končí dobře, zlo je často personifikováno do nějaké pohádkové postavy (drak, vodník, atp.), která často vysvětluje nějaký negativní jev. U dobra dochází k obdobné personifikaci, kdy účelem kladných postav je vyvážit sílu zla.

John Bauer: trollové a princezna ze sbírky švédských pohádek.

Pohádky určené dospělému publiku byly často velice hrubé, velmi často s erotickým podtextem (např. Podkrušnohoří), nebo dokonce přímo s erotickým jevem. Tyto pohádky velmi často zasahovaly až do mýtů, nebo reagovaly na drastické situace (např. vyplenění kraje, neúroda).

Pro dospělé jsou také určeny různé variace pohádek: například spisovatelka Angela Carterová ve svých povídkách zdůraznila v u pohádkových motivů sexuální podtext. V jejím podání pak třináctiletá Karkula ve Společenství vlků svede vlkodlaka, aby si zachránila život, nebo se Modrovousova manželka osvobodí coby týraná žena. Parodií na pohádky je pak Shrek nebo Princezna nevěsta Williama Goldmana.

Velmi často se objevuje motiv daleké cesty, jejímž cílem může být zisk slávy, bohatství nebo manželky. Hlavním hrdinou je zpravidla muž, jehož doprovází žena. Postava muže v pohádkách ztělesňuje element síly, odvahy, jisté neopatrnosti a zaopatřovatele. Žena pak ztělesňuje rodičku, zaopatřovanou osobu tvořící rodinný krb, zároveň je osobou nabádající k větší obezřetnosti, především ve styku s nadpřirozenými silami.

Dalším častým motivem je pomoc bezbranným, především dětem a to i za cenu značných ztrát.

[editovat] Interpretace

Modrovous předává své ženě klíč od třinácté komnaty.

Mnoho variant pohádek, zvláště ty určené pro děti, v sobě mají obsažen morální apel. Jsou jakýmsi návodem pro děti, jak rozlišit dobro a zlo a jak si s mini poradit. Až některé moderní pohádky se spoléhají jen na barvitý a víceméně prázdný děj bez ponaučení. Fantastické motivy pohádek ale v minulosti nebyly pouhou ozdobou, měly svůj symbolický význam, často právě morální.

Charles Perrault například vtěsnal do pohádky Popelka jeden takových apelů, který ale úplně morální není. Popelka shledá, že její krása a charakter jsou zbytečná, kdyby neměla kmotřičku - což reflektuje důležitost sociální vazeb.^[1]

Mnoho pohádek bylo podrobeno Freudovské psychoanalýzy, Jungovské analytické psychologie a dalším psychologickým analýzám, aniž by se některá z interpretací ujala jako definitivní. Tyto analýzy byly kritizovány za to, že přikládály příliš velký význam motivům, které ve skutečnosti nejsou integrální částí příběhu.

V pohádce Modrovous například zradu manželky odhalí v různých verzích klíč zanechávající krvavé stopy, rozbité vejce nebo zpívající růže. Neovlivňuje to zásadně děj, ale interpretace jednotlivých variant počítají s tím, že právě ten který prozrazující objekt je integrální částí příběhu.^[2]

Někteří folkoristé pokládají pohádky jako historické dokumenty. Například postava zlé macechy je interpretována tak, že v historii ženy často umíraly při porodu. Jejich manžel se znovu oženil a nová macecha s dětmi z prvního manželství bojovala o přízeň i majetet.^[3]

[editovat] Autoři a sběratelé pohádek, pohádkové soubory

[editovat] Reference

1. ↑ Maria Tatar, The Annotated Classic Fairy Tales, s. 43. ISBN 0-393-05163-3.
2. ↑ Tatar, The Hard Facts of the Grimms' Fairy Tales, s. 46.
3. ↑ Marina Warner, From the Beast to the Blonde: On Fairy Tales And Their Tellers, s. 213. ISBN 0-374-15901-7.

[editovat] Literatura

Související články obsahuje: Portál Literatura

• A. Arne, S. Thompson - The Types of The Folk-Tale
• Jiří Polívka - O českých pohádkách
• Václav Tille - Soupis českých pohádek