Porucha osobnosti

Osobnost je v psychologii a psychiatrii chápána jako celek duševních a tělesných vlastností (nebo také rysů) člověka. Tento celek je u každého jedinečný, utváří se v průběhu celého života daného člověka, prostřednictvím celé široké řady vlivů.

Na počátku je vrozená výbava (geny, působení faktorů během těhotenství a porodu), která tvoří jakýsi základ (možnosti, dispozice), na kterém se pak rozvíjí celá osobnost (=jako soubor všech vlastností v konkrétní podobě). Osobnost člověka se z vrozené základní výbavy rozvíjí hlavně získáváním zkušeností ve vztazích k lidem i světu kolem sebe.

Poruchu osobnosti lze stručně vysvětlit tak, že osobnost daného člověka je souborem rysů, která je jako celek výrazně odlišná od té, kterou můžeme vidět u ostatních lidí. Dá se říci, že lidé s poruchou osobnosti vnímají, cítí, přemýšlejí, jednají a také utvářejí vztahy jinak, než je v dané společnosti obvyklé.

Nejvíce bývají pro okolí patrné zakořeněné, stereotypní a neměnné způsoby chování a reagování na široký okruh různých situací. Lidé s poruchou osobnosti mají omezený repertoár reakcí na vnější situace. Proto se s různými situacemi často nedovedou vyrovnat, nebo na ně (ve snaze to zvládnout) reagují způsobem, který ubližuje jim, nebo lidem v jejich okolí. Porucha osobnosti tedy ovlivňuje veškeré oblasti života daného člověka. A jeho chování často také výrazně ovlivňuje životy lidí okolo něj.

Protože vlastnosti, které okolí hodnotí jako „poruchové“ jsou součástí osobnosti daného člověka, on je obvykle vnímá jako normální, jemu vlastní. A to i přesto, že vedou ke konfliktům s ostatními, což mu způsobuje bolest a utrpení. Stává se tedy, že lidé poruchou osobnosti nevidí problém u sebe, ale u ostatních.

Není to však diagnóza,kterou by bylo nutné považovat za definitivní a neměnnou.Naopak. při dostatečné motivaci daného člověka lze poruchu zmírnit či některé oblasti změnit. Vyžaduje to však dlouhodobou terapii, která je mimo jiné prostorem pro změnu a učení se jiným vzorcům vnímání, myšlení a chování.

Porucha osobnosti se obvykle projeví v období puberty a dospívání, a přetrvává prakticky celý život. Poruchou osobnosti trpí v celosvětovém průměru asi 8-10% populace. Což znamená,že by v ČR mohlo být okolo 1 milionu lidí s touto poruchou. Společně s touto poruchou se mohou objevit i jiné psychické potíže jako jsou úzkosti, deprese, sklony k zneužívání alkoholu či drog, nebo závislost na nich, tendence k sebepoškozování, pokusy o sebevraždu, psychosomatické potíže (zdravotní potíže bez jasného tělesného původu), depersonalizace a derealizace, i přechodné psychotické stavy.

[editovat] Psychiatrické vymezení poruch osobnosti

Podle číselníku diagnóz MKN-10 (10. revize číselníku Mezinárodní klasifikace nemocí, vydávané Světovou zdravotnickou organizací, užívané v Evropě) poruchy osobnosti „zahrnují hluboce zakořeněné a přetrvávající vzorce chování, projevující se jako neměnné odpovědi na široký rozsah osobních a sociálních situací. Představují extrémní nebo významné odchylky od způsobů, kterými průměrný člověk v dané kultuře vnímá, myslí, cítí a zvláště utváří vztahy k druhým. Takové vzorce chování mají tendenci být stabilní a zahrnovat různé oblasti chování a psychologických projevů. Jsou často, i když ne vždy, sdruženy s jistým stupněm subjektivní tísně a problémy v adaptivní společenské aktivitě a v dosahování žádoucích cílů… Specifická porucha osobnosti je těžké narušení v charakterové skladbě a tendencích chování jedince, zahrnující obvykle několik oblastí osobnosti. Téměř vždy je sdružena se závažným osobním a sociálním selháním“ .

Tato definice je pak v obecných diagnostických kritériích pro specifické poruchy osobnosti (F60) rozpracována do konkrétních bodů.

[editovat] Charakteristické znaky poruch osobnosti

• odchylnost od „normy“ (od toho, co je v dané kultuře očekáváno)
• pervazivnost v rámci osobnosti (odchylky jsou zjevné v poznávání, emotivitě, ovládání impulzů a uspokojování potřeb a ve vztahu k jiným lidem – minimálně ve dvou z těchto oblastí)
• pervazivnost v rámci prostředí (dysfunkční chování se projevuje v rámci širokého okruhu osobních a sociálních situací a není omezeno pouze na jeden specifický spouštěcí podnět nebo situaci)
• utrpení nositele a/nebo jeho okolí (porucha bývá často ego-syntonní a takový člověk nevidí problém u sebe, ale u druhých)
• dlouhodobost (začínají v pozdním dětství nebo adolescenci, nejsou omezeny na epizody duševního onemocnění).

Příčinou podle MKN-10 není organické onemocnění, poškození nebo dysfunkce mozku, ani nejde o důsledek jiné duševní poruchy, i když se tyto mohou vyskytovat souběžně (typicky úzkosti, somatoformní poruchy, deprese, závislosti). Podobně DSM-IV (Diagnostický a statistický manuál, vytvořený Americkou Psychiatrickou Asociací, užívaný hlavně v USA) definuje poruchy osobnosti jako „přetrvávající vzorec prožívání a chování, který se významně odlišuje od očekávání v kultuře, v níž jedinec žije“ (APA, 1994). Tento vzorec se projevuje v kognici, afektivitě, interpersonálním fungování a kontrole impulzů (požadován je výskyt v alespoň dvou oblastech), je nepružný a vše prostupující, má počátek alespoň v adolescenci, je stabilní v průběhu času a způsobuje utrpení nebo poškození. K odlišení normality a patologie jsou zde také nejprve definovány rysy osobnosti jakožto „přetrvávající vzorce vnímání, vztahování se a přemýšlení o prostředí a sobě samém, které se projevují v široké škále sociálních a osobních kontextů.“ Následně jsou uvedeny do vztahu s poruchami osobnosti: „Pouze pokud jsou rysy osobnosti neflexibilní a maladaptivní a působí významné funkční narušení nebo subjektivní tíseň, jen pak vytvářejí poruchy osobnosti“.

Po těchto obecnějších charakteristikách společných pro všechny poruchy osobnosti následují diagnostická kritéria jednotlivých subtypů. S vědomím toho, že se jedná o hrubé zjednodušení

[editovat] Základní charakteristiky každé specifické poruchy osobnosti

• F60.0 Paranoidní – charakterizuje ji celoživotní nedůvěřivost vůči druhým, „konspirační“ vysvětlování událostí
• F60.1 Schizoidní – vyznačuje se emočním chladem, nadměrným zabýváním se fantazií, neschopností vytvářet vztahy a žít v nich
• F60.2 Dissociální – centrální je uspokojování vlastních potřeb bez ohledu na jiné, chování jedince se tak dostává do rozporu se společenskými normami
• F60.30 Emočně nestabilní, impulzivní – v popředí stojí emoční nestálost, impulzivita, „explozivní“ chování
• F60.31 Emočně nestabilní, hraniční – je navíc charakterizována pocity prázdnoty, nejasnou identitou, nestabilními vztahy, sebepoškozováním, suicidálními pokusy
• F60.4 Histriónská – typická je teatrálnost, neustálé zabývání se vlastním zjevem, tím, zda jedinec vzbuzuje pozornost druhých
• F60.5 Anankastická – hlavní je zabývání se detaily, nadměrná svědomitost a opatrnost, které vyplývají z pochybností
• F60.6 Anxiózní (vyhýbavá) – vyznačuje se pronikavými pocity napětí, méněcennosti, obavami z kritiky a odmítnutí
• F60.7 Závislá – charakteristická obavami, že jedinec není schopen postarat se sám o sebe, potřebuje druhé, aby za něj dělali rozhodnutí
• F60.8 Jiné specifické poruchy osobnosti – tj. ty, na které se nehodí žádný ze specifických popisů uvedených výše

[editovat] Další souvislosti

Terapeutická komunita Kaleidoskop

[editovat] Původ slova

[editovat] Reference