Hledat:

Invia.cz Last minute Tunisko Dovolená v Chorvatsku Pojeďte do Egypta Bulharsko Last minute Kréta
 

Potápka (subkultura)

Typické oblečení potápky, zazou, Swing - boys

Potápka byl příslušník nekonformní tzv. swingové mládeže, která se v době druhé světové války hlásila k americké kultuře a ke svobodnému životnímu stylu. Tím se vymykala propagované národně socialistické výchově. Výstřední tanečníci swingu se v Protektorátu Čechy a Morava nazývali „potápky“ či „gejblíci“, jejich ženské protějšky „bedly“ nebo „kristýnky“. V době druhé světové války se v Protektorátu utvářela – a to především v Praze – jedna z prvních českých subkultur. Zatímco francouzští swingaři se nazývali „zazous“, hamburským vyznavačům swingu se říkalo „Swings“ a vídeňským „Schlurfs“, pro pražské stoupence této americké hudby se vžil český název „potápky“, odvozený pravděpodobně od jedné taneční figury.[1][2] Potápky a pozdější páskové byli jednou ze skupin revoltující mládeže.[3] Jejich oblečení a mluva byly vzdorem mladé generace. V období politických diktatur se svým příklonem k britské, potažmo americké kultuře vymezovali k nacistické protektorátní správě a posléze vůči komunistické moci.

Utváření první české městské subkultury[editovat | editovat zdroj]

Městská mládež holdovala za Protektorátu nejnovějšímu trendu přicházejícímu z USA – swingu. Swing se stal ve čtyřicátých letech nejen z jazzu vycházejícím hudebním stylem, ale i stylem tanečním. V Čechách tento taneční styl dostal přezdívku „holanďan“.[4] Čeští fanoušci swingu na počátku roku 1940 tvořili jakýsi počátek první české městské subkultury. Vyznačovali se typickým oděvem, vlastním slangem a také zvláštním držením těla. Pocházeli z různých sociálních vrstev (nejenom z tzv. zlaté mládeže, jak tvrdil protektorátní tisk), ale také se nestranili práce v mládežnických organizacích.[5] Pojem „potápka“ byl autorem článku v časopise Zteč[6] odvozován od taneční figury, typické pro jazzové tanečníky.[7] V Praze se potápky k zábavě nejčastěji scházeli na Václavském náměstí, kterému říkali Trafouš, Trafo, Traf či Trafalgar, což byla odvozenina od londýnského Trafalgar Square. Někdy si proto také říkali „trafíci“. Jindy se označovali jako „svingaři“, protože jejich generaci spojoval swing.[8]

Jazz byl projevem modernismu, emancipace a demokratizace a stal se u určité mladé generace za první republiky, ale i Výmarské republiky, zrovna tak v době Třetí říše či protektorátu projevem nového životního stylu. Nešlo jen o módu, mládež hlavně z intelektuální vrstvy obyvatelstva doslova propadla novému avantgardnímu způsobu života.[9] Je jasné, že hudba spojující Evropu se „spontánností afrického kontinentu“ se nelíbila jak kuratornímu představenstvu za protektorátu, ale nebyla přijatelná právě z rasových důvodů ani ve Třetí říši - kde byla odmítána jako tzv. Entartete Kunst, ve kterém se neprojevovaly inspirační proudy spojené „s nevyschlými zřídly oné síly, z nichž rostly arijské národy i jejich duchovní práce,“[10] ale naopak „zvrácený“ vkus Židů a především „méněcenných“ černochů.[11]

Nový hudební směr byl také podle národního socialismu projevem „kulturbolševismu“.[12] Odmítání jazzu se projevovalo samozřejmě i mimo nacistické oblasti.[13] V každém případě byl z hlediska NS ideologie životním stylem zvráceným a odsuzovaným. Určitá skupina protektorátní mládeže jazz milovala a dokonce si při tanci navozovala jakýsi pocit svobody.[14] Amatérské big-bandy i subkultury „potápek“ nabízely únik z každodenního protektorátního života formou jednak generačního protestu, ale i jakéhosi protinacistického postoje.[15]

Oblečení a účes potápek[editovat | editovat zdroj]

Extravagantní oblečení potápek v době zglajchšaltovaného protektorátu přímo šokovalo.[16] Potápky nosili úzké kalhoty sahající nad kotníky - „šťaldy“, z kterých musely vykukovat nápadné vzorované ponožky, dlouhé sako po kolena - často kostkované, boty tzv. „maďarky“ - těžké kožené polobotky na 3-5 centimetrů vysokých podrážkách, nazývaných pro jejich žlutobílou barvu „sádla“,[17] tkaničku od bot místo kravaty[18] a někdy celý outfit doplňoval úzký knírek ala Clark Gable,[19] klobouk či čepici, vpředu vysokou, vzadu velmi nízkou, zvanou taylorovka, borzalino nebo tatra, model 25 (idolem mnoha potápek byl totiž americký herec Robert Taylor),[20] účes zpevněný brilantinou a podtáčený kulmou - „taylorovskou kštici“[21] zejména na krku dlouhou (havel‘ také ‚havrda‘) a potápnice si vlasy vyčesávaly do gordického uzlu.[22][23] Vzor oblékání hledala mládež u mladých lidí v Americe (tzv. zooties či zootsuiters) a Francii (tzv. zazou).[24]

Slang a vyjadřování potápek[editovat | editovat zdroj]

Potápkovská mluva byla specifickým slangem, který měl mimo jiné zálibu v používání různých anglických slov, nebo slov z anglilčtiny vycházejících. Vedle toho měli potápky i řadu specifických a ryze vlastních výrazů, vzniklých různým zkracováním standardních českých výrazů. Místo „mě to nebaví“ říkali „mě to neba“.[25] Svým děvčatům říkali potápky „Bedla“ nebo „Kristýnka“.

„...Potápka se na zábavě neotrávil, ale „sťal“, něco neočekávaného nebo ostuda je „nátěr“; něco ho netěší, nýbrž on to „baští“ neb „žere“; nezajde někam, ale „píchne“, nedělá darebáctví, ale „vodváže se“; (...) stokoruna slove v řeči potápkovské „kilo“; potápka se nesnižuje, ale „natírá se“...“

— Naše řeč, roč. XXV, č. 1 (1941), [26]

"...„Potápky mluví prý pomalu, rozvláčně, jen na půl úst, s bařtipánským nosovým zabarvením, při čemž se jim na tvářích rozhošťuje výraz chtěné vznešené omezenosti. Slova sekají, dělí (své dívky zdraví prý na př.: ‚Tě—bůh se-ky-ry!‘), protahují (v tom prý napodobují filmového herce Roberta Taylora, jenž podle jejich mínění získává ženská srdce protáhlou mluvou); hlas mládenců je unylý, nasládlý, hlas potápkyň čili potápnic (potápky jim říkají sleznice, kristiánky, bedly) hrubý, drsný, skřehotavý — podobným hlasem zpívají teď jazzové zpěvačky. Vidíme, že tato mládež z afektu dělá všecko nepřirozeně. Potápky při každé slabice zavrtí hlavou jako reklamní figurky, při čemž pohybují zvláštním způsobem rukama i celým tělem...“

—Naše řeč, roč. XXV, č. 1 (1941)[22]

Rozpor s nacistickou ideologií a averze ze strany obyvatelstva[editovat | editovat zdroj]

„Potápky“ nacisty neohrožovali nějakým protiněmeckým postojem nebo snad odbojem. Šlo o hnutí zcela nepolitické. Kultura potápek ale nabízela alternativu - potápky chtěli „bláznit“, být nad věcí a pozorovat okolí s náležitým nadhledem[27] a o budování nového NS řádu nejevili zájem. Bylo tedy jasné, že propaganda Kuratoria - protektorátní mládežnické organizace k výchově mládeže - se snažila o zesměšnění celé subkultury. Některé tvrdší zásahy se např. snažily potápkám stříhat „nevkusné havly“.[28]

Časopis Zteč zase informoval své čtenáře o tom, že „potápka“:

„…neuznává autoritu učitelů a profesorů. Úkoly píše zásadně ve škole. Nesmírně kouří. Jeho oblíbeným místem je temná světnice, jejíž stěny jsou obvykle natřeny páchnoucí černou hmotou. Nemá zájem o učebnice, ale jeho zájem o nějaký pracovní obor se rovněž rovná nule. Rád se potuluje po ulicích bez cíle. Na rušných místech vnitřního města tvoří hloučky, které vzbuzují pozornost občanů spěchajících za prací. Bývá častým návštěvníkem tanečních místností. O dívky ... mívá značný zájem. Nedovede je však ničím jiným zabavit než prázdnými slovy. Myslí, že je hrdinstvím, když se protiví rodičům a škole. Maturuje s prospěchem průměrným, někdy i slabším. Když vstoupí do života, opustí ho pravidelně jeho divokost. Ukáže se však, že celou svoji energii věnoval pouze boření, neumí budovat. A protože jeho vysvědčení není valné a práce nepřesahuje průměr ... životního úspěchu se takovíto uklidnění poděsové dopracují málokdy...“

—Primus nebo potápka. In.: Zteč, roč. I, č. 5 (1942), s. 7, [29]

Na výstřednost potápek a bedel reagovaly nejen nacistické orgány, ale i česká společnost. V protektorátních novinách se tak proti potápkám objevovaly informace o smýšlení a odsuzování českého obyvatelstva. Opereta Járy Beneše Potápka z roku 1940 tento styl života zesměšňovala a parodovala bez zásahu či iniciativy předních představitelů Protektorátu. Ale i tak se v Protektorátu proti potápkám nezasahovalo tak ostře jako v jiných zemích.[30] Protektorát měl být ukázkou klidného zázemí a nějaké masové zatýkání nebylo ze strany Třetí říše žádoucí.[31] V některých tvrdších případech hrozilo za nošení dlouhých vlasů či výstředního obleku zatčení a uvěznění.[32] Například ve dnech 17. až 24. června 1944 se konalo se souhlasem okupačních orgánů v pražské Lucerně „I. defilé amatérských tanečních jazzových orchestrů“ - v době, kdy v celé Třetí říši platil zákaz tance. Během vystoupení se sice netančilo, ale plakáty vyzývaly vyloženě k návštěvě hudby taneční.[33]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Reference a poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Koura Petr: Swingová mládež a okupační moc v protektorátu Čechy a Morava
  2. Potápky se podle hlášení protektorátní správy nevyskytovali pouze v Praze, ale také v Českých Budějovicích, Hradci Králové, Brně, Olomouci či Plzni. Zpočátku se snad rekrutovali z řad umělců a „zlaté mládeže“. Brzy mezi nimi však byla i mládež dělnická.potapky-paskove-chuligani
  3. http://trafous-stb.abchistory.cz/pasci-starci-na-chmelu-pasek-svet-z-nich-delal-pasky.htm
  4. Vycházel z tance lindy hop, jenž vznikl ve druhé polovině dvacátých let v prostředí černošských tančíren na newyorském předměstí Harlem.
  5. Protektorátní mládež [1]
  6. ŽIŽKA, J.: Útěk ze skutečnosti? In: Zteč, roč. III, č. 2 (1944), s. 1.
  7. Poněkud důkladnější pozornost byla genesi tohoto pojmu věnována v roce 1941 na stránkách časopisu Naše řeč: „Při ‚svinčení‘ potápka se svou tanečnicí dělá podřepy, potápějí se, mizejí a zas se vynořují na jiném místě sálu. Odtud dostaly název (…) Tyto zrůdné hříčky přírody si (také – pozn PN) říkají 'trafíci', nebo 'svingaři', poněvadž jejich shromaždištěm je část Václavského náměstí, jíž říkají Trafouš (=Trafalgare Square)“ (BENEŠ, J.: Drobnosti: "Potápky" a "Potápnice". In.: Naše řeč, roč. XXV, č. 1 (1941), s. 32) Podobně se pak k této problematice vyjadřuje i jazzman Kamil Běhounek ve svých pamětech: „Divák shlížející z galerie na tančící množství, měl dojem, že vidí hladinu rybníka, zčeřenou vlnami. Swingaři specialisti šli při tanci občas na několik kroků do podřepu, působilo to, jako by se v mase tančících potápěli a zase vynořovali. Říkalo se jim potápky.“ (BĚHOUNEK, K.: Má láska je jazz. Toronto 1986, s. 117)
  8. JABOUD. Trafouš, páskové, Vyšehradští jezdci a jiné vzpomínky. Praha: NZB, 2011. 103 s. ISBN 978-80-904272-4-2. 
  9. POČAROVSKÝ, P..: Jazz v nacistickém Německu a Protektorátu Čechy a Morava. DP – fakulta sociálních věd, Praha 2000, vedoucí Alena Míšková, s. 50-51
  10. Poslání kultury u mládeže. In.: Zteč, roč. I, č. 1 (1942), s. 5.
  11. VANĚK, Z.: Umění musí sloužit. In.: Zteč, roč. I, č. 4 (1942), s. 4
  12. V prostředí protektorátu byl pak jazz navíc spojován s Osvobozeným divadlem, které se ve třicátých letech stalo doslova hlásnou troubou černé muziky, ale také ostře protinacistické satiry, jenž byla součástí velkého množství děl autorské dvojice V+W.
  13. Nacisté později označili za „duchovní vůdce“ výmarské kultury „Negry, břišní tanečníky, zpěváky v bordelech“ (POČAROVSKÝ, P..: Jazz v nacistickém Německu a Protektorátu Čechy a Morava. DP – fakulta sociálních věd, Praha 2000, vedoucí Alena Míšková, s. 19)
  14. DEMETZ, P.: Prague in danger. New York 2008, s. 108
  15. Propagandistická strategie byla jak na stránkách „Zteče“, tak „Správného kluka“ a „Dívčího světa“ v podstatě shodná. Přispěvatelé daných periodik ve svých textech spojovali poslech jazzové hudby téměř výhradně se subkulturou „potápek“, jejíž příslušníky vykreslovali jako lidi hloupé a zkažené, kteří nemohou v reálném životě ničeho dosáhnout, dále jako politováníhodné osoby toužící po pozornosti a společenské vyvrhele. Cílem těchto obrazů bylo v očích čtenářů propojit jazz s určitými negativními vlastnostmi, jeho fanoušky zesměšnit, stigmatizovat.
  16. Onen módní styl byl „potápkami“ převážně okoukán z amerických filmů a následně obohacen o některá česká specifika. (KOURA, P.: Hákový kříž kontra potápky a bedly. In.: BUDIL, I.-ZÍTKOVÁ, T.: Totalitarismus 2. Plzeň 2006, s. 69)
  17. „Ti nejpravověrnější (a nejmovitější) měli do podpatků zamontované i malé žárovičky, propojené na baterii, ukrytou v kapse. Když se v kapse zmáčkl vypínač, fungovaly jako blinkry: zatáčí doleva nebo doprava.“ In: DORŮŽKA LUBOMÍR: Panoráma paměti. Praha 1997, s. 63
  18. ŽIŽKA, J.: Útěk ze skutečnosti?. In: Zteč, roč. III, č. 2 (1944), s. 1
  19. HLAVÁČKOVÁ, K.: Česká móda 1940/1970 – Zrcadlo doby. Praha 2000, s. 20 Z tohoto doplňku bylo pak odvozeno další označení pro mladé swingaře - „gejblíci“. (KOURA, P.: Hákový kříž kontra potápky a bedly. In.: BUDIL, I.-ZÍTKOVÁ, T.: Totalitarismus 2. Plzeň 2006, s. 68-69)
  20. Toho se docílilo namočením a následným „vymodelováním“ obyčejného klobouku.
  21. HLAVÁČKOVÁ, K.: Česká móda 1940/1970 – Zrcadlo doby. Praha 2000, s. 20 Z tohoto doplňku bylo pak odvozeno další označení pro mladé swingaře - „gejblíci“. (KOURA, P.: Hákový kříž kontra potápky a bedly. In.: BUDIL, I.-ZÍTKOVÁ, T.: Totalitarismus 2. Plzeň 2006, s. 68-69)
  22. a b http://nase-rec.ujc.cas.cz/archiv.php?art=3547
  23. BENEŠ, J.: Drobnosti: "Potápky" a "Potápnice". In.: Naše řeč, roč. XXV, č. 1 (1941), s. 32
  24. Citace z Mgr. Petr Nezdařil, Propaganda a mládež za protektorátu: Kuratorium a strategie působení na mládež prostřednictvím časopisů: "Pojem zooties, či zootsuiters se v Americe na konci třicátých let vztahoval na černé mladíky z newyorského Harlemu. První, co na nich zřejmě každého pozorovatele upoutalo, bylo i na dnešní dobu poněkud extravagantní odění. Tímto způsobem se chtěli vymezit vůči většinové populaci a ukázat bílým, že i oni jsou schopni dobrat se úspěchu a majetku. Tento styl oblékání se pak s několika úpravami brzy stal velmi populární. Kromě jazzových zpěváků neunikly této nové módě ani hvězdy stříbrného plátna. Spolu s nimi se pak tento fenomén dostal i na starý kontinent a dal tam vzniknout jak Francouzským zazou, tak našim potápkám. Dominantou kostýmu amerických zooties se stal velmi široký klobouk vysoký až patnáct centimetrů, s pérem a nápadnou krempou, tlustý řetěz z kočičího zlata doplňující široké, ke kotníkům se prudce zužující kalhoty, dvoubarevné boty a barevné vesty. Tento úbor pak ještě doplňovalo široké, po kolena sahající sako. Bílí zooties, kteří z tohoto vzoru vycházeli, pak citelně ubrali na barevnosti a libovali si především v nadměrných velikostech."
  25. „Takový se vydařil mládeneček u nás v ulici. Bolno pohledět. (…) Omladina … byla tímto mládencem nadšena, tiše ho obdivovala a pokorně se mu kořila. ‘No né,‘ pravila tato část mládeže, ‘ten se volepil, podívej se na to, to je vodvaz. Pocem, to holt je kalibr, toho baštím.‘ (…) ‘Ksicht prima, sekáčskej, háro baštovní, havla orig, vohoz bezva, korkáky jedna báseň, zkrátka volepenej jak se patří’“ (PRÝT, V.: Konec jednoho potápky. In.: Dívčí svět, roč. II, č. 2 (1944), s. 6)
  26. BENEŠ, J.: Drobnosti: "Potápky" a "Potápnice". In.: Naše řeč, roč. XXV, č. 1 (1941), s. 32
  27. DORŮŽKA L.: Panoráma paměti. Praha 1997, s. 62
  28. Tisková služba české mládeže, roč. II, č. 15 (1945), s. 1 n.
  29. Zteč, roč. I, č. 5 (1942), s. 7
  30. Odhaduje se, že během let 1942-44 bylo v koncentračních táborech internováno čtyřicet až sedmdesát mužských a ženských německých příslušníků podobné subkultury „Swings“ se statusem politických vězňů, přičemž se mezi nimi nacházeli i nezletilí. (POČAROVSKÝ, P.: Jazz v nacistickém Německu a Protektorátu Čechy a Morava, DP – fakulta sociálních věd, Praha 2000, vedoucí Alena Míšková, s. 47)
  31. KOURA, P.: Hákový kříž kontra potápky a bedly. In.: BUDIL, I.-ZÍTKOVÁ, T.: Totalitarismus 2. Plzeň 2006, s. 73
  32. Odhaduje se, že během let 1942-44 bylo v koncentračních táborech internováno čtyřicet až sedmdesát mužských a ženských německých příslušníků podobné subkultury „Swings“ se statusem politických vězňů, přičemž se mezi nimi nacházeli i nezletilí. (POČAROVSKÝ, P.: Jazz v nacistickém Německu a Protektorátu Čechy a Morava, DP – fakulta sociálních věd, Praha 2000, vedoucí Alena Míšková, s. 47)
  33. POČAROVSKÝ, P.: Jazz v nacistickém Německu a Protektorátu Čechy a Morava, DP – fakulta sociálních věd, Praha 2000

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • JABOUD: Trafouš, páskové, Vyšehradští jezdci a jiné vzpomínky. Dětství a mládí v Praze padesátých let. Praha 2011. ISBN 978-80-904272-4-2
  • NEZDAŘIL, Petr Mgr.: Propaganda a mládež za protektorátu: Kuratorium a strategie působení na mládež prostřednictvím časopisů, Filozofická fakulta Ústav hospodářských a sociálních dějin, Rigorózní práce, Praha 2010
  • BARBER-KERSOVAN, Alenka – UHLMANN, Gordon (Hrsg): Getanzte Freiheit. Swingkultur zwischen NS-Diktatur und Gegenwart. Dölling und Galitz Verlag, Hamburg – München 2002
  • BERENDT, Joachim–Ernst: Das Jazzbuch. Von New Orleans bis ins 21. Jahrhundert. Fischer Taschenbuch Verlag, Frankfurt am Main 2007
  • BEYER, Wolfgang – LADURNER, Monica: Im Swing gegen den Gleichschritt. Die Jugend, der Jazz und die Nazis. Residenz Verlag, St. Pölten – Salzburg 2011
  • BREYVOGEL, Wilfried (Hg.): Piraten, Swings und Junge Garde. Jugendwiderstand im Nationalsozialismus. Dietz-Taschenbuch, Bonn 1991
  • CLOSEL, du Amaury: Erstickte Stimmen. „Entartete Musik“ im Dritten Reich. Böhlau Verlag, Wien – Köln – Weimar 2010
  • DORŮŽKA, Lubomír – POLEDŇÁK, Ivan: Československý jazz. Minulost a přítomnost. Editio Supraphon, Praha – Bratislava 1963
  • EICHSTEDT, Astrid – POLSTER, Bernd: Wie die Wilden. Tänze auf der Höhe ihrer Zeit. Rotbuch Verlag, Berlin 1985
  • GERBEL, Christian – MEJSTRIK, Alexander – SIEDER, Reinhard: Die „Schlurfs“. Verweigerung und Opposition von Wiener Arbeitjugendlichen im Dritten Reich. In: TÁLOS, Emmerich – HANISCH, Ernst – NEUGEBAUER, Wolfgang – SIEDER, Reinhard (Hg.): NS-Herrschaft in Österreich. Ein Handbuch, öbv & hpt Verlags, Wien 2000, s. 523–548
  • KATER, Michael H.: Gewagtes Spiel. Jazz im Nationalsozialismus. Kiepenheuer & Witsch, Köln 1995
  • KOTEK, Josef (ed.): Kronika české synkopy. Půlstoletí českého jazzu a moderní populární hudby v obrazech a svědectví současníků. Díl 1. (1903–1938). Supraphon, Praha 1975
  • KOTEK, Josef – HOŘEC, Jaromír (eds.): Kronika české synkopy. Půlstoletí českého jazzu a moderní populární hudby v obrazech a svědectví současníků. Díl 2., 1939–1961. Editio Supraphon, Praha 1990
  • KOURA, Petr: Hákový kříž kontra potápky a bedly – tažení nacistů proti protektorátním vyznavačům swingu. In: BUDIL, Ivo T. – ZÍKOVÁ, Tereza (eds.): Totalitarismus 2 – Zkušenost Střední a Východní Evropy. Západočeská univerzita v Plzni, Plzeň 2006, s. 67–74
  • KOURA, Petr: „Tančení bylo jejich hlavní zaměstnání“. Swingová mládež v protektorátu Čechy a Morava a její „hořkej svět“. In: Ve víru tance. Sborník z mezioborové konference konané ve dnech 15. – 16. listopadu 2011 ve Východočeském muzeu v Pardubicích. Východočeské muzeum, Pardubice 2012, s. 98–102
  • KRÁTKÝ, Radovan: Pásek. Studie na živočichozpytném podkladě. Vědeckými poznatky přispěl Kamil Daneš, Jaroslav Dietl, František Janura, Zdeněk Jirotka, Pavel Kohout a Václav Lacina. Mladá fronta, Praha 1954
  • KURZ, Jan: „Swinging Democracy“. Jugendprotest im 3. Reich. Lit Verlag, Münster 1995
  • POSPÍŠIL, Filip – BLAŽEK, Petr: „Vraťte nám vlasy! První máničky, vlasatci a hippies v komunistickém Československu. Studie a edice dokumentů. Academia, Praha 2010
  • ŠKVORECKÝ, Josef: Red Music. In: ŠKVORECKÝ, Josef: Dvě legendy. Nakladatelství Primus, Praha 1990
  • TANTNER, Anton: Swing und jugedliche Jazz-Subkulturen. In: ZeitRaum. Zeitschrift für historische Vielfalt. Jg 2, Nr. 2, 1995, s. 40–57

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

 
Tento článek je převzat z české wikipedie - otevřené encyklopedie, originální článek naleznete na adrese: „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Potápka_(subkultura)&oldid=15119638
Stránka byla naposledy upravena 27. 6. 2017 v 21:18. Editovat celý článek Potápka (subkultura).
Text je dostupný pod licencí Creative Commons Uveďte autora – Zachovejte licenci 3.0 Unported, případně za dalších podmínek. Podrobnosti naleznete na stránce Podmínky užití.
Další služby: Portál | Katalog | Hledej | Zprávy | Počasí | Kurzy | Práce | Slovník | TV | Online hry | Java hry | SMS | Loga a melodie | Chat | Fórum | Kontakt | Set-top-boxy