Povstání kristerů

Povstání kristerů (též války kristerů či kristiáda; 1926-1929) je označení pro povstání části katolických obyvatel Mexika proti protikatolické vládě prezidenta Callese. Kristeros znamená zhruba Kristovci nebo Kristovi bojovníci.

[editovat] Příčiny

Skupina propagující bojkot proti Callesovu zákonu

Povstání bylo reakcí na kruté pronásledování katolické církve, které Calles zahájil, když začal prosazovat dosud neuplatňované či mírně vykládané antiklerikální části mexické ústavy z roku 1917, které navíc interpretoval církvi co možná nejnepřátelštějším způsobem a doplňoval vlastními proticírkevními zákony (zejména tzv. Callesův zákon), které obsahovaly mimo jiné kruté tresty za porušení proticírkevních článků ústavy, které však byly definovány dost vágně (takže de facto i zcela normální jednání je mohlo porušovat, pokud to úřady chtěly tak vidět).

Na rozdíl od svých předchůdců Calles navíc tažení proti církvi prosazoval na celém území Mexika, tedy i tam, kde měla katolická církev silné postavení a kde tedy k pronásledování dříve nedocházelo, neboť je místní správa totálně bojkotovala. I tak se ale úroveň pronásledování značně lišila, v některých státech bylo velmi slabé a patrné pouze ve městech, kde je vynutila vládní vojska, v jiných zase krutost úřadů předčila patrně i plány samotného Callese a kněží a aktivní věřící zde byli vražděni státními jednotkami.

Povstání předcházel masový bojkot státních úřadů a obchodů ze strany katolíků v letech 1924-1926, který měl podporu církevní hierarchie a přivodil vládě vážné hospodářské potíže, nicméně v roce 1926 selhal pro malou podporu mezi bohatšími vrstvami obyvatelstva (stát byl tak prostě schopen strádat déle). Zároveň začalo eskalovat násilí a sérii nábožensky motivovaných ozbrojených konfliktů definitivně zažehlo střetnutí mezi křesťany a vládními jednotkami o kostel Panny Marie Guadalupské v Guadalajaře ve státě Jalisco v létě 1926 a následné zesílení útlaku.

Přestože proticírkevní útlak byl významným motivem povstalců, byly zde i další okolnosti, zejména pozemková reforma, která ničila chudý venkov, a částečné zhroucení sociální sítě, které bezprostředně souviselo s proticírkevním útlakem (stát zabavil církvi veškeré nemocnice, sirotčince a školy, ovšem sám je nebyl schopen v rozumné míře provozovat a v mnoha oblastech tak většina těchto ústavů zanikla).

Velký problém pro povstalce představoval přístup mexických biskupů, kteří se k povstání stavěli vlažně, někteří odsoudili povstání s tím, že katolíci by se neměli chápat zbraně ani za současných podmínek, jiní zase dali neoficiálně najevo, že věc povstalců je spravedlivá, nicméně oficiální podporu povstání církev nevyslovila nikdy a její představitelé ho spíše odmítali, zejména poté, co se začaly objevovat případy krutostí a neospravedlnitelného vraždění i ze strany povstalců (byť se četností ani rozsahem řádění vládních jednotek nikdy ani nepřiblížily).

[editovat] Průběh války

Kristeros ze San José de Gracia.

Lokální střety jednotlivých skupin přešly v regulérní povstání a občanskou válku 1. ledna 1927. Jádro povstalců tvořili zejména chudí rolníci, zpočátku zejména ze státu Jalisco, časem ale došlo k rozšíření vzpoury i na další oblasti. Vláda původně povstání nepřikládala pro nepříliš velkou početnost povstalců a jejich mizernou výzbroj velkou důležitost, neboť povstalci sice rozdrtili jednotky lokální milice a zemědělské domobrany (tedy za předpokladu, že se jejich příslušníci k nim rovnou nepřidali) a ovládli rozsáhlé venkovské oblasti, nicméně neuspěli při útocích na velká města hájená pravidelnými vojenskými jednotkami. Když se však vládní vojska vydala do oblastí podporujících povstání, aby je potlačila, ukázalo se, že to nebude tak jednoduché. Vládní vojska utrpěla vedle dílčích úspěchů i řadu porážek a válka se změnila ve vleklý a krvavý konflikt.

Povstání s proměnlivou silou přetrvávalo další dva roky a armáda nikdy nebyla schopná ho definitivně potlačit. Jakékoliv její úspěchy byly jen dočasného charakteru a následovaly po nich další zintenzívnění bojů. Vláda extrémně znervózněla zejména, když již úspěšně vypadající tažení proti kristerům zkomplikovalo několik vzpour v samotné vládní armádě na přelomu let 1928/1929, z nich některé byly zjevně motivovány vírou vojáků a přílišnou krutostí vládních jednotek. Důsledky tvrdého boje mezi kristeros a vládními vojsky, jakož i silný pasivní odpor veliké části neválčícího obyvatelstva vůči proticírkevní politice, strašlivým způsobem ničily zemi, což postupně nahlodávalo odhodlání vlády v jejím proticírkevním tažení, která se rozhodla s církví jednat i přes odpor Callese, který však ztratil mnoho vlivu poté, co vypršel jeho prezidentský termín. Jeho nástupce generál Álvaro Obregón (předchozí prezident a dle některých historiků všemocná šedá eminence Callesova Mexika) byl též nepřítel katolické církve a o její likvidaci usiloval stejně zarputile, jako Calles sám, ovšem atentátník z řad kristeros ukončil jeho život ještě dříve, než stihl znovu usednout do prezidentského úřadu. Provizorní prezident Emilio Portes Gil poté podpořil dohodu s církví, jejímž výsledkem bylo, že veškeré federální zákony zůstávají v platnosti, ale že budou aplikovány s rozumem a že federální vláda nebude tyto zákony vynucovat na území jednotlivých států.

[editovat] Závěr

Dohoda s církví vedla k zajímavým následkům: Menší část povstalců po ní ukončila boj, zejména když církev pohrozila exkomunikací těm, co budou v boji pokračovat. K povstalcům se ale připojila část armády, zejména pak antiklerikální důstojníci, kteří byli do té doby jeho nejbrutálnější potlačovatelé. Ovšem bez podpory náboženského motivu povstání rychle upadalo, defacto ztratilo jméno a hlavní tmelící prvek a morálka bojovníků se postupně hroutila. Nejprve se rozpadlo na dílčí vzpoury (podle převažující motivace a nátury zbylých bojovníků) a nakonec většina zbývajících povstalců uprchla z Mexika do Spojených států amerických.

Válka přinesla asi 90 000 mrtvých bojovníků (56 882 na straně vlády a asi 30 000 kristerů), ovšem tisíce dalších civilistů byly povražděny vládními jednotkami, likvidujícími zbožné křesťany jakožto potenciální kristeros či jejich podporovatele. Pronásledování církve přestalo být vynucováno vládou, nicméně do značné míry přetrvalo v antiklerikálních oblastech a postupně odeznívalo až na přelomu 30./40. let. Ještě v roce 1935 nemělo 17 států žádného oficiálního kněze a v roce 1934 celkový počet kněží schválených vládou v Mexiku činil 334 pro 15 000 000 obyvatel. Před válkou jich přitom bylo 4 500.