Právní úkon

Právní úkon (též právní jednání, lat. negotium) je platným občanským zákoníkem definován jako „projev vůle směřující zejména ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují“.

Tato zákonná definice se stala právem předmětem kritiky (např. Karel Eliáš), neboť výraz „zejména“ implikuje existenci takový právních úkonů, které vznik, změnu nebo zánik práv nebo povinností nezpůsobují, aniž by však bylo zřejmé, jak takové neuzavřené a „nedefinující“ (nevymezující) definici rozumět a jak ji prakticky uplatňovat.

Aby byl právní úkon platný, tj. aby založil ty právní následky, jež jsou mu přisuzovány, musí splňovat určité formální náležitosti:

• Především musí jít o skutečný projev vůle. Rozdělí-li herec představující při divadelním představení krále Leara všechen svůj majetek svým dcerám, zajisté nejde o platnou darovací smlouvu tohoto herce vůči herečkám představujícím Regan a Goneril.

• Dále je třeba, aby právní úkon byl učiněn svobodně. Právní úkon učiněný pod nátlakem je neplatný absolutně; od smlouvy, která byla uzavřena v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek, může navíc tísněná strana odstoupit. Co je ještě svobodně učiněný úkon a co je úkon nesvobodný a tedy absolutně neplatný, může být sporné. Rozhodovací praxe soudů se přiklonila k výkladu, že k dovození neplatnosti právního úkonu z důvodu absence svobodné vůle je třeba aktivity na straně kontrahenta, a to buď fyzického donucení (vis absoluta), nebo bezprávné výhrůžky (vis compulsiva); pouhé tísnivé okolnosti jsou sice vadou svobody vůle, neplatnost právního úkonu však samy o sobě nezakládají.

• Projev vůle musí být vážný. Příslib učiněný žertem nebo v nadsázce žádné právní důsledky nemá, byť by měl jinak všechny znaky platného právního úkonu. Neplatné jsou i takové úkony, které jsou ve skutečnosti úkony jinými (tzv. zastřené, disimulované právní úkony); v případě disimulovaného právního úkonu však platí úkon zastřený.

• Nutná je rovněž určitost a srozumitelnost projevu vůle. Občanský zákoník přímo stanoví, že prosté chyby v psaní nebo počtech (např. nesprávný rok v datu nebo chyba v kontrahentově adrese) neplatnost právního úkonu nezakládají, je-li jeho smysl nepochybný, podobně široký je výklad soudů v případě použití neprávnických, obecných termínů (bylo např. judikováno, že není neplatné smluvní ujednání, jímž byli nabyvatelé zavázáni poskytnout postupiteli v případě stáří a nemoci „veškeré zaopatření tak, jak si slušný způsob života žádá“).

• Absolutně neplatný je i právní úkon, který předpokládá nemožné plnění, a to i v případě, že nemožnost vznikne nebo vyjde najevo dodatečně, dokonce i když ji vyvolá ten, kdo se k plnění zavázal. Rozbije-li se při převozu ze soukromé sbírky do musea drahocenná čínská váza, zaniká přepravní smlouva a dopravce je povinen vrátit v plné výši přepravné a nahradit majiteli způsobenou škodu. Neuspěje argument, že část přepravy byla podle smlouvy vykonána a dopravce by za ni měl dostat zaplaceno, neboť zničením přepravované věci pozbyla přepravní smlouva platnosti.

• Neplatné jsou právní úkony zapovězené zákonem, tedy právní úkony s plněním nedovoleným, nebo takové, které zákonný zákaz obcházejí. Nelze se např. dohodnout s budoucím dědicem, že zůstaviteli bezplatně přenechá své auto a zůstavitel mu za to po smrti odkáže veškerý majetek, neboť by se jednalo o českým právem nedovolenou dědickou smlouvu.

• Právní úkon nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Dohodnou-li se zloději, kteří společně vyloupili banku, na způsobu rozdělení kořisti, je taková smlouva absolutně neplatná a její plnění nelze vynutit u soudu. Podobně by mohla být neplatná smlouva se zprostředkovatelem, který majiteli domu slíbí přinutit za úplatu k vystěhování nájemce, kteří užívají byty s regulovaným nájemným.

• Podmínkou platnosti právního úkonu je, aby byl uzavřen v náležité formě. Pro řadu úkonů je stanovena písemná forma, pro určitá zvlášť závažná jednání se pak vyžaduje forma notářského zápisu.

• V neposlední řadě je potřeba, aby právní úkon činil ten, kdo je k němu způsobilý. Nezpůsobilost této osoby (dále „kontrahent“) může být dána několika okolnostmi:
  • kontrahent je nezletilý a právní úkon není přiměřený rozumové a volní vyspělosti odpovídající jeho věku
  • kontrahent byl (částečně nebo úplně) zbaven způsobilosti k právním úkonům (svéprávnosti)
  • kontrahent sice svéprávnosti zbaven nebyl, ale právní úkon učinil v duševní poruše, z níž jeho nezpůsobilost vyplývá

Zvláštní a poměrně komplikovanou úpravu má v českém právu tzv. relativní neplatnost právního úkonu. Typické pro ni je, že takové neplatnosti se může dovolat pouze určitá osoba, do jejíž právní sféry bylo úkonem zasaženo (tzv. dotčená osoba), a neučiní-li tak, zůstává právní úkon v platnosti. Příkladem je relativní neplatnost kupní smlouvy, kterou jeden z manželů prodal věc, která byla součástí společného jmění manželů, anebo právní úkony, jimiž dlužník ve snaze vyhnout se účinné exekuci obmyslně převádí majetek na svého otce.

Důležitým případem relativní neplatnosti je jednání v omylu: uvede-li jedna strana smlouvy druhou v omyl nebo o jejím omylu prokazatelně ví a druhá strana v důsledku svého omylu uzavře smlouvu, může se následně dovolávat její neplatnosti.