Právní stát

Právní stát (angl. rule of law, doslova „vláda práva/zákona“, něm. Rechtsstaat, fr. état de droit) je teoreticko-filosofický pojem, který označuje stát založený na politickém systému, ve kterém je právnímu řádu podřízena i státní moc (včetně vlády). Nutným předpokladem je právní jistota, tedy zejména jednoznačnost a vymahatelnost práva. Neméně důležitým principem právní jistoty je nezměnitelnost právního řádu. To znamená, že občan může od systému očekávat některé stálé hodnoty (např. nezávislou soudní moc), neznamená to však, že nemůže docházet k dílčím změnám.

Pojem je typický pro západní pojetí státu, práva a politiky moderní doby, počínaje osvícenstvím.

Významným impulzem pro změnu pojetí právního státu v Evropě byl Norimberský proces, který se vypořádával s nacistickým zneužitím práva. Nové pojetí, zakotvené po Druhé světové válce v mezinárodních smlouvách, proto podřizuje stát a jeho právní systém obecným hodnotám, zejména spravedlnosti, nadřazuje právnímu systému státu práva a svobody jednotlivců (považuje je za nezadatelné) a omezuje roli státu na míru nezbytnou k jejich ochraně a rozvoji.

[editovat] Původ a obsah pojmu právního státu

Pojem právního státu vznikl v Anglii 18. a 19. století. Ústavní teoretik Albert V. Dicey formuloval tři principy:

1. Nikdo nesmí být trestán ani omezován, pokud neporušil zákon. Důraz byl kladen i na poznatek, že ani majetková práva jednotlivce nesmí být bez porušení zákona narušena.
2. Každý je subjektem práva.
3. Vláda veřejnosti (občanů, lidu) musí být založena na vládě zákona. Z tohoto principu vychází myšlenka, že stát je garantem rovnosti před zákonem a sám je právu podřízen.

Obvykle bývá za právní označován takový stát, v němž

• výkon státní (veřejné) moci je omezen zákonem (princip omezenosti a legality výkonu veřejné moci, t. j. orgány veřejné moci smějí činit a také činí jen to, co jim zákon výslovně dovoluje, stát je svému vlastnímu právnímu systému podřízen)
• občan (nebo člověk obecně) smí činit vše, co zákon výslovně nezakazuje (nikdo nesmí být trestán a omezován, pokud neporušil zákon).

Původně byl právní stát definován pouze těmito formálními rysy. Za další podstatné rysy, které k pojmu právního státu přibyly později, bývá považována

• spravedlivost zákonů (nikoliv nadvláda většiny, ale ochrana jednotlivců i menšin, nadřazenost občana nebo tzv. přirozeného práva nad státním právem, například uznání nezadatelných práv, princip suverenity lidu nebo člověka)
• právní jistota, t. j. jednoznačnost (exaktnost) právních norem v zákonech – jejich význam musí být v zákoně formulován natolik přesně, aby nebyl fakticky vytvářen až prováděcími předpisy nebo výkladem výkonné nebo soudní moci
• omezení zákonných pravomocí státu na nejmenší nezbytnou míru
• vymahatelnost práva a jeho garance státem
• dělba státní moci do více nezávislých a vzájemně se kontrolujících složek, zejména nezávislost zákonodárné, výkonné a soudní moci

Některá pozitivistická a mocenská pojetí omezují pojem práva (tedy i právního státu) jen na jeho formální znaky. Primát zákona nad (výkonnou) státní mocí však sám o sobě nezajišťuje, že stát nebude diktaturou: zejména totalitní diktatury bývají formálně právními státy, kde se úzkostlivě dbá na dodržování zákona. Naproti tomu anarchistická, marxistická, demokratická, lidskoprávní i některá monarchistická pojetí odvozují pojem práva z pojmu spravedlnosti (jehož obsah se ovšem také u jednotlivých směrů podstatně liší) a za podstatné považují také, čí zájmy a jak účinně státní moc zastupuje.

Tato rozšiřující kritéria zahrnuje například Ústava České republiky, když deklaruje, že Česká republika je demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana.

[editovat] Filosofie

V původním pojetí je pojem právního státu úzce spjat s pozitivismem, zvláště právním. Podle názorů, které jsou v západní cilivilizaci významně zastoupeny od dob osvícenství, je právní stát protikladem absolutismu, diktatury a totality, protože zamezuje zvůli vládnoucích, zneužití jejich moci proti občanům a jejich svobodě.

Podle jiných názorů podřízení státu právnímu řádu samo o sobě postrádá smysl. Stát je v něm podřízen sám sobě, protože pozitivní právo je aktem vůle státu. Absolutizace pozitivního práva je naopak příznakem totalitního pojetí státu. Rozhodujícím principem právního státu tedy musí být důsledná dělba moci do nezávislých složek (zákonodárná, výkonná a soudní moc), které se vzájemně kontrolují. Radikálnější kritici odmítají absolutizaci role státu a státního práva.

Pro rozšíření moderního, pozitivistického práva o prvky pojetí předmoderního (tzv. přirozené právo, odvolávající se na obecně platné hodnoty, často v kontextu nábožensky zformulované a tradované etiky) i postmoderního (relativizace role státu, reflektující různost zájmů, hodnot i názorů a nebezpečnost centralizace moci), se používá termín odluka státu od společnosti (po vzoru odluky státu od církve). Kontrolu státu zajišťují nejen jeho vlastní orgány, ale i jednotliví občané i neobčané a jejich sdružení, spolky, nezávislá sdělovací a komunikační média a mezinárodní orgány a sdružení (občanská společnost, otevřená společnost).

[editovat] Základní omezení právního státu

• Právní stát nutno chápat (tak jako většinu politologických pojmů) jen jako nedosažitelný teoretický ideál, jemuž se konkrétní společenská realita více nebo méně přibližuje. Občas se objevuje představa, že právní stát „buď je, nebo není“, ale ta neodráží složitou skutečnost a rozdílnost kvality právního státu.
• Princip právního státu vychází z pozitivistické představy, že text zákona může jednoznačně a dostatečně vyjádřit nějakou skutečnost. Ve skutečnosti mnoho zákonů klíčovými termíny odkazuje na společenské předporozumění, které nemusí být přijímané obecně (např. dobré mravy, společenská nebezpečnost, veřejný pořádek atd.), nebo svěřuje faktické vymezení práv například úřadům nebo soudům.
• Západní soudní systém, obzvláště kontinentální, vychází z jinak překonané pozitivistické představy, že cokoliv lze spolehlivě dokázat. V praxi tak dochází jak k justičním omylům (kdy vysoká pravděpodobnost je pokládána za jistotu), tak k nedostatečné ochraně před zločinci, jimž nelze vinu stoprocentně prokázat (presumpce neviny je nadřazena požadavku ochrany obětí).
• Komercionalizace právnických služeb a mnohdy i soudní poplatky způsobují, že nevítězí pravda, ale ten, kdo má možnost do soudních sporů více investovat. Aplikace práva je náchylná ke korupci, klientelismu a podobným deformacím.
• Stát je sice teoreticky pozitivnímu právu podřízen, ale fakticky nemůže být rovným účastníkem právních vztahů a sporů a jsou velmi omezené možnosti vymáhacích sankcí. Vytvořením nadnárodní autority se problém jen přesune o stupeň výš, ale neodstraní.

[editovat] Uplatňování principů právního státu v Česku

K principům právního státu v lidskoprávním a demokratickém pojetí se Česká republika přihlásila zejména úvodními šesti články Ústavy, zahrnujícími i přijetí Listiny základních práv a svobod za součást ústavního pořádku.

Ne všichni se s tímto zněním ústavy plně ztotožňovali a ztotožňují. V souvislosti s diskusemi začátkem 90. let 20. století o přijetí Listiny a o začlenění lidských práv přímo do Ústavy bývá zmiňován dobový výrok, přičítaný Václavu Klausovi, jímž byla údajně Listina základních práv a svobod označena za plevel ústavy.

Nenaplnění principů právního státu v Česku bývá konstatováno například z těchto hledisek:

• Orgány veřejné moci (např. policie, soukromí exekutoři, soudci) postupují vůči občanům svévolně a mimozákonně nebo se přímo spojují s organizovaným zločinem (Berdychův gang, kauza soudce Jiřího Berky), přičemž nejsou dostatečně kontrolovány a proti jejich zvůli neexistuje v důsledku profesní solidarity účinná a rychlá obrana.
• Rozsáhlá korupce některých policejních složek (zejména dopravní a cizinecké policie).
• Značná míra korupce – (podle některých zkušeností existuje systém nezákonného zvykového práva, např. za získání veřejné zakázky se běžně platí zprostředkujícímu úředníkovi jednotná taxa 10 % ceny zakázky, tzv. „desátek“).
• Zastoupení některých veřejných funkcí agenty komunistické Státní bezpečnosti; osobami, které nemají platné lustrační osvědčení či jej zfalšovali.
• Tušené propojení policie s neonacistickými skupinami a její nepřiměřená tolerance vůči rasistickým a obdobným projevům.
• Neefektivita, pomalost a nespolehlivost soudního systému ztěžuje nebo znemožňuje obranu proti jednání dalších státních orgánů i ochranu jiných práv. Bývá zmiňována i korupce a propojenost mnoha soudců s bývalým komunistickým režimem.
• Některé běžné soudy nerespektují rozhodnutí Ústavního soudu nebo odmítají v praxi Ústavu považovat za závazný pramen práva.
• Neprůhlednost, nepřehlednost a neuspořádanost právního systému, záměrně neúplný a nekvalitní způsob poskytování právních informací státem (Portál veřejné správy, sekce Zákony) kvůli ochraně zájmů provozovatelů komerčních právních informačních systémů.
• Existuje mnoho zákonů, které nejsou v souladu s ústavou, a mnoho prováděcích předpisů a podzákonných norem, které nemají odpovídající zákonné zmocnění nebo jej překračují.
• Obecné zmocnění obcím a krajům ukládat občanům povinnosti koliduje s požadavkem, že povinnosti smí ukládat jen zákon. Vágnost zmocnění obcí způsobuje opakované problémy (pokusy obcí regulovat prostituci, žebrání, propagaci komunismu atd.). Chybí explicitní zákonný závazek občanů a dalších subjektů se těmto povinnostem a omezením podřídit.
• Trestní a přestupkový zákon ukládají povinnost podrobit se sankcím, aniž by výslovně zakázaly konat činy, které vymezují jako trestné činy nebo přestupky. Následkem toho existuje například pochybnost o vymezení práv osob bez trestní odpovědnosti a kolize sankčního systému se základními právy a svobodami.
• Práva dětí jsou sice formálně deklarována, ale jen obecně a vágně. Speciální zákony s nimi nepočítají, není zřejmé, kdo a jak může oprávněné zájmy dětí definovat a vyjadřovat, zásadní rozhodnutí se dějí na vrchnostenském principu s nedostatečnou hmotně-právní zákonnou úpravou a s nedostatečnou procesní úpravou. S tím souvisí i spory o trestní odpovědnost dětí, spory o povinném vzdělání versus povinné školní docházce, spory o svěřování k výchově atd.
• Zdravotnický (medicínsko-průmyslový) komplex vytváří samostatný mocenský systém, stát ve státě, který se vymyká kontrole mocenských složek státu. Práva člověka k vlastnímu tělu a zdraví nejsou v ústavních ani jiných zákonech výslovně deklarována. Postupy „lege artis“ jsou sice v právní praxi považovány za závazné vymezení rozsahu a forem zdravotnických metod, avšak jejich formulování a utváření jde zcela mimo demokratické postupy. Speciální zdravotnické zákony v rozporu s ústavou vylučují soudní přezkoumání posudku nebo stížnosti. Obecně je tělo a zdraví pokládáno za státní majetek a člověku je uložena jen povinnost je pro stát spravovat. Citlivé osobní údaje ve zdravotnické dokumentaci jsou považovány ze zákona za majetek celého zdravotnicko-mocenského systému, avšak nejsou vydávány, je-li to v zájmu subjektu údajů a zákon nezabraňuje tomu, aby byly zneužívány k jiným účelům, než ke kterým byly poskytnuty, a to i proti zájmům toho, kdo je poskytl.

V devadesátých letech bylo za nedodržení Ústavy pokládáno též neustavení Senátu a správního soudnictví, nezaložení vyšších samosprávných celků, neexistence ombudsmana. Tyto nedostatky byly v průběhu let napraveny. Stále přetrvávají některé nedostatky práva v ekonomické oblasti (možnosti tzv. tunelování).

[editovat] Uplatňování principů právního státu v Rusku a dalších státech

Rusko, kde má prezident značné autonomní pravomoci a může vládnout pomocí dekretů a kde masivní korupce a zvůle mocenských struktur zákonu podléhající výkon státní moci relativizuje a činí spíše akademickým konceptem než realitou, nelze patrně pokládat za právní stát ani v nejširším z běžných významů. Stejně lze hodnotit některé další postsovětské země, které podobně jako Rusko tíhnou k autoritativním až diktátorským režimům, zejména Bělorusko.^[zdroj?]

[editovat] Reference

• Právní stát: Teorie praxe, Sdružení Lípa 13.9.1997
• Právní stát a české reformy, Jiří Pehe, Svobodné Slovo 9.7.1997
• Otevřete.cz, web pro otevřenost veřejné správy, Oldřich Kužílek

Portál:Právo