Právnická fakulta Univerzity Karlovy - Encyklopedie - Portál divoch.net

Hledat:

Invia.cz Pojeďte do Egypta Kanárské ostrovy Dovolená - Turecko Dominikánská republika Madeira Last minute
 

Právnická fakulta Univerzity Karlovy

Právnická fakulta
Univerzita Karlova v Praze
Facultas iuridica
Budova Právnické fakulty Univerzity Karlovy
Současné vedení
Děkan prof. JUDr. Jan Kuklík, DrSc.
Proděkan prof. JUDr. Milan Damohorský, DrSc.
Proděkan prof. JUDr. Jan Dvořák, CSc.
Proděkan PhDr. Marta Chromá, Ph.D.
Proděkan doc. JUDr. Helena Prášková, CSc.
Proděkan doc. JUDr. Karel Beran, Ph.D.
Proděkan prof. JUDr. Michal Skřejpek, DrSc.
Proděkan prof. JUDr. PhDr. Michal Tomášek, DrSc.
Tajemník JUDr. Jiří Hřebejk
Statistické údaje k 31. 12. 2013[1]

Studenti

Studenti 3814
Magisterský st. 3377
Doktorandi 437
Další informace
Rok založení 1348
Rok zrušení 1419
Rok obnovení 1624
Status veřejnoprávní
Kontaktní údaje
Adresa nám. Curieových 7
116 40 Praha 1
Telefon +420 221 005 111
Bank. spojení 0000868986130237/0100, KB Praha 2
SWIFT KOMBCZPPXXX
IBAN CZ5601000000868986130237
Web http://www.prf.cuni.cz

zeměpisné souřadnice: 50°5′29,68″ s. š., 14°25′2,1″ v. d.

Právnická fakulta Univerzity Karlovy (PF UK) je jednou ze čtyř původních fakult Univerzity Karlovy, založena byla totiž už roku 1348.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Vysoké učení a univerzita juristů[editovat | editovat zdroj]

Založena byla 7. dubna 1348, patří tak mezi první čtyři fakulty pražského vysokého učení (teologická, právnická, medicínská a svobodných umění). Vyučovalo se na ní právu kanonickému a římskému, v roce 1372 se však kvůli sporům s vedením celé university o způsob jejího řízení osamostatnila a vytvořila vlastní univerzitu juristů (universitas iuristarum). Šlo o skutečně mezinárodní školu, kromě studentů z mnoha částí Evropy na ní působili nejen čeští významní právníci, např. Vilém Horborch, Bonsignore di Bonsignore, Jan z Pernštejna, Mikuláš Geunher, Bohuslav z Krnova nebo Kuneš z Třebovle. O rok později pro ni byla z královských peněz postavena kolej u kostela sv. Jakuba v pozdější Celetné ulici. Zanikla ale kvůli husitským válkám někdy na přelomu let 1418/1419. Po jejich skončení už nebyla obnovena, pouze občas Jan Kocín z Kocinétu přednášel na artistické fakultě o římském právu a po roce 1556 se začalo vyučovat kanonickému právu na jezuitské akademii v Klementinu.[2]

Karlo-Ferdinandova univerzita[editovat | editovat zdroj]

Rozhodnutí obnovit právnickou fakultu padlo v roce 1622 a o dva roky později začala v rámci pražské univerzity opět fungovat. Kvůli událostem třicetileté války a sporům s jezuitskou akademií byla ale stabilizována až po roce 1654, kdy došlo ke spojení univerzity a akademie v Karlo-Ferdinandovu univerzitu. Studium bylo standardně tříleté a bylo opět založeno na právu římském a kanonickém, vyučovalo se v tzv. „čtyřech stolicích“ (Instituce, Digesta a Kodex z Justiniánovy kodifikace, a jednotlivé prameny kanonického práva). Samotná výuka probíhala formou veřejných přednášek v jediné místnosti Karolina, profesoři, řádní a později i mimořádní, ale poskytovali i placené soukromé hodiny. Vyučoval zde např. Kryštof Kyblín z Waffenburku, Jan Kryštof Schambogen nebo Jan Václav Xaver Neumann z Pucholtze. Na konci studia bylo nutné složit ústní (tentamen) a písemnou (examen) zkoušku, absolvovat formální disputaci a po zaplacení poplatku a vystrojení hostiny profesorům i slavnostní promoci. Absolventi právnické fakulty získávali buď nižší licenciát, nebo vyšší titul doktora obojího práva (iuris utriusque doctor).[2]

Hlavní hala právnické fakulty

V době osvícenství se začala pomalu měnit struktura výuky, přibyly přednášky o české soudní praxi, řečnictví nebo o veřejném a lenním právu. Vyučovalo se německy a studium trvalo čtyři roky. Po roce 1755 se dosavadní závěrečné zkoušky nahradily přísnými zkouškami, rigorózy, a udílen byl už jen doktorský titul. Rigoróza byla tři, první z přirozeného práva, státního práva a kanonického práva, druhé z římského práva a trestního práva, a třetí z německého státního a lenního práva a z říšských právních dějin, později ještě z tzv. politických věd (státní správa, policejní věda, obchod a finance). Mezi významné učitele lze zařadit Mikuláše Ignáce Königsmanna, Františka Karla Kressla v Kvaltenburku, Josefa Ignáce Bučka, Josefa Azzoniho, Jana Mayerna nebo Josefa Madera, který vyučoval statistiku.[2]

Studijní reformy pokračovaly i v 19. století, odpadly právní dějiny a státní právo Svaté říše římské a naopak na významu nabyly předměty jako občanské právo, obchodní a směnečné právo, trestní právo nebo soudní praxe. Výuka už probíhala ve třech blocích, historickém, judiciálním a státovědném, z nichž každý byl zakončen státní zkouškou, které byly podmínkou pro pozdější zaměstnání v justici či státní správě. Titul doktora práv, pro nějž bylo nutné složit tři obdobná, ale nepovinná rigoróza, byl podmínkou jen pro působení v advokacii. Nejznámějším učitelem a také děkanem byl tehdy Jan Nepomuk Kaňka. Po roce 1848 se začalo přednášet také česky, v době Bachova absolutismu od toho bylo upuštěno, ale po obnovení konstitucionalismu v 60. letech se čeština opět vrátila. Situace pak vedla až k rozdělení celé univerzity roku 1882 na českou a německou, z nichž každá měla svou vlastní právnickou fakultu. Na české vyučoval Antonín Randa a Josef Stupecký občanské právo, Emil Ott civilní proces, Karel Hermann Otavský obchodní právo, Alois Zucker a František Storch trestní právo, římské právo Leopold Heyrovský, právní dějiny Jaromír Čelakovský a Bohuslav Rieger, Jiří Pražák správní právo, Matouš Talíř statistiku a finanční právo a Albín Bráf a Josef Kaizl národní hospodářství. Začala se také rozvíjet studentská spolková činnost, v roce 1868 byl v hostinci „U Fáfů“ založen spolek Všehrd, který se staral o knihovnu, vydával odborné publikace a pořádal také veřejné přednášky.[2]

Univerzita Karlova[editovat | editovat zdroj]

Po vzniku Československa byla zákonem z roku 1920, později zvaným lex Mareš, česká univerzita pod názvem Univerzita Karlova prohlášena pokračovatelkou původního vysokého učení. Kromě toho v Brně a v Bratislavě vznikly další československé právnické fakulty, v meziválečném období se pak zejména mezi pražskou a brněnskou vyvinula jistá rivalita a právněteoretické spory. Už od roku 1918 bylo umožněno, aby na právnické fakultě studovaly ženy, ačkoli zpočátku šlo jen asi o 5–7 % všech posluchačů. V roce 1923 promovala Anděla Kozáková-Jírová jako první doktorka práv, která se také stala první notářkou, a roku 1928 se jako první habilitovala Jarmila Veselá v oboru trestního práva. Za první republiky zde přednášeli Jan Krčmář, Emil Svoboda a Bedřich Andres občanské právo, Václav Hora civilní právo procesní, Arnošt Wenig-Malovský obchodní právo, Augustin Miřička a Josef Prušák trestní právo, správní právo Jiří Hoetzel a Jan Matějka, ústavní právo František Vavřínek, mezinárodní právo Antonín Hobza a Ladislav Vošta, právní filosofii Bohuš Tomsa, Vilém Funk a Josef Drachovský finanční právo a finanční vědu, Cyril Horáček, Josef Gruber a Vilibald Mildschuh národní hospodářství, právní dějiny Jan Kapras, Karel Kadlec, Theodor Saturník a Miloslav Stieber, římské právo Josef Vančura, Otakar Sommer a Miloslav Boháček a kanonické právo Kamil Henner. 17. listopadu 1939 došlo k uzavření všech českých vysokých škol, během války pak byl popraven docent Vladimír Hora a profesoři Wenig, Matějka a Peška byli vězněni v koncentračních táborech.[2]

Po válce byla spolu s celou německou univerzitou zrušena i její právnická fakulta, na českou se naopak v akademickém roce 1945/1946 zapsalo 5987 studentů. S Únorem 1948 však přišly k politické čistky, kromě asi 1300 studentů museli odejít profesoři Engliš, Bušek, Matějka, Vošta, Boháček a Tomsa. Zdeněk Peška byl odsouzen v procesu s Miladou Horákovou a Otto Fischl byl dokonce v rámci procesu s Rudolfem Slánským popraven. Výuka byla podřízena ideologii marxismu-leninismu, kromě ní se vyučovaly i dějiny mezinárodního dělnického hnutí, politická ekonomie apod., a na fungování fakulty přímo dohlížela právní komise ÚV KSČ. Podle sovětského vzoru byly zřízeny katedry a po roce 1955 se studium prodloužilo na pět let, ačkoli od roku 1977 bylo zkráceno zpátky na čtyři roky. Kromě řádného denního studia se organizovaly i zvláštní školy pracujících se zkráceným studijním programem. Byl také zrušen tradiční titul JUDr., absolventi získávali jen profesní označení „promovaný právník“. Až v 60. letech se situace pomalu liberalizovala, reformy byly ale ukončeny nástupem normalizace, kdy opět musela odejít řada učitelů, např. Petr Pithart, Zdeněk Jičínský nebo František Šamalík. Kromě nich na fakultě vyučovali např. Viktor Knapp občanské právo, právní teorii a srovnávací pravovědu, trestní právo Vladimír Solnař, teorii státu a práva Jiří Boguszak, právní dějiny Václav Vaněček a Jaromír Kincl, ústavní právo Pavel Peška, správní právo Pavel Levit nebo finanční právo Bedřich Spáčil. Po sametové revoluci došlo k rehabilitacím dříve vyloučených učitelů a studentů a fakulta se zapojila do řady mezinárodních vědeckých spoluprací. Byl také např. obnoven spolek Všehrd a vznikla zde místní skupina ELSA. Doba řádného studia se opět prodloužila na pět let a byl zaveden blokový systém, který však byl po roce 1997 opuštěn a studium se zase začalo organizovat ročníkově.[2]

Sídlo[editovat | editovat zdroj]

Čechův most a budova právnické fakulty

Právnická fakulta sídlí v památkově chráněné budově[3] postavené v letech 1924–1931 na nábřeží řeky Vltavy u Čechova mostu v Praze (do té doby používala jen několik místností Karolina). Roku 1907 vznikl projekt centrální budovy české univerzity, kterým byl pověřen zakladatel moderní české architektury Jan Kotěra. Už o rok později byl slavnostně položen základní kámen, celá realizace se ale poněkud pozdržela. Kotěra postupně zpracoval několik variant, poslední návrh budovy byl již v novoklasicistním stylu. Naproti měla původně stát právnická fakulta německé univerzity, po vzniku Československa byla ale tato myšlenka opuštěna. Samotná stavba byla zahájena až po Kotěrově smrti, projekt dokončil Ladislav Machoň, který jej plně respektoval a doplnil pouze o vlastní návrhy vybavení interiéru. Stavbě, která má pět nadzemních a dvě podzemní podlaží, dominuje velký trojúhelníkovitý štít, v jehož špici je československý státní znak, pod ním nápis „Universita Karlova“ a ještě níže pískovcové sochy ženy a muže od Bedřicha Stefana. Základním komunikačním prostorem je prostorná vstupní hala zasahující několik podlaží a největší přednáškovou místností je Collegium maximum, původně zamýšlená jako promoční sál univerzity. Vzhledem k velkorysé a kvalitní koncepci nemusela být budova po dlouhá léta upravována, ačkoli v protektorátním období sloužila jako velitelství SS a ke konci války byl poničen interiér. Až v roce 1996 došlo k větší rekonstrukci fakultní knihovny a mezi lety 2004 až 2007 byly adaptovány půdní prostory, kde vznikla mj. výuková soudní síň.[4]

Přijímací zkoušky[editovat | editovat zdroj]

Přijímací zkoušky pořádá právnická fakulta Univerzity Karlovy jako národní srovnávací zkoušky, neboli Scio-testy, které jsou tvořeny dvěma oddíly. První je nazvaný jako obecné studijní předpoklady, které ověřuji uchazečovo logické, analytické myšlení. Druhý oddíl pak tvoří základy společenských věd, jejichž náplní je ověření znalostí základu společenských věd, evropského zeměpisu a novodobých dějin.

Výuka[editovat | editovat zdroj]

Na fakultě je vyučován:

Od školního roku 2005/2006 škola používá kreditní výukový systém. Každý rok je ke studiu přijato přibližně 600 studentů. Fakulta umožňuje klinické vzdělávání, ale nenabízí bezplatné právní poradenství pro veřejnost.

Ze srovnání všech českých právnických fakult, které uskutečnily Hospodářské noviny v roce 2011, vyšla jako druhá nejlepší po Právnické fakultě Masarykovy univerzity.[5] Druhého místa dosáhla také téhož roku a opětovně i v roce 2012 ve srovnání Lidových novin.[6] V roce 2013 ze srovnání Hospodářských novin vyšla opět na druhém místě.[7]

Katedry a ústavy[editovat | editovat zdroj]

Fakulta má celkem 16 kateder, dva ústavy a čtyři centra:

Seznam děkanů[editovat | editovat zdroj]

Děkany po roce 1948 byli:[8]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Výroční zpráva o činnosti Univerzity Karlovy v Praze, Právnické fakulty za rok 2013 [online]. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Právnická fakulta, [cit. 2015-04-17]. Dostupné online.  
  2. a b c d e f KUKLÍK, Jan, a kol. Právnická fakulta Univerzity Karlovy v Praze. The Faculty of Law of Charles University in Prague. Praha : Havlíček Brain Team, 2008. Dále jen „Kuklík, 2008“. ISBN 978-80-87109-09-0. S. 9–35.  
  3. MonumNet : Nemovité památky [online]. Praha: Národní památkový ústav, [cit. 2015-05-06]. Záznam IdReg 150814: vysoká škola Právnická fakulta. Dostupné online.  
  4. Kuklík, 2008, S. 39–48.
  5. MACHÁLKOVÁ, Jana. Studium práv: Univerzita Karlova poprvé ztratila nadvládu. Vítězí Brno. iHNed.cz [online]. 2011-02-08 [cit. 2014-04-06]. Dostupné online.  
  6. Která právnická fakulta je nejlepší? Brno předhání Prahu. Lidovky.cz [online]. 2012-01-30 [cit. 2014-04-06]. Dostupné online.  
  7. DAŇKOVÁ, Julie. Brněnská práva jsou už potřetí nejlepší v Česku. Praha je těsně druhá. iHNed.cz [online]. 2013-02-10, rev. 2013-02-18. Dostupné online.  
  8. Kuklík, 2008, S. 32, 34 a 54.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

 
Tento článek je převzat z české wikipedie - otevřené encyklopedie, originální článek naleznete na adrese: „http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Právnická_fakulta_Univerzity_Karlovy&oldid=12571980
Stránka byla naposledy upravena 9. 5. 2015 v 22:38. Editovat celý článek Právnická fakulta Univerzity Karlovy.
Text je dostupný pod licencí Creative Commons Uveďte autora – Zachovejte licenci 3.0 Unported, případně za dalších podmínek. Podrobnosti naleznete na stránce Podmínky užití.
Další služby: Portál | Katalog | Hledej | Zprávy | Počasí | Kurzy | Práce | Slovník | TV | Online hry | Java hry | SMS | Loga a melodie | Chat | Fórum | Kontakt | Set-top-boxy