Pražská škola ukrajinských emigrantských básníků
Pražská básnická škola – souhrny název pro početnou skupinu ukrajinských básníků, žijících a tvořících v meziválečném Československu. Za nejvýraznější osobnosti PBŠ jsou považováni Oleh Olžyč, Olena Teliha a Jevhen Malanjuk.
Obsah |
[editovat] Úvod
Po zániku Ukrajinské národní republiky (1917–1919) a anexi většiny území Ukrajiny k SSSR ve 20. létech 20. století dochází k emigraci mnoha intelektuálů, jejichž ideologická a morálně-estetická kriteria byla neslučitelná s bolševickou totalitou, do zemí střední a západní Evropy. Vedle Polska, Německa a Francie to bylo především meziválečné Československo, v jehož demokratickém a snášenlivém klimatu našla azyl řada ukrajinských básníků. Při československém Ministerstvu zahraničí byl zřízen fond pomoci, ze kterého byla financována činnost exilových institucí. O jeho zřízení se osobně zasloužil 1. československý prezident T.G. Masaryk. Tato Masaryková finanční pomoc sehrála důležitou úlohu v rozvoji ukrajinské kultury.
[editovat] Ukrajinské vzdělávací instituce v meziválečném Československu
Už v roce 1921 je z Vídně do Prahy přestěhovaná Ukrajinská Svobodná Univerzita (od konce 2. světové války sídlí v Mnichově). Další naučné a vzdělávací instituce vyrostly jako houby po dešti. V roce 1922 byla v Poděbradech založená Ukrajinská hospodařská akademie, o rok pozdějí Ukrajinské studio výtvarných umění a Ukrajinský pedagogický institut Mychajla Drahomanova (1923) a v roce 1926 Ukrajinské gymnázium v Řevnici. Dalším místem vzdělávaní a působení mládých ukrajinských básníků byla Filosofická fakulta UK. Studovali zde Andrij Harasevyč (slavistika), Ivan Kolos (bohemistika – ukrajinistika), Oksana Ljaturynska, Oleksa Stefanovyč a Oleh Olžyč (archeologie).
[editovat] Boj za národní a individuální svobodu
Literární badatelé, zkoumajicí Ukrajinskou basnickou školu v Praze poukazují na její izolovanost, na nedostatek kontaktů s českými umělci (jako výjimka, potvrzující pravidlo se zpravidla uvadí literární styky Jevhena Malanjuka s J.S. Macharem). Jednou z příčin této izolovanosti mohla být zcela opačná politická orientace českých a ukrajinských básníků. Českoslovenští meziváleční literáti tíhli vesměs na levou stránu politického spektra a nacionalní idea, opěvovaná pěvci Stepní Hellady nemohla být pro ně přitažlivou. Celá řáda ukrajinských básníků působila v Organizaci ukrajinských nacionalistů (Irljavskyj, Teliha, Malanjuk,…). Oleh Olžyč byl dokonce ideologickým vůdcem OUN. Za svého duchovního otce si tato mladá generace básníků zvolila Dmytra Doncova – značně kontroverzní osobnost ukrajiských dějin.
[editovat] Poetika Pražské básnické školy
Romantická nálada boje za národní osvobození se odráží v poezii Pražské básnické školy. Motivy boje, monumentalní hrdinství, dovolávaní se slavné minulosti, odkazy na folklor, archaickou společnost a slovanské (ale taky řecké a germanské) pohanství – toť základní rysy, které červenou níti spojují verše jednotlivých básníků. Forma básní zůstává konzervativní: vázané verše, pravidelný rytmus, příznačná pro neoklasiky a neoromantiky absence fornalního experimentu. Poměrně časté je využití sonetů. Verše jsou místy zvukomalebné.
[editovat] Závěr
Z různých důvodů se díla jednotlivých básníků omezila pouze na několik málo sbírek. V mnoha případech je to předčasná, tragická smrt. Leonid Mosendz (1897-1948), Maksym Hryva (1893 – 1931) a Jurij Darahan (1894 – 1926) umírají na tuberkulozu. Andrij Harasevyč (1917 – 1947) doplácí na svůj koníček – horolezectví, Ivan Irljavskyj (1919 – 1942), Olena Teliha (1907 – 1942) a Oleh Olžyč (1907 –1944) zase na svou politickou angažovanost – jsou brutalně popravení německými nacisty. Ani konce těch nejproduktivnějších básníků, kterým bylo dopřáno dlouhověkosti, nejsou nejšťastnější. Umírají v osamocení, odtržení od své vlasti, někdy i rodiny (Halja Mazurenko 1901 – 1998, Oksana Ljaturynska 1902 – 1970, Jevhen Malanjuk 1897 – 1968), v nuzných poměrech v útulcích pro přestarlé (Oleksa Stefanovyč 1899 – 1970).
Význam Pražské školy ukrajinských emigrantských básníků pro vývoj ukrajinské kultury je i přes její marginální charakter nesporný.
[editovat] Autoři
- Jurij Darahan (1894-1926)
- Andrij Harasevyč 1917-1947)
- Maksym Hryva (1893-1931)
- Ivan Iljavskyj (1919-1942)
- Ivan Kolos (1911-1993)
- Jurij Klen (1891-1947)
- Oksana Ljaturynska (1902-1970)
- Jevhen Malanjuk (1897-1968)
- Halja Mazurenko (1901-1998)
- Leonid Mosendz (1897-1948)
- Oleh Olžyč (1907-1944)
- Oleksa Stefanovyč (1899-1970)
- Olena Teliha (1907-1942)
[editovat] Literatura
- Děti stepní Hellady. Pražská škola ukrajinských emigrantských básníků.
- Halja Mazurenko: Akvarely, přel. Václav Daněk, Tomáš Vašut a Petr Borkovec,
- Jevhen Malanjuk: Pod cizím nebem/Pid čužym nebom. Z ukrajinských originálů přeložili Václav Daněk a Tomáš Vašut.