Invia.cz
Last minute
Tunisko
Dovolená v Chorvatsku
Pojeďte do Egypta
Bulharsko
Vydělávejte peníze s INVIA.CZ
Invia.cz
Last minute
Tunisko
Dovolená v Chorvatsku
Pojeďte do Egypta
Bulharsko
Vydělávejte peníze s INVIA.CZ
Pražské jaro bylo období politického uvolnění v Československu. Toto období začalo 5. ledna 1968, kdy se prvním tajemníkem ÚV KSČ stal reformátor Alexander Dubček a pokračovalo do noci na 21. srpna téhož roku, kdy vojáci Varšavské smlouvy v čele s vojáky Sovětského svazu vstoupili do Československa, aby zastavili reformy. Vojska zemí Varšavské smlouvy zůstala v Československu do 16. října 1968,[1] ale někteří vojáci zůstali na území země a podél hranic do poloviny roku 1987.[2]
Reformy pražského jara byly pokusem Dubčeka uvolnit režim a spustit proces částečné demokratizace. [3] Tento čin se nesetkal s pochopením na sovětské straně, která vyslala (po neúspěšných jednáních) tisíce vojáků vojsk varšavské smlouvy, aby zahájili okupaci státu.[1] Poté, co Československo vstoupilo do éry normalizace, vedení strany se pokusilo znovunastolit politické a ekonomické hodnoty, které vládly před tím, než Dubček ovládl Komunistickou stranu Československa (KSČ).[4]
Termín „Pražské jaro“ byl vytvořen západními médii poté, co se o této události dozvěděl celý svět a později byl používán i v Československu. Je to odkaz k termínu „Jaro Národů“, což je umělecký název daný k revolučnímu roku 1848.[5]
Obsah |
Na konci 60. let 20. století byla Evropa rozdělena v důsledku 2. světové války na dva nesmiřitelné tábory: kapitalistický (v terminologii socialistických států imperialistický) a socialistický. Socialistické státy byly ovládány Sovětským svazem a svůj režim udržovaly pomocí silně represivního aparátu. Společnost v Československu byla řízena komunistickou stranou, která řídila stát jak politicky, tak ekonomicky - vedení strany bylo prakticky totožné s vedením státu. Volby byly „na oko“ svobodné, ale demokratické zásady prakticky neobsahovaly (jedna kandidátka, veřejná volba atd.). V ostatních státech socialistického tábora byla situace obdobná.
V celé Evropě i ve světě ale docházelo k mírným změnám, celá 60. léta probíhala ve znamení uvolňování napětí, vznikaly nové kulturní impulsy (Beatles), bylo zahájeno dobývání vesmíru. Tyto vlivy se projevovaly i v socialistických zemích včetně SSSR (tání po Stalinově smrti během vlády N. S. Chruščova).
Alexander Dubček se stal členem Národního shromáždění v roce 1951 a členem slovenské národní rady se stal v roce 1964. Byl prvním tajemníkem národní komunistické strany Slovenska a v roce 1968 se stal generálním tajemníkem celostátní Komunistické strany Československa.
Na začátku šedesátých let Československá socialistická republika (ČSSR) zažila ekonomický pokles.[6] V roce 1967 prezident Antonín Novotný ztrácel podporu a na centrálním sjezdu strany byl poražen Dubčekem a Otou Šikem.[7] V prosinci 1967 Dubček pozval sovětského premiéra Leonida Brežněva do Prahy[8], kde byl Brežněv šokován z rozsáhlosti opozice k prezidentovi Novotnému, který v Martině na oslavách Matice slovenské svým urážlivým chováním urazil veřejnost i stranické vedení, a podpořil návrh jeho odstoupení z vedení strany. 5. ledna 1968 byl Dubček dosazen jako první tajemník ÚV KSČ.[9] Později, 22. března 1968 Antonín Novotný rezignoval na funkci prezidenta státu, byl nahrazen Ludvíkem Svobodou, který později dovolil schválení reforem.[10]
V dubnu Dubček spustil Akční program KSČ liberalizací, který zahrnoval zvýšení svobody tisku, lepší ekonomickou dostupnost spotřebního zboží a možnost vlády více stran. Také byla naplánovaná federalizace ČSSR ve dvě rovnoprávné republiky.[11]
Ačkoliv Akční program vyhrazoval, že musí postupovat pod vedením KSČ, veřejnost tlačila na stranu, aby reformy provedla okamžitě.[12] Radikální strany se projevovaly mnohem hlasitěji: protisovětské polemiky vydávané v tisku, sociální demokraté začali formovat samostatnou stranu a byly zakládány další nové politické kluby. Konzervativní strany urgovaly represivní opatření, ale Dubček zastával zdrženlivý názor a znovu zdůrazňoval vedení KSČ.[13] Na zasedání komunistické strany Československa v dubnu Dubček oznámil politický program "socialismu s lidskou tváří".[14] V květnu oznámil, že 14. sjezd strany se bude konat 9. září. Sjezd měl začlenit Akční program KSČ mezi statut strany, měl navrhnout federalizační zákon a zvolit nový ústřední výbor strany.[15]
Dne 27. června 1968 vydal spisovatel a novinář Ludvík Vaculík manifest, který nazval Dva tisíce slov. Vysvětluje tím zájem o konzervativní prvky uvnitř KSČ a takzvaných "cizích" silách. Vaculík sděluje to, aby lid sám zaváděl reformní program.[16] Dubček, prezídium strany, Národní fronta a kabinet odsoudili manifest.[17]
Okupací Československa v podstatě skončil proces, kterému se začalo říkat Pražské jaro. Následovalo období, ve kterém se postupně dostali k moci politici, kteří poté zahájili tzv. normalizaci. Tím byly jakékoli pokusy o změnu politického systému v republice na dlouhou dobu 20 let potlačeny.
Leonida Brežněva a vedení zemí Varšavské smlouvy znepokojily události okolo Dubčekových reforem, obávali se oslabení východního bloku během studené války.[18] Vedení Sovětského svazu se zpočátku pokoušelo zastavit nebo omezit změny v ČSSR přes sérii upozornění. Sovětský svaz povolil červnové bilaterální rozhovory v městečku na sovětsko-slovenské hranici, v Čierne nad Tisou. Během setkání hájil Dubček program reformního křídla KSČ a zaručil se varšavské smlouvě a RVHP.[19] Vedení KSČ bylo rozdělené mezi důrazné reformátory (Josef Smrkovský, Oldřich Černík a František Kriegel), kteří podporovali Dubčeka a mezi konzervativní politiky (Vasil Biľak, Drahomír Kolder a Oldřich Švestka, kteří přijali protireformní stanovy. Brežněv se rozhodl pro kompromis. Delegáti KSČ znovu potvrdili svoji blízkost k varšavské smlouvě a slíbili omezení „protisocialistických“ tendencí, zabránění návratu československé sociálně demokratické strany a větší kontrolování tisku. Sověti souhlasili s odsunem svých vojsk (která, již od června, stále zůstávala v Československu) a rozhodli se tolerovat kongres strany 9. září.[20]
Reprezentanti Sovětského svazu, NDR, Polska, Maďarska, Bulharska a Československa se 3. srpna setkali v Bratislavě při podpisu Bratislavské smlouvy, smlouva potvrzuje neotřesitelnou věrnost Marxismu-Leninismu a proletářského internacionalismu a deklarovali nesmiřitelný boj proti buržoazní ideologii a všem protisocialistickým živlům.[21] Sovětský svaz vyjádřil záměr k intervenci do země varšavské smlouvy, pokud buržoazní systém některých politických stran začnou reprezentovat různé frakce kapitalistické třídy. Po bratislavské konferenci sovětští vojáci opustili československé území a zůstávali podél hranic se Sovětským svazem.[22]
Vzhledem k tomu, že tyto rozhovory nedopadly uspokojivě, sovětští vůdci vzali v úvahu vojenskou alternativu. Politika nepřekonatelné socialistické vlády nad satelitními státy sovětského svazu, politika problému jednoho státu, který je problémem i ostatních států "Východnímu bloku" (případně i s vojenskou pomocí) známá jako Brežněvova doktrína.[23] V noci z 20. srpna na 21. srpna 1968 vstoupili armády zemí varšavské smlouvy přes hranice do ČSSR.[24] Dvě hodiny po půlnoci 21. srpna 1968 ÚV KSČ schválil a posléze prostřednictvím Československého rozhlasu odvysílal provolání:
Všemu lidu Československé socialistické republiky!
Včera, dne 20. srpna 1968 kolem 23. hod. večer, překročila vojska Sovětského svazu, Polské lidové republiky, Německé demokratické republiky, Maďarské lidové republiky a Bulharské lidové republiky státní hranice Československé socialistické republiky. Stalo se tak bez vědomí presidenta republiky, předsedy Národního shromáždění, předsedy vlády i prvního tajemníka ÚV KSČ a těchto orgánů.
Invazi provázela dosud nevídaná následná vlna emigrace, která záhy poté skončila. Uprchlo přibližně 70 000 lidí, celkově uteklo 300 000 lidí.[25] Většina emigrantů byli vzdělaní lidé, západní země bez problémů povolovaly pobyt a práci.[26]
V dubnu 1969 byl první tajemník strany Dubček nahrazen Gustávem Husákem a tím začala doba normalizace[2] Dubček byl vyloučen z KSČ a dostal práci lesního úředníka.[3]
Husák zrušil Dubčekovy reformy, „očistil“ stranu od jejích liberálních členů a propustil z veřejných funkcí profesionální a intelektuální elity, které projevovaly otevřený nesouhlas s politickou transformací. Husák pracoval na znovunavázání síly policejních autorit a silných vazeb s ostatními socialistickými státy. Také plánoval recentralizaci ekonomie, jako značný význam svobody garantované průmyslu během pražského jara.[4] Jedinou významnou změnou byla federalizace země, kterou byly roku 1969 vytvořeny Česká socialistická republika a Slovenská socialistická republika.
V roce 1987 byl sovětský vůdce Michail Gorbačov uznáván pro svou liberalizační politiku glasnosti a perestrojky jako následník Dubčekova socialismu s lidskou tváří. Na dotaz k rozdílu mezi pražským jarem a jeho vlastními reformami Gorbačov odpověděl: „Devatenáct let.“[27] S pádem socialismu v roce 1989 se Dubček stal předsedou federálního shromáždění pod vládou Václava Havla.[28]
Pražské jaro znamenalo pro většinu západních levičáků vystřízlivění z marxisticko-leninistických myšlenek. Přispělo k růstu eurokomunistických idejí v západních komunistických stranách, které byly dalece vzdálené od Sovětského svazu a eventuálně vedly k rozpuštění mnoha z těchto stran.[29] O deset let později bylo jméno pražského jara analogicky propůjčeno k čínské politické liberalizaci nazývané Pekingské jaro.[30] Dalším odkazem na pražské jaro je Chorvatské jaro v Jugoslávii.[31]
Následky a dozvuky byly zmiňovány v populární hudbě, například v hudbě Karla Kryla nebo v Requiem Luboše Fišera[32] a ve skladbě Hudba pro Prahu 1968 skladatele Karla Husy.[33] Příkladem mezinárodního vlivu na kulturu je například Tarakuzův muzikál Pražské jaro.[34] They Can't Stop The Spring je píseň irského nezávislého novináře a písničkáře Johna Waterse, která reprezentovala Irsko na Velké ceně Eurovize za rok 2007. Waters popisoval „keltskou oslavu východoevropských revolucí a jejich eventuálních dopadů“, citoval tím i Dubčekův údajný výrok: „Mohou poničit květiny, ale nezastaví jaro.“[35]
Pražské jaro se také objevuje v literatuře. Milan Kundera umístil svojí novelu Nesnesitelná lehkost bytí do prostředí pražského jara. V díle se objevují zvětšující se represe sovětské přítomnosti a diktatury policejní kontroly populace.[36] Filmová verze příběhu se nazývá Nesnesitelná lehkost bytí a byla natočena v roce 1988.[37] Osloboditelé od Viktora Suvorova je očitým svědectvím invaze do Československa z pohledu velitele ruského tanku.[38] Divadelní hra Rock N Roll byla napsána českým rodákem Tomem Stoppardem a zmiňuje se o pražském jaru stejně jako o sametové revoluci.[39][40]
Číslo 68 je ikonou bývalého Československa. Hokejista Jaromír Jágr, v dobách kdy byl kapitánem New York Rangers, oblékal dres s číslem 68.[41] [42] V Torontu bylo založeno vydavatelství 68 Publishers, které vydávalo knihy českých a slovenských exilových autorů. Název se také odvolává na rok pražského jara.
