Presbyopie

Presbyopie, neboli starším českým názvem stařecká vetchozrakost (český název se prakticky nepoužívá, i vzhledem k tomu, že příliš zdůrazňuje stáří pacienta, ačkoliv se vyskytuje již ve věku, kdy se jen málokdo cítí být staříkem) je oční vada, která se objeví u každého člověka ve vyšším věku jako projev přirozené degenerace materiálu oční čočky. První příznaky presbyopie se objevují přibližně kolem 45. roku věku a uvádí se, že kolem 60 let se situace často stabilizuje a dále se již podstatněji nemění. Není to tedy oční vada v pravém smyslu slova, ale spíše přirozený důsledek stárnutí organizmu.

Oko při pohledu na blízko akomoduje, čočka svojí pružností zvyšuje svoji optickou mohutnost a umožňuje zaostření na blízko. V průběhu života se ale v čočce, krom jiných změn, usazují látky bílkovinné povahy, které mají za následek snížení její pružnosti, a tedy zhoršení schopnosti zaostřit na blízko. Vzniká stařecká vetchozrakost.

Doba nástupu obtíží závisí hlavně na tom, jaký je zrak před jejím vznikem.

Při dalekozrakosti (hypermetropie) a nošení plusových brýlí (spojky) se projevují obtíže jako první a se nejdříve chodí pro brýle „na čtení“. To jsou opět spojky, ale silnější než předtím. Často jsou potřeba i brýle „na střední vzdálenosti“.

Ve vyšším věku potřebují brýle na čtení lidé s emetropií, tedy s „normálním zrakem“, kteří doposud brýle nenosili.

U krátkozrakých se projevuje vada nejpozději. Ve stáří se jim zdánlivě zlepší zrak a na blízko si svoje dosavadní minusové brýle (rozptylky) sundavají. Jako ostatní ale časem potřebují i oni brýle nejen na dálku, ale i na blízko a často i na střední vzdálenosti.

Brýle, které se používají, jsou buď určeny na jednu vzdálenost, ale pak jsou potřeba často dvoje, nebo i troje (i vícery). Dále existují brýle, které kombinují 2 a více čoček s rozdílnou mohutností v jedné. Známé jako bifokály nebo trifokály Někdy je konstruováno jako čočka s postupnou změnou ohniska, kdy se mění ohnisko plynule při pohledu dolu nebo opět nahoru.

Další možností je operačně, za pomocí laseru, změnit optikou mohutnost rohovky a tím i celého oka, a dosáhnout tak snížení potřebného množství brýlí jen na jedny či dvoje. Existuje i možnost chirurgicky změnit ostrost každého oka jinak, takže jedním je vidět ostře na dálku a druhým na blízko. Zde je nutno velmi pečlivě pomocí kontaktních čoček vyzkoušet, jak by toto řešení pacientovi vyhovovalo. Ne každý se s tímto řešením dobře vyrovná.

Poslední možností je implantace zvláštní víceohniské pseudoakomodační čočky (apodizovaná difrakční čočka), která má podobný efekt jako víceohniskové brýle. Nevýhodou je nutnost postupné implantace do obou očí a delší doba adaptace na tuto čočku.