Protektorát Čechy a Morava

Protektorát Čechy a Morava Reichsprotektorat Böhmen und Mähren ←  1939 – 1945  → vlajka znak
geografie
hlavní město:	Praha
rozloha:	49 363 km²
obyvatelstvo
počet obyvatel:	7 380 000 (v roce 1939)
národnostní složení:	Češi, Moravané
jazyky:	čeština, němčina
náboženství:	římskokatolické
státní útvar
státní zřízení:	protektorát
mateřská země:	Třetí říše
měna:	protektorátní koruna
vznik:	15. březen 1939 (začátek okupace nacistického Německa)
zánik:	9. květen 1945 (kapitulací Německa), boje pokračovaly ještě několik dní po tomto datu
předcházející státy: Druhá republika nástupnické státy: Československá republika

Protektorát Čechy a Morava (německy Protektorat Böhmen und Mähren) bylo území okupované od 15. března 1939 nacistickým Německem do jeho kapitulace 8./9. května 1945.

Protektorát byl vytvořen 16. března na území českých zemí, zbylém po odstoupení Sudet Československem 29. září 1938 v následku Mnichovské dohody. V tomto zbytku pomnichovského Česko-Slovenska žilo okolo 6,5 milionu obyvatel.

[editovat] Představitelé protektorátu

Státní prezident

• Emil Hácha (s minimem reálné moci)

Říšský protektor

• SS-Obergruppenführer Konstantin von Neurath (1939–1943)
• SS-Gruppenführer Reinhard Heydrich (zastupující říšský protektor 1941–1942)
• SS-Oberstgruppenführer Kurt Daluege (zastupující říšský protektor 1942–1943)
• Wilhelm Frick (1943–1945 )

Předseda vlády

• Rudolf Beran (15. března 1939–27. dubna 1939 - působil již před válkou jako předseda vlády)
• Alois Eliáš (27. dubna 1939–28. září 1941)
• Jaroslav Krejčí (19. ledna 1942–19. ledna 1945)
• Richard Bienert (19. ledna 1945–5. května 1945)

Vrchní velitelé Waffen-SS

• SS-Brigadeführer Karl von Treuenfeld (1. prosince 1941–12. září 1942)
• SS-Gruppenführer Carl Graf von Pückler-Burghauss (12. září 1942–10. dubna 1943)
• SS-Standartenführer Alfred Karrasch (10. dubna 1943–31. července 1943)
• SS-Gruppenführer Georg Keppler (31. července 1943–20. března 1944)
• SS-Gruppenführer Carl Graf von Pückler-Burghauss (20. března 1944–8. května 1945)

Náčelníci štábu

• SS-Obersturmbannführer Detlef Harzig (1. srpna 1944–?)

[editovat] Správní členění

Území protektorátu se členilo na dvě země, jimiž byly Čechy a Morava (de iure však územně okleštěná Země Moravskoslezská). K 1. lednu 1940 pak došlo ke znatelné úpravě zemské hranice mezi Čechami a Moravou. Země se dále členily na oberlandráty, které byly seskupením politických okresů. V letech 1939–1945 došlo k několika podstatným změnám členění na oberlandráty.

[editovat] Hospodářské důsledky německé okupace

Potravinové lístky

• Podniky – již v březnu 1939 byla zavedena „vnucená správa“ hospodářských podniků, nařízeními se nuceně slučovaly některé firmy. Byly ustanoveny ústřední svazy průmyslu, obchodu, řemesel a dopravy, které de facto určovaly objem produkce, sortimentu, rozdělování surovin a prostředků. V průběhu roku 1939 již nacisté díky „nestandardním opatřením“ plně kontrolovali výrobu nejdůležitějších zbrojních podniků (Škodovka, brněnská Zbrojovka, Poldovka, Vítkovické železárny apod.) Říšskoněmecká kapitálová účast v Protektorátě se během okupace zvětšila více než desetkrát a německý kapitál postupně ovládal české firmy.
• Zemědělství – byly zřízeny jednotné stavovské korporace, byly stanoveny výměry ploch povinných osevů, povinné dodávky živočišné a rostlinné produkce za pevné výkupní ceny. Jednotliví výrobci si směli ponechávat pouze povolené množství těchto výrobků, na což dohlížely zvláštní kontrolní orgány. Ponechání si nějaké produkce načerno (porážky prasat, prodej obilí apod.) znamenalo přísné tresty. Z hlediska dlouhodobých cílů se Němci postupně hodlali zmocnit české půdy a kolonizovat okupovaný prostor, aby se stal trvalou součástí německého území. Germanizace „prostoru a lidí“, se začala rozbíhat již roku 1941. Její počáteční strategií bylo rozšíření německých „jazykových ostrovů“ kolem Jihlavy, Brna, Olomouce, Ostravy a dalších měst. Násilně byli vystěhováváni obyvatelé např. na Neveklovsku, Milovicku nebo na Drahanské vrchovině. Celkem si tak okupanti přisvojili do roku 1945 přes půl milionu hektarů zemědělské půdy.
• Obchod a bankovnictví – po okupaci byl oficiálně vyhlášen kurs marky a koruny 1:10, ačkoliv skutečný poměr byl 1 ku 6 až 7. Ihned po okupaci příslušníci německé armády skupovali ve velkém české zboží. Obchod se zahraničím byl usměrňován dle potřeb Německa. Pod přímý vliv se dostaly i banky a pojišťovny, přičemž během okupace docházelo k jejich soustavnému drancování.
• Finance – finanční toky se dostaly plně pod kontrolu Německa. Protektorát byl nucen platit tzv. „válečnou daň“, která v roce 1940 činila 3 miliardy korun, roku 1944 již 12 miliard korun. Německo finančními machinacemi připravilo český stát během okupace o 43 tun ryzího měnového zlata.
• Život na lístky – v září 1939 byly zavedeny potravinové lístky pro tři kategorie českého obyvatelstva – obyčejné spotřebitele, těžce pracující a velmi těžce pracující. V kategorii běžného spotřebitele bylo možno odebrat za týden následující množství potravin: 2900 g chleba, příp. 1200 g chleba a 900 g mouky, 500 g masa nebo masných výrobků, 210 g jedlých tuků, 2 litry mléka. Zemědělcům byly příděly úměrně kráceny. V prosinci 1939 byly zavedeny šatenky na textil a poukazy na obuv. Postupem času byly příděly potravin snižovány, a ceny na černém trhu se vyšplhaly závratným tempem nahoru (během 6 let i o 2000 %).

[editovat] Odpor obyvatelstva proti německé okupaci v roce 1939

Spontánní reakce na okupaci byla zásadně odmítavá a v každém směru protiněmecká. Šířil se bojkot všeho německého, poslouchal se zahraniční rozhlas, šířily se anekdoty. Byly bojkotovány německé filmové týdeníky, projevoval se nesouhlas při promítání v kinech i při divadelních představeních. Prvním výrazným protiněmeckým vystoupením byla pouť na Říp 30. dubna 1939, které se zúčastnilo 60 tisíc lidí, v květnu následovaly akce s protiněmeckými vystoupeními v Praze v chrámu Sv. Víta, u hrobu F. Palackého, při převozu těla K. H. Máchy na Vyšehrad.

Následující vystoupení proti novým poměrům byly na vrchu Křemešník na Pelhřimovsku, na Svaté Hoře u Příbrami, u sv. Antoníčka nad Blatnicí, na Budči, v Březových Horách. Další manifestací byly oslavy výročí upálení mistra Jana Husa. Poutě na sv. Vavřinečku u Domažlic 13. srpna 1939 se účastnilo 100 tisíc lidí, po ní byli odvlečeni do koncentračního tábora páter Tylínek a msgre. Stašek. Dne 20. srpna se konala další velká „protiokupační“ pouť na sv. Hostýně, avšak další poutě a shromáždění již byly okupační správou zakázány.

Český národ se však nevzdával a dne 28. října 1939 se při příležitosti výročí vzniku Československa konaly manifestace v Praze i v dalších českých a moravských městech. Demonstrace v Praze byla brutálním způsobem za pomocí střelných zbraní Gestapem rozehnána. Byl při ní zabit dělník Václav Sedláček, několik lidí bylo těžce raněno, mezi nimi i student Jan Opletal, který na následky zranění 11. listopadu zemřel. Jeho pohřeb 15. listopadu 1939, který se stal manifestací proti německé okupaci, byl brutálně rozehnán. Dne 17. listopadu byly na příkaz Hitlera přepadeny vysoké školy a koleje, kde nacisté zbili a zatkli stovky studentů. Všechny české vysoké školy byly téhož dne uzavřeny, vedoucí představitelé českých vysokoškoláků byli zatčeni a popraveni, stovky českých studentů internovány do koncentračních táborů. Po těchto událostech byly okupační správou zavedeny takové surové represívní kroky, které vyloučily veškeré možnosti otevřeného odporu vůči okupační správě. Národ se však dále bránil. Všenárodní protinacistická jednota, spontánní projevy odporu, první kroky organizovaného ilegálního odboje, letáky a ilegální časopisy, to vše vytvářelo českou rezistenci.

[editovat] Politické, společenské a kulturní důsledky okupace

Projev předsedy protektorátní vlády Krejčího, Tábor 1942

• vedoucí představitelé státu v čele se státním prezidentem se stali fakticky loutkami úřadujícího říšského protektora. Jejich působení bylo rozporuplné – na straně jedné kolaborovali s okupační správnou, na straně druhé byla snaha vytěžit pro české obyvatelstvo maximum možného.

• státní správa a samospráva přecházela během okupace postupně do německých rukou. Ve větších městech, kde byli zastupitelé a starostové Češi byli na jejich místa dosazováni Němci. Postupně tato praxe přecházela i do menších měst a částečně na venkov. U veřejných zaměstnanců byla vyžadována povinná znalost němčiny.

• politické strany byly zrušeny, díky aktivitám prezidenta Háchy vzniklo již v roce 1939 jednotné politické hnutí Národní souručenství, které se mělo stát organizátorem národní solidarity. Do této "strany" se přihlásilo 98 % českého obyvatelstva. Tímto vznikla půda pro určitou formu národního odboje, i když zde byly i rozdílné zájmy protektorátních orgánů či českých a moravských fašistů. Roku 1943 bylo Národní souručenství pro svůj ryze národní postoj rozpuštěno.

• česká armáda byla fakticky zrušena, vzniklo tzv. vládní vojsko, ve kterém sloužili někteří vojáci z povolání. Toto zhruba sedmitisícové lehce vyzbrojené vojsko bylo sice podřízeno německému vojenskému zmocněnci, avšak nikdy nezasáhlo do bojů na straně wehrmachtu. Vojáci byli až v roce 1944 posláni do Itálie k ochraně objektů, více než 700 z asi 5000 mužů přeběhlo k partyzánům, zbytek byl odzbrojen a nasazen na opevňovací práce. Jediný z dvanácti praporů, který zůstal v protektorátu, se v květnu 1945 přidal k pražskému povstání.

• bezpečnostní aparát – policie a četnictvo – se prakticky dostal do područí německé moci. Hlavní úlohu zde plnila německá státní policie (Gestapo), která měla dvě řídící úřadovny – v Praze a v Brně, které na sobě nezávisely a podléhaly přímo IV. odboru RSHA (Nejvyššího úřadu říšské bezpečnosti) v Berlíně. Český bezpečností aparát prováděl činnost pouze v případech běžných kriminálních činů či přestupků, nad ostatními záležitostmi bdělo Gestapo, jemuž padlo za oběť mnoho českých obyvatel. Většina četnictva se k vlastnímu národu zachovala loajálně, jeho mnozí příslušníci se snažili varovat občany před případným postihem, četnictvo též bylo jednou ze složek, která aktivně působila v květnovém povstání českého lidu.

• československý protinacistický odboj – po okupaci se stalo jedním z cílů Gestapa zlikvidování veškerých snah o vytvoření podzemní sítě v boji za osvobození republiky. Přesto došlo k vytváření odbojových skupin, vydávání různých ilegálních časopisů (Český kurýr, V boj, „Detektivky,“ ilegální Rudé právo a další). Jejich úkolem bylo vytváření a podpora všech forem odporu proti nacistům. Od roku 1944 došlo ve větší míře k vytváření partyzánských skupin, které působily zejména v oblastech s vhodným terénem pro tuto činnost.

• nucená práce pro Říši (totální nasazení) – v první polovině roku 1939 byli na práci v Německu získáváni nábory, ovšem postupem času byli zřízeny Úřady práce, byly zavedeny pracovní knížky a došlo k nucenému odvodu českých občanů na práci v „Říši“, přičemž podmínky se neustále zhoršovaly. Celkem bylo v Německu totálně nasazeno zhruba 650 tisíc Čechů.

• omezování českého školství a vzdělávání. Byly uzavřeny nejen všechny české vysoké školy, ale od roku 1942 byl postupně omezován i počet studentů na gymnáziích, bylo zrušeno přes 50 středních škol. Počet studentů poklesl z 85 tisíc v roce 1939 na zhruba 35 tisíc v roce 1944.

• kulturní život byl podřízen zájmům německé propagandy. Vydavatelskou a nakladatelskou činnost omezila cenzura. Bylo zakázáno vydávat, prodávat a půjčovat anglickou, americkou, polskou, židovskou, francouzskou, ruskou a jugoslávskou literaturu. Mnoho knih i hudebních děl se dostalo na index zakázané kultury. Lepší život měl český film, i když i ten podléhal tlakům okupantů. V druhé polovině roku 1944 bylo vyhlášeno „totální válečné nasazení v Protektorátu,“ jehož opatřeními na poli kulturním bylo omezení písemnictví, časopisů, hudby, dále zákaz divadelních představení a výstav, byla uzavřena muzea

[editovat] Vztah Čechů a Němců za okupace

Protektorátní občanský průkaz

Již od nástupu Adolfa Hitlera k moci v Německu došlo v českých zemích ze strany českých Němců k vzrůstu nacionalismu a antislavismu, který byl doveden do extrémní podoby, jehož konečným cílem měla být likvidace a deportace Čechů. Nepřátelské postoje spojené s násilím a výhrůžkami, se staly součástí politiky českých Němců, kteří byli v drtivé většině reprezentováni Sudetoněmeckou stranou, již v předválečném období.

Po podepsání Mnichovské dohody a vyhnání části Čechů z pohraničních oblastí se stali čeští občané, kteří v Sudetech zůstali, občany II. kategorie. Do stejné pozice se dostali Češi po okupaci zbytku republiky. Němci z Protektorátu, kteří se valnou většinou postavili na stranu okupační moci, představovali podle německé ideologie privilegovanou horní vrstvu, tzv. Oberschicht, zatímco Češi byli dolní vrstvou, tzv. Unterschicht. Jedním z názorných příkladů zvýhodňování Němců byl zavedený přídělový systém v Protektorátu, kde byly odstupňované příděly potravin podle označení – D pro Němce (nejvyšší), T pro Čechy (snížené), J pro Židy (nejnižší). Okupační předpisy dále stanovily, že český sedlák musel odevzdávat vyšší dodávky, než sedlák německý. Znevýhodňování Čechů se projevovalo prakticky ve všech oblastech každodenního života. Toto své výsadní postavení, které Němci za války a okupace Čech a Moravy dále posilovali, mělo spolu se zločiny nacistického Německa za následek čím dál tím větší odpor a nepřátelství českého obyvatelstva vůči nim. Nejen Češi ale i lidé ostatních národů, které se staly obětí německého nacismu, začali klást rovnítko mezi slova Němec, nacista, fašista a nepřítel.

[editovat] Teror nacistů na českém obyvatelstvu, oběti nacismu

Šibenice v Terezíně

Již těsně po okupaci byla přijata opatření, na které nebyli lidé, vychovaní v demokratickém státě, zvyklí. Teror obyvatelstva začal po 28. říjnu 1939 po sérii protinacistických vystoupení. Německá okupační správa vytvořila politiku cukru a biče, jelikož si byla vědoma toho, že při trvání války bude potřebovat české kvalifikované dělnictvo i ostatní obyvatelstvo pro své dobyvačné cíle. Po vítězném ukončení války mělo dojít ke konečnému řešení české otázky. Do té doby však potřebovala klid a pořádek, a tak začala s popravami všech, kteří se jí jakýmkoliv způsobem vzpouzeli. Lidé byli odsuzováni k trestu smrti, posíláni do koncentračních táborů či na nucené práce. Tyto oběti nacismu se měly stát pro ostatní občany odstrašujícím příkladem toho, jak bude s nimi zacházeno, pokud se budou jakýmkoliv způsobem stavět proti okupační moci.

Uvádí se, že za okupace Čech a Moravy a za samostatného Slovenského státu zahynulo asi 343–360 tisíc československých občanů, z toho asi 265–270 tisíc Židů (viz Oběti nacismu z Československé republiky). Do tohoto počtu nejsou zahrnuty osoby, které zemřely po ukončení války na následky dlouhodobého věznění, týrání či nucených prací.

[editovat] Život v protektorátu

Na podzim roku 1939 dali nacisté českému národu jasně najevo, že nepřipustí jakékoliv projevy odporu či kritiky „nových pořádků.“ Nálada ve společnosti byla chmurná a ovlivňovaly ji i další události 2. světové války – rychlá porážka Polska, pakt Hitlera se Stalinem i nečinnost francouzské a britské armády. Byly přijímány nepopulární kroky, jako byl přídělový systém, nucená práce, dvojjazyčné nápisy, konfiskace zvonů, přejmenovávání ulic, preferování všeho německého, omezování kulturního a společenského života atd. Ve městech byl již patrný nedostatek potravin, a tak okupační správa propagovala a povolila domácí chov králíků. Též docházelo zavádění norimberských zákonů, arizaci majetku židovského obyvatelstva, přidělování domů a bytů Židů německým přistěhovalcům z Říše.

Ani rok 1940 nepřinesl lepší vyhlídky, zvláště poté, když spojenecká vojska utrpěla rozhodující porážku a Francie kapitulovala. Pokračovala plíživá germanizace. Karl Hermann Frank vydal tajné memorandum o konečném řešení české otázky, což se ale neutajilo, protože již bezprostředně po tom pražská služebna SD (Sicherheitsdienst) konstatovala, „že se mezi Čechy šíří pověsti o přesídlení českého národa do Ruska nebo do nějaké kolonie a že po válce nastane úplná germanizace.“ Postupně byly připravovány plány o vysídlení určitých oblastí v Čechách a na Moravě, kterými by došlo k rozbití souvislého osídlení českým obyvatelstvem, přičemž některé z nich začaly být uskutečňovány. Do českých zemích byli zváni Němci z Besarábie (z Rumunska), kteří byli rozmisťováni na uloupených zemědělských usedlostech. Dlouhodobý plán předpokládal, že pro Čechy bude postupně vyloučeno možnost studium na vysoké a střední škole a jediným vzděláním pro ně bude v základní čtyřtřídní škole.

Rok 1941 se stal do jisté míry rokem naděje. Německo po prohrané letecké bitvě s Anglií vzdalo plány na invazi na britské ostrovy. Když navíc přepadlo Sovětský svaz, lidé začali věřit tomu, že se karta obrátí, a sovětský lid ve Velké vlastenecké válce zvítězí. Aktivizoval se odboj, rozmáhaly se sabotáže, v továrnách docházelo ke stávkám. Když se však v září stal říšským protektorem Reinhard Heydrich, situace se změnila. Heydrich pronesl při nástupu svůj památný tajný projev, který se týkal plánů na likvidaci českého národa. Bylo vyhlášeno první stanné právo, které otřáslo ilegálním odbojem i všeobecným odporem. Byly zřízeny německé stanné soudy, které se vymykaly jakékoli kontrole i ze strany nacistických justičních orgánů. Heydrich také zintenzivnil deportace českých Židů do koncentračních táborů. Tato brutální politika přinesla nacistům ovoce, že i v zahraničí se ozývaly hlasy, že Češi jsou vcelku loajálními a spokojenými příslušníky Říše a že o vnitřním odboji se dá mluvit stěží.

Tento stav se změnil až 27. května 1942, kdy českoslovenští parašutisté provedli atentát na zastupujícího říšského protektora Heydricha, který na následky zemřel. Téhož dne bylo znovu vyhlášeno stanné právo a popravy se rozjely s ještě větší brutalitou. 10. června byla vypálena vesnice Lidice, muži byli zastřeleni, ženy s dětmi poslány do koncentračních táborů, některé „rasově vhodné“ děti byly předány na výchovu do německých rodin. Na Kobyliské střelnici v dnešní Praze 8 byl 19. června 1942 popraven bývalý předseda protektorátní vlády a hrdina domácího odboje generál Alois Eliáš. 24. června 1942 došlo k vypálení osady Ležáky na Chrudimsku. Všichni dospělí byli popraveni 24. 6. 1942 na pardubickém Zámečku, děti odeslány do koncentračního tábora. Přežily jen dvě. 3. července 1942 bylo zrušeno stanné právo a život se začal dostávat pomalu do normálních kolejí. Toho dne se také konalo shromáždění na Václavském náměstí, kterého se pod nátlakem účastnilo více než 200 000 lidí, při kterém se zde uskutečnil slib národa u pomníku sv. Václava.

Rok 1943 byl více než nadějný. Po porážce německých vojsk u Stalingradu, následné porážce u Kurska a vylodění spojeneckých vojsk v Itálii už málokdo věřil v Hitlerovo vítězství. Znovu se aktivoval odboj, začaly vznikat organizované skupiny provádějící sabotáže, v horských zalesněných oblastech byly zakládány partyzánské skupiny. Rostoucí renomé Sovětského svazu podpořilo činnost komunistů a jejich aktivita vzrůstala s přibližující se frontou.

V roce 1944 dochází k rozmachu partyzánských skupin, které jsou podporovány a zásobovány Sověty. Dne 20. 7. 1944 byl spáchán atentát na Hitlera, po kterém přišla v rámci „totální mobilizace“ zásadní omezení poskytující prakticky všechny oblasti života. Ve srovnání s rokem 1939 klesly příděly potravin o polovinu. O 20. 8. byla zveřejněna „Opatření k totálnímu nasazení v Protektorátu,“ kterým byla např. zakázána veškerá činnost, která nesouvisela s válečným úsilím, omezila se „úředničina,“ fungování pojišťoven a bank, byla zrušena většina časopisů, železnice směla přepravovat jen pracující (ne lidi na výlety apod.), byla omezena kultura i sport. Lidé však věřili, že Protektorát (posměšně se mu říkalo „Protentokrát“) nebude mít dlouhého trvání.

Na začátku roku 1945 se chýlilo ke konci války, ale Adolf Hitler chtěl bojovat až do úplného konce. Došlo k vyvrcholení odboje, na což okupanti reagovali drastickými opatřeními, kdy byly popravovány civilní osoby, u nichž bylo jen podezření z pomoci partyzánům. Byli pověšeni na stromech a jejich těla byla po středověkém způsobu sňata až za 24 hodin. Lidé byli nuceně nasazováni na kopání zákopů a stavění překážek proti postupující Rudé armádě. Němci měli zpracovánu strategii ARLZ (uvolnění – ochromení - vyklizení – zničení), která spočívala v evakuaci a zničení všeho cenného před nepřítelem (taktika spálené země). Do Čech a Moravy začali přicházet tzv. „národní hosté,“ což byli Němci, kteří prchali z východního Pruska a Slezska před postupující Rudou armádou.

Dne 20. března 1945 vydal Hitler tzv. “Neronův rozkaz” podle kterého pod sankcí okamžitého zastřelení žádný Němec nesměl zůstat na jakémkoliv území získaném spojenci, veškeré stavby a zařízení měly být před evakuací zničeny. Přes České země tak prchaly další statisíce Němců (včetně sudetských Němců z Moravy a Slezska) do částí Německa neobsazených spojeneckými vojsky. Přes Protektorát i české pohraničí přecházely i kolony zajatců z koncentračních táborů, kteří absolvovali pochody smrti, při nichž docházelo k drastickým scénám, brutalitě a násilným úmrtím. V prostoru Českých zemích se nacházela skupina armád Mitte (Střed) pod velením polního maršála Ferdinanda Schörnera. Vedle armády plnila svoji úlohu i domobrana – Volkssturm, němečtí civilisté, kteří byli připravováni na příchod fronty. Volkssturm měl na starost opevňovací práce, jeho příslušníci bývali nasazováni ke střežení železničních tratí a mostů, do pátracích akcí proti uprchlým válečným zajatcům i proti partyzánům. Ke konci války fanaticky bojovali proti Rudé armádě do posledního náboje, poté odhodili zbraň a poté splynuli s civilním obyvatelstvem. V dubnu již byly osvobozeny východní části Moravy, a zbytek Protektorátu se stal útočištěm miliónové německé armády. Teror nacistů neustal ani v samém závěru války. Ještě 2. května 1945 došlo v Malé terezínské pevnosti, která se za druhé světové války stala synonymem utrpení především židovského obyvatelstva, k poslední popravě 56 českých a moravských vlastenců. Dne 5. května přepadla jednotka Waffen SS moravskou obec Javoříčko, všechny muže starší 15 let povraždila a vesnici vypálila. Národní boj proti německé okupaci vyvrcholil celonárodním povstáním v květnu 1945, což bylo největší bojové vystoupení českého národa v moderních českých dějinách. Osvobozením našeho území spojeneckými vojsky Protektorát zanikl a byla obnovena Československá republika

[editovat] Hrdinství versus kolaborace

Památník parašutistům, kteří provedli atentát na R. Heidricha

Odtržení pohraničí, okupace okleštěných Čech a Moravy a zřízení Protektorátu bylo přijato českým obyvatelstvem v drtivé většině odmítavě. V čele těch, kteří se postavili proti znásilnění své země a kteří mnohdy položili oběť nejvyšší, byli aktivní členové odboje či muži, kteří uprchli bojovat do zahraničí za svou vlast. V době represí se ukazoval morální charakter každého jedince, který se musel postavit ke každodenním problémům, které byly komplikovány brutálním postojem okupační moci. V zemi docházelo téměř nepřetržitě k sabotážím všeho druhu. V továrnách se snižovala produktivita práce (heslo PP – „pracuj pomalu“), vyráběly se zmetky, vlakové soupravy měly přeřezané vzduchové hadice brzd, záměrně bylo poškozováno telefonní a elektrické vedení. Lidé to činili s vědomím, že jim za tento čin hrozí jediný trest – smrt. Jedním ze známých případů sabotáže je dokonce znám až na ostrově Malta, kde v roce 1943 při bombardování německými vojsky prorazila kopuli chrámu v městě, který byl plný lidí, bomba, která nevybuchla. Vysypal se z ní pouze písek a papírek s nápisem „Pozdrav dělníků ze Škodovky“.

Daleko v horší situaci se nacházeli občané například v situacích, že byli neznámými lidmi požádáni o přístřeší. Mohlo se jednat o odbojáře, sestřeleného zahraničního letce, ale i o provokatéra Gestapa. Pokud se člověk rozhodl pomoci, hrozil trest smrti nejen mu, ale i celé rodině. Pak to, co se jeví jako hrdinství, se dalo chápat jako hazardérství a ohrožování vlastní rodiny. Jestliže občan odmítl v takovém případě pomoci, pak se to mohlo jevit jako zbabělost, nebo také jako odpovědnost vůči vlastní rodině. V těchto mezních situacích, kdy je jednalo o život vlastní a životy nejbližších, se projevovaly charaktery i postoje každého jedince.

Na druhé straně tohoto pomyslného žebříčku stojí lidé, kteří zradili český národ a kolaborovali s Němci, a to buď otevřeně, nebo skrytě jako konfidenti Gestapa. Tito udavači v mnoha případech po válce převlékli kabáty a pod příslibem beztrestnosti se stali agenty komunistické státní bezpečnosti.

[editovat] Literatura

• Jan Gebhart, Jan Kuklík: Dramatické i všední dny Protektorátu, 1996
• Zbyněk Válka: Brno pod hákovým křížem, 2004
• Zbyněk Válka: Olomouc pod hákovým křížem, 2001
• Karel Pacner: Osudové okamžiky Československa, vyd. Albatros 2001, str.108–236: kapitola „1938: Konec nejen republiky“ a „1945: Američané zůstali u Rokycan“
• Kolektiv autorů: Rozumět dějinám, 2002

[editovat] Související články

• Výnos o zřízení Protektorátu Čechy a Morava

[editovat] Externí odkazy

Další informace o tématu na projektech Wikimedia:

	multimediální obsah na Commons
	kniha na Wikiknihách.
	původní text na Wikisource.

• Hitlerův výnos o zřízení protektorátu Čechy a Morava
• Mapy protektorátu Čechy a Morava
• Dokumenty - Protektorát Čechy a Morava
• Hitler o Češích
• Vysídlení Drahanské vrchoviny za války
• Válečné škody na území ČSR
• Represívní aparát okupantů I.
• Represívní aparát okupantů II.
• Útlak za německé okupace byl brutální
• Vraždy „na písečku“
• Štramberk a německá okupace 1939 - 1945
• Hitler, čeští Němci a protektorát
• Protektorátní kolaborantské a fašistické organizace 1939 – 1945
• Zajímavé povídání o Protektorátu na stránkách obce Dřínov
• Pamětní kniha obce Vepřku 1940 - 1955 - výpověď o době Protektorátu
• 17. listopad 1939 v Brně
• Historie německého jazykového ostrůvku na Vyškovsku
• Od Hronu k Vltavě - osvobozování ČSR
• Velitelé waffen-SS na území Ptotektorátu
• Obraz Němce a Německa v protektorátní společnosti