Parfémy
Krása
Produkty pro zdraví
Hodinky
Elektro
Šperky a klenoty
Nábytek
Nářadí a zahrada
Outdoor
Počítače a notebooky
Parfémy
Krása
Produkty pro zdraví
Hodinky
Elektro
Šperky a klenoty
Nábytek
Nářadí a zahrada
Outdoor
Počítače a notebooky
| První libanonská válka | |||||||||||
|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|
| Konflikt: Arabsko-izraelský konflikt | |||||||||||
 Mapa současného Libanonu. |
|||||||||||
|
|||||||||||
| Strany | |||||||||||
 IzraelJiholibanonská armáda Libanonské síly |
OOP SýrieAmal KSL |
||||||||||
| Velitelé | |||||||||||
| Menachem Begin (premiér) Ariel Šaron (ministr obrany) Rafael Ejtan (náčelník generálního štábu) |
Jásir Arafat | ||||||||||
| Síla | |||||||||||
| Izrael: 76 000 vojáků 800 tanků 1 500 bojových vozidel 634 letounů |
Sýrie: 22 000 vojáků 352 tanků 300 bojových vozidel 450 letounů 300 děl 225 protileteckých děl OOP: 15 000 vojáků 300 tanků 150 bojových vozidel 350+ děl 250+ protileteckých děl |
||||||||||
| Ztráty | |||||||||||
| zabitých: 675 zraněných: neznámo |
zabitých: asi 9 798 (Syřanů a členů OOP) zraněných: neznámo |
||||||||||
| {{{poznámky}}} | |||||||||||
Arabsko-izraelské války
|
První libanonská válka (hebrejsky: מלחמת לבנון, Milchemet Levanon; arabsky: الإجتياح, Al-Ijtija), Izraelem též nazývaná Operace Mír pro Galileu (hebrejsky: מבצע שלום הגליל, Mivca Šlom ha-Galil, zkráceně מבצע של"ג, Mivca Šeleg) začala 6. června 1982, kdy IDF napadly jižní Libanon. Izraelská vláda touto invazí odpověděla na pokus o vraždu izraelského velvyslance ve Velké Británii Šlomo Argova palestinskou Organizací Abu Nidala.
Po útoku na jednotky OOP, Sýrie a Libanonu Izrael zabral jižní Libanon. Zároveň jednotky IDF obklíčili západní Bejrút a ostřelovaly ho z těžkých zbraní.
Obsah |
Po První izraelsko - arabské válce v roce 1948 se Libanon stal domovem pro více jak 11 000 palestinských uprchlíků z Izraele. V letech 1970 a znovu v roce 1971 se jejich organizace OOP pokoušela svrhnout monarchii v Jordánsku[1], díky čemuž byli do Libanonu z Jordánska vyhnáni další Palestinci. V roce 1975 počet palestinských uprchlíků v Libanonu dosáhl více jak 30 000 a na území jižního Libanonu vznikl neformální palestinský stát. OOP se stala silnou organizací a hrála důležitou roli v libanonské občanské válce. Opakující se násilnosti mezi Izraelem a OOP vyvrcholily v roce 1978 Operací Lítání.
K prvním konfliktům, které válku předcházely došlo na jaře roku 1981. Koncem dubna byly v Libanonu nad horou Senin izraelskými vzdušnými silami sestřeleny dva syrské zásobovací vrtulníky jako odveta za syrské bombardování křesťanskými falangisty obsazené město Zahlé[2]. Sýrie odpověděla rozmístěním raket SAM-6 a u Damašku instalováním raket středního doletu typu země-země Scud[3]. 28. května 1981 zahájila izraelská letadla útok na pozice OOP v jižním Libanonu snažíce se OOP vyprovokovat ke konfrontaci a vytvořit záminku pro větší útok[4].
10. července 1981 došlo k další eskalaci násilí v jižním Libanonu. Podle OSN izraelské letectvo opět bombardovalo palestinské cíle v jižním Libanonu (zabito přes 100 lidí), na což již Palestinci odpověděli dělostřeleckým a raketovým ostřelováním měst Kirjat Šmona a Naharija v severním Izraeli (zabito 6 lidí).[4] Na tyto útoky odpověděl Izrael dělostřeleckou palbou proti táborům OOP v jižním Libanonu[5]. Vojenské akce byly ale nakonec ze strany Izraele zastaveny, neboť se nedařilo palestinské pozice úplně zničit a navíc obyvatelé ostřelovaných izraelských měst se dali na panický útěk (město Kirjat Šmona opustilo více jak 70% jeho obyvatel).[4]
24. července vyjednal velvyslanec USA Philip Habib zastavení palby, ale incidenty pokračovaly dál. V příštích 11 měsících, podle tvrzení Izraele OOP porušilo zastavení palby ve 270 případech, přičemž bylo zabito 29 Izraelců a více než 300 jich bylo zraněno.
V srpnu 1981 byl izraelským ministrem obrany jmenován Ariel Šaron, který zastával názor že "... libanonský problém musí být vyřešen jednou provždy...").[4] Rozšířil již připravený plán na invazi do Libanonu (Operace borovice). Vznikly tak dva plány; "Malá borovice" (což byl původní plán) a "Velká borovice", který počítal s obsazením velké části Libanonu až k dálnici Bejrút - Damašek (a její přerušení).[4] Plán Operace Velká borovice ale narazil v izraelské vládě na odpor a Šaron tedy dále předkládal ministrům jen plány Operace Malá borovice. Generálům IDF ale předložil k rozpracování plány Velké borovice.[4]
21. dubna 1982, po zabití izraelského důstojníka v Libanonu zaútočilo izraelské letectvo proti Palestinci kontrolovanému pobřežnímu městu Damur a zabilo 23 lidí. Podle Rady bezpečnosti OSN došlo v období mezi srpnem 1981 a květnem 1982 k 2096 případům narušení libanonského vzdušného prostoru a k 652 případům narušení libanonských výsostných vod.
Ze své pozice vnitřní bezpečnostní služby nebyl do konfliktu ani jeho zpravodajské přípravy významněji zapojen. V únoru 1982, když byla na jordánsko-izraelské hranici zadržena při přechodu do Izraele skupina palestinských bojovníků oznámil Šin Bet, že podle jeho poznatků se jedná o skupinu vyslanou z Ammanu. Tato informace byla ale Rafaelem Ejtanem, náčelníkem generálního štábu IDF ignorována, neboť nevyhovovala připravovanému útoku proti libanonské části OOP.[6]
V dubnu 1975 se na jednu z evropských základen Mosadu obrátil zástupce jedné z křesťanských milicí účastnících se probíhající občanské války v Libanonu se žádostí o poskytnutí dodávek zbraní a financí. Izraelská vláda jednala opatrně a zaslala pouze dodávku lehkých zbraní. Mosad se zároveň stal prostředníkem pro jednání mezi libanonskou křesťanskou Falangou a izraelskou vládou.[7]
Aman se zpočátku, společně s Mosadem podílel na jednání s falangisty, ale posléze se jeho činnost omezila na vyhotovování zpráv a hodnocení o situaci v Libanonu. V nich vyslovoval pochybnosti o spolupráci s křesťanskými milicemi a poukazoval na jejich nedostatky, zejména nejednotnost a nespolehlivost (falanga do roku 1978 udržovala úzké vztahy se Sýrií a od Izraele požadovala pouze zbraně, aniž za to byla ochotna cokoliv poskytnout).[8]
Poté, co nový izraelský premiér Menachem Begin v roce 1977 otevřeně mluvil o "izraelské povinnosti zabránit genocidě křesťanů", Aman ministerského předsedu varoval, že za eskalaci násilí nesou zodpovědnost křesťanští falangisté nikoliv Syřané.[8]
Když byly Sýrií v údolí Beka´a připraveny pozice pro protiletadlové baterie (ale zbraně do nich nebyly umístěny), žádaly falangisté vojenskou intervenci Izraele. Aman celou akci vyhodnotil jen jako varovné gesto Sýrie vůči Izraeli a falangistickou žádost jako pokus zatáhnout IDF do libanonské občanské války. S šéfem Amanu souhlasil i ředitel Mosadu J. Hofi.[9]
Po jmenování A. Šarona ministrem obrany Izraele byly názory Amanu i jejího ředitele J. Saguje prakticky ignorovány. V srpnu téhož roku, poté, co mohutně narostl objem dodávek zbraní falangistům úlohu (a logistické zabezpečení dodávek) převzalo od Mosadu izraelské ministerstvo obrany. Mosad pouze zabezpečoval předávání informací mezi oběma stranami. Po jmenování A. Šarona ministrem obrany Izraele navázali falangisté kontakty přímo s tímto ministrem a Mosad byl postaven stranou.[10]
V období samotného plánování invaze, začátkem roku 1982 Aman varoval, že se v případě postupu IDF k Bejrútu může izraelská armáda v této oblasti uvíznout. Navíc se nelze spoléhat na falangisty, kteří na úkoly kladené jim v invazních plánech (dobytí muslimské části Bejrútu) nestačí. Tento názor zastával i Mosad a obě zpravodajské služby se proti plánu A. Šarona na velkou invazi do Libanonu otevřeně postavily.[11] Později, v květnu téhož roku Saguj varoval, že falangisté nehnou ani prstem aby izraelské invazi pomohli a Izrael se navíc dostane do velkého střetnutí se syrskou armádou vybavenou raketovými zbraňovými systémy.[12]
Generální tajemník OSN Kurt Waldheim řekl, že... "po několika týdnech klidu v oblasti se rozpoutalo další kolo násilností, které se dále stupňují..." a dále řekl, že "... v Libanonu jsou velké civilní oběti, stejně jako jsou civilní oběti v Izraeli. Je mi hluboce líto rozsáhlého lidského utrpení způsobeného tímto vývojem...".[13]
Předseda rady bezpečnosti OSN, Ide Oumarou z Nigérie vyjádřil "... hlubokou lítost nad rozsahem ztrát na životech a majetku způsobených smutnými událostmi, ke kterým došlo v Libanonu...".[14]
Palestinské ozbrojené síly v Libanonu byla tvořeny asi 15 000 příslušníky trvalého vojenského personálu (ale jen 6 000 z nich, včetně 4 500 řadových vojáků, bylo rozmístěno na jihu). Ozbrojeni byli 60 zastaralými tanky ( z nichž mnoho nebylo pojízdných) a 100 - 200 děly. Podle izraelských analytiků Šiffa a Ja'ariho se velikost dělostřelectva OOP z 80 děl v červenci 1981 více jak ztrojnásobila na 250 děl v červnu 1982. Ti samí autoři také poukazují na odhady izraelských zpravodajských služeb o rozmístění 6 000 bojovníků OOP v jižním Libanonu. Ti byli rozděleni do tří skupin; první skupina (asi 1 500 bojovníků) bylo umístěno na jih od řeky Lítání v tzv. Železném trojúhelníku (vesnice Kana, Dir Amas a Juja), Tyre a jeho obklopující uprchlické tábory; druhá skupina (asi 2 500 bojovníků Kastelské brigády) byla rozmístěna na třech místech mezi řekou Lítání a linií vedoucí ze Sidonu severovýchodně k Nabatii; a třetí skupina ( asi 1 500 - 2 000 bojovníků Karamehské brigády) byla umístěna na východě, na svazích hory Hermona.
4. a 5. června 1982 bombardovala izraelská letadla F-16 palestinské uprchlické tábory a vybrané cíle OOP v Bejrútu a jižním Libanonu. Zahynulo 300 lidí, 500 jich bylo zraněno. OOP odpověděla dělostřeleckým ostřelováním civilních cílů v severním Izraeli. 6. června 1982 izraelské ozbrojené síly pod vedením Ariela Šarona napadly jižní Libanon v rámci Operace Mír pro Galileu.
Plán izraelské invaze počítal se čtyřmi trasami směrem na sever:
Hlavní článek: Obléhání Bejrútu
Izraelem veřejně prezentovaný cíl invaze bylo zatlačit bojovníky OOP 40 km na sever od izraelské hranice. Tento úkol IDF brzy splnila, ale byla odhodlaná vytlačit OOP z jižního Libanonu natrvalo.[17] Tyr a Sidon (dvě významná města v jižním Libanonu, ležící ve 40ti km pásmu) byla těžce poškozena a Bejrút byl po deset týdnů dějištěm bojů, při němž byli zabíjeni příslušníci OOP i civilisté.
Během pozemních útoků byly ničeny syrské protiletadlové baterie v Libanonu. Proti syrským obrněným jednotkám použilo izraelské letectvo bojové vrtulníky AH-1 Cobra. Byly zničeny tucty syrských bojových vozidel, včetně několika moderních tanků T-72 sovětské výroby. Na izraelské straně došlo k intenzivnímu využívání bezpilotních letadel pro sběr zpravodajských informací.[18]
V srpnu roku 1982 došlo k dohodě o odchodu jednotek OOP pod dohledem Mnohonárodnostních sil (tvořených americkými, francouzskými a italskými vojáky) z Libanonu. Odsun 15 000 příslušníků OOP a Sýrie z Bejrútu započal 21. srpna. Do konce září opustilo Libanon asi 6 500 bojovníků Fatahu; na řeckých lodích se přeplavili z Bejrútu do Jordánska, Sýrie, Iráku, Súdánu, Severního a Jižního Jemenu a Tunisu. V Tunisu se zároveň usídlilo vedení OOP.[19] Philip Habib, vyslanec prezidenta Reagana v Libanonu se OOP zaručil, že se palestinským civilistům v uprchlických táborech v Libanonu nic nestane. Příslušníci amerického námořnictva opustili západní Bejrút dva týdny před vypršením svého mandátu v roce 1983 poté, co se jejich kasárna v Bejrútu stala cílem bombových útoků.
14. září, po vraždě Bašíra Džamáíla, nově ustaveného libanonského prezidenta izraelské síly obsadili, v rozporu s Habibovou dohodou, západní Bejrút. Poté izraelské velení povolilo 150 příslušníkům Falangy (libanonských křesťanských milicí bojujících na straně Izraele)[20] vstup do palestinských uprchlických táborů Sabra a Šatíla pod záminkou, že se v nich ukrývá "2000 teroristů z OOP".[20][21] Výsledkem byl masakr 700 až 3 500 Palestinců Falangisty (ti přišli o 2 bojovníky). Izraelské tankové jednotky, které obklopovaly tábory pouze monitorovaly vchody a východy z těchto táborů.[20] Při pozdějším izraelském vyšetřování bylo konstatováno, že za Masakr v Sabře a Šatíle nese nepřímou zodpovědnost Ariel Šaron, protože mu nezabránil. Toto obvinění vedlo k jeho pozdější rezignaci na post izrelského ministra obrany.[20]
Odhaduje se, že během války bylo zabito kolem 17 825 Arabů. Existují dohady ohledně počtu zabitých civilistů. Bejrútské noviny Nahar odhadují, že během konfliktu bylo jen v oblasti Bejrútu zabito 5 515 vojáků a civilistů a 9 797 vojáků ( z OOP, Sýrie a odjinud) a 2 513 civilistů bylo zabito mimo oblast Bejrútu.[22] Izrael během celého konfliktu ztratil 675 vojáků.
OOP stáhla většinu svých sil z Libanonu v září 1982. Mezi Izraelem a Libanonem byla, s americkou pomocí uzavřena v květnu 1983 smlouva, která určila podmínky izraelského stažení z Libanonu (přičemž měla být vytvořena tzv. " bezpečnostní zóna", kterou by izraelští vojáci střežili společně s libanonskou armádou). Ratifikační listiny nebyly ale mezi oběma zeměmi nikdy vyměněny, neboť v březnu 1984 Libanon, na nátlak Sýrie od dohody odstoupil. V lednu 1985 začal Izrael stahovat většinu svých jednotek (pouze malé zbytky izraelských sil zůstaly, společně s proizraelskými milicemi v "bezpečnostní zóně", kterou považoval Izrael za nezbytný nárazník proti útokům na své území). Izraelský ústup do "bezpečnostní zóny" byl ukončen v červnu 1985.
Při hlasování v Knessetu se proti válce v Libanonu postavila pouze strana Hadaš (požadovala vyslovení nedůvěry vládě). Poslanec za Hadaš Meir Vilner při zasedání Knessetu řekl, že "... tato vláda vede Izrael do propasti..." Jediot Achronot je za to obvinil ze zrady. Naproti tomu příslušníci jedné z frakcí Strany práce hlasovali pro vyslovení důvěry (pravicové) vládě. Tisk (s výjimkou HaArecu) válku podporoval.
První libanonská válka byla první válkou vedenou Izraelem za celou dobu jeho existence, u které neexistoval celonárodní souhlas. Válka navíc byla vnímána stále více jako nikoliv pokus o zajištění izraelské bezpečnosti, ale podpora Šaronových a Ejtanových politických ambicí[23].
Nejznámějším případem spolupráce hromadných sdělovacích prostředků s vládou bylo dobytí Beaufortu. Izraelský premiér oznámil, že Beaufort byl dobyt "beze ztrát", třebaže bylo známo, že během bojů padlo šest příslušníků Sajeret Golani včetně velitele majora Goni Hernika. Tisk psal o kuráži a odvaze vojáků při bitvě, ale o ztrátách se nezmínil.
Velké izraelské ztráty, údajné dezinformace členů vlády a veřejnosti vojenskými a politickými zastánci kampaně a nedostatek jasných cílů vedl ke zyšování neklidu mezi izraelskou veřejností. Ten vyvrcholil velkým protestním schromážděním v Tel Avivu pořádaným organizací Mír hned po masakru v táborech Sabra a Šatíla. Pořadatelé tvrdili, že schromáždění se zúčastnilo 400 000 lidí. Díky tomu vznikl název "Čtyřsettisícové schromáždění". Jiné odhady počtu lidí, kteří se schromáždění zúčastnili jsou mnohem nižší.[24]
"Bezpečnostní zónu" Izrael opustil v roce 2000, během úřadování Ehuda Baraka na postu ministerského předsedy Izraele. Libanon a Hizballah požadují vyklizení i malého území známého jako Farmy Šibáa, tvrdíce, že se jedná o libanonské území. Generální tajemník OSN oficiálně ukončil válku 16. června 2000.[25]
|
Související články obsahuje Portál Izrael |
 |
Související články obsahuje Portál Hebraistika |