Hledat:

Invia.cz Pojeďte do Egypta Kanárské ostrovy Dovolená - Turecko Dominikánská republika Madeira Last minute
 

První světová válka

První světová válka
Nahoře: zákopy ve Francii; vlevo uprostřed: německé stíhačky Albatros D.III; vlevo dole: kulomet Vickers; vpravo uprostřed: britské tanky Mk V.; vpravo dole : opuštěná HMS Irresistible.
Nahoře: zákopy ve Francii; vlevo uprostřed: německé stíhačky Albatros D.III; vlevo dole: kulomet Vickers; vpravo uprostřed: britské tanky Mk V.; vpravo dole
opuštěná HMS Irresistible.
trvání: 28. července 191411. listopadu 1918
místo: Světová válka: Evropa, Afrika a Blízký východ (krátce v Číně a Pacifiku)
casus belli: Zavraždění následníka rakousko-uherského trůnu Františka d'Este.
Dlouhodobé soupeření evropských mocností, militarismus, imperialismus. (další)
výsledek: Vítězství Dohody.
strany
Dohoda:
Francie Francie

Spojené království Britské impérium

Rusko Ruské impérium (191417)
Rusko Ruská republika (1917)
Flag of Russia (1918–1920).svg Ruská SFSR (191718)
Italské království Itálie (191518)

State Flag of Serbia (1882-1918).svg Srbsko
Flag of Montenegro (1905–1918).svg Černá Hora (191416)
Flag of Belgium (civil).svg Belgie
Japonsko Japonsko
Portugalsko Portugalsko (191618)
Rumunsko Rumunsko (191618)
Hejaz 1917 Hidžáz (191618)
Flag of the United States (1912-1959).svg USA (191718)
State Flag of Greece (1863-1924 and 1935-1973).svg Řecko (191718)
Flag of Thailand.svg Siam (191718)
Flag of Brazil.svg Brazílie (191718)
Flag of the First Republic of Armenia.svg Arménie (1918)
Flag of China (1912–1928).svg Čína
Nepál Nepál
Čechy Československé legie
...ostatní

Ústřední mocnosti:
Německé císařství Německé císařství

Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Flag of the Ottoman Empire.svg Osmanská říše

Bulharsko Bulharsko (191518)
Dervish flag.svg Dervišský stát (191418)
Flag of Darfur.svg Dárfúr (1916)
Flag of Georgia (1918–1921).svg Gruzie (1918)
Flag of Cyrenaica.svg Senussiové
Flag of Transvaal.svg Jižní Afrika

velitelé
Francie Georges Clemenceau
Francie Joseph Joffre
Francie Ferdinand Foch
Francie Robert Nivelle
Spojené království Herbert H. Asquith
Spojené království D. Lloyd George
Spojené království Douglas Haig
Spojené království John Jellicoe
Italské království Viktor Emanuel III.
Italské království Luigi Cadorna
Italské království Armando Diaz
Ruské impérium Mikuláš II.
Ruské impérium Alexej Brusilov
Flag of the United States (1912-1959).svg Woodrow Wilson
Flag of the United States (1912-1959).svg John J. Pershing
Německé císařství Vilém II. Pruský
Německé císařství Erich von Falkenhayn
Německé císařství Paul von Hindenburg
Německé císařství Reinhard Scheer
Německé císařství Erich Ludendorff
Rakousko-Uhersko František Josef I.
Rakousko-Uhersko Karel I.
Rakousko-Uhersko Conrad von Hötzendorf
Rakousko-Uhersko Arthur Arz von Straußenburg
Flag of the Ottoman Empire.svg Mehmed V.
Flag of the Ottoman Empire.svg Enver Paša
Bulharsko Ferdinand I.
Flag of the Emirate of Ha'il.svg Saúd bin Abdul-Azíz
Dervish flag.svg Muhammad Abdallah Hassan
Flag of Azerbaijan.svg Fatali Chan Chojski
Flag of Darfur.svg Ali Dinar

síla
Ruské impérium 12 000 000

Spojené království 8,841,541[1][pozn. 1]

Francie 8 660 000[pozn. 2]

Italské království 5 615 140

Flag of the United States (1912-1959).svg 4 743 826

Rumunsko 1 234 000

Japonsko 800 000

State Flag of Serbia (1882-1918).svg 707 343

Flag of Belgium (civil).svg 380 000

State Flag of Greece (1863-1924 and 1935-1973).svg 250 000

Flag of Montenegro (1905–1918).svg 50 000

Celkem: 42 959 850

Německé císařství 13 250 000

Rakousko-Uhersko 7 800 000

Flag of the Ottoman Empire.svg 2 998 321

Bulharsko 1 200 000

Flag of the Emirate of Ha'il.svg 20 000–25 000

Flag of Azerbaijan.svg 10 000

Flag of Darfur.svg 4 000–6 000

Celkem: 25 248 321

ztráty
Mrtví:
5 525 000
Zranění: 12 831 500
Pohřešovaní: 4 121 000
Mrtví:
4 386 000
Zranění: 8 388 000
Pohřešovaní: 3 629 000

První světová válka (před rokem 1939 známá jako Velká válka, nebo světová válka) byl globální válečný konflikt probíhající od roku 1914 do roku 1918. První světová válka zasáhla Evropu, Afriku a Asii a probíhala ve světových oceánech. Na počátku války stál úspěšný atentát na arcivévodu a následníka rakousko-uherského trůnu Františka Ferdinanda d'Este v Sarajevu. Měsíc po atentátu, 28. července, vyhlásilo Rakousko-Uhersko odvetnou válku Srbsku. Na základě předchozích smluv následovala řetězová reakce ostatních států a během jednoho měsíce se ve válečném konfliktu ocitla většina Evropy.

Válka propukla mezi dvěma koalicemi: mocnostmi Dohody a Ústředními mocnostmi. Mocnostmi Dohody při vypuknutí války byla Francie, carské Rusko a Spojené království, které se do války zapojilo v důsledku německého vpádu do Belgie. K Dohodě se připojily další státy: v roce 1915 Itálie a v roce 1917 USA. Ústředními mocnostmi byly v roce 1914 Německo a Rakousko-Uhersko. K Ústředním mocnostem se také přidala Osmanská říše a v roce 1915 Bulharsko. Na konci války zůstaly v Evropě neutrálními pouze Španělsko, Švýcarsko, Nizozemsko a státy Skandinávie.

Boje první světové války proběhly na několika frontách po Evropě. Na západní frontě boje probíhaly v zákopech (zákopová válka). V letech 1914 až 1918 bylo mobilizováno přes 60 milionů vojáků.[2]

Za konec světové války se pokládá a ve světě oslavuje 11. listopad 1918, kdy od 11 hodin zavládlo na všech frontách příměří (11. 11. v 11 hodin), podepsané téhož dne v 5.05 hodin ráno německou generalitou ve štábním vagóně vrchního velitele dohodových vojsk, francouzského maršála Foche v Compiègne. Formálním zakončením války byly Pařížské předměstské smlouvy v roce 1919.

Pozadí[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článcích Příčiny první světové války a Atentát na Františka Ferdinanda d'Este.

28. června 1914, Gavrilo Princip v Sarajevu zastřelil arcivévodu a následníka trůnu Františka Ferdinanda d'Este.[3] Gavrilo Princip byl členem radikálního hnutí Mladá Bosna, jejímž cílem bylo sjednocení Srbů a nezávislost na Rakousko-Uhersku.[4][nenalezeno v uvedeném zdroji]

Atentát na Františka Ferdinanda d'Este a jeho choť Žofii Chotkovou následně spustil rychlý sled událostí vedoucích k vypuknutí světové války. Atentát vzbudil na mezinárodním poli vlnu sympatií k Rakousko-Uhersku. Velká část populace v monarchii i mimo ni se proto z vyhlášení války Srbsku radovala a chápala ji jako trestnou výpravu vůči jakési podivné zemi na Balkáně.[zdroj?] Původní představa o bleskové válce se však během následujících několika měsíců rozplynula a nadšení z války vystřídaly existenční obavy.[5]

Stavy armád před válkou (1912)
(v tisících)[6]
Mírový Mobilizační
Rusko 1160 4800
Německo 688 3000
Francie 604 2350
Rakousko-Uhersko 400 1700
Itálie 323 1100
Veká Británie 380 1000
Japonsko 280 1000
Turecko 240 1000
USA 147 287
Srbsko 36 160

Před válkou[editovat | editovat zdroj]

Už v poslední třetině 19. století se začaly vytvářet spojenecké bloky imperiálních velmocí. Byla to doba vypjatého nacionalismu. Základ těchto bloků položilo spojenectví Německa a Rakousko-Uherska, Dvojspolek v roce 1879, ke kterému se v roce 1882 připojila Itálie (Trojspolek). Francie a Rusko podepsaly spojeneckou smlouvu v roce 1894. V roce 1904 se sblížily Británie a Francie a podepsaly Srdečnou dohodu. Dotvoření druhého vojenského bloku, Dohody, se zakončilo podepsáním rusko-anglické smlouvy v roce 1907. Roku 1908 anektovalo Rakousko už dříve obsazenou Bosnu a Hercegovinu, o kterou ale usilovalo také Srbsko.

Když rakousko-uherská armáda uskutečnila v Bosně velké vojenské manévry, obyvatelé Bosny a Hercegoviny se nechtěli smířit s nedávným připojením svého území[zdroj?] k Rakousko-Uhersku a jejich odboj podporovalo Srbsko. Manévry se konaly při srbských hranicích. Následník trůnu František Ferdinand d'Este jako vrchní inspektor rakousko-uherské armády přijel na manévry společně se svou chotí, Žofií Chotkovou a na jejich závěr manželský pár navštívil Sarajevo, hlavní město Bosny. Zde na ně byl 28. června 1914 spáchán srbskými radikály atentát, kterému ještě týž den podlehl on i jeho žena Žofie.

Průběh[editovat | editovat zdroj]

Vypuknutí války[editovat | editovat zdroj]

Průběh války
     Dohoda
     Kolonie, dominia a teritoria Dohody a Dohodou okupovaná území
     Ústřední mocnosti
     Kolonie Ústředních mocností a okupovaná území
     Neutrální země

Rakousko-Uhersko následně zaslalo Srbsku ultimátum, jež bylo formulováno tak, aby bylo protistranou odmítnuto a vedlo tak ke konfliktu mezi oběma zeměmi.[7] V této činnosti byla rakouská strana podporována německou vládou, která léto 1914 považovala za nejvhodnější okamžik k vyvolání války s Ruskem, již považovala v blízké budoucnosti za nevyhnutelnou.[8] Ostře formulované podmínky byly pro Srbsko nepřijatelné,[9] pokud nechtělo ztratit suverenitu. Na radu Ruska, které se Srbskem udržovalo blízké vztahy,[10] částečně ustoupilo a přijalo devět z deseti bodů ultimáta, až na požadavek, aby osoby podezřelé z vraždy manželského páru následníka trůnu vyšetřovala rakouská policie.[11] Dne 28. července 1914 vyhlásilo Rakousko-Uhersko Srbsku válku. O den později začalo jeho podunajské loďstvo ostřelovat Bělehrad. Téhož dne na základě uzavřených spojeneckých smluv zareagoval ruský car Mikuláš II. na rakouský útok na Srbsko vyhlášením takzvané přípravné fáze pro případ války, tedy částečné mobilizace třinácti armádních sborů u rakouské hranice. Naděje na „lokalizaci“ konfliktu na Balkáně se rozplynula se zprávou o ruské všeobecné mobilizaci 31. července 1914.[12] Systém mezinárodní bezpečnosti v předvečer války, založený na dvojici aliančních bloků – Trojdohodě a Trojspolku spustil tak řetězovou reakci vedoucí ke světové válce a během jednoho měsíce se ve válečném konfliktu ocitla většina Evropy.

Dne 1. srpna vyhlásilo Německo válku Rusku, o dva dny později pak Francii (již 2. srpna obsadilo Lucembursko) a 4. srpna vstoupila německá vojska do neutrální Belgie, aby tak získala průchod do Francie. Porušení neutrality Belgie dalo Velké Británii podnět na vyhlášení války Německu (4. srpna). Dne 6. srpna vypovědělo Rakousko-Uhersko válku Rusku, 7. srpna ohlásila válku s Rakousko-Uherskem Černá Hora, do týdne vstoupily do války proti Rakousko-Uhersku i Francie a Velká Británie. V roce 1915 vstoupila do války Itálie na straně Dohody navzdory spojenecké smlouvě z roku 1882, kterou vznikl Trojspolek, v dubnu 1917 se na stranu spojeneckých mocností přidaly i Spojené státy.

Z asijských zemí vstoupilo 23. srpna do války po boku Dohody Japonsko ((které obsadilo v Číně německé teritorium Čching-tao a rakouský Tchien-ťin), a po boku Německa a Rakousko-Uherska Turecko, resp. Osmanská říše (30. října).

1914[editovat | editovat zdroj]

Evropa v roce 1914

V německém generálním štábu měli vypracován Schlieffenův plán, který předpokládal pomalou mobilizaci v Rusku. Za tu dobu mělo Německo rychlým manévrem pěti armád vniknout do Francie, obklíčit její vojska ve východní části země a zničit je. Potom chtěli němečtí generálové rychle přesunout jádro svých sil na východ a porazit Rusko. Německo nerespektovalo neutralitu Lucemburska a Belgie, ale podřídilo všechno rychlému vojenskému úspěchu. Západní fronta se tak od samého počátku války stala rozhodujícím bojištěm. Francouzským vojskům se však podařilo z kleští včas ustoupit a kladla také nečekaně tuhý odpor, především na linii mezi Sedanem a Verdunem. V polovině září se tam po strategicky významné bitvě na řece Marně („Zázrak na Marně“) fronta zastavila a obě strany se marně pokoušely o průlom. Německý útok na západě se změnil v zákopovou (poziční) válku a plán bleskové války dostal první vážnou trhlinu.

Druhá trhlina se objevila na východní frontě: Rusko zaútočilo dříve, než se čekalo. Jakmile ruská vojska dokončila mobilizaci, zaútočila proti Východnímu Prusku, porazila slabá německá vojska u Gumbinnen (Gusev u Královce) a postupovala k Baltskému moři. V kritické situaci východní fronty jmenoval německý císař jejím velitelem Paula von Hindenburga a náčelníkem štábu Ericha Ludendorffa a přesunul pět divizí ze západní fronty na východ. Hindenburgovi a Ludendorffovi se podařilo po vítězné bitvě u Tannenbergu a Mazurských jezer (23.–31. srpna) zničit ruskou 2. armádu a vytlačit tak Rusy z celého východního Pruska. Přes tento úspěch bylo jasné, že původní německý plán bleskové války se už nepodaří uskutečnit.

Němečtí vojáci s kulometem MG 08

I na rakousko-uherském úseku východní fronty na haličské frontě postupovala ruská vojska, po úvodním nezdaru u Krašniku, velmi rychle a v listopadu 1914 pronikla při bitvě o Halič za Karpaty na území východního Slovenska. V Karpatech probíhaly boje během celé zimy až do května 1915 a ruská vojska obsadila východoslovenská města Bardejov, Svidník, Stropkov, Medzilaborce, Sninu a Humenné. Část české i slovenské inteligence tehdy počítala s osvobozením země Rusy a připravovala vznik samostatného státu vázaného na Rusko. Z českých zemí (k jejichž severovýchodním hranicím se Rusové též přiblížili) v prosinci emigroval Tomáš Garrigue Masaryk a v Paříži se setkal s Edvardem Benešem a Milanem Rastislavem Štefánikem. Až s podporou německého protiútoku se podařilo i Rakousko-Uhersku zatlačit ruskou armádu za Karpaty a od konce roku 1914 i na východní frontě přešla válka na určitý čas do zákopů.

Na srbské frontě mělo zpočátku iniciativu Rakousko-Uhersko. Hlavní velitel rakousko-uherské armády bojující proti Srbsku a Černé Hoře byl poněmčený Slovinec, Oskar Potiorek. Rakousko-Uherská říše napadla Srbské království třemi armádami čítajícími kolem 220 000 dobře vyzbrojených mužů. Srbská armáda čítala asi 180 000 méně dobře vyzbrojených mužů. Hlavním velitelem srbské armády byl Stepa Stepanović. První rakouské válečné operace proti Srbsku začaly 12. srpna na rakousko-srbské hranici, kterou tvořila řeka Drina. Rakouská třetí armáda bojovala pod velením von Franka proti srbské páté armádě pod vedením Pavla Jurišiće Sturma. Rakouským vojskům se podařilo překročit Drinu po krvavých bitvách, během nichž zahynulo více rakousko-uherských vojáků než Srbů, až 14. srpna. Poté, co se k srbské třetí armádě přidala i nově zmobilizována druhá armáda pod vedením generála Stepanoviće, se srbským vojskům podařilo vyhrát bitvu u Ceru trvající od 15. až do 24. srpna a následně zatlačit rakouská vojska zpět za hranice. Stepan Stepanović byl povýšen na polního maršála (vojvodu).

Když se ruské vrchní velení dozvědělo o tomto úspěchu srbských vojsk, požádalo srbské vrchní velení o novou ofenzívu proti Rakousko-Uhersku a usnadnilo tak Rusům postup, což se stalo 26. srpna. Vrchní velení Srbska naplánovalo útok na Bosnu a Hercegovinu (stále patřící Rakousko-Uhersku), kterého se zúčastnila i Černá Hora. Srbská a černohorská vojska překročila Drinu na jihu na srbsko-bosensko-černohorské hranici. Srbští a černohorští vojáci se probíjeli rakouskými vojsky. Dobyli Jahorinu a nakonec se dostali do Pale. V říjnu byla srbská a černohorská vojska vrácena rakousko-uherskou protiofenzivou zpět za hranice. Tři dny po začátku ofenzivy v Bosně se srbské první a druhé armádě podařilo překročit Drinu u Sremu na severu Srbska a udržet obranné pozice proti rakouským vojskům. To také posílilo obranu Bělehradu, který ležel na hranici s Rakousko-Uherskem (Rakousku-Uhersku patřila celá Vojvodina). Ale jak rostl rakouský tlak, polní maršál Putnik se rozhodl stáhnout ze Sremu první srbskou armádu, ačkoli s tímto krokem srbské velitelství velmi nesouhlasilo. Ukázalo se, že Srbsko a Černá Hora byly schopny vést ofenzivy proti evropským mocnostem. Velitel rakousko-uherské armády ve Sremu, Alfréd Kraus připustil, že srbská armáda způsobila statisticky větší ztráty než ruská, italská nebo rumunská armáda.

Počet rakousko-uherských vojáků, kteří měli dobýt Srbsko i Černou Horu, se zvýšil na 400 tisíc vojáků a rovněž Srbská armáda dosáhla stavu okolo 270 tisíc mužů. Menší boje pokračovaly i v zimě, srbští vojáci byli vyčerpanější a klesla jejich morálka, protože neměli dostatečné zimní válečné vybavení a v určitých chvílích byl i nedostatek munice. Vrchní velitelství Rakouska-Uherska se toho rozhodlo využít a organizovat rozsáhlou ofenzívu na území Srbska. Ofenzívu plánovaly rakouské orgány ze severní části Srbska. Začala ve druhé polovině října a od počátku se zdála být úspěšná, srbské jednotky se podařilo zatlačit na srbské území hlouběji. Rakousko-uherské jednotky obsadily téměř celý severovýchod Srbského království. Srbští vojáci ztratili bojovou morálku, a musel je povzbudit sám srbský král, Petr I. Karađorđević. V nejtěžším čase byl generál Živojin Mišić nasazen jako velitel první srbské armády. Srbské jednotky držely linii u řeky Kolubara (Bitva na Kolubaře) a aby ji udržely, rozhodlo se nejvyšší velitelství evakuovat srbské jednotky z Bělehradu a použít je k obraně fronty. Když Bělehrad opustila srbská vojska, rakousko-uherská armáda jej 1. prosince okupovala. A protože obsazení Bělehradu bylo hlavní prioritou Rakousko-Uherské monarchie, jeho obsazení začalo být ve Vídni oslavováno, z Berlína přišla do Vídně gratulace a světové noviny dokonce tvrdily, že obsazení Bělehradu způsobilo pád Srbska. V tento den se však Živojin Mišić rozhodl pro velkou protiofenzivu se silnou přípravou dělostřelectva, která začala 3. prosince v sedm hodin ráno. Rakouská armáda neočekávala tuto srbskou protiofenzivu a začala být vytlačována ze srbského území. V rychlém ústupu nestíhala budovat obranné linie, byla vytlačena ze Srbského království a musela opustit i Bělehrad. Srbsko znovu zasáhlo Rakousko-Uhersko těžkým úderem.  

Po námořním incidentu vyvolaném Němci Dohoda 29. října 1914 vyhlásila válku Osmanské říši (dnešnímu Turecku), ke které tehdy ještě patřila i Mezopotámie a Palestina. Pro Osmanskou říši to byla zároveň i záminka k tomu, aby pomohla centrálním mocnostem porazit svého úhlavního nepřítele - Rusko - a také aby rozšířila své hranice na Středním východě a v severní Africe. O pár dní nato překročila ruská vojska hranice na severovýchodě Osmanské říše (při dnešní Arménii a Gruzii) a zahájila ofenzívu, při níž byla osmanská (turecká) armáda zatlačena několik stovek kilometrů na západ. Po několika dnech, v polovině listopadu, ale spustila osmanská armáda protiofenzívu a zatlačila ruská vojska zpět za hranice. V polovině prosince zahájila osmanská vojska pod vedením vrchního velitele Envera Paši ofenzívu, v níž se probila do dnešní Gruzie (tehdy území Ruska). Současně se britská vojska, okupující Saúdskou Arábii, probila přes Mezopotámii až k Bagdádu, tam však byla osmanskou armádou zastavena. Osmanská armáda se chtěla dostat až na Kavkaz, těžké ruské obranné linie ale její ofenzívu odrazily a na začátku ledna 1915 byla zatlačena zase zpět k hranicím. Důvodem kolapsu této ofenzivy bylo i to, že Enver Paša měl pouze 100 000 mužů, co bylo málo k proražení ruských obranných linií.

1915[editovat | editovat zdroj]

Sergej Prokudin-Gorskij: Rakousko-uherští zajatci na východní frontě

Když Rusové zatlačili Osmanskou armádu až k rusko-osmanským hranicím, začali se Turci probíjet Rusy okupovaným Íránem. Dostali se až za Urmijské jezero, ale v dubnu byli zatlačeni zpět k hranicím. Ještě v polovině února překročila osmanská armáda hranice v severním Egyptě, který byl součástí Britského impéria. Probila se až za nilskou deltu nedaleko Alexandrie, ale v polovině května byla zatlačena zase zpět k hranicím.

Na konci srpna se ruská armáda probila za jezero Van Goüü. Dále se však zatím nedostala.

Dne 23. května 1915 vstoupila do války proti Rakousko-Uhersku (tedy proti svému bývalému spojenci v Trojspolku) i Itálie, a tak vznikla další, italská, fronta. Itálie tady usilovala o iniciativu, ale rakousko-uherská vojska udržela obranné pozice v údolí řeky Soči.

Německé hlavní velení se po úspěchu východní protiofenzívy začátkem roku 1915 rozhodlo změnit strategický plán vedení války a na nátlak Hindenburga a Ludendorffa uskutečnilo v létě 1915 rozhodující útok na východní frontě. V součinnosti s rakousko-uherskými vojsky se podařilo německé armádě zasadit ruským jednotkám drtivou porážku. Ruská armáda byla vytlačena z Polska, z Litvy a z části Lotyšska a Běloruska. Úplně porazit ruská vojska se však Německu nepodařilo. Na podzim 1915 se fronta ustálila na linii Západní Dvina (Daugava) – Narošské jezeroStrypa (řeka protékající také haličským, dnes ukrajinským Zborovem). V té době začali Němci tajně finančně podporovat ruské exilové bolševické revolucionáře.[13] Počítali, že pokud padne carský režim v Rusku, zbaví se jednoho nepřítele a uvolněné vojáky budou moci přesunout z východní fronty na západ.[13]

Ústřední mocnosti byly úspěšné i na jižní frontě. Po vstupu Bulharska do války na jejich straně toto uskutečnilo soustředěný útok na Srbsko. Přes tuhý odpor srbských vojáků obsadily ústřední mocnosti do konce listopadu celé Srbsko a v lednu 1916 i Černou Horu. Německo získalo přes Rakousko-Uhersko a Bulharsko přímý kontakt s Tureckem. I díky této strategické situaci se Dohodě nepodařil útok na dardanelskou úžinu (viz Bitva o Gallipoli). Jižní fronta ale nebyla zlikvidována úplně, protože zbytky srbské a černohorské armády udržovaly v Albánii a na severu Řecka obranné pozice a nebyly nikdy zničeny.

Na moři se operace hladinových sil koncentrovaly do evropských vod poté, co britská Royal Navy zlikvidovala během let 1914 a 1915 drtivou většinu německých plavidel operujících v zámoří. Již v lednu 1915 došlo u Dogger Banku k bitvě mezi britskými a německými bitevními křižníky, v níž byla početně slabší německá eskadra poražena, ovšem před úplným zničením se jí podařilo vyváznout.

Velká Británie navíc brzy po vypuknutí války přistoupila k námořní blokádě. Ta se odříznutím Německa od nepostradatelných vojenských i nevojenských dodávek projevila velmi efektivně. Británie blokádou porušila uznávané mezinárodní právo, dané několika mezinárodními dohodami v průběhu minulých dvou století.[14]

Británie zaminovala mezinárodní vody, aby zabránila vstupu jakékoli lodi do celého Atlantského oceánu, čímž ohrozila i neutrální lodě.[15]

Protože na porušení mezinárodního práva Velkou Británií byla minimální odezva, Německo očekávalo stejnou odezvu na svou neomezenou ponorkovou válku, ke které přistoupilo začátkem roku 1917.[16]

Státy Dohody se rozhodly napadnout Osmanskou říši i výsadkem vojsk Australsko-novozélandského sboru (ANZAC) na poloostrově Gallipoli, jehož obsazením by mohla vojska ANZAC vpochodovat do hlavního města Osmanské říše - Konstantinopole (dnešní Istanbul). Získala by tak kontrolu nad vstupem do Černého moře přes Dardanely, zjednodušilo by se spojení s Ruskem a odlehčilo by se i situaci na srbské frontě. Vojska britského společenství ale nepostupovala dostatečně rychle a byla zastavena v krvavých bojích, které Dohodě nepřinesly žádné výsledky.

1916[editovat | editovat zdroj]

Pohlednice z pozice Haut-Rhin, Francie, 1917

Země Dohody i německé hlavní velení pochopily, že rozhodnutí musí přinést západní fronta. Obě strany proto plánovaly na této frontě na rok 1916 velké ofenzívy. Německá ofenzíva začala už v únoru a směřovala na pevnost Verdun. V Německu počítali s tím, že Francouzi budou bránit Verdun z důvodů prestiže až do posledního muže. Chtěli tak francouzskou armádu nechat vykrvácet a otevřít si cestu na Paříž. Úporné boje o Verdun však rozhodnutí nepřinesly. Francouzi ztratili 315 000 vojáků, Němci 281 000 vojáků. Ještě v průběhu bojů o Verdun podnikla Dohoda dvě velké ofenzívy – na východě i na západě. Na západě to byla anglofrancouzská ofenzíva na řece Sommě – nejkrvavější bitva v dějinách první světové války. Dohromady na obou stranách v ní padlo více než 1 300 000 vojáků, ale fronta se prakticky nepohnula z místa. V této bitvě použili Angličané 15. září poprvé tanky.

Úspěšnější byla letní ruská Brusilovova ofenzíva. Ruská armáda postoupila místy až o 150 km. Velký úspěch zaznamenala na jihozápadně fronty. Rusové zde získali východní Halič a pod vedením generála Lešického na několik měsíců také prakticky celou Bukovinu. Dne 27. srpna vyhlásilo válku po boku Dohody Rumunsko, jeho vstup do války (viz níže) však ruské protiofenzívě nepomohl. Fronta se roztáhla do šířky a zastavila. Vojsko Rumunska proniklo hluboko do Sedmihradska (tehdy v Uhersku), ale rakousko-německá armáda Rumuny přinutila ustoupit a ústřední mocnosti obsadily skoro celé Rumunsko. V době dobytí Bukurešti zemřel císař František Josef I. (21. listopadu) a na trůn nastoupil jeho prasynovec Karel I.

Na italské frontě pokračovaly boje dalšími bitvami na Soči, tvrdě se bojovalo i v Alpách.

Koncem května 1916 se Anglii podařilo přimět německé loďstvo k dlouho očekávané konfrontaci hlavních sil, avšak v bitvě u Jutska se početně slabší německé flotile podařilo vyváznout. Přestože Britové utrpěli v bitvě vyšší ztráty, zůstalo jádro obou loďstev nedotčeno a poměr sil se nezměnil. Početní převaha Royal Navy tak umožňovala pokračovat v námořní blokádě německého loďstva, které se po šťastném vyváznutí u Jutska již další konfrontace hlavních sil neodvážilo.

Frontové linie na Středním východě se nijak moc neměnily. Až v polovině dubna nastala výraznější změna, když se ruská armáda probila až k jižním břehům Černého moře na severu Osmanské říše a držela linie na celém severovýchodě říše. Dále se však do konce války nedostala, protože osmanská armáda v defenzivním postavení dokázala tuto linii udržet.

Na konci dubna až začátkem května zahájila osmanská armáda další ofenzívu na severu Britského Egypta. Dostala se až za Káhiru.

Začátkem září se osmanská armáda dostala hlouběji za hranice Íránu na východě říše, což byla poslední velká ofenzíva Osmanské říše.

Koncem prosince byla ovšem zatlačena ruskou armádou zpět k hranicím. Také v severním Egyptě to pro Osmany nevypadalo dobře, protože zdejší Britská armáda zatlačovala osmanskou armádu opět zpět k hranicím. Německá říše byla nucena vyslat do Osmanské říše své jednotky.

1917 až březen 1918[editovat | editovat zdroj]

Francouzský útok na německé pozice, 1917
Kanadské jednotky za tankem Mark I během bitvy o hřeben Vimy

Začátkem roku 1917 byla vojska ústředních mocností hluboko na nepřátelském území, neměla už však síly na rozhodný útok. Zdlouhavá válka a rostoucí izolace neposkytovaly Německu a jeho spojencům příznivé vyhlídky. Proto se koncem roku 1916 obrátili na Dohodu s mírovým návrhem, který však Dohoda rozhodně odmítla. Dohadování o možnosti separátního míru pokračovalo roku 1917, nevedlo však k pozitivnímu výsledku.

Oslepení angličtí vojáci ze čtvrté bitvy u Ypry

Německo v úsilí překonat námořní blokádu Dohody (9. ledna) přešlo na neomezenou ponorkovou válku (31. ledna), což mimořádně zhoršilo jeho vztahy s USA. Dohoda dosáhla úspěchů i na mimoevropských bojištích, v Pacifiku a v Africe, kde až na Německou východní Afriku obsadila všechny německé kolonie. Británie podnikla úspěšné útoky proti Turecku v Palestině, obsadila Mezopotámii a vytlačila německé a turecké síly z arabských zemí.

V bojujících zemích se objevily příznaky vyčerpanosti. V Rusku se vytvořila revoluční situace a v Únorové revoluci padl nenáviděný carismus. V důsledku německé ponorkové války s Dohodou vstoupily i USA 6. dubna[17] do války proti Německu a vyslaly do Evropy své expediční síly. Tím se vytvořila velká materiální i lidská převaha na straně Dohody, která se však neprojevila ihned. Naopak, vojska Dohody utrpěla obrovské ztráty při pokusu o ofenzívu (Nivellova ofenzíva v dubnu až květnu 1917) a v říjnu spojené německo-rakousko-uherské síly porazily italskou armádu v bitvě u Caporetta a fronta se zastavila až na řece Piavě. Koncem června 1917 vstoupilo do války po boku Dohody i Řecko, při jehož severních hranicích se vytvořila nová balkánská fronta.

Únorová revoluce v Rusku zaktivizovala i národně-osvobozenecké boje Čechů a Slováků. Začátkem roku 1917 nový ministr zahraničních věcí totálně vyčerpaného Rakousko-Uherska Otakar Černín pochopil, že říše je na pokraji zhroucení, a proto musí uzavřít mír. Pokusy o uzavření míru s Dohodou bez Německa skončily bez úspěchu, jednak pro odpor Itálie (požadovala část rakousko-uherského území) a jednak pro odpor jednotlivých národů žijících v zemi a požadujících u dohodových států odtržení nebo zánik (v případě Čechů a Slováků) Rakousko-Uherska.

Československý odboj v té době přešel do další fáze, vznikala česko-slovenská zahraniční vojska, tzv. Československé legie, nejprve v roce 1917 v Rusku, potom v prosinci 1917 ve Francii (včetně dobrovolníků z Ameriky) a v dubnu 1918 v Itálii. Československé legie bojovaly po boku Dohody s cílem „zasloužit“ Čechům a Slovákům vznik samostatného státu. Československé legie se vyznamenaly hlavně v červenci 1917 u ukrajinské vesnice Zborov, kde porazily rakousko-uherskou armádu. Po tomto úspěchu vzrostl počet československých legionářů a autorita československého odboje. V bitvě u Bachmače porazili Němce a donutili je uzavřít příměří.

Dne 7. listopadu 1917 proběhla v Rusku Říjnová revoluce, kterou se v chaotické situaci dostali k moci bolševici. Nová vláda se jedním ze svých prvních dekretů – Dekretem o míru – obrátila na všechny bojující strany s výzvou uzavřít demokratický mír bez anexí a placení válečných náhrad. Ústřední mocnosti kapitulaci Ruska přijaly a 22. 11. 1917 byla zahájena jednání o mírové smlouvě. Bolševická vláda nakonec podepsala 3. března 1918 v Brestu brestlitevský mír. Rusko se vzdalo Finska, pobaltských států, Polska a Ukrajiny, zavázalo se zaplatit náhradu za znárodněné podniky, v nichž byl německý kapitál, celkem šest miliard marek, odevzdat Německu 245 564 kilogramů zlata, vojenské základny na východ od řeky Bereziny. Tím bylo i Rumunsko donuceno podepsat mír a východní fronta přestala existovat. Všechna pozornost se soustředila na frontu západní, kam Německo přesouvalo své divize z východu[18], a částečně i na italskou frontu, kam zase přesunulo své síly Rakousko-Uhersko. Pro československý odboj měl tento mír negativní následky, protože se objevila možnost, že nakonec Rakousko-Uhersko a Německo vyhrají válku, a protože československé vojsko v Rusku ztrácelo svůj význam.

8. ledna 1918 vydal americký prezident Woodrow Wilson svých 14 bodů, program poválečného uspořádání světa.

Ruské odstoupení z války pomohlo armádě Osmanské říše, aby se mohla soustředit pouze na vojska Britského impéria v dnešní Palestině a Mezopotámii, která postupovala směrem od Perského zálivu a 11. března 1917 dobyla Bagdád. V Arábii známý britský archeolog a voják T. E. Lawrence pomohl v červnu 1916 protiosmanské vzpouře, načež z Egypta Britové spolu s Araby v říjnu 1917 zaútočili na Palestinu a zmocnili se jí. V prosinci 1917 získali Britové Jeruzalém. Německé i turecké síly byly vytlačeny z arabských zemí. Osmanská armáda byla již vyčerpána a velká část odešla na Kavkaz, aby se více zásobovala a zabránila britskému vojsku zaútočit na území říše ze severovýchodu. Ruská vojska totiž Írán opustila a za několik dní ho obsadila britská vojska. Na další ofenzívy nebo protiofenzivy se armáda Osmanské říše už nezmohla. I přes statečný odpor osmanských vojáků byla osmanská armáda zatlačována více a více na sever.

Závěr války (1918)[editovat | editovat zdroj]

Američtí ženisté se vrací z bitvy o St. Mihiel, září 1918

Pokud jde o československé vojsko v Rusku, začátkem léta 1918 obsadilo téměř celou Transsibiřskou magistrálu a dobylo všechna velká města na Sibiři, po incidentu s maďarskými zajatci Ruska se totiž legionáři odmítli odzbrojit, jak se dohodlo Německo s bolševiky, za což si vysloužilo uznání dohodových mocností a jednotlivé dohodové země začaly postupně v průběhu roku 1918 uznávat Československou národní radu a jejího předsedu profesora T.G. Masaryka. Odtud byl již jen krůček k vzniku Československa. Cara Mikuláše II. a jeho rodinu se jim však již zachránit ze zajetí nepodařilo. 17. července 1918, necelý týden před příchodem legií do Jekatěrinburgu byla celá rodina vyvražděna na přímý příkaz Rudých.

Jarní německá ofenzíva na západní frontě však přes přesun sil z Ruska neměla úspěch, protože 8. srpna 1918 Dohoda prolomila německou obranu mezi Albertem a Montdidierem. Potom se už od bitvy u Arden (26. září) francouzsko-britská vojska valila na Sedan a Němci pochopili, že válku prohráli. 15. září požádalo o mír Rakousko-Uhersko (spojenci ho odmítli),[19] 30. září Bulharsko, o měsíc později Osmanská říše.

Ztroskotala i rakousko-uherská ofenzíva na Piavě, kde Italové 24. října začali rozhodující útok a rakousko-uherští vojáci se dali na útěk.[zdroj?] V následujících dnech Rakousko-Uhersko zaniklo (např. vznik Československa 28. října), přestože rakousko-uherská vláda ještě podepsala příměří s Dohodou 3. listopadu 1918 ve Villa Giusti u Padovy. Jednání začala 1. listopadu 1918 u Padovy v severní Itálii mezi zmocněnci Dohody a Rakousko-Uherska o příměří. K podpisu příměří došlo 3. listopadu v 15 hodin a platnost začínala od stejné hodiny následujícího dne. 8. listopadu poblíž Compiègne začali se zástupci Dohody vyjednávat Němci.[20] 9. listopadu abdikoval německý císař Vilém II., a sociální demokraté vyhlásili v Berlíně republiku.[20] 11. listopadu rakouský císař Karel I. podepsal pod silným nátlakem prohlášení že se vzdává všech zásahů do státních záležitostí (nikoli abdikaci). Téhož dne císař opustil i Schönbrunnský zámek ve Vídni, tímto Rakousko-Uhersko definitivně zaniklo.[21]

Osamocené Německo 11. listopadu 1918 podepsalo v Compiègne příměří, čímž první světová válka skončila.[20]


Vývoj podle bojišť[editovat | editovat zdroj]

Balkánská fronta[editovat | editovat zdroj]

Rakousko-uherští vojáci popravují Srby

Dne 28. července 1914 vypovědělo Rakousko-Uhersko Srbsku válku, téhož dne začalo ostřelování Bělehradu (Srbská kampaň první světové války).

  • v roce 1914 proběhly tři rakousko-uherské útoky na Srbsko, útočící vojska byla pokaždé poražena a zahnána zpět
  • roku 1915 zaútočila na Srbsko současně rakousko-uherská a bulharská vojska, srbská armáda byla zdecimovaná, její zbytky byly přepraveny po Jaderském moři na ostrov Korfu
  • roku 1916 byly srbské jednotky přepraveny do Řecka na Soluňskou frontu. 28. srpna vypovědělo Rumunsko válku Rakousku-Uhersku
  • 2. července 1917 vypovědělo Řecko válku Centrálním mocnostem
  • v září 1918 byla na Soluňské frontě zahájena ofenzíva, bulharská armáda se zhroutila, poté došlo k zhroucení celé balkánské fronty a osvobození Srbska

Italská fronta[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Italská fronta (první světová válka).

Ač byla Itálie dříve spojencem Německa a Rakousko-Uherska v rámci Trojspolku (1882), do války zprvu nevstoupila a byla neutrálním státem. 23. května 1915 se ale přidala na stranu Dohody (za slib území na Balkáně – Istrie, Dalmácie (Terst).

Západní fronta[editovat | editovat zdroj]

Francouzský bajonetový útok
Podrobnější informace naleznete v článku Západní fronta (první světová válka).

Německo zaútočilo na Francii přes Belgii, aby se vyhnulo francouzským pevnostem.

  • Schlieffenplan, plán dobytí Francie, aby se Německo mohlo následně soustředit na Rusko a na závěr se zbavilo Velké Británie. Německá ofenzíva se však zastavila na řece Marně kvůli protiútoku Dohody z 5. až 15. září 1914. Od tohoto období se zde vedla zákopová válka. Tento stav se do konce války nepodařilo zvrátit.
  • květen 1915 – vážné střetnutí u belgického města Ypry (použit plyn chlór, později se podle tohoto města pojmenuje plyn yperit); poprvé však byl plyn použit Němci v Polsku, jednalo se o xylylbromid vystřelovaný v 150 mm granátech, ovšem vývojáři opomenuli fakt, že při nízkých teplotách xylylbromid tuhne, neodpařuje se a nemá tudíž požadovaný účinek
  • únor 1916 – zahájena bitva u Verdunu, která trvala až do prosince
  • v bitvě na Sommě, která probíhala od července do listopadu 1916, využili Britové jako první tank
  • v roce 1917 pokračovaly tvrdé boje, Nivellova ofenzíva v měsíci dubnu nic nevyřešila. Bitva u Cambrai byla úspěšnější, Britové poprvé využili tanky v součinnosti s pěchotou
  • německá Ludendorffova ofenzíva, která pokračovala útoky až do počátku června 1918, ohrozila Paříž. Následná druhá bitva na Marně zahnala Němce na ústup, ti byli nuceni žádat o mír

Východní fronta[editovat | editovat zdroj]

Ruská pěchota
Podrobnější informace naleznete v článku Východní fronta (první světová válka).

Bývalý ministr vnitra a člen Státní rady Pjotr Durnovo napsal carovi v memorandu, že „válka bude znamenat pro Rusko zkázu“. Ruská armáda na počátku války překvapivě poměrně rychle zmobilizovala a podnikla útok na Východní Prusko.

Svět[editovat | editovat zdroj]

Turecké dělostřelectvo

Bojovalo se i na moři (Německu patřily ostrovy severně od AustrálieKarolíny, Marshallovy ostrovy, Německá Nová Guinea atd.) – kromě ponorkové války zejména okolo pobřeží Jižní Ameriky (1914, 1915) a při Indii a Indonésii a vzpomínaných německých ostrovech. Marshallovy ostrovy v roce 1917 obsadili Japonci.

Němci měli dále čtyři kolonie v Africe, kterých se postupně zmocňovaly státy Dohody (data německé kapitulace jsou v závorce): Togo (srpen 1914), Německá jihozápadní Afrika (Namibie, červenec 1915), Kamerun (leden 1916), Německá východní Afrika (Tanzanie, listopad 1918).

Posledním významným bojištěm byl Blízký východ. Po námořním incidentu vyvolaném Němci Dohoda v listopadu 1914 vyhlásila válku Osmanské říši, ke které tehdy ještě patřila i Mezopotámie a Palestina. Prvním velkým střetnutím mezi Dohodou a Turky byl pokus Dohody o obsazení nebo zničení Istanbulu. Nejdříve však bylo nutno zlikvidovat pobřežní baterie na Dardanelách, což vyústilo v Dardanelskou expedici. Bitva o Gallipoli však skončila porážkou a evakuací spojeneckých sil. Později v Mezopotámii postupovali směrem od Perského zálivu Angličané a 11. března 1917 dobyli Bagdád. V Arábii známý britský archeolog a voják T. E. Lawrence pomohl v červnu 1916 protiosmanské vzpouře, načež z Egypta Angličané spolu s Araby v říjnu 1917 zaútočili na Palestinu a zmocnili se jí.

19. ledna 1917 britská tajná služba zachytila Zimmermannův telegram, v němž Německo navrhovalo Mexiku spojenectví proti USA, za což mělo Mexiko získat zbraně a peníze na válku proti USA a posléze státy Arizona, Nové Mexiko a Texas, což velmi popudilo USA a v dubnu 1917 vstoupily aktivně do války. Válka se tak z evropského konfliktu stala světovou a Amerika se stala ekonomickým vítězem války.

Důsledky první světové války[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článcích Důsledky první světové války a Pařížská mírová konference (1919).

První světová válka vytvořila dějinný zlom v oblasti geopolitické i vojenské, také však v oblasti dějin každodennosti, pokud jde o celospolečenskou atmosféru, tradiční morální hodnoty nebo kulturní zvyklosti a společenské návyky. Válka z let 1914–1918 tak představuje jeden ze zásadních zlomů moderních dějin lidstva, jehož důsledky pociťuje dodnes.[22]

Bojové letadlo Rakouska-Uherska Hansa-Brandenburg B.I, vyráběné po válce jako Aero Ae-01

První světová válka přinesla světu značné množství změn:

  1. Vojenské novinky – První světová válka byla první průmyslově vedenou válkou. Do bojů byly ve velkém měřítku nasazovány nové typy zbraní s nebývalou ničivou silou (tank, bojová letadla, chemické zbraně, ponorky, kulomety aj.)
  2. Politické změny – Rozpad předválečné struktury států a vznik států národních. Důsledkem světové války byl zánik Rakouska-Uherska, carského Ruska, Německého císařství a Osmanské říše a vznik nástupnických států. Rakousko-Uhersko se rozpadlo na Československo, Rakousko a Maďarsko. Vytvořeny byly nové státy, Polsko a Jugoslávie. Zbylé území Rakousko-Uherska připadlo Rumunsku a Itálii.[23] Ruská Besarábie byla připojena k Rumunsku. V roce 1919 byla připojena Podkarpatská Rus k Československu. Francie získala zpět od Německa Alsasko a Lotrinsko, a Německo přišlo o všechny své kolonie.[23] Spojené státy americké získaly vedoucí postavení ve světě a staly se hlavní mocností. Ve střední Evropě vznikly národní státy, které měly podporu jen části jejich obyvatelstva a které byly příliš malé a slabé na to, aby mohly vzdorovat agresivnímu nacismu vznikajícímu v Německu.[zdroj?] Po válce se také vzedmula vlna sociálního i nacionálního radikalismu a hnutí za odstranění kolonialismu (Čína, Indie, Indonésie, Irák, Egypt). Proběhly také neúspěšné pokusy o socialistickou revoluci bolševického typu (Německo – v Bavorsku, Maďarsko, Bulharsko, Finsko).
  3. Politický pacifismus – Jako reakce na válku se v následujících letech rozmohl pacifismus odmítající válku. Vznikla Společnost národů (1919), což byla světová mezinárodní organizace států, se sídlem v Ženevě. Jejím cílem bylo zajistit mír a spolupráci národů a řešení sporů jednáním. Byl vytvořen také smírčí soud v Haagu.
  4. Sociální změny – Miliony mužů byly na frontě a miliony žen je musely nahradit ve výrobě. Mnoho mužů zahynulo, což deformovalo věkovou a pohlavní strukturu obyvatelstva mnoha zemí. Ženy se začaly domáhat práv, které byly tradiční výsadou mužů (např. volebního práva).
  5. Kulturně-morální změny – Nadšení z konce války kombinované s otrlostí, kterou si společnost vypěstovala během válečných let, vedly k rozmachu zábavy, která byla často na hranici nebo i za hranicí předválečného vkusu a tradiční morálky.
  6. Náboženské změny – Pro mnoho vojáků a jejich rodin válka znamenala velký odklon od organizovaného náboženství. Velké státní církve na obou stranách fronty se během války aktivně zapojovaly do válečné propagandy. Mnoho věřících proto po válce z církví vystoupilo nebo přestalo být nábožensky aktivní.
Mapa Evropy 1923

Konečná mírová jednání byla zahájena 18. ledna 1919 na zámku Versailles u Paříže.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Čísla se vztahují na Britské impérium.
  2. Čísla se vztahují na Francii a její kolonie.

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku World war I na anglické Wikipedii.

  1. British Army statistics of the Great War [online]. 1914-1918.net [cit. 2011-12-13]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. Miroslav a Hana Honzíkovi, 1914/1918 Léta zkázy a naděje, Vydavatelství Panorama 1984
  3. Následník trůnu František Ferdinand a jeho choť zavražděni. Lidové noviny [online]. 1914-29-6 [cit. 2013-07-03]. Roč. 22, čís. 177. Dostupné online. ISSN 1802-6265. (čeština) 
  4. http://www.iliteratura.cz/Clanek/33475/clark-christopher-namesicnici-jak-evropa-v-roce-1914-dospela-k-valce
  5. ČERNÝ, František. Moje záznamy ze světové války 1914–1918. Praha: NZB, 2014. 159 s. ISBN 978-80-904272-8-0. S. 25–31. 
  6. A. B. Zubov, Dějiny Ruska I. Str. 278.
  7. Fromkin (2004, str. 165)
  8. Fischer (2004, str. 59)
  9. BOŽIĆ, Ivan; ĆIRKOVIĆ, Sima; DEDIJER, Vladimir; EKMEČIĆ, Milorad. Istorija Jugoslavije. Beograd: Prosveta, 1972. S. 377. (srbochorvatština) 
  10. Fromkin (2004, str. 164)
  11. ŠEBA, Jan. Rusko a Malá dohoda v politice světové. Praha: Melantrich, 1936. 652 s. Kapitola IX., s. 323. (čeština) 
  12. http://www.vhu.cz/presne-pred-sto-lety-vypukla-prvni-svetova-valka/
  13. a b PACNER, Karel. Osudové okamžiky Československa. Praha: Nakladatelství BRÁNA, 2012. 720 s. ISBN 978-80-7243-597-5. S. 14-17. Dále jen PACNER, Karel. Osudové okamžiky Československa. 
  14. KEENE, Jennifer D. World War I. Westport, Connecticut: Greenwood Press, 2006. ISBN 0-313-33181-2. S. 5. (anglicky) 
  15. HALPERN, Paul G. A Naval History of World War I. New York: Routledge, 1995. ISBN 1-85728-498-4. S. 239. (anglicky) 
  16. ZIEGER, Robert H. America's Great War: World War I and the American experience. Lanham, Maryland: Rowman & Littlefield, 2001. ISBN 0-8476-9645-6. S. 50. (anglicky) 
  17. U.S. Senate: Art & History Home [online]. [cit. 2014-01-14]. Dostupné online. (angličtina) 
  18. PACNER, Karel. Osudové okamžiky Československa, s. 37-40
  19. PACNER, Karel. Osudové okamžiky Československa, s. 73-78
  20. a b c PACNER, Karel. Osudové okamžiky Československa, s. 111-115
  21. PERNES, Jiří. Poslední Habsburkové. Brno: Barrister a Knižní klub, 1999. ISBN 80-85947-30-7. Kapitola Zhroucení, s. 193. (česky) 
  22. ČERNÝ, František. Moje záznamy ze světové války 1914–1918. Praha: NZB, 2014. 159 s. ISBN 978-80-904272-8-0. S. 147–153. 
  23. a b PACNER, Karel. Osudové okamžiky Československa, s. 119

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • ASTORRI, Antonella; SALVADORI, Patrizia. První světová válka. Praha: Sun, 2010. 191 s. ISBN 978-80-7371-053-8. (česky) 
  • ČERNÝ, František. Moje záznamy ze světové války 1914–1918. Praha: NZB, 2014. 159 s. ISBN 978-80-904272-8-0. 
  • FISCHER, Fritz. Germany's Aims in the First World War. New York: [s.n.], 1967. ISBN 978-0-393-09798-6. (anglicky) 
  • FROMKIN, David. Europe's Last Summer: Why the World Went to War in 1914. New York: [s.n.], 2004. ISBN 978-0-434-00858-2. (anglicky) 
  • GILBERT, Martin. První světová válka : úplná historie. Praha: BB/art, 2005. 759 s. ISBN 80-7341-563-1. (česky) 
  • HOŘČIČKA, Václav. Die Politik der Vereinigten Staaten von Amerika gegenüber Österreich-Ungarn Ende 1915 bis Anfang 1916. Prague Papers on the History of International Relations. 2003, roč. 7, s. 41-56. Dostupné online [PDF]. ISBN 80-7308-070-2. 
  • JUNG, Peter; PAVLOVIĆ, Darko. Rakousko-uherská armáda za první světové války. Brno: Computer Press, 2007. 103 s. ISBN 978-80-251-1520-6. (česky) 
  • KEEGAN, John. První světová válka. Praha ; Plzeň: Beta-Dobrovský ; Ševčík, 2002. 383 s. ISBN 80-7306-062-0. 
  • LIDDELL HART, Basil Henry. Historie první světové války. Brno: Jota, 2001. 503 s. ISBN 80-7217-164-X. 
  • PICHLÍK, Karel. Zahraniční odboj 1914-1918 bez legend. Praha: Svoboda, 1968. 499 s. 
  • Československá legie ve Francii. První sborník francouzských legionářů k desátému výročí samostatnosti Českoslov. republiky. Praha: Kruh francouzských legionářů, 1928. 325 s. 
  • NEDOROST, Libor. Češi v 1. světové válce, 1. díl. Mým národům. Praha: Libri, 2014. ISBN 80-7277-321-6
  • NEDOROST, Libor. Češi v 1. světové válce, 2. díl. Na frontách Velké války. Praha: Libri, 2014. ISBN 80-7277-322-4
  • NEDOROST, Libor. Češi v 1. světové válce, 3. díl. Do hořkého konce. Praha: Libri, 2014. ISBN 978-80-7277-327-5
  • SIMKINS, Peter; JUKES, Geoffrey; HICKEY, Michael. První světová válka : válka, která měla být poslední. Praha: Brána, 2014. 351 s. ISBN 978-80-7243-684-2. (česky) 
  • VOŽICKÝ, František Pigl. Kronika světové války : 1914-1919. 4. vyd. Praha: nákl. vlast., 1929. 632 s. Dostupné online. 
  • WARNER, Philip. První světová válka. Ostrava: OLDAG, 1997. 306 s. ISBN 80-85954-28-1. (česky) 
  • WESTWELL, Ian. I. světová válka : vyčerpávající popis průběhu I. světové války, doplněný analýzami rozhodujících střetnutí a přelomových bitev. Praha: Fortuna Libri, 2009. 256 s. ISBN 978-80-7321-505-7. (česky) 
  • WILLMOTT, H. P. První světová válka. Praha: Euromedia Group - Knižní klub, 2005. 319 s. ISBN 80-242-1228-5. (česky) 
  • ŽIPEK, Alois. Válka národů 1914-1918 a účast českého národa v boji za svobodu. Díl I. Praha: A. Žipek, 1921. 135 s. 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

 
Tento článek je převzat z české wikipedie - otevřené encyklopedie, originální článek naleznete na adrese: „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=První_světová_válka&oldid=16180291
Stránka byla naposledy upravena 20. 6. 2018 v 11:32. Editovat celý článek První světová válka.
Text je dostupný pod licencí Creative Commons Uveďte autora – Zachovejte licenci 3.0 Unported, případně za dalších podmínek. Podrobnosti naleznete na stránce Podmínky užití.
Další služby: Portál | Katalog | Hledej | Zprávy | Počasí | Kurzy | Práce | Slovník | TV | Online hry | Java hry | SMS | Loga a melodie | Chat | Fórum | Kontakt | Set-top-boxy