Invia.cz
Last minute
Tunisko
Dovolená v Chorvatsku
Pojeďte do Egypta
Bulharsko
Vydělávejte peníze s INVIA.CZ
Invia.cz
Last minute
Tunisko
Dovolená v Chorvatsku
Pojeďte do Egypta
Bulharsko
Vydělávejte peníze s INVIA.CZ
Rakovina nebo též nádorové onemocnění je různorodá skupina chorob, jejichž společným rysem je to, že některá populace buněk se vymkne kontrole a začně relativně autonomně růst. Tento růst může být naprosto neškodný (např. bradavice), ale také může v poměrně krátké době postiženého zahubit (např. některé nádory krve - některé leukémie). Obvykle se považuje za projev zhoubnosti (malignity) to, že nádor roste infiltrativně do okolí a je schopen se rozsévat po těle a zakládat vzdálená ložiska, tzv. metastázy; výjimku z tohoto pravidla představují maligní nádory mozku, které jen vzácně zakládají metastázy.
Obsah |
Nádor může vzniknout v jakékoliv tkáni, ale nejčastěji vzniká v těch tkáních, kde se nejvíce množí buňky (dýchací soustava, trávicí soustava) a nebo kde jsou buňky stimulovány hormony (prostata, vaječníky, prsy).
Vliv prostředí a životního stylu je patrný u většiny nádorových onemocnění. Nejvíce je prozkoumaný u nejčaastějších nádorových onemocnění. Známá je např. souvislost kolorektálního karcinomu např. s nadbytečným příjmeme energie, nedostatkem pohybu nebo nízkým příjmem vlákniny ale např. i s kouřením, bronchogenního karcinomu s kouřením nebo karcinomu prsu s tí, že žena neměla děti.[zdroj?]
V dětském věku převažují nádory podmíněné vrozenou poruchou některého z opravných mechanizmů DNA, v dospělém věku je většina nádorů způsobena kombinací vlivů prostředí a životního stylu, vliv dědičnosti není tak výrazný. Zatímco u dětí převažují nádory mozku a leukémie, u dospělých má nejčastější výskyt melanom následovaný nádory tlustého střeva, plic, prsu a prostaty.
Základem deregulace buněčné proliferace vedoucí k nekontrolovanému množení buněk je mutace DNA. Mutaci mohou způsobit různé faktory:
Obvykle se rozlišují tři skupiny zasažených genů:
I když je nádorové onemocnění podmíněno většinou získanými změnami v genetickém materiálu, existují i podstatně vzácnější formy dědičné. Jedná se např. o mutaci jednoho z genů BRCA-1 nebo BRCA-2, která je zodpovědná za zvýšený familiární výskyt nádorů prsu a vaječníku, nebo o mutaci genu APC, která je zodpovědná za familiární polypózu tlustého střeva (mnohočetný výskyt polypů, tedy jakýchsi výrůstků sliznice) s téměř 100% zvratu v kolorektální karcinom.
Někdy je situace méně zřejmá, některé nádory vykazují vyšší výskyt v určitých rodinách, ale nejde o jednoduchou mendelovskou dědičnost. Pravděpodobně se jedná o kombinaci vlivu několika genů a vlivu některých rodinných zvyklostí (např. zvláštnosti kuchyně) nebo některých místníc specifik (Např. byl popsán případ široké rodiny s četným výskytem nádorových onemocnění trávicí soustavy, onemocnění postihovalo i nepříbuzné členy rodiny. Při důkladném šetření se zjistilo, že jeden z postižených je zaměstnanec Českých drah a výhodne kupuje likvidované dřevěné pražce. Dřevo z pražců pak používali mimo jiné k poměrně častému grilování. [zdroj?]). Vliv dědičnosti slábne s věkem a pro účely anamnézy se obvykle uvažuje jako hranice mezi nádorem vzniklým bez vlivu dědičnosti věk 50 let. V praxi to tedy znamená především to, že pro individuální riziko pacienta mají význam nádory u pokrevních příbuzných vzniklé do cca. 50 let jejich věku.[1]
Nádory lze dělit z několika hladisek. Základní dělení je dělení podle tkáně, ze které vycházejí - viz. dělení nádorů podle histiogeneze.
Nádory lze dělit i podle jejich biologického chování na:
Dělení pravých nádorů na benigní a maligní pochází z chirurgie, benigní nádory jsou totiž obvykle lépe opouzdřeny a snadno se určí hranice pro jeho odstranění. Naopak maligní nádory často prorůstají do okolí a hranice chirurgického výkonuje obtížně určitelná.
Při klasifikaci nádorů se používají některé speciálná pojmy:
Jde vlastně o klasifikaci podle typingu a gradingu nádoru. Každý pravý nádor je podle svého dělení histologického typu označen číselným kódem v rozsahu M-8000 až M-9999. Za kód se píše zlomek a dvojčíslí, jehož první číslice charakterizuje biologické vlastnosti (1=benigní,...), druhé číslo vyjadřuje stupeň diferenciace, tedy podobnost s původní tkání, ze které nádor vznikl; např. kód M-8900/32 označuje rhabdomyosarkom (nádor z příčně pruhované svaloviny), maligní a primární (tj. nejde o metastázu - kód 3) a středně diferencovaný (tedy kód 2).
Klasifikace TNM představuje staging nádorového onemocnění. Určují se tři parametry:
Staging podle TNM se provádí dvakrát. Nejprve jako diagnostický na základě nálezů získaných před léčením (TNM, cTNM) a posléze patologický získaaný vyšetřením materiálu získaného při operaci (pTNM).
Nádor se může projevit komplikacemi v místě svého růstu, např. útlakem, bolestí, krvácením nebo poruchou funkce orgánu. Projev pak bude charakteristický podle lokalizace, příklady některých manifestací:
Terminologicky je lokálním projevem nádoru i projev z růstu metastáz.
Kromě toho, že nádor roste v místě, různou měrou ovlivňuje celkový stav organizmu. Projevují se necharakteristické příznaky jako silné noční pocení, nechutenství a ubytek hmotnosti.
Paraneoplastický syndrom představuje všechny příznaky provázející nádorové onemocnění, které přímo nesouvisí s růstem primárního ložiska nebo se vznikem či růstem metastáz. Konkrétní paraneoplastický syndrom obvykle nesouvisí s jedním nádorem a naopak jeden nádor se může projevit různými paraneoplastickými syndromy. Přesto se některé paraneoplastické syndromy vyskytují častěji u některých konkrétních nádorů a tak se mohou stát vodítkem v diagnostice.
Třídění paraneoplastických syndromů a některé příklady:
Pojem primární prevence znamená zábrana kontaktu s činitelem vyvolávajícím chorobu, respektive zvyšování odolnosti organizmu proti působení tohoto činitele. Protože na vzniku nádoru se podílí řada faktorů prostředí i životního stylu, je primární prevence zaměřena na eliminaci těch faktorů, které zvyšují riziko rozvoje nádoru. Prakticky představují rizikové faktory pro rozvoj nádorů zejména kouření, nadměrné pití alkoholu, nedostatek pohybu, konzumace uzenin, nedostatek vlákniny v potravě, nedostatek pohybu, expozice některým chemikáliím (tzv. karcinogenům), expozice ionizujícímu záření a vrozené dispozice.
Prakticky tak představuje primární prevencí nádorového onemocnění především boj proti kouření, alkoholizmu, znečišťování životního prostředí, dostatečný pohyb a zdravá strava. Svou největší částí jde primární prevence mimo zdravotnický systém.
Sekundární prevece znamená včasný záchyt onemocnění ve stádiu, které je léčitelné a mnohdy i vyléčitelné. Základem sekundární prevence je tedy aktivní vyhledávání nádorových onemocnění, nejlépe plošně v celé populaci. Problémem takového vyhledávání je jeho přínos - tedy částka vydaná za celoplošný screening musí být nižší než částka, jaká by byla vydána na léčbu pozdě zachycených nemocných. Mezi programy vyhledávání nádorových onemocnění patří zejm.:
Sekundární prevenci obvykle provádí lékař prvního kontaktu, tedy praktický lékař nebo ambulantní gynekolog.
Terciární prevence znamená předcházení dalším škodám v důsledku onemocnění nebo i terapie. V onkologii se terciální prevencí obvykle myslí další sledování pacientů po terapii s cílem včasného záchytu nového vzplanutí choroby (relaps).
Terciální prevenci má obvykle na starosti onkolog, používá se pro ni pojem dispenzární péče.
Diagnostika nádorového onemocnění je mnohdy svízelná. Pacient obvykle přichází s nespecifickými problémy a není vzácností, že prvním projevem nádoru mohou být až komplikace způsobené růstem metastáz. Lékař by proto měl pacienta důkladně klinicky vyšetřit a pátrat po tuhých útvarech (např. na kůži, v prsu, v břiše nebo v konečníku). Cennou informaci poskytne i biochemické vyšetření. Pro pátrání po nádoru se s výhodou využívají zobratovací metody - rentgen, CT, magnetická rezonance, ultrazvuk (sonografie) i metody nukleární medicíny - scinfigrafie a někdy i PET.
Konečnou diagnózu lze však postavit až na biopsii nádoru. Bioptický nález hodnotí histopatolog a kromě typu nádoru dnes vyšetří i některé molekulární charakteristiky nádoru, které lze využít i při volbě terapie.
U některých nádorů (např. mozek, ledviny) však nelze provést odběr vzorku nádoru k vyšetření. Takový nádor se pak operuje a vyšetření histopatologem je urychleně provedeno během operace.
V terapii národů se obvykle rozlišují tzv. léčebné záměry, které jsou určeny jednak typem a pokročilostí nádoru a jednak celkovým stavem nemocného:
Chirurgická terapie, tedy odstranění nádoru, byla po dlouhou dobu jedinou metodou léčby. I dnes platí, že největší naději na vyléčení má pacient s nádorem, který lze odoperovat. Kromě toho jsou chirurgické postupy využívány při řešení komplikací již neřešitelného nádoru.
Chemoterapie je léčba vysokými dávkami cytostatik, látek toxických pro buňky. Předpokladem je, že nádorové buňky jsou citlivější na toxické poškození než buňky zdravé. Skutečně některé nádory lze vyléčit jen použitím chemoterapie, jiné však na chemoterapii prakticky nereagují.
Radioterapie je léčba ionizujícím zářením. Energie záření se předává do nádoru a nádor je tím poškozován. Opět se předpokládá, že nádorové buňky jsou citlivější k poškození. Kromě toho lze záření aplikovat více či méně cíleně. Jako zdroje záření se používají nejčastěji radionuklidy, vzácněji též lineární urychlovače. Radioterapii můžeme rozdělit na:
Imunoterapie je metoda využívající poznatku, že tělo může alespoň někdy reagovat prostřednictvím vlastního imunitního systému proti nádoru. V praxi se používá např. stimulace imunitního systému pacienta po odstranění nádoru močového měchýře tím, že se mu na určitou dobu do močového měchýře „nalijí“ BCG (bakterie používané jako očkovací látka proti tuberkulóze).
Některé nádory, zejména nádory prsu, mohou být ve svém růstu nebo dokonce přežití závislé na přítomnosti určitých hormonů. Podání látek působících proti těmto hormonů nebo zabránění tvorbě těchto hormonů tak mnohdy dojde k zástavě růstu nádoru a někdy i k jeho zmenšování.
Na růstu nádoru se podílí více faktorů. Kromě růstu samotných nádorových buněk je důležité i např. vrůstání cév do nádoru. Ovlivnění procesů regulovaných tzv. lokálními hormony je podstatou biologické terapie. V praxi se používá dvou přístupů. Buď se podá látka, která zasahuje uvnitř buněk do signalizačních drah, nebo se podá látka blokující určitý receptor na povrchu buňky (obvykle protilátka).
Kromě řešení vlastního nádorového onemocnění hraje důležitou roli v onkologii i péče o komplikace nemoci a o psychiku pacienta. Podpůrná péče zahrnuje zejména:
Vzhledem k časté špatné prognóze onkologických onemocnění se pacienti někdy obracejí k alternativní medicíně. Některé postupy nemocným neublíží, naopak mohou působit jako psychoterapeutická podpora (např. akupunktura nabo aromaterapie), jindy však může dojít k ohrožení pacienta buď přímo (různé drastické diety bez racionálního podkladu, odmítání onkologické terapie) nebo nepřímo (bylinné preparáty s nepředvídatelnými interakcemi s cytostatiky).
Kapitolou samou pro sebe je použití homeopatie, především pro její masovou rozšířenost. Lze najít velké množství odborně se tvářících článků prokazujících prospěšnost homeopatie jako doplňku ke standardní onkologické léčbě, nicméně v databázi PubMed lze nalézt (duben 2008) jen takové články, které buď jen popisují použití homeopatie, nebo konstatují, že přínos homeopatie je jen psychoterapeutický. Někteří homeopaté prezentují úspěšné kazuistiky [zdroj?], což je ovšem podle pravidel EBM jako důkaz téměř bezcenná informace[2].
 |
Související články obsahuje Portál Medicína |
