Raný středověk

Raný středověk je označení pro období středověku od rozpadu Západořímské říše, (5. století) do počátku 13. století.

Dělí se na:

• předstátní období (od konce 5. století do 2. poloviny 9. století)
• raně státní období (od 2. poloviny 9. století do konce 12. století)

V raném středověku dochází k šíření křesťanství v původních i nových civilizačních centrech, rozvíjí se románská kultura. Nastupuje proces teritoriální majetkové diferenciace i prohlubování kulturních rozdílů mezi evropskými teritorii a to především vlivem zhroucení Západořímské říše a stěhování národů. Rodové zřízení se rozpadá, ve Středomoří zaniká antická otrokářská společnost a vznikají samostatné raně feudální státy, ovlivněné románskou kulturou (např. Franská říše).

Obsah 1 Úpadek Římské říše 2 Zánik Západořímské říše 3 Franská říše 3.1 Chlodvík a počátky státu 3.2 Úpadek království a vzestup majordomů 3.3 Karel Veliký 3.4 Rozdělení Franské říše 4 Byzantská (Východořímská) říše 4.1 Východní část Římské říše 4.2 Krize impéria 4.3 Obnovení byzantské velmocenské pozice 4.4 Úpadek po smrti Basilea II. 4.5 Byzanc během křížových výprav 5 Balkánský poloostrov 5.1 Bulharský stát 5.1.1 Úpadek Velkého Bulharska 5.1.2 První Bulharská říše 5.2 Chorvatský stát 5.3 Srbové 6 Skandinávie 7 Britské ostrovy 8 Pyrenejský poloostrov 8.1 Vizigótská říše 8.2 Al-Andalus 8.3 Severní křesťanské státy a Reconquista 9 Apeninský poloostrov 10 střední Evropa 11 východní Evropa 12 Církev 13 Islám 13.1 Muhammad 13.2 Volení chalífové 13.3 Umajjovci a Abbásovci 13.4 Další významné islámské říše 13.4.1 Fátimovský chalífát 13.4.2 Córdobský chalífát 14 Kultura 15 Hospodářství 16 Společnost 17 Odkazy 17.1 Doporučená literatura 17.2 Použitá literatura 17.3 Poznámky

[editovat] Úpadek Římské říše

Římská říše se v první polovině 5. století ocitla v krizi. Stalo se tak z mnoha důvodů. Především se jednalo o důvody ekonomické, říše díky sníženým výnosům nebyla schopna financovat další výboje a zajišťovat vlastní obranu. Stále častěji také využívala služeb germánských žoldnéřů, kteří se jako římští spojenci (foederati) usazovali na římském území. Většina hospodářsky významných oblastí byla již pod její kontrolou a případná expanze na východ, kde se nacházela další hospodářsky rozvinutá centra, představovala vojenské i ekonomické riziko. Hospodářská krize se projevila zejména v západní části říše, více urbanizovaná a rozvinutější východní část nebyla zasažena tak zásadním způsobem jako západní polovina impéria.

[editovat] Zánik Západořímské říše

Roku 395 umírá císař Theodosius I., poslední císař jednotné říše. Ta je po jeho smrti rozdělena mezi jeho dva syny - Honoria(na západě) a Arcadia (ve východní části). Přestože se takových rozdělení událo během historie Římské říše několik, toto rozdělení se později ukázalo jako změna trvalá.

říše Východořímská je hustěji osídlena a ekonomicky konsolidována. Její území zahrnovalo tradiční ekonomicky významné oblasti starověku, zatímco Západořímská říše sice ovládá původní jádro Říma i Apeninský poloostrov, Germanii, Galii i Hispánii, tedy dnešní Německo, Francii a Španělsko, jenže tyto oblasti nejsou ekonomicky dostatečně rozvinuté a hroutí se pod tlakem stěhujících se národů. Západořímská říše postupně ztrácí své území ve prospěch nově příchozích "barbarských" kmenů , do kdysi keltských a germánských oblastí přicházejí nové národy. V nastávající chaotické situaci se radikálně mění politická, demografická i hospodářská mapa Evropy.

Roku 476 se římskými vojsky nechává provolat velitel pomocných sborů Odoaker germánským králem. Šestiletý císař Romulus je vyhoštěn z Říma, jeho otec Orestes i bratr Paulus jsou legiemi zavražděni. A protože Odoaker se nenechává provolat římským císařem, nýbrž zůstává germánským králem, Západořímská říše fakticky zaniká. Z právního hlediska císař Romulus nebyl nikdy Východořímskou říší uznán, což bylo důležité pro zajištění legitimity. De iure vládl stále císař Iulius Nepos, kterého ovšem Orestes, Romulův otec, donutil prchnout do Dalmácie, kde byl roku 480 Nepos zavražděn za významného přispění Glyceria, biskupa ze Salonae (dnešního Splitu). Odoaker je uznán východořímským císařem Zenonem za patricije, záhy však Itálii dobyl ostrogótský Theodorich a nakonec jej nechal zavraždit.

[editovat] Franská říše

Podrobnější informace naleznete v článku Franská říše.

[editovat] Chlodvík a počátky státu

Frankové původně sloužili jako římští spojenci (foederati) sídlící zhruba v oblasti dnešní Mosely a Rýna. Již kolem roku 475 začíná franská expanze za vlády Childericha, kdy franská vojska dobyla Trevír. Avšak říše se začala skutečně vzmáhat až za jeho syna Chlodvíka. Ten sjednotil stále ještě nepříliš těsně spojené franské kmeny a svazy království, aby podnikl roku 486 úspěšněé tažení proti římskému vládci v severní Galii Syagriovi. Chlodvík si byl velmi dobře vědom, že většina okolních germánských kmenů vyznává ariánství, křesťanskou herezi, proti níž bojovali jak papežové, tak tehdy ještě mocní byzantští císaři. Přestoupením na víru by si téměř určitě získal jejich podporu a proto se nechal v Remeši spolu s třemi tisícovkami poddaných pokřtít a přijal katolicismus. Chlodvík nejen že propagoval katolictví na celém území své říše, ale také zároveň pomohl obnovit církevní organizaci, čímž si naklonil zejména vyšší církevní kruhy. Přijetím katolictví došlo k zásadnímu obratu ve správě říše - církev se nyní na organizaci státu podílela a po synodě roku 511 si Chlodvík svůj vliv nad církevní organizací ještě více upevnil, získal totiž právo na dosazování biskupů (neboli investitury) podle svého rozhodnutí. V prvních letech 6. století pak získal vojenskými výboji další území na jihu, po vítězství nad Vizigóty připojil celé území Akvitánie a posléze získal také území Alamanů. Důležitým mezníkem bylo zapsání původního zvykového práva sálských Franků, neboli Lex Salica. Za vlády Chlodvíka se vytvořil nový systém správy říše. Na vrcholu celé organizace stál král, který svým družiníkům uděloval doživotní pozemkové úděly, tzv. Beneficia. Dále se vyvinula hrabství vzniklá z původní správy římských území. To byli leníci nebo též feudálové, kteří se výměnou za věrnost a povinnosti těšili králově ochraně. Naproti tomu zde byli i náčelníci původních kmenových knížectví, jejichž vztah ke králi byl volnější a jež se později transformovala v říšská vévodství. Ze svobodných rolníků i porobených obyvatel se posléze stali poddaní vázaní věrností ke své vrchnosti. Tento systém se posléze rozšířil do většiny západní a střední Evropy.

[editovat] Úpadek království a vzestup majordomů

Po Chlodvíkově smrti v listopadu 511 si Franskou říši rozdělili jeho čtyři synové. Navázali na dobyvačnou politiku svého otce a podmanili si kolem roku 531 východní území obývané Durynky a Burgundy. Ze čtyř Chlodvíkových synů nakonec zůstal jen Chlothar I., který na čas opět sjednotil Franskou říši pod svojí vládou. Avšak již o pár let později se říše opět rozpadla a Chlotharovi potomoci si říši rozdělili na Austrasii, Neustrii a Burgundsko. Nastalo období vzájemných bojů a vleklých sporů, které nejen že oslabovaly moc celé říše, ale také vliv králů na dění v říši samotné. Do popředí se stále více dostávali královi pobočníci, majordomové, kteří začali fungovat jako prostředníci mezi králem a jeho družinou. V první polovině 7. století si ale králové stále drželi značnou část pravomocí a říše byla opět načas sjednocena Chlotharovým vnukem Dagobertem, avšak již po jeho smrti nastal skutečný úpadek královské moci a posílení vlivu některých jedinců z řad franské šlechty a to zejména majordomů. Tento úřad se brzy stal dědičným, což napomohlo dalšímu posílení jejich moci. Značná čáast majordomů byla nejen schopnými úředníky, ale také zdatnými vojevůdci. Již Pipin I. Starší získal značnou část vlivu na dění v zemi, avšak k upevnění majordomovské pozice došlo za jeho vnuka Pipina II. Prostředního, někdy také nazývaného Heristalský. V té době byla říše již po dlouhou dobu rozdělena na Austrasii a Neustrii, přičemž v Austrasii vládl Pipin a v Neustrii Theoderich III. spolu se svým majordomem Bercharem. Pipin se s nimi střetl v bitvě u Tertry, kde nad nimi zvítězil a sjednotil znovu celou říši pod svojí vládou, ačkoliv byl nadále oficiálně panovníkem Theodorich III. Během své vlády vedl další výboje za získáním tehdy velice důležité půdy, a to zejména na východě v Alemanii. Pipin se oženil kolem roku 670 s Planktrudou, přičemž toto manželství mu přineslo nejen dva syny Droga a Grimoalda, ale také velký pozemkový majetek, který mu zajistil další upevnění jeho moci. Oba synové však umřeli ještě před svým otcem a záhy skonal někdy po roce 714 i sám Pipin. Přestože oba synové měli děti, na post majordoma se prosadil Karel zvaný Martel, syn Pipina a jeho konkubíny Chalpaidy. V té době (a přinejmenších ještě zhruba dalších sto let) se nemanželský původ nebral jako nevýhoda a Karel donutil ke kapitulaci Pipinovu manželku Plektrudu, která se snažila získat post majordoma pro své vnuky. Karel od ní získal část královského pokladu a aby si svojí vládu natrvalo pojistil, nechal povraždit Drogovy syny. Během své vlády se často spojoval s biskupy, kteří mu pomáhali v boji proti staré franské rodové šlechtě. Část statků (některé získané zabavením klašterního majetku) rozdal svým vazalům, jeho rod totiž stále nebyl plně legitimním vládcem říše, korunu měli v držení Merovejci. Karel Martel se zapsal do historie zejména vojenskými úspěchy. Od roku 721 napadali Arabové franskou Akvitánii, Karel tedy vyslyšel prosby o pomoc tamějšího vévody Euda a po několika šarvátkách definitvně porazil Araby roku 732 v bitvě u Potiters. Získal však také území v dnešním Německu. Dobyl Frísko a vpadl také do Saska, trvalým problémem ale zůstávalo Bavorsko. Přestože jej ovládl a dokonce se oženil s příbuznou tamějších vládců Swanahildou, získalo Bavorsko od roku 737 opět nezávislost. Za vlády Karla Martela došlo ke sblížení s papežskou kurií, když Karel vypomohl papeži Řehoři III. v boji proti Langobardům. Po své smrti rozdělil říši mezi své syny Karlomana a Pipina. Karloman ale po několika letech zatoužil po mnišském životě, předal roku 747 svého syna i svou část říše Pipinovi do opatrovnictví a uchýlil se do kláštera. Jediným vládcem franků se tak stal Pipin III. zvaný Krátký. Pipin opět připojil roku 748 k říši Bavorsko a v tomtéž roce oslavil i další úspěch - narodil se mu vytoužený syn a následník trůnu Karel. Tato událost probudila v Pipinovi přání trvale zajistit vládu v říši pro svojí dynastii. Již od roku 749 spolupracoval s papežem Zachariášem na převratu, který by již definitivně odstranil merovejské panovníky a na jejich místo dosadil Pipiův rod. Tehdejší merovejský král Childerich III. i jeho syn putovali do kláštera a papež přikázal korunovat novým franským králem Pipina. Roku 751 tedy zvolili franští magnáti králem Pipina a ten byl v Soissons pomazán podle starozákonní tradice, čímž se mu dostalo také křesťanského posvěcení. Pipin pak nadále spolupracoval s papežskou kurií, roku 754 zastavil Langobardy, kteří opět ohrožovali Ravennský exarchát, na jehož území se nacházel Řím a tedy i papež. O dva roky později daroval Pipin svojí donací území bývalého Ravennského exarchátu papeži, čímž vznil Papežský stát trvající až do roku 1870. Ochráncem papežů se tak od nynějška stal namísto byzantského císaře franský král. Pipin se nadále snažil upevňovat svou pozici v Německu boji s částečně stále ještě pohanskými Frísy, ale také s Bavory a Sasy, kteří nadále odmítali přijmout franskou nadvládu. Pipin měl dva syny, Karla a Karlomana a před svou smrtí je roku 768 prohlásil se souhlasem franských velmožů za své následovníky a rovné dědice.

[editovat] Karel Veliký

Podrobnější informace naleznete v článku Karel Veliký.

Oba bratři původně vládli Franské říši společně, avšak již po krátké době se z obou stali nesmiřitelní soupeři. Hrozící konflikt vyřešila Karlomanova smrt (771) a Karel se tedy stal jediným jediným franským králem. Své panství záhy rozšířil tažením do Itálie, kde se pokusil langobardský král Desiderius donutit papeže Hadriána I., aby pomazal Karlomanovy syny za krále Franků. Karel vtrhl do Itálie, zbavil Desideria vlády a nechal se korunovat langobardským králem. Za jeho další vlády se Franská říše ocitla na vrcholu svých sil. Karel zvaný později Veliký získával nová území na jihozápadě v oblasti Hispánie i na východě ve střední Evropě. Téměř třicet let vedl na východě války proti Sasům, které skončily jeho vítězstvím. Úspěšně si vedl také proti Avarům. Dvě výpravy na jih na Pyrenejský poloostrov vyústily ve vytvoření Španělské marky, pohraniční oblasti, kde byli usazováni vojáci, aby chránili hranice Franské říše proti vnějšímu nepříteli. Takové marky byly vytvářeny i jinde, zejména na východních hranicích říše. Na jiných místech se uplatňoval systém hrabství, které Karel uděloval na určitou dobu svým vazalům. Vrcholem jeho vlády se stala císařská korunovace roku 800, čímž Karel symbolicky obnovil Římskou říši na západě.

[editovat] Rozdělení Franské říše

Karlův syn Ludvík označovaný jako Ludvík Pobožný předchází sporům mezi svými syny tak, že rozdělí mezi ně ještě za svého života říši na tři části. Západofranskou (Frankreich - Francie), kterou dostává Karel Holý. Východofranskou říši dostává Ludvík II. Němec (Německo). A mezi tím zůstává panství třetího syna Lothara - nesourodý pás bez státní identity. A protože zahrnuje i Itálii, je zřejmé, že je to Lothar, kdo je císařem byť titulárním, bez faktické pravomoci nad svými bratry. Je také příznačné, že Lothar regnum, Lotharingie, Lotrinsko, se pro další tisíciletí stane jádrem sporů mezi Francií a Německem.

Tím by se mohlo zdát, že politická situace je dána. Zrodila se tři království, která mají napříště udávat takt Evropě: Francie, Itálie a Německo. Jenže hádky mezi bratry, bratranci a strýci pokračují, dělení říše se opakuje. Prozatímní řešení jsou hledána roku 843 ve Verdunu jakožto Verdunská smlouva.

Podrobnější informace naleznete v článcích Východofranská říše, Západofranská říše a Karlovci.

Francie v té době představuje samotné jádro, Île de France, kolem něj svazek nesourodých hrabství, která jsou k ní přidružena velmi volně. Na severu oblast Bretaně je samostatná spíše zcela, než formálně a v ní spatřujte zárodky Velké Británie - Velké Bretaně, pokud nám ještě ve středověkém místopisu chyběla. Jižní oblasti Francie jsou samostatné jak politicky, tak kulturně a venkoncem i jazykově, protože se zde mluví okcitánsky. Ne nadarmo se jim v severní Francii pohrdlivě říká Langue d'oc, Země, kde se říká Ok, zatímco severní Francie zůstává Langues d'oïl - Zemí, kde říkají Ui. Za dvě století země Languedocu zapálí obrovskou náboženskou válku. Ve třináctém století Šimon z Montfortu v rámci svaté křížové výpravy zemi natrvalo připojí k francouzské koruně, a protože obyvatelstvo tomuto aktu veskrze nebylo nakloněno, redukuje jeho početní stavy deset procent.

Naděje na obnovení Karlova velkého státu umírají ve Východofranské říši spolu s posledním karlovcem Ludvíkem Dítětem roku 911. Volbou se na trůn dostává franský vévoda Konrád, ale po jeho smrti o sedm let později je země znovu bez krále. To už se na scénu probojovává saský vévoda Jindřich. Ačkoliv se Konrád a Jindřich neměli rádi, Konrád stanoví Jindřicha svým nástupcem a zároveň mu odkazuje Franky a Durynsko.

O zvolení říšským králem se dozvídá Jindřich na lovu se svým oblíbeným rarohem. Saský vévoda počká, než raroh bleskovým výpadem přerazí polnímu hrabošovi vaz a pak jej už jako říšský král Jindřich Ptáčník zavolá zpět (legenda). Spolu se Saskem jsou zděděné Franky a Durynsko základem nové jednoty země.

Jindřich ve dvou taženích získává poslední dvě důležitá německá knížectví: Bavorsko a Švábsko, nakonec připojuje i Lotrinsko, původním pánům ale ponechává samostatnost, vyžaduje pouze podporu v zahraniční politice, zejména v obraně země proti nájezdům Maďarů a ve výbojích proti slovanům. Roku 929 expanduje do polabí, připojuje Braniborsko a Míšeňsko, jeho vojskům ustupuje i český kníže Václav, přislibujíc platit tribut. Roku 936 Jindřich umírá, zůstaviv vládu svému synovi Ottovi, od jehož vlády se počítá nová éra Říše. Jindřich Ptáčník je považován za zakladatele otonské dynastie.

[editovat] Byzantská (Východořímská) říše

Podrobnější informace naleznete v článku Byzantská říše.

[editovat] Východní část Římské říše

Roku 395 byla Římská říše rozdělena mezi dva syny císaře Theodosia - Honoria a Arcadia. V následujícím období se prokázala Arcadiova Východořímská říše jako životaschopnější, nebyla totiž tolik zasažena hospodářskou krizí jako západní část impéria a z větší části se ani na její území nedostaly početné germánské kmeny migrující na západ. V prvních stoletích po pádu Římské říše germánští vládci uznávali formální nadvládu Východořímské říše, jež se výrazněji exponovala na západě zejména za vlády císaře Justiniána. Ten si kromě velkých stavebních prací (Hagia Sofia) a kodifikace tehdejšího práva (Corpus iuris civilis) vytkl za cíl i obnovení Římské říše v její původní podobě^[1]. To se mu sice nepodařilo, ale koncem jeho vlády (panoval v letech 527 až 565) se po značných územních výbojích nacházeli pod Justiniánovou kontrolou celé území Apeninského poloostrova, část dnešního jižního Španělska, téměř celé území severní Afriky, Levanta^[2], Malá Asie a celý Balkánský poloostrov. Po jeho smrti se však říše ocitala stále ve větších problémech. Císaři se pokoušeli dosáhnout v říši náboženské jednoty, na východě však byla některá území obývána vyznavači heretických křesťanských učení jako byli např. Monofyzité či Nestoriáni, obyvatelstvo tedy nebylo vůči říši příliš loajální, což posléze spolu s hospodářským vyčerpáním umožnilo nadcházející islámskou expanzi.

[editovat] Krize impéria

Podrobnější informace naleznete v článcích Obrazoborectví a Ikonodulie.

V 7. století vtrhli na území Byzance Slované ze severozápadu a Peršané z východu. Vážnou situaci se pokusil odvrátit císař Herakleios, který provedl řadu administrativních změn. Za jeho vlády se preferovaným jazykem stala Řečtina, zatímco Latina postupně ustupovala do pozadí. Herakleios postupně odvrátil perskou hrozbu, avšak říše oslabenou četnými válkami posléze ztratila svá značná území ve prospěch nově vytvořeného islámského Chalífátu. Během několika málo let byla velká část říše nadobro ztracena, Byzanci (jak se od 16. století většinou nazývá Východořímská říše) tak zbylo pouze území Malé Asie a středomořské ostrovy. Balkánský poloostrov byl v průběhu 7. století z větší části ovládnut Slovany, Byzantská říše v této oblasti ovládala pouze síť pobřežních měst táhnoucích se od Thrákie do Dalmácie. Po velkých územních ztrátách prošla Byzantská říše postupnou proměnou ve svou pozdější středověkou formu, většina velkých měst totiž ztratila svůj význam a změnila se v opevněné pevnosti, území v Malé Asii i na Balkáně totiž často trpěla nájezdy Arabů, respektive Slovanů. Původně pozdně antický římský správní systém se transformoval do formy takzvaných themat, ve kterých byli usazováni vojáci sloužící výměnou za půdu v místní armádě. Přestože vnější obrana státu tak byla zajištěna, záhy se v Byzanci objevila nová krize mající formu politickou a náboženskou.

Během 8. století zavládlo v některých částech byzantské společnosti přesvědčení, že řada porážek a úpadek říše je způsoben nedostatečnou či špatně interpretovanou vírou v Boha. Podle tohoto názoru byli vyznavači Islámu v boží přízni, protože narozdíl od křesťanů odmítali zpodobňovat Boha, zatímco křesťané se uctíváním ikon dopouštěli modloslužebnictví. Postupem času se tak vytvořili odpůrci a příznivci uctívání ikon, přičemž spory byly často doprovázeny konfiskacemi, násilnostmi, rabováním kostelů apod. Spor byl vyřešen nakonec vyřešen roku 843 ve prospěch uctívání obrazů neboli ikonodulie.

[editovat] Obnovení byzantské velmocenské pozice

Opětovné dobytí některých území probíhalo již před koncem ikonoklastických sporů, avšak ve větší míře se začalo uskutečňovat v 9. a zejména v 10. století. Již od jejich příchodu do dunajské nížiny se Byzanc ocitala v častých konfliktech s Bulhary, kteří v severovýchodní části Balkánu vytvořili vlastní stát a i přes přijetí křestanství (864) stále Byzanc v 9. i v 10. století ohrožovali. Až po několika porážkách byla za vlády císaře Basilea II. Bulharská říše postupně ovládnuta a začleněna do Byzantské říše. V období během a po ikonoklasmu se hospodářská situace zlepšila, opět se v některých oblastech povznesl obchod a řemeslná výroba. Zejména za vlády Nikephora II., Jana I. Tzimiska a Basilea II. Bulgaroktona se postupem času více upevnila pozice byzance jako evropské velmoci a zároveň i pozice císaře a byzantského byrokratického aparátu vůči pozemkovým vlastníkům. Na vrcholu své moci na počátku 11. století ovládala Byzanc téměř celý Balkán, Malou Asii, severní Sýrii, východní Středozemní moře a jižní Itálii. Změně pozice odpovídalo i složení armády. Místo vojáků, kteří bránili určitou oblast v rámci themat se vytvořila tagmata, což byli většinou placení profesionální vojáci dislokovaní na strategických místech (zejména v okolí hlavního města Konstantinopole), kteří se využívali při potírání většího povstání nebo při vojenských taženích. Armáda byla často doplňována zahraničními žoldáky z různých částí tehdejšího světa, čímž se snažili tehdejší byzantští císaři dále zvyšovat svoji prestiž. Také byzantská flotila byla schopna kontrolovat mořské oblasti, zejména díky vynálezu Řeckého ohně, což byla pravděpodobně směs síry, nafty a dalších přísad, s jejížpomocí se daly efejtivním způsobem zapalovat nepřátelské lodě.

[editovat] Úpadek po smrti Basilea II.

Po smrti císaře Basilea se Byzanc dostala do dlouhého období vnitropolitické i zahraniční krize. V tomto období se událo množství uzurpací a pokusů o ovládnutí trůnu. Dalším oslabením byl rozchod mezi východní a západní církví během Velkého schisma roku 1054. Samotná krize vyvrcholila po sesazení Romana IV. Diogena. Ten vytáhl proti seldžuckým Turkům, kteří stále častěji ohrožovali území Byzance na východě. Přestože předchozí střetnutí dopadla v Romanův prospěch, v bitvě u Mantzikertu padl Romanos do léčky a posléze i do seldžuckého zajetí. Toho využila část byzantského dvora a za Romanovy nepřítomnosti prohlásila jediným vládcem císaře Michaela VII. Samotný Romanos byl po uzavření mírové smlouvy potvrzující status quo mezi Byzancí a Seldžuckou říší propuštěn, avšak následně na byzantském území zajmut a oslepen. Místo Michaela VII., který nejevil zájem o panování a raději se věnoval akademickým studiím, vládli jeho rádcové. Po svržení Romana IV. však tehdejší seldžucký vládce Alp Arslan nepovažoval uzavřenou smlouvu za nadále platnou a vtrhl do Malé Asie. Během krátké doby padlo Seldžukům do rukou téměř celé východní byzantské území. Protože zbytek byzantských sil byl vázán na jiných bojištích, nebylo v dané situaci možné pomýšlet na opětovné znovudobytí ztracených provincií a Byzantinci výměnou za pomoc proti maloasijským rebelům uznali seldžuckou nadvládu v bývalých východních provinciích. Byzanci tak zbyla pouze drobná území na pobřeží, která se neudržela ani tak díky činnosti centrální správy, jako spíše úsilí tamějších magnátů. Zároveň díky neschopnosti císařových poradců byl ztracen poslední opěrný bod v jižní Itálii - pevnost Bari. V této situaci se vzbouřil byzantský generál Alexios Komnenos, který dříve zasahoval spolu se Seldžuky proti povstalcům v Malé Asii. Roku 1081 usedl na trůn jako Alexios I. a Michael VII. odešel do kláštera. Tímto aktem začala vláda dynastie Komnenovců.

[editovat] Byzanc během křížových výprav

Podrobnější informace naleznete v článcích První křížová výprava, Čtvrtá křížová výprava a Angelovci.

Většinu 12. století vládli v Byzantské říši příslušníci dynastie Komnenovců. První z těchto císařů, Alexios I. Komnenos, si vytkl za cíl obnovit byzantské panství v Malé Asii. Za tímto účelem a také kvůli obnovení vztahů se západem poškozeným Velkým schisma roku 1054 se rozhodl vyslat do západní Evropy poselstvo, které by požádalo západní křesťanstvo o pomoc v boji proti islámskému nebezpečí, kterému v té chvíli nedokázala Byzanc sama čelit. To spolu se zesíleným náboženským cítěním dalo vzniknout ideji křížových výprav, které by vedli křesťanští rytíři za osvobození svatých míst v Levantě (oblastem nacházejícím se na východním pobřeží středozemního moře mezi Egyptem a Malou Asií). Od roku 1095 se začala na různých místech v Evropě shromažďovat křižácká vojska, jež poté na přelomu let 1096 a 1097 dorazila do Konstantinopole. Zde složili rytíři Alexiovi I. lenní slib a zavázali se předat maloasijská města po dobytí byzanstkému císaři. Postupem času se však začala šířit nevraživost mezi křižáky a byzantským vojskem, takže křižáci dobytá města nechávali bez posádky na pospas seldžuckým vojskům. Roku 1098 dobyli kižáci Antiochii a posléze další rok vytčený cíl - Jeruzalém. Po jeho dobytí většinu zdejšího obyvatelstva povraždili a posléze ustanovili Jeruzalémské království, které však nebylo vazalem byzantského císaře. V dalších letech byl vztah křižáckých vládců s Byzancí často problémový, přičemž znovu sílící Byzanc znamenala pro západokřesťanské vladaře v Levantě potenciálního soupeře, popřípadě nepříliš spolehlivého spojence. Byzanc v 11. století se ekonomicky znovu zotavila a armáda díky reformám znovu získala větší akceschopnost (zejména udělováním tzv. pronií, tedy náhradou půdy namísto platu), což Byzanci umožnilo více zasahovat do zahraničních poměrů na Balkáně a zároveň získat zpět některá území v Malé Asii. Za vlády prvních tří císařů (tedy Alexia I., Jana II. a Manuela I. Byzanc opět ekonomicky i mocensky nabývala bývalou pozici velmoce východního středomoří, avšak za vlády zbývajících císařů se vlivem jejich neschopnosti opět dostala do vnitropolitické krize. Záhy byla namísto Komnenovců nastolena nová dynastie Angelovců, jejíž příslušníci situaci pouze zhoršili a posléze zavinili znovuobnovení bulharského státu a zejména dobytí Konstantinopole čtvrtou křížovou výpravou a zrušení Byzantského císařství. Přestože bylo o zhruba šedesát let později Byzanc obnovena, v dalších stoletích již nehrála v evropské politice tak významnou roli jako dříve a postupně ztrácela moc i vliv ve prospěch balkánských států, italských republik a posléze také osmanských Turků.

[editovat] Balkánský poloostrov

V letech bezprostředně po pádu Západořímské říše se většina Balkánu nacházela pod správou Východořímské říše, později nazývané Byzance. Na své cestě do Evropy poloostrovem přešly některé germánské kmeny (gótové, langobardi). Od konce 6. století sem pronikají Slované a postupně se zde i usazují, což vede k úpadku latiny, řečtiny a zejména pak křesťanského náboženství. Byzantská říše byla oslabena boji se sasánovským státem na východě a nevzmohla se tedy na radikálnější protiakci. Slovanské kmeny postupně ovládly většinu balkánského území, Byzanci zbyla pouze síť měst na pobřeží a některá území okolo Egejského moře. Přestože byzantské loďstvo ještě ovládalo některé řeky (zejména pak Dunaj), města ve vnitrozemí se postupem času otevřela slovanským obyvatelům. Z Krymu pak také přišli Bulhaři, kteří založili na území kolem Dunaje vlastní stát. Tento státní útvar posléze fungoval několik set let jako regionální velmoc, která po dlouhou dobu soupeřila s Byzantskou říší o výsadní postavení na poloostrově.

[editovat] Bulharský stát

Podrobnější informace naleznete v článku Bulharská říše.

[editovat] Úpadek Velkého Bulharska

Podrobnější informace naleznete v článku Velké Bulharsko.

V 7. století se za chána Kubrata spojilo několik bulharských kmenů obývajících dnešní Krym do státního útvaru známého jako Velké Bulharsko. Po Krumově smrti však došlo k pozvolnému rozpadu na kmenová území, takže se Velké Bulharsko záhy stalo obětí expanze vzmáhající se Chazarské říše. Značná část tehdejších bulharských kmenů se proto přesunula na jiná území, kde Bulhaři založili nové státy. Kromě Volžského Bulharska se stala jedním z těchto států také Bulharská říše, kterou založil roku 680 Krumův syn chán Asparuch po dobytí byzantských území v Dobrudže a Moesii^[3].

[editovat] První Bulharská říše

Podrobnější informace naleznete v článku První Bulharská říše.

Po Asparuchově smrti se bulharský chanát dále rozmáhal. K dobré vnitropolitické situaci přispěla také dohoda mezi bulharskými vládci a slovanskými velmoži, která stanovila za hlavu státu bulharského chána výměnou za značnou autonomii pro Slovany. V dalších letech vedli bulharští vládci výboje na jih (na území Byzance) a na severozápad, kde se jim po roce 800 podařilo vyvrátit říši Avarů. Roku 865 byl bulharský chán Boris I. pokřtěn a přijal jméno Michael ^[4]. Tímto aktem zajistil Boris konsolidaci Bulharské říše a zároveň upevnil svojí zahraniční pozici ^[5]. Boris si však byl vědom, že přílišný vliv řeckého kléru v zemi by postupem času mohl způsobit asimilaci Bulharů ^[6] a z Bulharska vytvořit loutkový stát Byzantské říše. Byzantinci však jakoukoliv formu církevní autonomie odmítali. Proto se Boris rozhodl oficiálně přijmout pro svojí zemi křesťanství západního ritu. To by mu umožnilo udržet si velkou míru nezávislosti na Byzantské říši a zároveň udržovat dobré vztahy se západokřesťanskými státy. Po tomto ohrožení svého vlivu ale Byzantinci přijali návrh na uspořádání autonomní bulharské církve. Christianizace přesto postupovala pomalu, literatura i jazyk používaný při vyučování nových kněží totiž byly řecké. Roku 886 byli do Bulharska tedy pozváni staroslověnští učitelé původně vyhnaní z Velké Moravy, kteří v zemi zavedli hlaholici a jako církevní jazyk staroslověnštinu. V následujících letech dále Bulharsko bojovalo s Byzancí o vůdčí postavení na Balkáně. Zlatá éra první Bulharské říše proběhla za panování Simeona I. Ten posílil bulharský vliv na Balkáně řadou významných vítězství zejména nad Byzantinci a Srby, což mu později umožnilo přisvojit si titul císaře (cara) a povýšit bulharské biskupství na patriarchát. Po jeho smrti však znovu sílící Byzantská říše získala některá ztracená území nazpět a za vlády byzantského císaře Basilea II. se Bulharsko stalo na více jak 150 let součástí Byzance.

[editovat] Chorvatský stát

Počátkem 7. století podle některých zdrojů^[7] přišli na území dnešního Chorvatska na pozvání císaře Herakleia Slované. Ti nejen že porazili Avary plenící zdejší území, ale také se zde usadili, což mělo katastrofální vliv na zdejší byzantskou správu, jež se během několika desetiletí postupně rozpadla. V době působení Cyrila a Metoděje na Velké Moravě přijali chorvatští křesťané slovanskou liturgii. V 9. století došlo k obnovení byzantské nadvlády v Dalmácii, což později vedlo k posílení byzantského vlivu u Chorvatů a posléze i vyslání misií k východním Srbům. Chorvatsko se nacházelo po dlouhou dobu mezi vlivy Franské a Byzantské říše, přesto však zde po christianizaci převládl západní ritus. V 10. století ovládli Maďarští kočovníci část panonského Chorvatska, které bylo osvobozeno o několik let později během vlády knížete Tomislava z rodu Trpimírovců. Orientace na katolickou církev a na papeže přinesla Tomislavovi královský titul (924 nebo 925). Zároveň došlo k posílení latinského vlivu v zemi po zrušení slovanského bisupství v Ninu a začlenění Chorvatska do splitské arcidiecéze. Tomislavovi se dále podařilo ochránit Chorvatsko před bulharskou expanzí díky spojenectví s Byzantskou říší, které vedlo až k definitivnímu poražení cara Simeona. V 11. století se ocitlo Chorvatsko částečně v byzantském vlivu, avšak od roku 1102 se ocitlo v personální unii s Uherským královstvím.

[editovat] Srbové

Srbové přiši podobně jako Chorvaté na území Balkánu v 7. století. Z různých kmenů se postupně vytvořila řada menších států (Zeta, Raška a jiné), které byly během raného středověku ve větší či menší závislosti na Byzantské říši, přestože byly oficiálně uznávány jako samostatné státy. Mezi Srby se nacházeli vyznavači jak západního tak i východního ritu, přesto se však později více prosadilo pravoslaví. Prvním větším státním útvarem se stala v 10. století Raška za vlády Časlava Konimiroviče, přesto byl tento stát stále pod zančným vlivem Konstantinopole. Samostatným státem se Srbsko stalo za vlády Štěpána Nemanji, který si dokázal ve 12. a 13. století udržet na tehdy slábnoucí Byzanci svoji nezávislost.

[editovat] Skandinávie

[editovat] Britské ostrovy

[editovat] Pyrenejský poloostrov

[editovat] Vizigótská říše

Podrobnější informace naleznete v článku Vizigótská říše.

V 5. století vytvořil germánský kmen Vizigótů na území dnešní jižní Francie vlastní říši, která se postupem času rozšířila i do oblasti Pyrenejského poloostrova. Po porážce v bojích s Franky ustoupili po roce 507 Vizigóti na území Pyrenejského poloostrova neboli Hispánie. Zde se Vizigóti stali vládnoucí menšinou, která však dále podporovala instituce z dob Římské říše, takže v Hispánii nedošlo k tak velkému kulturnímu úpadku jako v jiných bývalích římských provinciích. Vnitřní stabilitu státu ale ohrožovala hispanořímská šlechta, která nebyla ochotná přijmout germánskou nadvládu, zejména pak kvůli rozdílnému náboženství - zatímco většina Vizigótů byli ariáni, románské obyvatelstvo vyznávalo katolicismus. Na severozápadě si navíc udrželi nezávislost Svébové a jih poloostrova ovládli na nějaký čas Byzantinci. K výraznějšímu upevnění státu došlo poté, co král Rekkared přijal katolictví a později je také ustanovil jako státní formu náboženství. Vizigótští panovníci od nynějška získali podporu církve, což vedlo k výraznějšímu upevnění moci a zároveň růstu vlivu církve na Pyrenejském poloostrově. V 7. století prožila Vizigótská říše své vrcholné období, její vládci ovládli téměř celé území poloostrova, avšak již ke konci století se původní prosperita začala vytrácet. Většina příslušníků vizigótské aristokracie se totiž příliš nezajímla o správu státu, ale spíše o své osobní obohacení. Následkem nedostatečné správy se rozmohla kriminalita a došlo k poklesu rukodělné výroby i obchodu. Když poté vypukl spor o následnictví, vizigótští šlechtici neváhali pozvat roku 711 na poloostrov arabské vojáky, kteří během čtyř let dobyli téměř celé území Pyrenejského poloostrova a začlenili je do tehdy vzmáhající se islámské říše.

[editovat] Al-Andalus

Podrobnější informace naleznete v článku Al-Andalus.

Po dobytí Hispánie se na poloostrově ustanovila islámská správa a hospodářství zaměřené na obchod a města. V těch se často usazovali muslimští Arabové ze Sýrie  Berbeři ze severní Afriky, zatímco venkov zůstal převážně křesťanský. Postupem času na islámském území známém jako Al-Andalus (nebo též Andalusie) vznikla vzkvétající společnost daleko přesahující svou prosperitou a náboženskou tolerancí zbytek křesťanské Evropy. Po svrhnutí a vyvraždění dynastie Umajjovců sem utekl jeden z posledních členů rodu Abdurrahmán I. a založil zde nezávislý Córdobský emirát. Na jeho území se vyvíjela svébytná kultura, která později ovlivnila další duchovní a vědecký vývoj Evropy. Al-Andalus byl stejně jako některé jiné země západní Evropy vystaven během raného středověku nájezdům Normanů nebo též Vikingů. Na obranu proti těmto vpádům začali andaluští panovníci budovat vlastní flotilu, což vedlo nejen k zlepšení obrany proti severským nájezdníkům, ale také k posílení moci emirátu v západním Středomoří. V 9. století došlo v Córdobském emirátu k částečnému úpadku centrální moci. S tím se ale radikálně vypořádal na počátku 10. století nový emír Abdurrahmán III., který dobyl vzpurná islámská města a posléze část severní Afriky mezi Tangerem a Alžírem. Roku 929 se Abdurrahmán III. z prestižních a zahraničněpoltitckých důvodů prohlásil chalífou. V islámském světě však nebyl mimo jím ovládaná území chalífou uznán. Za jeho vlády bylo založeno nejstarší vysoké učení v Evropě, univerzita v Córdobě, a chalífát se stal hospodářsky nejvyspělejší zemí Evropy. Největší moci dosáhl chalífát za vlády Hišáma II., respektive jeho rádce Almanzora. Ten dosáhl značných vítězství nad křesťany na severu Pyrenejského poloostrova, ale po jeho smrti se centrální moc i samotný chlífát začaly rozpadat a nahradily jej drobné muslimské státečky zvané Taifas. Ty si sice dále uchovávaly značnou hospodářskou i kulturní úroveň, ale vojensky se již nemohly vyrovnat nastupujícím křesťanským státům na severu poloostrova. Po dobytí Toleda křesťany pozvali hispánští muslimští vládci na poloostrov islámský reformistický kmen Almorávidů, kteří sice odrazili křesťanskánská vojska a dobyli zpět některá ztracená území, zároveň ale ustanovili v Andalusii svou vládu. Následovalo období náboženské netolerance a kulturního úpadku. Poté, co se Almorávidé etablovali a přijali vyšší kulturu islámského Španělska, poloostrov dobyl další reformistický kmen Almohadů a situace se opakovala. Ani Almohadé nedokázali zabránit úpadku vojenské moci a později se jejich říše rozpadla na řadu dalších státečků, které se staly snadnou kořistí severních křesťanských států.

[editovat] Severní křesťanské státy a Reconquista

Podrobnější informace naleznete v článku Reconquista.

Po dobytí velké části Pyrenejského poloostrova Muslimy se vizigótský šlechtic jménem Pelayo vydal na sever poloostrova k pobřeží Biskajského zálivu, kde založil křesťanské království Asturie. Tento stát se stal útočištěm křesťanských uprchlíků z celého poloostrova a později jednou z hlavních základen dobývání Španělska z muslimské moci neboli reconquisty. V roce 722 svedl s muslimy bitvu u Cavadongy, kterou vyhrál a zebezpečil tak na nějakou dobu své území proti muslimským vpádům. Dalším křesťanským státem se stala zhruba o padesát let později Španělská marka. Jednalo se o území dobyté Karlem Velikým, jež nebylo centrálně spravováno a jednalo se původně o konglomerát množství drobnějších panství, jejichž vládcové měli za úkol výměnou za některá privilegia ochraňovat jižní hranice Franské říše před muslimskými nájezdy. Křesťanské venkovské hospodářství zaměřené zejména na pastvu bylo na nesrovnatelně nižší úrovni než vzkvétající města, která se nacházela pod muslimskou mocí. Postupem času začali křesťané některá území dobývat zpět. Zejémna v 9. století obratně využívali neklidné vnitropolitické situace na území Córdobského emirátu, což jim umožnilo dobýt některá území na severu poloostrova, Asturie tak získala území až k řece Duero a její panovníci přeneslo své sídelní město do Leónu. Další území získalo nyní již Leónské království na východě. Na obranu této země bylo vybudováno množství hradů, podle nichž země dostala jméno Kastílie. Během 10. století nastal v dobyvačné politice útlum, vzhledem k rostoucí moci nového córdobského emíra Abdurrahmána III., který muslimský stát pozvedl, dobyl zpět některá ztracená území a prohlásil se chalífou. V první polovině 11. století se však Córdobský chalífát rozpadl na řadu menších muslimských státečků zvaných Taifas, které, přestože byly na vyšší kulturní i hospodářské úrovni, se nemohly vojensky rovnat křesťanským králům na severu. Mír s katolickými vládci si proto vykupovali, většinou formou peněžitých dávek. Jedním z nejvýznamnějších křesťanských panovníků byl navarrský král Sancho III. Díky svým vojenským schopnostem získal během své vlády velkou část křesťanského území na poloostrově (ovládal Aragonii, Kastilii, Asturii a částečně i León). Po jeho smrti se jedním z významných katolických států stala Kastilie, která zažila za Sanchova syna Ferdinanda. Ferdinand získal za své vlády dominantní postavení mezi křesťanskými vládci ve Španělsku a nechal se titulovat jako císař Hispánie. Země byla po jeho úmrtí opět rozdělena mezi Ferdinandovy potomky. Z Ferdinandových synů vynikl Alfonso, který po smrti svého bratra opanoval původní území ovládané jeho otcem. Vedl razantní expanzi na jih, kde dobyl původní sídelní město vizigótských králů, Toledo. Proti němu si sevillští vládcové pozvali na pomoc islámksý reformistický kmen Almorávidů. Přestože dobyli zpět některá území získaná Alfonsem, Kastilie si dokázala dále podržet svojí pozici (také on se nechal titulovat hispánským císařem) a v následujících letech pomalu získávala zpět části muslimského území. Druhým významným křesťanským státem se ve 12. století stala Aragonie. Díky výhodným sňatkům získali tamější vládcové Katalánsko a započali dobývání Baleárských ostrovů. Přestože si tedy islámské státy na poloostrově stále ještě podržely určitý vliv, rozhodujícími silami se stala hospodářsky i kulturně se vzmáhající severní křesťanská království, která během 11. století převzala iniciativu a pomalu začaly dobývat jižní části poloostrova z rukou špěnalských muslimů.

[editovat] Apeninský poloostrov

[editovat] střední Evropa

[editovat] východní Evropa

[editovat] Církev

[editovat] Islám

Podrobnější informace naleznete v článcích Islám a Chalífát.

[editovat] Muhammad

Podrobnější informace naleznete v článku Muhammad.

Zhruba od roku 610 začíná muž jménem Muhammad kázat ve svém rodném městě Mekka nové náboženství - Islám. Sám sebe Muhammad prohlašuje jako posledního proroka, kterého si Bůh (arabsky nazývaný Alláh) vyvolil, aby kázal o nápravě společnosti a slově Božím. Během několika let kolem sebe shromáždil Muhammad malou komunitu věřících (mající v tehdejší době asi 150 až 200 členů), která se časem stala trnem v oku mekkánské mocenské elitě, a to zejména rodině Kurajšovců, kteří tehdy praktikovali druh polyteistického náboženství. Po roce 620 se Muhammad rozhodl spolu se svojí obcí věřících opustit Mekku a dohodl se s vůdci zemědělské oázy Jathrib (pozdější Mediny). Muhammadovi následovníci se poté v několika vlnách přestěhovali do této oázy, přičemž Muhammad sám odešel s poslední skupinou roku 622. Tak byl završen faktický i doktrinální předěl v historii muslimů zvaný odchod neboli Hidžra. Muhammad byl v novém domově respektován jako duchovní i světský vůdce komunity a moc a území pod jeho kontrolou se natolik rozrostly, že sami Mekkánci roku 630 otevřeli Muhammadovým vojákům brány do svého města. V době Muhammadovy smrti (632) se pod nadvládou muslimů ocitl prakticky celý Arabský poloostrov.

[editovat] Volení chalífové

Podrobnější informace naleznete v článcích Volení chalífové a Islámská expanze.

Po Muhammadově smrti nastala éra volených chalífů (Muhammadových nástupců). Za jejich vlády(632 až 661) začala razantní islámská expanze, která dále pokračovala i za panování dvou dynastií chalífů (Umajjovců a Abbásovců). V době rozmachu Islámu se dvě velké mocnosti Blízkého východu, Byzantská a perská Sasánovská říše, ocitly po dlouhých vzájemných bojích ve stavu dočasného úpadku, který muslimové efektivně využili. Do konce 7. století se ocitla pod kontrolou chalífátu rozsáhlá území Levanty, Egypta a severní Afriky na západě a Iráku, Persie a střední Asie na východě, přičemž jejich armády posléze dosáhly až povodí Indu. Muslimové na dobytých územích obyvatelstvo násilím nedonucovali k nové víře a při dobyvačných výbojích se snažili zachovat hospodářskou prosperitu získaného území. Konverze k Islámu nabrala masovější podoby zejména v 8. století, kdy nabízela řadu výhod a také značný postup na společenském žebříčku. Ve čtyřicátých letech dochází k zakotvení Muhammadových kázání do jednoho uceleného svazku nazvaného Korán, který se posléze stává základem v té době dynamicky se rozvíjejícího právního systému nazvaného šaría. Roku 656 nastupuje do úřadu chalífy Muhammadův příbuzný Alí ibn Abí Tálib. Proti němu však vypukne několik povstání, načež je posléze svržen místodržícím v Sýrii Mu'áwijou, který se stává chalífou. Jeho nástupem začíná vláda dynastie Umajjovců. Alí však měl stále své následovníky, kteří se později pojmenovali jako ší'ité a vytvořili vlastní odnož Islámu, která se značně odlišuje od ortodoxní islámské verze (sunna).

[editovat] Umajjovci a Abbásovci

Podrobnější informace naleznete v článcích Umajjovci a Abbásovci.

Za vlády umajjovských chalífů dochází k upevnění islámského státu, jsou získána další území (zejména pak muslimská část Španělska, která se stává výspou Islámu v Evropě). Arabský způsob života se radikálně mění. Původní beduíni si přivykají životům ve městech, roste vzdělanost, hlavní město chalífátu (kterým se stává po nástupu Umajjovců Damašek) vzkvétá a stává se prestižním centrem kultury a vzdělanosti. Od roku 745 však v říši vypukají vzpoury, které tehdejší chalífa Marwán II. již nebyl schopen zvládat. V roce 749 proti němu povstává rod Abbásovců a Marwán je roku 750 poražen. Záhy následuje takřka úplné vyvraždění příslušníků umajjovského rodu, které přežije pouze Umajjovec Abdurrahmán díky útěku do Španělska, kde ustanovuje svůj vlastní stát známý jako Córdobský emirát. Za vlády Abbásovců (kteří přenesli hlavní město do Bagdádu, jež se později stal jedním z nejvýznamnějších měst tehdejší doby) začíná zlatý věk Islámu, vzkvétá umění, filozofie i exaktní vědy. V 9. století ale dochází k decentralizaci moci a celá říše se rozpadá na menší emiráty.

[editovat] Další významné islámské říše

[editovat] Fátimovský chalífát

Podrobnější informace naleznete v článku