Reliktní záření

Mapa reliktního záření naměřená sondou WMAP

Reliktní záření je elektromagnetické záření, které přichází z vesmíru ze všech směrů a mohlo by být pozůstatkem z období nedlouho po velkém třesku. Dle tohoto kosmologického modelu byl v té době vesmír vyplněn hustým a horkým plazmatem, fotony se neustále srážely s volnými elektrony, a hmota a záření měly stejnou teplotu. Vesmír se ale ochlazoval a po dosažení teploty okolo 3000 kelvinů se volné elektrony spojily s jádry a vytvořily stabilní atomy vodíku a helia. Hmota se tak stala pro záření průhledná a záření se dále vyvíjelo nezávisle. Dnes je nejvýznamnějším zdrojem poznatků o mladém vesmíru, a předmětem intenzivního výzkumu.

Za jeho objev byli v roce 1978 oceněni Nobelovou cenou za fyziku Arno Penzias a Robert Wilson. Jeho objevení bylo zastánci teorie velkého třesku interpretováno jako nejvýznamnější důkaz tohoto modelu. Je však známo, že Planckovo radiační spektrum je velmi obecným a universálním vyjádřením termodynamické rovnováhy mezi fotonovým plynem a látkou, a jednoznačná vazba mezi modelem velkého třesku a spektrem Planckova typu představuje dosud neprokázanou hypotézu.

Podle teorie standardního modelu vesmíru se 379 tisíc let po velkém třesku oddělilo záření od hmoty s počáteční teplotu okolo 3000 kelvinů a dnes by mělo mít teplotu 5 až 10 kelvinů. Ralph Alpher a Robert Herman takto předpověděli reliktní záření už v roce 1948.

Změřená teplota se dnes pohybuje okolo 2,73 K a největší intenzitu má při vlnové délce 2-3 milimetrů.

[editovat] Reference

• A. A. Penzias a R. W. Wilson, „A Measurement of Excess Antenna Temperature at 4080 Mc/s,“ Astrophysical Journal 142 (1965), 419. Původní článek popisující reliktního záření.
• R. H. Dicke, P. J. E. Peebles, P. G. Roll a D. T. Wilkinson, „Cosmic Black-Body Radiation,“ Astrophysical Journal 142 (1965), 414. Teoretické vysvětlení předchozího objevu, vyšlo ve stejném čísle Astrophysical Journal jako článek popisující objev.