Hledat:

Invia.cz Last minute Tunisko Dovolená v Chorvatsku Pojeďte do Egypta Bulharsko Vydělávejte peníze s INVIA.CZ
 

Renaud de Châtillon

Renaud de Châtillon
Kníže z Antiochie
Socha pokořeného Renauda de Châtillon u nohou Saladinovy jezdecké sochy v Damašku
Doba vlády 1153–1160
1176–1187
Tituly Kníže z Antiochie a pán Zajordánska
Úmrtí 4. července 1187
Hattínské rohy, poblíž Tiberiady, dnešní Izrael
Předchůdce Raimond z Poitiers
Miles de Plancy
Následník Bohemund
Manželky Konstancie
Stefanie
Potomci Agnes de Châtillon
Jeanne de Châtillon
Renaud de Châtillon
Alix de Châtillon

Renaud de Châtillon (latinsky Raynaldus de Castellione, mezi Araby znám jako Brins Arnat – Urostlý Arnat;[1] asi 1123 v Chatillon-sur-Loing až 4. července 1187 poblíž Tiberiady) byl francouzský rytíř, společně s druhou křížovou výpravou přišel do Palestiny, kde se postupně stal nejprve antiochijským knížetem a později pánem Zajordánska. Během vlády v Antiochii i Zajordánsku se vyznačoval kořistnickým charakterem, jako pokusem dobýt byzantský Kypr či Mekku. Nakonec rozpoutal válku mezi křižáckým Jeruzalémským královstvím a Saladinem. V rozhdující bitvě, která se odehrála 4. července 1187 u Hattínu, bylo jeruzalémské vojsko poraženo a Renaud byl i s dalšími barony v čele s jeruzalémským králem Guyem de Lusignan zajat. Saladin, který Renaudovi přísahal pomstu za jeho nájezdy a přepady ho poté vlastnoručně popravil.

Obsah

[editovat] Původ a druhá křížová výprava

Rodový erb Châtillonů

Renaud byl třetím synem Henriho de Châtillon, pána Châtillon-sur-Loing a Ermengarde de Montjay.[2] Měl tři sourozence; bratra Gauchera, Gervaise a sestru Alžbětu.[3] Roku 1147 se přidal k druhé křížové výpravě francouzského krále Ludvíka VII. Poté, co křížová výprava v roce 1149 skončila fiaskem, rozhodl se Renaud zůstat na východě, protože jako mladšímu hraběcímu synovi by nezískal z rodinného dědictví vůbec nic.[4] Poté, co se král Ludvík vrátil do Evropy, dal se do služeb jeruzalémského krále Balduina III.[3] Roku 1151 opustil Jeruzalém a vydal se na sever, do Antiochie.

[editovat] Antiochijský kníže

[editovat] Cesta k moci

Roku 1151 Renaud vstoupil do služeb mladé antiochijské kněžny Konstancie, jejíž první manžel Raimond z Poitiers zemřel roku 1149. Právoplatný dědic Antiochie Bohemund III. byl zatím pětiletý.[4] Jeruzalémský král Balduin III., který Antiochii po smrti Raimonda z Poitiers zachránil před pádem do rukou sultána Núr ad-Dína se stal regentem za malého Bohemunda a považoval za nezbytné, aby se jeho matka znovu provdala.[4] Jeruzalémský král byl sice regentem Antiochie, ale lením pánem Antiochijského knížectví byl byzantský císař Manuel I., bylo tedy na něm, aby kněžně vybral ženicha.[4] Ten zvolil svého bratrance Andronika, ale ten byl při cestě do Sýrie přepaden seldžuckými Turky.[4] Andronikovi se nakonec podařilo dostat zpět do Konstantinopole, ale na další cestu se již vypravit odmítl. Další volba padla na Manuelova ovdovělého švagra, sicilského Normana Jana Rogera, který žil u císařského dvora a nesl hodnost caesara.[4] Sňatek však ztroskotal i tentokrát, protože Konstancie si starého a nepohledného Jana Rogera vzít odmítla.[4] S dalšími nápadníky přišel i král Balduin, ale pro kněžnin vzdor neuspěl ani on.[5]

O čtyři roky později, roku 1153, se Konstancie nakonec v tajnosti provdala za Renauda de Châtillon. Není zcela jasné, zda ji vedl jen vzdor vůči Konstantinopoli a Jeruzalému či prostá náklonnost.[5] Svůj krok nekonzultovala ani s předními šlechtici knížectví či antiochijským patriarchou, ani se svým regentem Balduinem III. Král Balduin nakonec svatbu uznal.[5] S Renaudovým nástupnictvím však nesouhlasili mnozí antiochijští baroni, kteří Renauda nepovažovali za dostatečně urozeného pro svatbu s kněžnou.[4] Rovněž císař Manuel byl pobouřen, ale proto že si Konstancie nevyžádala svolení od něho, coby svého nejvyššího pána.[4] Ale protože se vztahy mezi křižáckým Jeruzalémským královstvím a Byzancí začaly měnit k lepšímu, přešel Manuel tuto ignoraci své autority mlčením.

[editovat] Válka s Byzancí

Renaud de Châtillon nechává mučit antiochijského patriarchu Aimeryho, Guillaume z Tyru, 15. století

Hned poté vzal Renaud de Châtillon vládu v Antiochii pevně do svých rukou. Byzantskému císaři Manuelovi odmítl Renaud složit lenní hold a zaplatit lenní tribut, čímž dal jasně najevo, že povede svou vlastní nezávislou politiku.[5] V čele své antiochijské armády vyrazil na loupežnou výprava do kilíkijské Arménie.[6] Následně ale Kníže uzavřel spojenectví s arménským knížetem Thorosem, který byl s Byzancí ve válečném stavu a dohodl s ním invazi na Kypr.[5] K takové vojenské akci však neměl Renaud v antiochijské pokladně dost peněz. Jediným subjektem disponujícím potřebným bohatstvím, které by zažehnalo Renaudovy problémy, byla církev; v Antiochii ztělesněná patriarchou Aimerym.[7] Když však patriarcha odmítl peníze vydat, kníže dal patriarchu uvrhnout do vězení.[1] Ani poté Aimery peníze vydat odmítl a tak byl mučen, rány na hlavě mu poté věznitelé namazali medem a Aimeryho přivázali na střechu paláce na žhavé slunce.[8] Po tomto mučení patriarcha Aimery částku Renaudovi vyplatil a odjel do Jeruzaléma, kde Renaudův čin vyvolal hluboké pohoršení.[9] Podobné praktiky však křižáci považovali za zcela běžné, pokud byl obětí muslim.[7] Aimery také krále Balduina informoval o chystaném útoku na Kypr. Jeruzalémský král, který se s Byzantinci snažil dobře vycházet, poslal na Kypr varování, ale nestihl to již včas.[9] Renaud se s většinou antiochijské armády,[9] posílené o arménské oddíly knížete Thorose, vylodil na Kypru na jaře roku 1158.[7] Kypr byl prosperující ostrov, kterému se sto let válečné koflikty vyhýbaly.[7] Posádka byzantského guvernéra byla velmi slabá a útok vůbec nečekala.[7] Boj byl velmi krátký[10] a byzantská posádka byla zčásti pobita a zčásti zajata.[9] Nyní byl Kypr vydán Renaudovi na milost a nemilost; drancování trvalo tři týdny.[9] Vojáci plenili kostely a města, vraždili a zohavovali obyvatele.[9] Přepadení Kypru rozzuřilo císaře Manuela,[10] který okamžitě vyslal námořnictvo, aby ostrov dobylo zpět.[9] Když křižáci zaslechli zprávy o blížící se byzantské flotile, rozhodli se ustoupit zpět na pevninu.[9] Křižáci vzali velkou kořist ve zlatě i naturáliích, až ho nemohli naložit na své lodě, proto dobytek, který nemohli odvézt prodávali jeho majitelům zpět.[7] Mnozí kyperští aristokraté byli odvedeni jako rukojmí.[9] Z Renaudovy invaze připomínající vikingské nájezdy se ostrov vzpamatovával dlouhá desetiletí.[7]

Renaud před císařem Manuelem, středověký rukopis

Ještě na podzim téhož roku se císař Manuel vydal v čele silného byzantského vojska na Východ osobně na trestnou výpravu proti Arménům i Antiochijskému knížectví.[10] Protože mezi Jeruzalémským královstvím a Byzancí bylo uzavřeno spojenectví stvrzené sňatkem krle Balduina a císařovy neteře Theodory, byl si Manuel jist, že jeho výprava proti Antiochii nebude ze strany jeruzalémských křižáků ohrožena.[11] Arménský kníže Thoros byl byzantskou ofenzivou zaskočen, byl poražen a uprchl do hor.[12] Poté se císař zaměřil na Renauda. Ten pochopil, že jen se svými silami z Antiochie byzantskou armádu nezastaví, rozhodl se proto vzdát[11] a císaři nabídl složení lení přísahy a přijetí byzantské posádky do města.[12] Manuelovi však jenom tohle nestačilo a požadoval Renaudovo osobní ponížení.[12] Renaud tak byl donucen přijít k císařovu dvoru v kilíkijské Mamistře,[12] kde bosý, prostovlasý v šatu kajícníka musel pokleknout před Manuela a prosit o slitování.[10] Manuel z tohoto aktu udělal velkolepou podívanou pro celý svůj dvůr i zástupce z Jeruzaléma i sousedních muslimských států.[12] Po tomto triumfálním aktu vítězství císař Renaudovi veřejně odpustil a Antiochii mu ponechal pod třemi podmínkami: antiochijskou citadelu obsadí byzantská posádka, Antiochijské knížectví bude odvádět vojáky do byzantské armády a v samotné Antiochii bude dosazen ortodoxní patriarcha.[13] Vzápětí do Mamistry dorazil osobně král Balduin, kde se vůbec poprvé osobně setkal s Manuelem.[11] Protože Balduin nebyl Manuelův vazal, setkali se jako panovníci sobě rovní.[13] Balduinovi se nakonec podařilo Manuela přesvědčit, aby se do úřadu antiochijského patriarchy mohl vrátit Aimery de Limoges,[12] ačkoliv si Manuel vyhradil právo jeho odvolání a dosazení patriarchy jiného.[13] Nato Manuel v dubnu 1159 triumfálně vstoupil do Antiochie.[12] Manuelova koně vedl pěšky kníže Renaud, zatímco za císařem jel na koni Balduin III., ovšem bez královské koruny.[13]

Antiochijské knížectví pod byzantskou svrchovaností

Od té doby Renaud de Châtillon své kořistnické nájezdy soustředil na muslimská a arménská území.[10] V roce 1160 byl však na jednom z loupežných přepadů poblíž arménského města Maraš, kde se pokusil ukrást dobytek i koně patřící Núr ad-Dínovi.[11] Byl ale zajat a uvězněn v Aleppu.[11] Protože na jeho vykoupení neměl nikdo z jeho krajanů zájem, zůstal Renaud v zajetí šestnáct let.[14] Zatím v Antiochii vznikly komplikace ohledně nástupnictví.[14] Protože právoplatnému dědici Bohemundovi III. bylo jen patnáct, Antiochijští baroni se obrátili na krále Balduina, aby zvolil regenta.[14] Ten vybral patriarchu Aimeryho, ale dostal se do konfliktu s kněžnou Konstancií, která chtěla regentví pro sebe.[15] Konstancie odjela do Konstantinopole, kde si na královo rozhodnutí stěžovala.[15] Rovněž císař Manuel byl pobouřen, protože o novém regentovi měl rozhodovat on, přesto však nepodnikl nic, neboť nechtěl vyvolat roztržku mezi křižáckými státy a Byzancí, když se nyní staly mocným nástrojem byzantské politiky ve východním středomoří.[14]

[editovat] Propuštění ze zajetí

S Renaudem nebylo v zajetí zacházeno špatně, muslimové významné křižáky brali do zajetí, aby je jejich druhové za velké peníze vykoupili. Po smrti Núr ad-Dína roku 1174 se jeho nástupcem stal jeho mladý syn as-Sálih.[16] Núr ad-Dínovi důstjníci a emírové začali mezi sebou soupeřit o regentství. Núr ad-Dínova říši byla oslabena, čehož Núr ad-Dínův vazal, egyptský sultán Saladin, který ještě roku 1174 obsadil Damašek,[17] odkud vypudil as-Sáliha.[18] Křižáci si velmi uvědomovali, že Saladin představuje větší hrozbu, než roztříštění zengíovští vládcové. Roku 1175 Saladin vytáhl i proti Aleppu, ale díky křižákům, kteří městu poskytli pomoc, Aleppo Saladinovi odolalo.[19] Z vděčnosti za křižáckou podoru as-Sálih propustil své křesťanské zajatce, mezi nimi i Renauda de Châtillon.[20]

[editovat] Pán Zajordánska

[editovat] Politika v Jeruzalémě

Poté, co byl Renaud de Châtillon propuštěn na svobodu, nemohl již pomýšlet na to, že by se mohl chopit vlády v Antiochii. Jeho žena Konstancie zemřela v roce 1163 a antiochijským knížetem byl Bohemund III.[10] Renaud odešel do Jeruzaléma, kde se stal vyslancem mezi Jeruzalémským královstvím a dvorem císaře Manuela v Konstantinopoli ve službách krále Balduina IV. Navzdory svým činům, kterými Renaud nechvalně proslul v době před svým zajetím, byl všeobecně pokládán za statečného válečníka, kterého křižácké Zámoří ještě bude potřebovat.[21] Renaud proto dostal za manželku bohatou dědičku Zajordánského panství Stefanii, vdovu po Milesu de Plancy, blízkém rádci krále Balduina IV. V té době byli jeruzalémští baroni rozděleni do dvou zájmových skupin.[22] První tvořili baroni ze starých rodů, usedlí ve Svaté zemi již ve druhé či třetí generaci od první křížové výpravy, kteří zastávali vůči muslimům i Byzanci vstřícnější postoje; vojenskou politiku tak směřovali na obranu království.[23] Jejím vůdcem byl hrabě z Tripolisu Raimond III.,[23] který, protože král Balduin IV. byl malomocný,[16] byl královým regentem.[21] Druhou skupinou byli šlechtici, kteří do Svaté země přišli z Evropy, neznali proto místní politické prostředí a prosazovali agresivní válečnou strategii království.[23] Renaud byl jedním z předních vůdců této dvorské kliky,[23] navíc byl proti Raimondovi z Tripolisu štván svou ženou Stefanií, která Raimonda obviňovala ze smrti svého předchozího manžela Milese de Plancy,[21] který byl mezi palestinskými barony pro svůj evropský původ rovněž nepopulární.[24]

Zříceniny Renaudovy pevnosti v Keraku

V roce 1177 Renaud svými silami podpořil jeruzalémské vojsko v bitvě u Montgisardu křižáci Saladina donutili k ústupu z křižáckých území. K Reanudově panství v Zajordánsku patřily také mocné hrady Krak de Moab a Krak de Montréal.[10] Díky těmto hradům Renaud získal kontrolu nad karavanními trasami mezi Damaškem a Egyptem a přístup k Rudému moři. Odtud mohl neustále přepadávat sousední muslimské území zvláště, když v těchto vzdálených končinách království na něho z Jeruzaléma král nedohlížel.[21] V roce 1181 Renaud porušil příměří mezi Saladinem a jeruzalémským králem; svou první velkou loupežnou akci zaměřil proti karavaně směřující do Mekky,[10] kterou okradl o všechno zboží.[25] Saladin proto na oplátku zajal velkou skupinu evropských poutníků.[25] Králi Balduinovi Saladin poslal stížnost,[10] kde také navrhl výměnu poutníků za ukradené zboží z karavany.[25] Renaud ale odmítl[25] a král Saladinovi sdělil, že zkrocení vazala není v jeho možnostech.[10] Když selhalo vyjednávání, začal Saladin připravovat válku.[25] Ješté téhož roku Saladin vpadl do Palestiny a s křižáky se utkal v bitvě u hradu Belvoir.[26] Křižáci do donutili ustoupit, Saladin se ale nevzdal a vytáhl k Bejrútu, přičemž doufal, že se mu město podaří překvapit a ztečí dobýt.[26] Armáda Balduina IV. ale k Bejrútu dorazila včas, což znamenalo konec Saladinova tažení.[26]

[editovat] Tažení na Mekku

Roku 1182 na podzim se Renaud rozhodl podniknout tažení na Arabský poloostrov a dobýt svaté město muslimů Mekku.[10] Toto tažení dlouho plánoval a podobně jako na Kypru, i zde se mu podařilo zasáhnout tam, kde byl nejméně očekáván.[26] Za pomoci velbloudů přesunul velké množství materiálu až k muslimskému Akaby. Zde nechal ze dřeva postavit flotilu malých galér a jako posádky najal místní korzáry.[27] Sám Renaud se dvěma galérami zůstal v zálivu, aby obléhal nedalekou pevnůstku na ostrově Grája,[26] kterou drželi egyptští vojáci.[28] Renaudův přepad se odehrál v obdodí hadždž – pouti do Mekky[26] a piráti proto potopily mnoho neozbrojených lodí přepravujících muslimské poutníky.[27] Přepadena byla také města na arabském i africkém pobřeží a obchodní lodě křižující Rudým mořem.[27] Protože již od dob, kdy muslimové dobyli Egypt od Byzantské říše a vytlačili z Rudého moře byzantské námořnictvo, nepovažovali muslimové za nutné vydržovat v oblasti válečné loďstvo a nebyla tak žádná síla, která by se Renaudovým korzárům postavila do cesty.[26] Piráti napadli Jambu, bránu do Medíny.[26] Křižácká eskadra poté zamířila ještě dále na jih, k Džiddě, kde Arabové křižáky dosud nespatřili.[10] Renaudovi vojáci se nakonec rozhodli netáhnout dále na Mekku, ale s kořistí se vrátit zpět.[29]

Pevnost na ostrově Grája, zvaný též Faraonův ostrov, poblíž Akaby

V té době však již Saladinův bratr al-Ádil budoval rudomořskou flotilu, jejíž velení se ujal hajib Husám ad-Dín Lulu.[28] V Rudém moři však chyběli kvalifikovaní vojenští námořníci, kteří proto do Rudého moře museli být převeleni ze středomořského loďstva.[30] Egyptská flotila dobyla zpět Akabu a brzy objevila i piráty, z nichž Lulu většinu potopil.[31] Některé z křižáků se muslimům podařilo zajmout a ti byli z části posláni do Mekky, kde jako vrchol hadždže a osobní dar Saladinův,[30] byli veřejně davem ukamenováni.[31] Zbytek zajatců byl odeslán do Káhiry, kde jim byla veřejně sťata hlava.[28] Samotnému Renaudovi se společně s posádkami jeho dvou galér, které zůstaly v Akabském zálivu, podařilo před Egypťany uprchnout.[30] Islámský svět začal Renauda nenávidět Saladin přísahal, že za tento čin Renauda osobně připraví o hlavu.[27]

[editovat] Bitva u al-Fule a obléhání Keraku

Podrobnější informace naleznete v článcích Bitva u al-Fule a Obléhání Keraku.

V červenci roku 1183 Saladin vrthl do Galileje, jeho armáda zmasakrovala mnichy na táborské hoře.[30] Jeruzalémské vojsko mu pod velením králova švagra a regenta Guye de Lusignan vytáhlo naprosti. Renaud se svým kontingentem tvořil předvoj královské armády,[30] která nakonec zaujala pozice u Goliášova pramene.[30] Nerozhodný Guy váhal mezi frontálním útokem, jak mu doporučoval Renaud, nebo defenzivou, jak soudili jiní baroni, až nakonec křižáci zůstali netečně na místě, odráželi drobné útoky guerillového typu a na Saladinovu snahu vylákat je na otevřené prostranství nereagovali.[30] Muslimské vojsko však netvořili žoldnéři, ale branci, které Saladin nemohl držet věčně, a tak se jeho vojsko s příchodem žní rozpadlo a on sám byl donucen ustoupit.[30] Guy se dostal do výhody, ale nakonec poraženého Saladina nepronásledoval, na což dnes existují různé názory; zda to byla prozíravost, či zbabělost.[32] Baroni prohlásili Guye za zbabělce a neschopného velitele, až nakonec dosáhli jeho odvolání z pozice králova regenta.[32] Jeho místo zaujal Raimond z Tripolisu.

V listopadu roku 1183 se na Renaudově hradu Kerak konala svatba dědice Zajordánského panství a Renaudova nevlastního syna Onfroye z Toronu a jedenáctileté jeruzalémské princezny Isabely.[33] Svatbou Renaud sledoval zklidnění napětí mezi domácími a barony evropského původu[30] a samotný obřad měl proběhnout ve velkolepém stylu; přítomni byli zástupci palrestinských baronů, evropšké šlechty i několik byzantských aristokratů.[33] V téže době Saladin vpadl do Zajordánska a obklíčil Renaudovu pevnost a sám Renaud se do hradu dostal na poslední chvíli.[33] Svatba však přerušena nebyla a Stefanie de Milly nechala Saladinovi do ležení dopravit mísy s pokrmy ze hostiny.[33] Dvorný Saladin na oplátku zakázal ostřelování té části hradu, kde byli ubytováni novomanželé.[34] Nakonec k hradu přitáhla jeruzalémská armáda vedená Raimondem z Tripolisu a těžce nemocným Balduinem IV.[34] Saladin svou pozici vklíněnou mezi hradem a jeruzalémským vojskem považoval za nevýhodnou a zvolil ústup do syrského vnitrozemí.[34] Na podzim roku 1184 Saladin Kerak napadl znovu, ale hrad odolal a muslimové se opět stáhli, aniž něčeho dosáhli.[35] Renaud až do roku 1186 zastavil své loupežné nájezdy.

[editovat] První králův rádce

François-Edouard Picot: Guy de Lusignan, král Jeruzaléma

Roku 1185 zemřel král Balduin IV. Dědicem byl určen jeho nezletilý nezletilý synovec Balduin V. s Raimondem z Tripolisu na pozici regenta.[32] Novými vládci Jeruzalémského království byli nakonec prohlášeni matka Balduina V. a starší sestra Balduina IV., princezna Sibyla a její manžel Guy, hrabě z Jaffy a Askalonu.[36] Nový král Guy de Lusignan byl Francouz, přední zástupce kliky stojící proti straně domácích baronů[27] a proto palestinskými barony nenáviděný.[36] Ti proto jako vzdorokrále v Nábulu zvolili manžela princezny Isabely Onfroye z Toronu, Renaudova nevlastního syna.[37] Onfroy ale nehodlal jít proti svému otčímovi a jeho spojencům. Nakonec odjel do Jeruzaléma, kde složil lení hold králi Guyovi a Sibyle a stal se jedním z Guyových nejbližších spojenců.[37] Renaud de Châtillon od začátku podporoval nástupnictví princezny Sibyly, kterou označil, podle Guillauma z Tyru, jako „li plus apareissanz et plus dreis heis dou rouame“ – „nejjasnější a nejprávoplatnější dědičku království.“[38] Poté zaujal místo u jeruzalémského dvora jako první králův rádce, přičemž Raimond z Tripolisu a s ním spříznění baroni tak ztratili svůj dosavadní vliv.[31] Raimond z Tripolisu totéž co Onfroy učinit odmítl a Jeruzalémské království stálo na pokraji občanské války.[37] Balianovi z Ibelinu se spolu s velmistry řádů templárů a johanitů, Gérárdem de Ridefort a Rogerovi des Moulins se podařilo s Raimondem vyjednat mír.[39]

Koncem roku 1186 však Renaud porušil příměří mezi Saladinem a křižáky, které uzavřel Raimond z Tripolisu v době svého regentství a napadl arabkou karavanu cestující Zajordánskem z Egypta do Damašku.[37] Karavana byla jen slabě ozbrojená; Renaud její doprovod snadno poražil a zmocnil se velké kořisti.[37] Další karavana cestující Zajordánskem již byla ozbrojená a opatřena silným doprovodem z řad Saladinových vojáků. S touto karavanou také cestovala Saladinova sestra vracející se z Mekky. Renaud de Châtillon karavanu opět napadl, vojáky pobil a přeživší zajal, včetně Saladinovy sestry. Zajatci byli odvedeni do Keraku, aby za ně Renaud mohl žádat výkupné.[40] Zajatci se zkoušeli odvolávat na příměří, Renaud je ale ignoroval.[31] Saladin za přepad karavany již podruhé přísahal pomstu, ale zatím nechtěl rozpoutat otevřenou válku.[31] Saladin nejprve vyslal své zástupce do Keraku, aby vyjednali propuštění zajatců a navrácení ukradeného zboží.[40] Renaud ale vyjednavače nepřijal a ti se proto odebrali do Jeruzaléma ke králi Guyovi.[40] Guy de Lusignan Renaudovi nařídil, aby udělal co Saladin žádá, ale ten krále neposlechl.[37] Guy nechtěl riskovat konflikt s Renaudem,[31] přestal proto naléhat.[40] Když Saladin viděl, že Guy Renauda nehnal k odpovědnosti, vyhlásil křižákům válku.[41]

Bitva u Hattínu, obrázek ze středověkého iluminovaného rukopisu

[editovat] Bitva u Hattínu

Podrobnější informace naleznete v článku Bitva u Hattínu.

Guy de Lusignan svolal vojska všech svých baronů do Seforie.[42] Saladin zatím zaútočil na galilejskou pevnost Tiberias, patřící Raimondovi z Tripolisu. Raimond navrhoval zaujmout obrannou pozici u Seforie, kde byli křižáci ve výhodě, ale Renaud a velmistr templářů Gérard de Ridefort jej obvinili ze zbabělosti a nakonec prosadili pochod na Tiberiadu.[43]

Renaudovy oddíly, se společně s řádovými rytíři a vojáky Balina z Ibelinu, nacházely v zadním voji. Večer 3. července křižácká armáda dospěla k Hattínským rohům, kopci se dvěma vrcholy nedaleko Tiberiady, kde se křižáci utábořili. V noci ale Saladin křižáky obklíčil, křižáci byli nuceni se probíjet. První útok z kopce vedený královským konetáblem, Guyovým bratrem Amaurym de Lusignan byl odražen. Rytíři se ale znovu zformovali a Raimond z Tripolisu, Renaud a Gérard de Ridefort přešli do dalšího útoku. Raimondovi z Tripolisu se nakonec podařilo probít z obklíčení a po něm ještě několika dalším baronům, ale Renaud s králem a většinou ostatních zůstal na kopci. Král Guy nařídil další nájezd na Saladinovy pozice, ale ani další dva pokusy nevyšly. Arabští lučištníci postříleli koně rytířů a zbylí křižáci se opevnili na vrcholu kopce kolem králova stanu. Muslimové prorazili jejich obranu, vrthli do stanu a zajali krále a jeho barony, kteří neunikli, Renauda mezi nimi.

[editovat] Smrt

Když byli Guy de Lusignan a ostatní přední baroni v bitvě u Hattínu zajati, byli předvedeni do Saladinova stanu. Saladinův rádce Imád ad-Dín al-Asfahání situaci zaznamenal:

„ Saláh ad-Dín pozval krále, ať vedle něj usedne, a když pak vešel Arnat, dal mu stanout poblíž krále a připomněl mu jeho zlé skutky: ‚Kolikrát si přísahal a pak přísahy pošlapal, kolikrát jsi stvrdil smlouvy, které jsi nedodržoval!‘ Arnat mu odpověděl skrze tlumočníka: ‚Tak se vždycky chovali všichni králové. Nic víc jsem neudělal.‘ Po ten čas Guy sotva popadal žízní dech a hlava se mu kývala, jako by byl opilý, a jeho tvář prozrazovala veliký úděs. Saláh ad-Dín k němu promluvil uklidňujícími slovy a nechal přinést ledovou vodu, kterou mu nabídl. “
— Líčení Imáda ad-Dína al-Asfaháního[44]
Konec Renauda de Châtillon

V arabské tradici podělení se o vodu se zajatcem znamenalo darovat mu život.[45] Guy však vodu podal vedle stojícímu Renaudovi, který se napil. Saladin přes tlumočníka králi řekl, že to byl on a nikoliv Saladin, kdo Renaudovi vodu podal. Renaud reagoval arogantně a rozzuřený Saladin mu osobně usekl hlavu. Guy de Lusignan, který gesto s nápojem nepochopil, padl na kolena v očekávání, že na řadě on.[45] Saldin mu však pokynul, aby povstal a řekl:„Není zvykem králů zabíjet se navzájem.“[45]

Renaud de Châtillon byl poté kronikáři vykreslován jako křesťanský mučedník, zabitý rukou muslima.[46] Dnešní pohled na něj však o něm podává obraz jako o bezohledném kořistníkovi, který měl pramalý zájem o blaho Jeruzalémského království. Mnoho konfliktů bylo vyprovokováno jen Renaudovou nezodpovědností, když útočil na muslimská území, která obklopovaly celé křižácké zámoří.

Brendon Gleeson, představitel filmové podoby Renauda de Châtillon v historickém velkofilmu Království nebeské z roku 2005

[editovat] Rodina

Z prvního manželství s antiochijskou kněžnou Konstancií měl Renaud de Châtillon dvě dcery:

Z druhého manželství se Stefanií měl syna a dceru:

[editovat] Odkazy

[editovat] Reference

  1. ↑ a b KOVAŘÍK, Jiří. Meč a kříž, rytířské bitvy a osudy. Praha : Mladá fronta, 2005. [dále jen Kovařík]. ISBN 80-204-1289-1. S. 216.
  2. ↑ Dynastie de Châtillon [online]. [Cit. 2008-10-13]. Dostupné online. (francouzsky)
  3. ↑ a b c d e f CHAMPAGNE NOBILITY [online]. REV. 2008-3-13, [cit. 2008-10-12]. Dostupné online. (anglicky)
  4. ↑ a b c d e f g h i Duggan, str. 106.
  5. ↑ a b c d e Hrochová, str. 148.
  6. ↑ Prince Of Antioch Renaud DE CHATILLON [online]. 2006-1-21, [cit. 2008-10-13]. Dostupné online. (anglicky)
  7. ↑ a b c d e f g Hrochová, str. 149.
  8. ↑ Kovařík, str. 216-217.
  9. ↑ a b c d e f g h i Bridge, str. 125.
  10. ↑ a b c d e f g h i j k l Kovařík, str. 217.
  11. ↑ a b c d e Bridge, str. 126.
  12. ↑ a b c d e f g Hrochová, str. 150.
  13. ↑ a b c d Duggan, str. 109.
  14. ↑ a b c d Hrochová, str. 151.
  15. ↑ a b STONE, Michael E. Apocrypha, Pseudepigrapha, and Armenian Studies. Leuven : Peeters Publishers, 2006. ISBN 90-429-1644-3. S. 497. (anglicky)
  16. ↑ a b Bridge, str. 135.
  17. ↑ Hrochová, str. 159.
  18. ↑ Kovařík, str. 212-213.
  19. ↑ TATE, Georges. Křižáci v Orientu. Praha : Slovart, 1996. S. 98.
  20. ↑ Bridge, str. 140.
  21. ↑ a b c d Duggan, str. 119.
  22. ↑ Kovařík, str. 215.
  23. ↑ a b c d Hrochová, str. 161.
  24. ↑ Duggan, str. 118.
  25. ↑ a b c d e Bridge, str. 141.
  26. ↑ a b c d e f g h Duggan, str. 124.
  27. ↑ a b c d e Hrochová, str. 162.
  28. ↑ a b c Bridge, str. 142.
  29. ↑ Kovařík, str. 217-218.
  30. ↑ a b c d e f g h i Duggan, str. 125.
  31. ↑ a b c d e f Kovařík, str. 218.
  32. ↑ a b c Hrochová, str. 164.
  33. ↑ a b c d Bridge, str. 143.
  34. ↑ a b c Duggan, str. 126.
  35. ↑ Bridge, str. 145.
  36. ↑ a b Bridge, str. 145-146.
  37. ↑ a b c d e f Duggan, str. 127.
  38. ↑ HAMILTON, Bernard. The Leper King and His Heirs. Cambridge : Cambridge University Press, 2005. ISBN 0521017475. S. 220.
  39. ↑ Duggan, str. 128.
  40. ↑ a b c d Bridge, str. 146.
  41. ↑ Hrochová, str. 165.
  42. ↑ Kovařík, str. 227.
  43. ↑ Kovařík, str. 228.
  44. ↑ Kovařík, str. 237-238.
  45. ↑ a b c Bridge, str. 148.
  46. ↑ L'histoire extraordinaire de Renaud de Châtillon [online]. 2005-7-25, [cit. 2008-10-16]. Dostupné online. (francouzsky)

[editovat] Literatura

logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu
Renaud de Châtillon
Související články obsahuje
Portál Křížové výpravy
Související články obsahuje
Portál Středověk

[editovat] Související články

[editovat] Externí odkazy

Předchůdce:
Raimond z Poitiers		 Kníže z Antiochie
Renaud I.
1153–1160		 Nástupce:
Bohemund III.
Předchůdce:
Miles de Plancy		 pán Zajordánska
Renaud I.
1177–1187		 Nástupce:
—
 
Renaud de Châtillon v jiných jazycích: العربية, Deutsch, English, Español, Français, עברית, Italiano, 日本語, 한국어, Nederlands, Polski, Português, Русский, Svenska
Tento článek je převzat z české wikipedie - otevřené encyklopedie, originální článek naleznete na adrese: „http://cs.wikipedia.org/wiki/Renaud_de_Ch%C3%A2tillon“
Stránka byla naposledy upravena v Stránka byla naposledy editována 18. 10. 2008 v 15:11.
Veškerý text je dostupný za podmínek GNU Free Documentation License (Autorské právo pro podrobnosti).
Další služby: Portál | Katalog | Hledej | Zprávy | Počasí | Kurzy | Práce | Slovník | TV | Online hry | Java hry | SMS | Loga a melodie | Chat | Fórum | Kontakt | Set-top-boxy