Dynastie Romanovců

Vlajka rodu Romanovců

Znak Ruského impéria

Romanovci (Рома́нов) byla druhá a poslední panovnická dynastie vládnoucí v Rusku v letech 1613–1917 (viz Seznam hlav ruského státu). V letech 1762 a 1917 byla ruská říše ovládána po pět generací rodovou liníí Oldenburků vzešlé ze sňatku romanovské velkovévodkyně a vévody z Holstein-Gottorpské linie. Tato línie byla oficiálně nazvána Romanovci, ačkoliv genealogicky je přesnější název Holstein-Gottorp-Romanovci.

[editovat] Počátky

První car z rodu Romanovců byl Michail Fjodorovič (1596–1645), který vládl v letech 1613–1645. Po mužské linii vymřel rod roku 1727 vnukem Petra I. Velikého Petrem II. Roku 1762 vymřeli Romanovci carevnou Alžbětou, dcerou Petra I., také po přeslici. Vlády se ujal Petrův vnuk Petr III. z dynastie holštýnsko-gotorpsko-romanovské, která v Rusku vládla až do roku 1917 (posledním panujícím členem dynastie a zároveň posledním ruským carem byl Mikuláš II.). Existují však pochybnosti o tom, zda byl car Pavel I. skutečně synem Petra III.

Romanovci, jméno panujíc. rodu v Rusku 1613-1917. Nevýznamný rod západoruského původu zaujal v Moskevském státě za posledních Rurikovců silné postavení hlavně tím, že vynikající politik Nikita Romanovič se stal vůdcem dvorních, vojen. a úřed. kruhů střední a drobné šlechty v boji proti vys. šlechtě býv. panujících knížat různých rurikovských větví.Jeho syn, metropolita Filaret Romanov, patřil k hl. postavám let 1598-1613 a po zlomení staré aristokracie, po střídání carů Godunova, Sujského a Samozvance, po likvidaci povstání nižších sociálních vrstev a polských vpádů vítězná střední a drobná šlechta zvolila carem Filaretova syna Michaila (1613-45). Reakcí na dlouhé zmatky a na cizí intervenci bylo posílení státní a národní myšlenky, pravoslavně zabarvené.

[Romanovci] se udrželi na trůně 300 let, ačkoliv rodové poměry dlouho byly u nich zvláště nepříznivé a vedly k četným krisím. Z dvaceti romanovských panovníků a regentů pouze 9 vstoupilo na trůn hladce, kdežto 11 přišlo k moci násilím. Při osmi voj. převratech dvě regentky byly uvězněny a tři carové zabiti (Aleksandr II. a Mikuláš II. též sešli násilnou smrtí). Šest osob při svém nastolení bylo nezletilých. Koruna od r. 1613 přecházela na nejstaršího syna pouze podle zvyku. Roku 1722 zákon stanovil, že panovník si sám jmenuje nástupce bez ohledu na rod. Dědictví trůnu v rodové posloupnosti bylo upraveno zákonem teprve r. 1797. Osm panovníků nemělo synů a nastolením vnuka Petra Velikého, prince holštýnského Petra III. (1761-62) dynastie se stala nikoliv romanovskou, nýbrž holštýnsko-gottorpskou, ale úředně podržela jméno Romanovců. Sňatkem Petra III.s Němkyní Kateřinou Anhaltskou dynastie byla by bývala téměř ztratila ruskou krev, nebýti toho, že skutečným otcem Pavla I. byl Rus, polní maršálek Saltykov. Přes tyto nesnáze dynastie byla pevně držena střední a nižší šlechtou, která v XVII. a XVIII. stol. voj. zákroky potlačovala sociální otřesy zdola a zabraňovala velkým starým rodům příliš se přiblížiti trůnu.

Vlivem caesaro-papismu se stalo pravoslaví velmi důležitou složkou dynastické ideologie Romanovců, která především omezovala možnost sňatků s cizími panujícími rody. Sňatky byly možné pouze s členy pravoslavných dynastií, kterých dlouho vůbec nebylo a potom bylo málo, anebo s členy nábožensky tolerantních dynastií protestantských. [Romanovci] neměli příbuzenských svazků s rody katolický mi. Sňatky s německými princeznami a princi bývaly často vykládány politickou tendencí. Ve skutečnosti byly pouhým důsledkem ústavního požadavku, aby carevna byla pravoslavnou a důsledkem romanovské tradice, která žádala přestup ku pravoslaví od cizinek, s nimiž se ženila velkoknížata, a zachování pravoslaví od velkokněžen, když se vdávaly do ciziny, což pro katolické dynastie bylo nepřijatelné. Nehledě k těmto sňatkům, [Romanovci] byli duchem uvědomělými Rusy. Když některý panovník začínal projevovati nikoliv pouhé kulturní západnictví, nýbrž zřejmý duševní sklon k němectví, býval těžce trpěn (Anna Ivanovna 1730-40) nebo byl sesazen gardou, t. j. šlechtou (regentka Anna Leopoldovna se synem Ivanem VI. 1740-41) nebo dokonce zaplatil to životem (Petr III., 1761-62 a Pavel I. 1796-1801) V kult. západnictví [Romanovci] sledovali Francii.

Orthodoxní pravoslaví a nedostatek mužských členů rodu do XIX. stol. vedle skutečnosti, že do XIX. stol. kromě Ruska nebylo jiných pravoslavných států, byly příčinou asi nejcharakterističtějšího rysu romanovské dynastie jako celku: nedělala dynastické zahraniční politiky. [Romanovci] se nesnažili obsazovati cizí trůny a ani jeden neobsadili, nevedli válek v zájmu rodu a diplomat. sporů o územní dědictví: To byla jedna z příčin úspěšné zahr. politic. bilance Romanovců, za jejichž panování moskevský stát střední velikosti se stal světovou ruskou velmocí, ačkoliv mezi nimi bylo dost neschopných a dokonce i duševně nenormálních panovníků.

K tragickému konci dynastie, která ve svět. válce a revoluci ztratila 18 svých členů, velmi přispěla osobnost Mikuláše II. (viz OSNND IV-1, str. 260), jenž rozhodně nestačil na úkoly, které doba ukládala panovníkovi. Osudným se stalo také jeho manželství s Aleksandrou Feodorovnou (viz OSNND I-1, str. 83), která posilovala absolutistické smýšlení svého chotě a přenesla na následníka Alekseje (viz OSNND I-1, str. 83) hesenskou rodovou krvácivost (viz OSNND III-2, str. 931). Stálé obavy o život jediného syna vytvořily kolem carské rodiny ovzduší, v němž nabývali kompromitujícího vlivu mystičtí dobrodruzi. Za svět. války oposice proti této kamarile se strany členů rodu vyvrcholila v účasti velkoknížete Dimitrije Pavloviče (viz OSNND I-2, str. 122) na zavraždění Rasputina a v kolektivním dopise velkoknížat carovi, v němž vznášeli těžkou obžalobu proti němu samotnému tím, že ospravedlňovali čin Dimitrije Pavloviče „příkazem svědomí“. Ostatně bylo to jediné kolektivní politické vystoupení členů rodu, z nichž většina od XX. stol. ukazovala málo dynastického ducha, uzavírala morganatické sňatky vzdávajíc se práv na trůn, snažila se o úplně soukromý život a vůbec projevovala jakousi rodovou únavu. Palácový převrat (1916) měl nastoliti místo Mikuláše II. buď jeho bratra, liberálního Michaila Aleksandroviče, anebo nejvyššího velitele Nikolaje Nikolajeviče (viz OSNND IV-1, str. 578). Avšak tentokrát dříve než zákrok důstojníků a byrokratů přišla revoluce lidu. Po únor. revoluci r. 1917 car s rodinou byli postaveni pod dozor, ale ostatní [Romanovci] zůstali volnými. Všichni odmítli opustiti válčící Rusko a prohlásili poslušnost zatímní vládě. Po říj. revoluci většina byla uvězněna, Mikuláš s manželkou, se synem a čtyřmi dcerami byl zabit 18. čce 1918 v Jekatěrinburku, několik velkoknížat 19. čce v Alapajevsku a 30. led. 1919 v Petrohradě. Michail Aleksandrovič, který po abdikaci Mikulášově odmítl korunu, pravděpodobně také zahynul (v létě 1918).

Dnes žijí všichni [Romanovci] jako soukromníci mimo SSSR. Bratranec býv. cara Kirill Vladimirovič, jenž za nezvěstnosti Michaila aleksandroviče se stal hlavou rodu, pokusil se prohlásit r. 1922 za správce ruského trůnu, r. 1924 císařem a svého syna Vladimíra následníkem, avšak nevyrozuměl o tom oficiálně ani panující rody, natož aby jeho počínání mělo nějaký dosah politický. Většina ostatních členů býv. dynastie jeho jednání ostatně odsoudila. -Lit.: S. Nekrasov, Predki carja Michaila Fedoroviča Romanova 1913; Trechsotletije Doma Romanovych 1913; I. Vasilevskij, Romanovy 1923. M. B.

Dynastie vládnoucí v Polsku

Anjouovci | Jagellonci | Piastovci | Přemyslovci | Romanovci | Valois-Angoulême | Vasové | Wettinové

Dynastie Romanovců (1815-1831)

Alexandr I. | Mikuláš I.