Rudolf II.

Rudolf II. Habsburský
Císař Svaté říše římské, český, uherský a chorvatský král a rakouský arcivévoda
Rudolf II. na dobovém portrétu. Autorem je Hans von Aachen.
Doba vlády	1576-1611 (český král)
Korunovace	1575
Narození	18. července 1552
	Vídeň
Úmrtí	20. ledna 1612 (59 let)
	Praha
Pochován	Katedrála sv. Víta, Václava a Vojtěcha
Přechůdce	Maxmilián II. Habsburský
Následník	Matyáš Habsburský
Dynastie	Habsburkové
Otec	Maxmilián II. Habsburský
Matka	Marie Španělská

Rudolf II. Habsburský ( 18. července 1552, Vídeň – 20. ledna 1612, Praha ) byl římský císař, král český, uherský a chorvatský. Byl synem císaře Maxmiliána II. a Marie Španělské. Jeho rodiče byli bratranec a sestřenice, Rudolfovi dědové byli bratři.

[editovat] Panovník Rudolf II.

Mladý Rudolf II.

Rudolfovu matku Mařii, přesvedčenou katoličku, projevy náboženské tolerance jejího manžela znepokojovaly a ve snaze ochránit syna před těmito vlivy byl Rudolf v roce 1563 vyslán spolu se svým mladším bratrem Arnoštem na královský dvůr do Španělska. V roce 1572, rok po svém návratu ze Španěl, byl Rudolf korunován uherským králem

Pražské korunovaci však předchádzala nekonečná jednání Rudolfova otce se zemským sněmem o svobodě vyznání a uznání České konfese, která měla zaručit náboženskou svobodu nekatolickým církvím. Byla kompromisem mezi požadavky všech protestantských vyznání zastoupených na našem území a zaručovala rozsáhlé svobody.

Maxmilián Českou konfesi nepodepsal, ale slíbil, že ji bude dodržovat. Česká šlechta na oplátku zaručila následnictví trůnu pro nejstaršího syna Rudolfa, který byl v roce 1575 korunován svatováclavskou korunou českých králů.

V říjnu roku 1575 byl v Řezně zvolen německým králem. Římským císařem se stal po smrti svého otce v roce 1576.

Rudolf byl velmi bystrý, inteligentní a vzdělaný panovník, za což bezesporu vděčil důkladné výchově, které se mu dostalo na dvoře španělského krále Filipa II. Někteří historici mu však vyčítají to, že postrádal náboženskou tolerantnost svého otce. Jeho stranění protireformačním silám přispělo k pozdějšímu rozdmýchání třicetileté války. Rudolf se angažoval v konfliktech v Nizozemsku a v obraně říše proti Turkům.

[editovat] Praha jako sídelní město

V roce 1583 se Rudolf rozhodl pro Prahu jako své stálé sídlo. Vymykalo se to dosavadní i pozdější tradici a stal se tak jediným Habsburkem, který sídlil na Pražském hradě. Rudolf tím splnil slib daný zemskému sněmu před svou korunovací. Prahu pozdvihl na významné centrum politiky, kultury a vzdělanosti.

Tolar Rudolfa II., 1610, 40mm, 28.56 g

Na Pražském hradě bylo potřebné vybudovat rezidenci, která by zabezpečovala osobní pohodlí panovníka a umožňovala chod královského dvora, stejně jako odpovídající zázem pro centrální dvorské úřady.

Současně se při přestavbě Pražského hradu myslelo i na umístění bohatých uměleckých a vědeckých panovníkových sbírek. Pro tento účel bylo zbudované severní křídlo hradního paláce s dnešním Španělským sálem. Jména stavitelů a jiných umělců, kteří se na přestavbě hradu podíleli, jsou známa z dochované úřední korespondence a účtů. Pro cisaře pracovali hlavně severoitalští architekti G. Gargiolli, O. Fontana a G. M. Filippi.

Významné změny však nepostihly jen panovníkovu rezidenci, ale i celé město. Dlouholetá přítomnost císařského dvora pomohla Praze k hospodářskému a sociálnímu rozvoji a současně jí zaručila významné mezinárodní postavení. V Praze nastal stavební rozvoj, doprovázený přílivem řemeslníků, umělců a obchodníků z různých končin Evropy. I šlechta se hromadně stahovala do města.

[editovat] Duševní nemoc

V písemných pramenech je častokrát zmiňováno, že byl velmi prchlivý, podezřívavý, nedůvěřivý a náladový. Období aktivity se u něj střídala s obdobími naprosté apatie a zádumčivé melancholie.

Tyto časté záchvaty melancholie (zřejmě spíše deprese) silně snižovaly jeho panovnické schopnosti a v pokročilejším věku se ve spojitosti s osobou císaře mluvilo dokonce o šílenství, které moderní věda považuje buď za schizofrenii (Josef Janáček ve své studii Pád Rudolfa II. uvádí, že schizofrenií trpěl i Filip II., Karel V. a Johana Šílená - jednalo by se tedy o rodovou nemoc) nebo za manio-depresivní psychózu, jejíž příznaky byly s postupujícím věkem zřejmě ještě zhoršeny další chorobou - tou byl syfilis.

Rudolf II., autorem obrazu je Joseph Heintz, 1594.

Příznaky duševní vyšinutosti se začaly plně projevovat až po roce 1581, kdy Rudolf prošel těžkou nemocí (členové habsburského rodu se dokonce sešli, aby řešili otázku nástupnictví – odtud se také odvozuje jeho přehnaná podezíravost vůči své rodině).

[editovat] Rodina a rádcové

Rudolfovo postupné stažení se do soukromí nakonec vedlo k tomu, že jeho příbuzní stále častěji intervenovali do politických záležitostí, až byl Rudolf nucen v roce 1608 postoupit uherskou korunu, rakouské země a markrabství moravské svému bratru Matyášovi.

Nerozhodný císař byl často ovlivňován osobami ze svého blízkého okolí - nejvíce důvěřoval svým osobním komorníkům, mezi které patřil postupem času třeba Hans Popp, Jeroným Makovský z Makové, Filip Lang a Kašpar Rucký. Značný vliv měli na císaře také jeho rádci Pavel Sixt Trautson a Wolfgang Rumpf a někteří vysocí zemští hodnostáři, třeba Vilém z Rožmberka nebo Jiří Popel z Lobkovic.

Většina těchto osob s císařem manipulovala a snažila se z jeho občasné bezmocnosti a nerozhodnosti vytěžit maximum pro sebe a své přátele. Císař sám narůstajícímu dvorskému úplatkářství napomáhal tím, že se pod tlakem své duševní nemoci uzavíral před světem a mocenská rozhodnutí přenechával na těchto osobách. Jeho nemoc propukla v nejtěžší fázi kolem roku 1600, kdy přestal zcela komunikovat a dokonce se pokusil o sebevraždu. V tomto období přestal důvěřovat i svým rádcům a spoléhal se jen na některé své vojenské důstojníky - jedním z nich byl třeba Heřman Kryštof Russworm. Služba v blízkosti císaře ale nebyla jen zdrojem moci a způsobem jak se dobře finančně zajistit. Byla také příčinou nevraživosti, vzájemného žárlení a intrik mezi osobami, které měly na císaře největší vliv. Tento stav vedl k tomu, že podezřívavý císař většinu svých rádců dříve či později zapudil - Filip Lang, Jiří Popel z Lobkovic a Kašpar Rucký zemřeli ve vězení (posledně jmenovaný spáchal sebevraždu), Jeroným Makovský z Makové ve vězení strávil 20 let, Pavel Sixt Trautson a Wolfgang Rumpf byli ode dvora vyhnáni, Heřman Kryštof Russworm byl popraven.

[editovat] Smrt

Rudolf II., 1603, (A. Sadeler)

Rudolf se snažil získat podporu pro svou osobu alespoň v českých zemích, a tak v roce 1609 vydal svůj Majestát – dokument slibující náboženské svobody českým stavům. Hlavní zásadou v němm byla klauzule, že nikdo nesmí být nucen ke katolictví či k jinému náboženství. Majestát vlastně potvrzoval Českou konfesi z r. 1575 a vztahoval se na šlechtu, královská města i poddané. Aby byly dodržována ustanovení Majestátu, bylo zvoleno třicet ochranců víry (po deseti z každého stavu).

České stavy nechtěly za Rudolfova nástupce Matyáše a příštího krále si vybrali ještě za života Rudolfa II. Ve snaze zvrátit stav se Rudolf využil pomoc svého bratrance, pasovského biskupa Leopolda, a v lednu 1611 nechal vtrhnout pasovská vojska do Čech. Tím však vyvolal v zemi vlnu odporu, což v dubnu 1611 vyústilo v Rudolfovu abdikaci ve prospěch Matyáše, kterému nikdy moc nedůvěřoval a s nímž po léta vedl spory. Ponechat si mohl od té chvíle pouze císařský titul a zůstal mu k dispozici dvůr na Pražském hradě. Nedlouho nato Rudolf v Praze zemřel.

Kromě narušeného psychického zdraví byl Rudolf II. nemocný i fyzicky. S největší pravděpodobností se jednalo o syfilis a ke konci života měl hnisající vředy na obou stehnech, chrlení krve a selhávala mu játra. Nemocný panovník musel vědět, že nastává konec, ale přesto ještě pouhý den před smrtí odmítal zpovědníka. Nakonec se nechal ke zpovědi přesvědčit, ale stejně nepřijal svátost umírajících a tím stejně jako jeho otec Maxmilián II. Habsburský narušil obvyklý rituál „dobré smrti“.

Rudolf II. zemřel 20. ledna 1612 a ještě téhož dne proběhla veřejná pitva panovníkova těla za asistence mnoha příslušníků šlechty. Vlastní pohřeb proběhl až 1. října 1612. Dle tvrzení saského vyslance Melchiora Goldasta, který spatřil tělo těsně před pohřebním aktem, bylo špatně nabalzamované. Je pochován v královské hrobce v podzemí Svatovítské katedrály na Pražském hradě.

[editovat] Sbírky Rudolfa II.

Giuseppe Arcimboldo: Rudolf II. zpodobněný jako Vertumnus, římský bůh ročních období. Rudolf sám tento obraz velmi obdivoval.

Koruna Rudolfa II.

Žezlo a jablko a koruna Rakouského císařství v Schatzkammer ve Vídni

Vášní Rudolfa II. byla podpora vědy a umění.

Na jeho pražském císařském dvoře pobývalo mnoho umělců (Giuseppe Arcimboldo, Hans von Aachen, Josef Heinzt, Dirk de Quade van Ravenstein, Pieter Stevens, Adrian de Vries nebo Bartoloměj Spranger), alchymistů, astronomů a astrologů, včetně dánského astronoma Tychona Brahe a Němce Jana Keplera.

Rudolf sám sebe považoval spíše za učence a umělce než za panovníka. Jeho nákupčí projížděli celou Evropu a zkupovali všechna významná výtvarná díla té doby. V jeho sbírkách se vyskytovala díla světoznámých malířů jako např.: Leonardo da Vinci, Raffaello Santi, Lukáš Cranach starší, Lukáš van Leyden, Francesco Mazzola, Tiziano Vecellio, Antonio Allegri, Giacomo da Ponte, Paolo Caliari, Jacobo Robusti, Jan Brueghel a další.

Bohužel rozkrádání Rudolfovy sbírky začalo hned po jeho smrti, část si mezi sebou rozdělili členové habsburského rodu a část byla odvezena jako válečná kořist Švédy po dobytí levého břehu Prahy v roce 1648.

U pražských zlatníků si nechal zhotovit osobní korunu, která byla později užívána jako koruna Rakouského císařství a jež se dnes nachází v klenotnici Weltliche und Geistliche Schatzkammer (Světská a církevní klenotnice) v hradě Hofburg ve Vídni.

[editovat] Potomci

Po celý život Rudolf zůstal "starým mládencem". Plánovaný sňatek s infantkou Izabelou, dcerou španělského krále Filipa II., dohodnutý v r. 1568, se neuskutečnil (Izabela se v r. 1597 vdala za Rudolfova mladšího bratra Albrechta). Rudolf ani neměl o manželství zájem. Známý je jeho vztah k početným konkubínám, z nichž nejznámější a nejstálejší byla hraběnka Kateřina Stradová.

Z jeho početných mileneckých vztahů pocházelo asi šest potomků, které však nikdy oficiálně neuznal. Nejznámější byl jeho duševně nemocný syn Julio Caesar (* 1586, † 1609), pravděpodobně syn Kateřiny Stradové.

[editovat] Rodokmen Rudolfa II.

[editovat] Literatura

Projekt Wikisource obsahuje původní text související s tímto článkem:

Rudolf II.

Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu

Rudolf II.

• Evans, R. J. W.: Rudolf II. a jeho svět. Praha 1997.
• Janáček, Josef: Pád Rudolfa II., Praha 1995.
• Janáček, Josef: Rudolf II. a jeho doba. Praha 1987.
• Pavel Toufar: Intrikáni v české historii, Brno 2005.

[editovat] Odkazy

• Majestát Rudolfa II. na náboženské svobody

Předchůdce: Maxmilián II.

Římskoněmecký císař Rudolf II. 1576–1612

Nástupce: Matyáš

Předchůdce: Maxmilián II.

Český král 1576–1611

Nástupce: Matyáš

Předchůdce: Maxmilián II.

Uherský král 1576–1608

Nástupce: Matyáš

Předchůdce: Maxmilián II.

Chorvatský král 1576–1608

Nástupce: Matyáš

Předchůdce: Maxmilián II.

Rakouský vévoda 1576–1608

Nástupce: Matyáš