Rudolf II.

Rudolf II. Habsburský
Císař Svaté říše římské, český, uherský a chorvatský král a rakouský arcivévoda
Rudolf II. na dobovém portrétu. Autorem je Hans von Aachen.
Doba vlády	1576-1611 (český král)
Korunovace	1575
Narození	18. července 1552
	Vídeň
Úmrtí	20. ledna 1612 (59 let)
	Praha
Pochován	Katedrála sv. Víta, Václava a Vojtěcha
Předchůdce	Maxmilián II. Habsburský
Následník	Matyáš Habsburský
Dynastie	Habsburkové
Motto	Fulget caesaris astrum (Nechť září císařova hvězda)[1]
Otec	Maxmilián II. Habsburský
Matka	Marie Španělská

Rudolf II. Habsburský (18. července 1552, Vídeň – 20. ledna 1612, Praha) byl římský císař, král český, uherský a chorvatský. Byl synem císaře Maxmiliána II. a Marie Španělské. Jeho rodiče byli bratranec a sestřenice, Rudolfovi dědové byli bratři.

[editovat] Život Rudolfa II.

[editovat] Rudolfovo dětství a dospívání: výchova ve Španělsku (1552-1571)

Rudolf se narodil roku 1552 ve Vídni, krátce po přistěhování jeho matky Marie Španělské z rodného Španělska. Rudolfův nábožensky tolerantní otec Maxmilián se však brzy s Marií dostal do sporu kvůli výchově svých dětí. Rudolf byl nakonec vychováván katolicky, Maxmilián však neústupně odmítal nenávistné prvky katolického fanatismu. Maxmiliánovu vlažnost sledoval se znepokojením také jeho otec Ferdinand I., který se nakonec zasadil o to, aby Rudolf a jeho mladší bratr Arnošt byli roku 1564 posláni na výchovu do Španělska ke královskému dvoru jejich strýce Filipu II., s čímž Maxmilián nakonec souhlasil, neboť byl ukonejšen nadějí, že by se Rudolf mohl časem stát následníkem Filipa II., jehož dosud jediný syn byl duševně chorý.^[2]

Patnáctiletý Rudolf při pobytu ve Španělsku

Na dvoře španělského krále se s Maxmiliánovými syny skutečně jako s následníky Filipa II. zacházelo. Měli svůj vlastní trůn, jehož hofmistrem byl Adam z Dietrichštejna. Zde byli Rudolf a Arnošt vzděláváni, zároveň se však setkali s jim cizími přehnanými projevy religiozity. Když se Maxmilián ujal roku ještě v roce odchodu jeho synů stal českým králem, usiloval (spolu s českými stavy) o návrat svých synů, Filip II. se však k jejich propuštění neměl. Rudolf s Arnoštem se do Vídně vrátili až roku 1571, kdy místo nich Maxmilián poslal do Španělska své dva nejmladší syny spolu s dcerou Annou, která se stala Filipovou čtvrtou manželkou.^[3]

[editovat] První politické zkušenosti (1571-1576)

Ze Španělska si Rudolf přinesl na rakouské poměry nadprůměrné vzdělání, fanatický protireformní zapálení však nikoli – mnohem víc jej zajímalo umění a „přírodověda“ (tehdy spíše alchymie). V roce Rudolfova návratu zemřel Jan Zikmund Zápolský a Maxmiliánovi se podařilo roku 1572 prosadit u uherských stavů, aby prohlásili Rudolfa svým králem. Téhož roku byl Rudolf korunován v Prešpurku.^[4]

Následujícího roku vyslal nemocný Maxmilián místo sebe na jednání českého sněmu Rudolfa, při kterém stavy vyřkli požadavek, aby se Rudolf usídlil v Praze, což však Maxmilián nechtěl dovolit, protože se obával, že by se Rudolf dostal příliš pod vliv stavů. Roku 1574 nastolil Maxmilián při jednání českého sněmu otázku Rudolfovy korunovace v ovzduší rostoucího náboženského napětí. Protestantští stavové vypracovali návrh České konfese, kterou však byl Maxmilián ochoten potvrdit jen ústně. Rudolf byl přesto nakonec sněmem přijat a 22. září 1575 korunován českým králem. O měsíc později zajistil Maxmilián také Rudolfovo zvolení římským králem, avšak usídlit se v Praze Rudolfovi stále neumožnil.^[5]

[editovat] První léta vlády (1576-1583)

12. října 1576 však Maxmilián II. zemřel a Rudolf se ujal vlády. V Praze ustavil sbor deseti místodržících složený z nejvyšších zemských úředníků, podnikl holdovací cestu po přivtělených zemích Koruny české a stejně jako jeho otec se usídlil ve Vídni. Mezitím se prudce zhoršil vztah s jeho bratrem Matyášem, který se na vlastní pěst stal guvernérem svobodného Nizozemí, což navíc zvýšilo také nedůvěru mezi rakouskými a španělskými Habsburky.^[6]

Rudolf II. zpodobněný jako Vertumnus, římský bůh ročních období (1591-2, Giuseppe Arcimboldo)

Roku 1578 se poprvé u Rudolfa ve větší míře projevila „melancholie“ a v jeho okolí se rozmohlo intrikánství. Jeho rádci Pavel Sixtus Trautson a Wolfgang Rumpf rozhodovali, které informace se k císaři upoutanému na lůžko dostanou, a postavili se do role císařových obránců před intrikánskou rodinou (své vlastní plány rozvíjeli kromě Matyáše také Ferdinand Tyrolský a Karel Štýrský). Poté, co Rudolf opustil lůžko, byl vůči svému okolí podezřívavý, pociťoval odpor k veřejným jednáním, ceremoniálům a slavnostem. Spory se členy rodiny byl také jeden z důvodů, proč se roku 1583 rozhodl přesídlit do Prahy.^[7]

[editovat] Přesídlení do prahy (1583-1597)

Příchod císařského dvora znamenal pro Prahu zásadní změnu. Především bylo potřeba vybudovat důstojnou císařskou rezidenci na Pražském hradě, do doposud provinčního města se ovšem také náhle přistěhoval značný počet příslušníků dvora a do nového sídelního města začali proudit i učenci a umělci i cizí vyslanci. Sídlili zde stálí vyslanci Francouzského krále, Španělska, Benátské republiky i papežského státu. Následujícího roku byl Rudolfovi udělen Řád zlatého rouna, to však pramálo něco změnilo na jeho nedůvěře vůči své rodině, či dokonce na jeho nechuti vůči sňatku, ačkoli roku 1585 mu jeho milenka Kateřina Stradová porodila syna Julia Caesara d'Austria.^[8]

Ale ani Praha neuchránila Rudolfa před problémy. V zemi panovalo napětí mezi ctižádostivými šlechtici, kteří byli navíc různého náboženského vyznání. Katolík Jiří Popel z Lobkovic se prosazoval natolik, že se od něj distancovali i papežští nunciové, a množství nepřátel, které si získal, nakonec podnítili krále k Lobkovicově doživotnímu uvěznění.^[9]

Rudolf II., na jehož prsou spočívá symbol Řádu zlatého rouna (1603, A. Sadeler)

[editovat] Propuknutí nemoci (1597-1608)

Rudolf se stahoval stále více do ústraní. Dokonce když roku 1593 vypukla další válka s Osmanskou říší, přenechal volnou ruku svým bratřím. Stav císaře se nadále zhoršoval, zejména po roce 1597, k depresím se navíc začaly přidávat projevy syfilis, kterou se nakazil při svých častých erotických hrátkách. Rudolf přestával věřit dokonce i svým rádcům a jeho stav ještě více zhoršovaly úvahy o jeho nástupci, které byly pochopitelné, protože císař neměl doposud žádného legitimního potomka. Panovník nakonec Rumpfa i Trautsona vyhnal a pokusil se o sebevraždu.^[10]

Po vyhnání rádců se Rudolfův dvůr rozkládal, vliv dostávalo obyčejné služebnictvo a císař rád naslouchal radám alchymistů a umělců, v Uhrách navíc panoval chaos. Císařovi příbuzní se snažili situaci zachránit a roku 1606 se při společné schůzce vyslovili pro Matyášovo nástupnictví. Rudolf se odhodlal k protiútoku a vypověděl Matyášova rádce, vídeňského biskupa Melchiora Klesla z Prahy a Vídně. Krize si však byly vědomy i stavy jednotlivých zemí monarchie, a tak se rakouské a uherské stavy přidaly na Matyášovu stranu.^[11]

[editovat] Oklešťování Rudolfovy moci (1608-1612)

Rudolf ztrácel také podporu moravských stavů a vojevůdců, kterým nevyplácel žold. Moravští stavové se nakonec připojili k Matyášovi také. Ten roku 1608 sestavil vojsko, se kterým táhl na Prahu. Čeští stavové oproti tomu sice souhlasili s tím, že Rudolf není dobrým vladařem, zároveň však byli toho názoru, že dobrým nástupcem není ani Matyáš. Připojením se k rakousko-uhersko-moravské opozici by navíc ztratili své privilegované postavení, kterého se jim dostávalo v rámci Koruny české.^[12]

Rudolf nakonec s Matyášem uzavřel Libeňský mír, kterým se vláda v monarchii rozdělila. Matyáš získal Moravu, Rakousko a Uhry, zatímco Rudolfovi zůstaly Čechy, Slezsko a Horní a Dolní Lužice. Z nastalé situace se snažily vytěžit také české stavy, které požadovaly zrušení Svatojakubského mandátu a uzákonění České konfese, proti čemuž se však postavila zejména katolická šlechta a katoličtí církevní hodnostáři. Nepokoje v Praze nakonec pohnuly Rudolfa k tomu, aby vydal 9. července 1609 Majestát, kterým povolil svobodu vyznání.^[13]

Mezi sbírky Rudolfa II. patřil také Codex Gigas

Rudolf se nicméně se stávajícím stavem nesmířil a snažil se Matyášovi pomstít, v čemž ho vydatně podporoval Leopold Pasovský, který nakonec roku 1611 za Rudolfova souhlasu vtrhl do Čech, což vyděsilo dokonce i české katolíky, papežského nuncia i španělského vyslance. Drancování pražských objektů bez rozdílu konfese jejich majitelů, avšak Pasovským se nepodařilo překročit Vltavu a obsadit Staré ani Nové Město. Nedostatek peněz však nakonec Leopolda Pasovského donutil se stáhnout, Jindřich Matyáš Thurn donutil Rudolfa k abdikaci a v Praze byl uvítán jako nový vládce Matyáš, který byl 23. května 1611 korunován českým králem.^[14]

Rudolfovi byl pak do jeho smrti přenechán v užívání Pražský hrad. Když 20. ledna 1612 zemřel, byly jeho sbírky zapečetěny. Po provedení nedůstojné pitvy za hojné účasti české šlechty a ledabylém nabalzámování byl Rudolf pohřben v pražské katedrále.^[15]

[editovat] Předkové Rudolfa II.

[editovat] Odkazy

[editovat] Poznámky

Projekt Wikisource obsahuje původní text související s tímto článkem:

Rudolf II.

[editovat] Literatura

• Evans, R. J. W.: Rudolf II. a jeho svět. Praha 1997.
• Janáček, Josef: Pád Rudolfa II., Praha 1995.
• Janáček, Josef: Rudolf II. a jeho doba. Praha 1987.
• Pavel Toufar: Intrikáni v české historii, Brno 2005.

Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu

Rudolf II.

[editovat] Externí odkazy

• Majestát Rudolfa II. na náboženské svobody

Předchůdce: Maxmilián II.

Římskoněmecký císař Rudolf II. 1576–1612

Nástupce: Matyáš

Předchůdce: Maxmilián II.

Český král 1576–1611

Nástupce: Matyáš

Předchůdce: Maxmilián II.

Uherský král 1576–1608

Nástupce: Matyáš

Předchůdce: Maxmilián II.

Chorvatský král 1576–1608

Nástupce: Matyáš

Předchůdce: Maxmilián II.

Rakouský vévoda 1576–1608

Nástupce: Matyáš