Hledat:

Invia.cz Pojeďte do Egypta Kanárské ostrovy Dovolená - Turecko Dominikánská republika Madeira Last minute
 

Rusko

Tento článek je o státu. Další významy jsou uvedeny na stránce Rusko (rozcestník).
Ruská federace
Россия, Российская Федерация
(Rossija, Rossijskaja federacija)
vlajka Ruska
vlajka
znak Ruska
znak
Hymna: Hymna Ruské federace
Geografie

Russian Federation (orthographic projection) - Crimea disputed.svg Poloha Ruska

Hlavní město: Moskva
Rozloha: 17 125 191[pozn. 1] km² (1. na světě)
z toho 0,5 % vodní plochy
Nejvyšší bod: Elbrus (5642 m n. m.)
Časové pásmo: od UTC+2 do UTC+12[1]
Poloha: 55°45′ s. š., 37°37′ v. d.
Obyvatelstvo
Počet obyvatel: 146 544 710[2] (9. na světě, 2016)
Hustota zalidnění: 8,56 ob. / km² (223. na světě)
HDI: 0.778[3] (vysoký) (57. na světě, 2012)
Jazyk: ruština, jazyky jednotlivých autonomních oblastí a republik
Náboženství: křesťanství (silně převládá pravoslaví), islám, judaismus, buddhismus[pozn. 2]a další
Státní útvar
Státní zřízení: federativní poloprezidentská republika
Vznik: 25. prosinec 1991 (rozpadem SSSR)
Prezident: Vladimir Putin
Předseda vlády: Dmitrij Medveděv
Měna: rubl (RUB)
HDP/obyv. (PPP): 24 451[4] USD (49. na světě, 2015)
Mezinárodní identifikace
ISO 3166-1: 643 RUS RU
MPZ: RUS
Telefonní předvolba: +7
Národní TLD: .ru, .su, .рф
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons

Rusko (rusky zvuk Россия, Rossija), oficiálním názvem Ruská federace (rusky Российская Федерация, Rossijskaja federacija),[pozn. 3] je s rozlohou 17 125 191 km²[pozn. 1] největší stát světa. Zahrnuje značnou část východní Evropy a téměř celou severní Asii. S počtem 146,1 milionů obyvatel[6] je Ruská federace devátá nejlidnatější země na světě.

Sousedy Ruska jsou (od severozápadu proti směru hodinových ručiček): Norsko, Finsko, Estonsko, Lotyšsko, Bělorusko, Ukrajina, Gruzie, Ázerbájdžán, Kazachstán, Čína, Mongolsko, znovu Čína a Severní Korea. Prostřednictvím Kaliningradské oblasti, strategické západní exklávy, dále sousedí s Litvou a Polskem. Ruské Kurilské ostrovy se nacházejí na dohled od Japonska a k Rusku patřící poloostrov Čukotka není daleko od Aljašky (Spojené státy americké, USA). Území Ruska je rozděleno do 9 časových pásem[7] a 84 samosprávných celků, z toho 22 republik.

Ruská federace je hlavním následnickým státem Sovětského svazu (SSSR),[8] který se rozpadl roku 1991. Převzala místo SSSR jako stálý člen Rady bezpečnosti OSN s právem veta. Je vůdčím členem Společenství nezávislých států. Je členem G20, Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE), OSKB, Šanghajské organizace pro spolupráci (SCO), APEC a dalších mezinárodních organizací. Kvůli jeho rozloze, nerostnému bohatství, dalším předpokladům hospodářské soběstačnosti a především vzhledem k jeho vojenské síle (jaderné a konvenční zbraně, balistické rakety) je Rusko považováno za jednu ze světových velmocí.

Ruská ekonomika má šestý největší HDP světa dle parity kupní síly[9] a v nominální hodnotě dvanáctý největší HDP.[10] V přepočtu HDP na obyvatele se nachází na 64. místě a podle HDP parity kupní síly na obyvatele na 52. místě.[11] Mezi státy světa má největší zásoby přírodních zdrojů[12]nerostných surovin, ropy, zemního plynu, dřeva a také pitné vody. Z energetického hlediska je Rusko zcela soběstačným státem. Ruské hospodářství prodělalo v 90. letech 20. století vleklou krizi, po níž následovalo období silného růstu mezi lety 2000 až 2007. Růst byl přerušen světovou finanční krizí v období 2008 až 2009, pak však v menší míře pokračoval od roku 2010 do roku 2014. Od konce roku 2014 zaznamenává ruská ekonomika pokles, způsobený snížením cen surovin a ekonomickými sankcemi ze strany západních států. V roce 2014 bylo také Rusku pozastaveno členství ve skupině ekonomicky nejvyspělejších států světa G8 jako reakce na jeho anexi Krymu.[13] Rusko se podílí asi na čtvrtině světového obchodu se zbraněmi, čímž se řadí na druhé místo na světě za USA.[14][15]

Velký vliv má v Rusku pravoslavné křesťanství, přestože zemi ovlivnilo období ateistického Sovětského svazu. Další náboženská vyznání jsou islám, judaismus a buddhismus.

V oblastech kultury, jako jsou literatura, vážná hudba, baletvýtvarné umění, dosáhli ruští umělci v 19.20. století světových úspěchů.

Současné Rusko je mnohonárodnostním státem, který kromě úřední ruštiny uznává také regionální jazyky jednotlivých národnostních menšin. Rusové tvoří 80 % obyvatelstva.[16] Nejpočetnější menšinou jsou Tataři, kteří stejně jako mnohé národy ruského Kavkazu vyznávají islám.

Název[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Rus (oblast).

Jméno země v současné formě bylo na poč. 16. století do ruštiny převzato ze středověké řečtinybyzantské prameny nazývaly zemi východních Slovanů Ρωσσία, Rhóssía. Ovšem tento řecký výraz sám byl mladší variantou slova Ρως, Rhós neboli Rus (rusky Русь, Rus’), označujícího od raného středověku prostor dnešní Ukrajiny, Běloruska a západní části evropského Ruska. Etymologie názvu Rus není zcela jistá, avšak nejběžněji se přijímá tzv. normanská teorie: termín pochází ze staré severštiny, znamená „veslaři“ a byl odvozen od jména kraje Roden (později zvaného Roslagen), což bylo pobřeží Svealandu, středního Švédska. Z Rodenu se varjagové (švédští vikingové čili Normani) vydávali po mořích a řekách do východoevropských oblastí a Černomoří, Rus částečně kolonizovali a stali se od poloviny 9. století vládnoucí vrstvou, jež vytvořila stát (Kyjevská Rus, viz níže), aby posléze se Slovany splynula. Germánské jméno tak přešlo do slovanštiny, nejprve jako etnonymum a později rovněž jako geonymum. Tato teorie, odvozující jméno Ruska od jména kraje ve Švédsku, má podporu jak ve zprávách kronik,[pozn. 4] tak i v dalších lingvistických souvislostech: s ruštinou a švédštinou sousedící ugrofinské jazyky totiž označují Švédsko výrazy takřka shodnými se jménem Rossija, tedy např. Ruotsi, Ruoŧŧa, Rootsi, Roodsi, Ročinma apod.

Kromě „normanské“ teorie ovšem existují i další, dovozující, že jméno Rus pochází buď: od základu indoevropského slova ruksa či russa („světlý, bílý“) či od hypotetického praslovanského slova рьсь, r’s’ („medvěd“ – posvátné zvíře starých Slovanů), příbuzného s latinským ursus a starořeckým αρκτος, arktos anebo od jména ukrajinské řeky Ros (pravý přítok Dněpru, jižně od Kyjeva). Ani tyto, ani jiné pokusy o vysvětlení však nejsou obecně lingvisty a historiky (a to většinou ani ruskými) uznávány.

Dějiny[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Dějiny Ruska.

Po celou dobu své dlouhé historie bylo Rusko křižovatkou euroasijského kontinentu, respektive mostem mezi Evropou a Asií. První obyvatelé evropské části Ruska se usídlili v deltě řeky Don kolem roku 20 000 př. n. l. Až do příchodu Slovanů, kteří vtiskli Rusku jeho charakter, byly tyto oblasti střídavě ovládány různými kmeny (Skythové, Hunové, Avaři, Chazaři, Volžští Bulhaři a další).

Počátky Ruska[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Kyjevská Rus.
Ikona zobrazující knížete Alexandra Něvského

První státní útvar Východních Slovanů (později rozdělených na Rusy, Bělorusy a Ukrajince) vznikal mezi Baltským a Černým mořem, kudy vedly obchodní stezky mezi Skandinávií a Byzantskou říší. Za počátek dějin Ruska je považováno založení Novgorodu roku 862.[17] Roku 882 ovládl novgorodský kníže Oleg z rodu Rurikovců Kyjev, který předtím platil tribut Chazarské říši. Následně Oleg založil Kyjevskou Rus.

Spojení Slované poté dobyli hlavní město Chazarů a Kyjevská Rus se stala jedním z největších a nejvíce prosperujících států v Evropě. Roku 988 přijal kníže Vladimír I. křest z Byzantské říše, což zařadilo Rus mezi východokřesťanské (od rozkolu v roce 1054 pravoslavné) země. Okolo roku 1020 vydal kníže Jaroslav Moudrý první zákoník, tzv. Ruskou pravdu[18].

V 11. a 12. století byla Rus oslabena neustálými nájezdy kočovných turkických kmenů, slovanská populace začala migrovat na bezpečnější, hustě zalesněné oblasti na severu. Vnitřními rozpory se začala rozpadat a ve 13. století utrpěla invazí mongolských hord pod vedením Batu-chana porážku (1237–40) a byla ovládnuta Zlatou Hordou. Ta se postupně dostala do rukou muslimských Tatarů.

Novgorod spolu s Pskovem udržel poté jistou míru autonomie. Expanzi ze strany Švédů odvrátil kníže Alexandr Něvský, který je porazil v bitvě na řece Něvě (1240), stejně tak zastavil vpád Řádu německých rytířů v tzv. ledové bitvě roku 1242. Potomci Alexandra Něvského z novgorodské rurikovské větve vládli Vladimiru. Později učinili Moskvu svým sídelním městem.

Sjednocení Rusi pod Moskvou[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článcích Moskevské velkoknížectví a Zlatá Horda.

Koncem 13. století začalo nabývat na významu Moskevské velkoknížectví. Moskva, založená 1147, se stala roku 1325 sídlem hlavy pravoslavné ruské církve. Země však byla nadále poddaná Zlaté hordě, které musela odvádět daně. Byly to těžké časy s častými mongolsko-tatarskými nájezdy, strádáním na zemědělství a rozšíření různých epidemií. Epidemie však nezasáhla Rusko tak silně jako západní Evropu a populaci se podařilo brzy obnovit.

Roku 1380 moskevský velkokníže Dimitrij Donský porazil Zlatou hordu v bitvě na Kulikově poli. Moskva postupně vstřebala okolní knížectví, včetně Tveru a Novgorodu, i nadále však odváděla poplatky Zlaté hordě. Moskevský stát se stal na Tatarech plně nezávislým až v roce 1480 za panování Ivana III., který značně rozšířil území Rusi směrem na východ, zatímco některé západní oblasti včetně Kyjeva se dostaly do rukou Polsko-litevského státu.[19] Tataři přišli o politickou moc, nicméně dodnes tvoří nejpočetnější menšinu Ruska, koncentrovanou zejména v Tatarstánu. Ivan III. se oženil s neteří posledního byzantského císaře Konstantina XI, a přijal znak byzantského dvouhlavého orla za svůj vlastní, eventuálně také jako ruský státní znak.

Carské Rusko[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Ruské carství.
Michail I. Romanov přijímá od Kuzmy Minina a Dmitrije Požarského Korunu Monomacha

Roku 1547 se pak Ivan IV. Vasiljevič, zvaný Hrozný, nechal korunovat carem a nastolil tak tzv. samoděržaví: centralistickou absolutní monarchii. Za jeho vlády se ruské teritorium směrem na Sibiř zdvojnásobilo, což z Ruska vytvořilo transkontinentální stát.

Krymští Tataři, jediní zbývající zástupci Zlaté Hordy, pokračovali v nájezdech do jižního Ruska a odváděli ve velkém obyvatele do osmanského otroctví. Zabraňovali tak většímu osídlení území. Krymští Tataři také roku 1570 zdevastovali Rjazaň, kde se setkali jen se slabým odporem.

V roce 1571 Krymští Tataři a jejich osmanští spojenci (80 000 Tatarů, 33 000 Turků a 7 000 janičárů) vpadli do centrálního Ruska a za řekou Ugrou rozdrtili křídlo ruského vojska se 6 000 bojovníky. Jelikož ruská armáda neměla sílu k zastavení invaze, ustoupila do Moskvy. Venkovské obyvatelstvo také uprchlo do hlavního města. Armáda Krymských Tatarů zdevastovala města a vesnice v okolí Moskvy a poté vypálila většinu hlavního města. Odhaduje se, že tatarské invazi padlo za oběť 80 000 lidí a 150 000 Rusů bylo odvlečeno do zajetí.

Následující rok krymský chán Devlet Giraj, podporovaný Osmanskou říší, plánoval plné dobytí Ruska, ale jejich armáda byla poražena v bitvě u Molodi, což eliminovalo hrozbu krymsko-osmanské expanze do Ruska. Nájezdy Tatarů za účelem zajímání otroků však neustaly až do konce 17. století. Rusové byli odvlékáni do otroctví ve velkých počtech i nadále, i když výstavba nových opevnění po celém jižním Rusku neustále zužovala prostor přístupný pro nájezdy Krymských Tatarů.

Rozmach ruského carství se pozastavil po vymření dynastie Rurikovců na přelomu 16.–17. století, kdy Polsko-litevská unie obsadila velké části Ruska, včetně Moskvy. V roce 1612 však byli Poláci a Litevci nuceni ustoupit. Zasloužil se o to sbor pod vedením Kuzmy Minina a knížete Dmitrije Požarského.

Roku 1613 byl pak zvolen hlavou státu Michail I. Romanov. Carská dynastie Romanovců následně vládla Rusku až do roku 1917. V 17. století Rusko kolonizovalo většinu Sibiře a v roce 1648 Rusové poprvé přešli Beringův průliv mezi Asií a Severní Amerikou.

V roce 1648 se rolníci z Ukrajiny připojili k záporožským kozákům ve vzpouře proti polsko-litevskému společenství. V roce 1654 ukrajinský vůdce Bohdan Chmelnický nabídl ruskému carovi Alexeji I., že by Ukrajina měla být oddělena od Polsko-litevské unie a postavena pod jeho ochranu. Car Alexej I. tuto nabídku přijal, což vedlo k další rusko-polské válce (1654–1667). Nakonec byla Ukrajina rozdělena podél Dněpru, západní část připadla Polsku a východní část Rusku.

Ruské impérium[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Ruské impérium.
Ruské impérium v roce 1866

Koncem 17. století se stal ruským carem Petr Veliký, známý svými odvážnými reformami a modernizací státu. Po vítězství v Severní válce nad Švédskem (1700–1721) byl zaveden název Ruské impérium. Na jednom ze získaných území (v ústí řeky Něvy) založil Petrohrad, který se stal hlavním městem země. Roku 1721 také přijal Petr titul imperátora.

Vláda Kateřiny II. Veliké (17621796) pak přinesla osvícenské reformy, počátek rozvoje věd, stavbu obrovských paláců v okolí Petrohradu, územní zisky na Ukrajině a Krymu v opakovaných válkách s Osmanskou říší a zisk velké části postupně rozdělovaného Polska. Ruské impérium se rozrostlo o další území Dálného východu až po Aljašku (1799), Gruzii (1802) a Ázerbájdžán (1813). V důsledku rusko-švédské války bylo roku 1809 k Rusku připojeno Finsko. V roce 1803–1806 bylo provedeno první ruské obeplutí země a v roce 1820 ruská expedice objevila kontinent Antarktidy.

Roku 1812 vpadl do země Napoleon Bonaparte, avšak jeho tažení zakončené okupací Moskvy skončilo debaklem, Napoleon byl poražen a Ruská armáda se přehnala přes Evropu až do Paříže. Alexandr I. Pavlovič se účastnil v čele ruské delegace Vídeňského kongresu, který definoval mapy v po-napoleonské Evropě.

Zemi oslabila Krymská válka proti Osmanské říší v letech 18531856. V té bojoval mj. Lev Nikolajevič Tolstoj. Hospodářsky zaostalé Rusko se začalo postupně modernizovat (roku 1861 bylo zrušeno nevolnictví, začala výstavba železnic a průmyslu), přesto nedokázalo držet krok se západními mocnostmi. Průmyslový vzestup byl vystřídán krizí na počátku 20. století. V letech 19041905 probíhala Rusko-japonská válka, v níž bylo Rusko poraženo.

Opozice proti carství (vyjádřená již povstáním Děkabristů roku 1825 či teroristickými akcemi hnutí Zemlja i Volja) sílila, zejména ze strany dělníků, ale také intelektuálů a příslušníků neruských národů, jež byly vystaveny tvrdé rusifikaci. Po poražené první ruské revoluci (1905) byl sice zřízen parlament (duma), absolutismus však oslaben nebyl. První světová válka pak přinesla rozklad státu a nejprve únorovou a následně radikálnější Velkou říjnovou revoluci, která přeměnila Rusko v socialistický stát a uvedla ho do občanské války. V červenci 1918 byl bolševiky zavražděn někdejší car ruského impéria Mikuláš II. (civilním jménem Nikolaj Romanov) a jeho rodina.

Revoluce a Sovětský svaz[editovat | editovat zdroj]

Od revoluce do roku 1953[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článcích Sovětský svaz, Dějiny Sovětského svazu a Sovětské válečné zločiny.
Miliony sovětských občanů byly přinuceny pracovat na grandiozních vládních projektech, jako např. zde na Bělomořsko-baltském kanálu, 1931–1933.
Bitva u Stalingradu byla jednou z největších bitev v dějinách. Sovětské vítězství přineslo zvrat ve druhé světové válce

7. listopadu 1917 byla v Petrohradu ustavena sovětská vláda v čele s Leninem, revolucionářem a marxistickým intelektuálem. V lednu 1918 byla vyhlášena Ruská sovětská federativní socialistická republika (RSFSR), v jejíchž postupem doby pozměněných hranicích existuje dnešní Rusko. Hlavním městem se stala opět Moskva. 3. března podepsalo Rusko separátní Brest-litevskou mírovou smlouvu ukončující první světovou válku, ovšem za cenu ztráty většiny Ukrajiny, Běloruska, Polska, Besarábie, Finska a Pobaltí.

Země upadla do vleklé občanské války trvající až do roku 1922; proti komunistům povstalo mnoho odpůrců, např. Bílá armáda, Černá armáda a Zelená armáda, avšak byli velmi nejednotní, a tudíž nemohli být silným protivníkem proti bolševikům podporovaným Rakousko-Uherskem a Německem, a to ani přes intervenci Francie, Británie a Československých legií. Českoslovenští legionáři dobyli všechna velká města na Sibiři, avšak cara Mikuláše II. a jeho rodinu se jim zachránit ze zajetí v Jekatěrinburgu nepodařilo. Necelý týden před příchodem legií do města byla celá carská rodina vyvražděna na přímý příkaz rudých.

V době války odešla velká část spisovatelů, umělců a vědců do emigrace. V roce 1921 Lenin vyhlásil novou hospodářskou politiku, díky níž se podařilo alespoň částečně konsolidovat hospodářství.

Vzhledem k Leninovým zdravotním komplikacím byl nově zřízen úřad Generálního tajemníka ÚV KSSS; dosazen do funkce byl Josif Stalin. Tomu se podařilo úspěšně získat co nejvíce moci a odstranit ideové odpůrce, zejména trockisty. 30. prosince 1922 došlo ke spojení RSFSR, Ukrajinské SSR, Běloruské SSR a Zakavkazské SSR. Vznikl tak Sovětský svaz.

Po Leninově smrti roku 1924 se chopil moci Stalin. Probíhala násilná kolektivizace zemědělství, budování těžkého průmyslu a infrastruktury, elektrifikace země; zvyšovala se gramotnost obyvatelstva či dostupnost zdravotní péče, avšak rozvoj země probíhal za cenu likvidace odpůrců režimu a kolektivizace, kteří byli internováni do tzv. gulagů, zejména na Sibiř a Dálný Východ, kde zemřely milióny osob. Polovina 30. let je pak obdobím další rusifikace neruských národů SSSR a brutálních stalinských čistek NKVD v armádě a straně.

22. června 1941 hitlerovské Německo porušilo smlouvu o neútočení (pakt Ribbentrop-Molotov) a bez vyhlášení války napadlo Sovětský svaz. Začala Velká vlastenecká válka. Nacisté ovládli většinu evropské části země, která byla těžce poničena, avšak po bojích u Stalingradu a bitvě u Kurska začal obrat ve válce ve prospěch SSSR a jeho západních spojenců. Do léta 1944 byla většina země od okupantů osvobozena. V únoru 1945 pak proběhla na Krymu tzv. jaltská konference, kde se Stalinovi podařilo upevnit sovětský vliv na střední a východní Evropu.[20] Německá invaze do Sovětského svazu si vyžádala více než 20 milionů obětí.[21] Sovětský svaz získal porážkou nacistů velkou prestiž, která přispěla k etablování komunistických diktatur ve státech tzv. východního bloku včetně Československa.

Léta 1953–1990[editovat | editovat zdroj]

Leonid Brežněv vítá předsedu státní rady NDR Waltera Ulbrichta v Moskvě, 1969
Michail Gorbačov a Ronald Reagan v Moskvě, 1988

Po druhé světové válce byl SSSR jednou ze stran tzv. studené války. V roce 1953 zemřel sovětský vůdce generalissimus Stalin. Jeho nástupce, Nikita Chruščov, v tajném projevu v roce 1956 kritizoval tzv. kult osobnosti stalinského období.[22] Následující desetiletí provázelo určité oslabení represí a ekonomický rozvoj; byl zahájen sovětský kosmický program. Během své vlády v roce 1954 daroval Chruščov Ukrajině poloostrov Krym při příležitosti 300 let od kozáckého shromáždění Perejaslavské rady a připojení Ukrajiny k Ruskému impériu.[23] To bylo předzvěstí problémů, jež vyvstaly při rozpadu SSSR, neboť na převážně ruskojazyčném Krymu od té doby existovaly silné separatistické tendence.

Éra Chruščovova následníka Brežněva byla pak obdobím tzv. ustrnutí. Nebyla již provázena represemi uvnitř Sovětského svazu ve velkém měřítku, avšak SSSR se jen nedostatečně dále modernizoval, což způsobilo hospodářskou stagnaci.

V „bratrském“ Československu došlo k vývoji, který kulminoval v období Pražského jara 1968. Naděje na „socialismus s lidskou tváří“ byly na rozkaz sovětského vedení a Leonida Brežněva osobně ukončeny invazí vojsk Varšavské smlouvy, oficiálně nazvanou „bratrská internacionální pomoc“, ve středu 21. srpna 1968.

V roce 1979 začala sovětská válka v Afghánistánu, ta pro SSSR skončila po deseti letech neúspěchem a stažením jejich vojsk, z části díky podpoře mudžahedínských povstalců USA, Saúdskou Arábií, Velkou Británií a dalšími zeměmi. Po Brežněvově smrti v roce 1982 se po přechodném období — krátkém působení Jurije Andropova a Konstantina Černěnka v čelných funkcích — v roce 1985 stal generálním tajemníkem KSSS Michail Gorbačov. Gorbačov zahájil období perestrojky a glasnosti. Jeho cílem bylo reformování SSSR, avšak skutečným výsledkem jeho politiky se stala jeho postupná dezintegrace.

Ruská federace[editovat | editovat zdroj]

Prezident Boris Jelcin s americkým prezidentem Georgem Bushem, červen 1992

Sovětský svaz měl být reorganizován ve volnější federaci, pro což se vyjádřila většina voličů 17. března 1991 v referendu. Byla zřízena funkce prezidenta RSFSR. 12. června 1991 byl prvním prezidentem Ruska zvolen Boris Jelcin. Tzv. srpnový puč, jehož cílem bylo zrušení demokratických přeměn, byl potlačen. 8. prosince 1991 pak hlavy Ruska, Ukrajiny a Běloruska podepisují Bělověžskou dohodu, prohlášení o vytvoření Společenství nezávislých států stanovící, že „SSSR jako subjekt mezinárodního práva přestal existovat“. 25. prosince 1991 se SSSR oficiálně rozpadla na Ruskou federaci a dalších 14 postsovětských republik.

V říjnu 1993 propukla tzv. ústavní krize, Jelcin podporoval kurz radikální privatizace na rozdíl od parlamentu. Jelcin v rozporu s ústavou a s odvoláním na výsledky referenda o jeho pravomocech rozpustil ruský parlament. Povstání, které proti rozhodnutí protestovalo, bylo krvavě potlačeno armádou. Éra Borise Jelcina je pak obdobím bolestného přechodu ke kapitalismu, privatizace, krachu velkých státních podniků, nárůstu kriminality, ztráty super-velmocenského postavení a velmi pomalému a problematickému etablování demokracie, která v Rusku nemá tradici. Současně probíhá první a druhá čečenská válka a Rusko vstupuje do svazu s Lukašenkovým Běloruskem. Jelcin spustil vlnu privatizace podniků včetně nalezišť surovin. Na těchto krocích, prodeje majetku pod cenou, profitoval poměrně úzký okruh osob kolem Jelcina, zahraniční banky a těžební společnosti. Z tohoto okruhu osob údajně vznikli tzv. oligarchové.

31. prosince 1999 prezident Jelcin oznámil svůj odchod z politiky a pověřil výkonem prezidentských pravomocí předsedu ruské vlády Vladimíra Putina. Ten vyhrál v prezidentských volbách v březnu 2000 a stal se tak druhým prezidentem Ruska; dosáhl značné popularity a mandát obhájil v roce 2004. Obnovuje se vliv pravoslavné církve, sjednocené s exilovou větví. Státní rozpočet začal dosahovat přebytků a postupně docházelo k růstu HDP, průmyslové a zemědělské produkce, rozvoji stavebnictví, růstu reálných příjmů obyvatel a ke snižování inflace. V roce 2008, kdy se stal prezidentem Dmitrij Medveděv, však země začala čelit globální ekonomické krizi; Rusko je jakožto vývozce surovin těžce postiženo snížením světové poptávky. V srpnu 2008 bylo Rusko také jednou ze stran války v Jižní Osetii.

Putin vyhrál prezidentské volby 2012 a Medveděv byl jmenován ministerským předsedou. V únoru 2014 proběhly v Soči zimní olympijské hry, které byly komentátory hodnoceny přes menší výtky jako úspěšné. Nedlouho poté Rusko z důvodu dění na Ukrajině do té doby ukrajinský poloostrov Krym na základě referenda ze dne 16. března 2014 začlenilo jednostranně jako federální subjekt Republika Krym a město Sevastopol do Ruské federace.

Od září 2015 se Rusko zapojilo leteckými a raketovými údery do Syrské občanské války proti militantním skupinám Islámského státu, Fronty an-Nusrá (Al-Káida v Levantě) a Džaíš al-Fatah (radikální sunnité).[24] Prezident Putin a francouzský prezident Francois Hollande se 17. listopadu dohodli na vojenské spolupráci v Sýrii[25] a společně kooperují letecké útoky na Islámský stát.[26] Dohoda přišla nedlouho po teroristických útocích v Paříži a výbuchu ruského letadla v Egyptě.

Problémy Ruska[editovat | editovat zdroj]

Hospodářské problémy a vnitřní soudržnost[editovat | editovat zdroj]

Vladimir Putin a Achmad Kadyrov, bývalý rebel a šéf Čečenské republiky, 2000
Památník bombového útoku v Moskevském metru

Po vzniku nezávislého, postsovětského Ruska v zemi propukla hluboká hospodářská a sociální krize, která trvala celá 90. léta. Většina státních podniků zkrachovala. Vědci z bývalého SSSR, především z oboru kosmonautiky, která je dnes v útlumu, odcházeli do USA nebo do Japonska. V zemi se začal prosazovat organizovaný zločin a hospodářská kriminalita.

S restrukturalizací hospodářství vznikla vrstva extrémně bohatých a extrémně chudých obyvatel. V roce 1998 vyhlásilo Rusko státní bankrot. Až za vlády prezidenta Putina se začala hospodářská situace zlepšovat, zlepšilo se splacení ruských dluhů v důsledku růstu cen ropy a zemního plynu, jehož je Rusko významným exportérem. Výrazně vzrostly kapitálové investice. Na druhou stranu ale přibývají nová rizika, jako například terorismus nebo separatismus jednotlivých republik.

Závažný problém představovala nízká porodnost, která obzvláště u obyvatel ruské národnosti patřila mezi nejnižší na světě; nejníže klesla v závěru 20. století, po roce 2000 se velmi mírně zvýšila.[27] Tento problém se ovšem netýká některých neruských národností, zejména pak těch, u nichž převládají vyznavači islámu; jejich porodnost je většinou vyšší, ovšem v současné době nepředstavují tak velký podíl obyvatelstva, aby mohli negativní trendy v celonárodním měřítku zvrátit. Rozdíl v porodnostech se však projevuje postupnou změnou poměru obyvatel těchto národností a etnických Rusů, která je patrná zejména v okrajových částech země.

Ve snaze zabránit separatistickým tendencím v oblasti severního Kavkazu zaútočila v 90. letech ruská armáda na Čečenskou republiku, jež se snažila odtrhnout a vyhlásit nezávislost. Časem se však válka změnila v partyzánský boj a čečenští teroristé začali páchat bombové útoky. Mezi největší teroristické masakry patří teroristický útok na beslanskou školu (2004), bombové útoky v Moskevském metru (2004 a 2010) a na nádraží a trolejbus ve Volgogradu (2013).

Na konci roku 2008 a počátkem 2009 se výrazně snížily ceny ropy, a to až na úroveň kolem 40 USD za barel (počátek března 2009). Analytikové přitom varovali Rusko před vážnými problémy, pokud by cena klesla pod 50 dolarů, což se také stalo. Pro Rusko to představuje významný problém, protože export ropy je jedním ze základních pilířů současné ruské ekonomiky. Akciové trhy v Rusku zkolabovaly, příjmy se snížily a začala výrazně stoupat nezaměstnanost.[28]

Lidská práva[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článcích Lidská práva v Rusku, Ruská opozice, LGBT práva v Rusku a Kontroverzní ruské zákony.

Dodržování občanských a politických práv v Rusku je dlouhodobě sledováno jak občany Ruska, tak zahraničím. Jejich případné nedodržování či dokonce potlačování je soustavně kritizováno zahraničními vládami, některými ruskými a mnoha zahraničními médii a v Rusku i mimo Rusko působícími nevládními organizacemi, cílícími na podporu svobody a demokracie. Obzvláště společnosti, jako jsou Amnesty International, Human Rights Watch nebo v České republice Člověk v tísni vyčítají ruskému systému porušování občanských svobod a politických práv občanů.[29][30][31][32] Freedom House, mezinárodní organizace financovaná americkou vládou, označila Rusko za „nesvobodný stát“ – podle ní jsou volby pečlivě vykonstruované a v zemi chybí možnost skutečně svobodné diskuse.[33] Ruské autority veškeré námitky, především závěry Freedom House, odmítají. Podle nevládní organizace Democracy Ranking se Ruská federace v průzkumu demokratických svobod, do kterého bylo zahrnuto 115 zemí, umístila na 95. místě.[34]

Politický systém[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článcích Politický systém Ruska a Politické strany v Rusku.

Ruská federace je zastupitelská demokracie a poloprezidentská republika. Federální shromáždění je dvoukomorový parlament. Rada federace je horní komorou a Státní duma je dolní komora, která je volena na dobu pěti let. V současnosti jsou ve Státní dumě zastoupeny strany Jednotné Rusko (54 %), Komunistická strana Ruské federace (13 %), Liberální demokratická strana Ruska (13 %) a Spravedlivé Rusko (6 %). V zemi je organizovaná mimoparlametní opozice, v čele s komunisty.

Zahraniční politika[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Zahraniční politika Ruské federace.
Vůdci zemí BRICS (Brazílie, Rusko, Indie, Čína a Jižní Afrika)

V České republice má Ruská federace velvyslanectví v Praze, generální konzuláty v Brně a v Karlových Varech a konzulát v Ostravě. Pro vstup na ruské území potřebují čeští občané vízum, jsou to víza buď turistická (do 30 dní) nebo služební (business, na 30 dní až 12 měsíců). S vyřizováním víz pomáhají různé agentury. Velvyslanectví České republiky v Rusku sídlí v Moskvě, generální konzuláty jsou v PetrohraduJekatěrinburgu.

Rusko je členem skupiny vyspělých národů G20, Rady Evropy, OBSE, APEC, skupiny BRICS a také důležitých regionálních organizací SNS, EurAsEC, OSKBŠanghajské organizace pro spolupráci. V důsledku událostí na poloostrově Krymu (2014) přijali lídři Evropské unie, Spojených států amerických a Kanady politické a hospodářské sankce vůči Ruské federaci, neboť odmítli uznat Krymské referendum, ve kterém se více než devadesát procent hlasujících vyslovilo pro připojení poloostrova k Ruské federaci. Postupně byly tyto sankce zostřovány také v důsledku údajné podpory povstalců ve válce na východní Ukrajině. Nicméně řada zemí Evropské unie, včetně Řecka, Rakouska, Itálie, Kypru, Bulharska a Lucemburska, jdou jen neochotně cestou sankcí.[35] Švýcarsko a Jižní Korea se oněch sankcí neúčastní.

V důsledku sankcí ze strany USA, Kanady a Západní Evropy se Rusko rozhodlo věnovat zvýšenou pozornost svým hospodářským vztahům s asijskými zeměmi, především s Čínou, ale také s Japonskem, Jižní Koreou a Indií. V roce 2014 podepsalo důležitou smlouvu o dodávkách plynu s Čínou, které také dodává vojenská letadla a jiné vybavení. V menší míře, např. dodávkami ropy, obchoduje Rusko také se Severní Koreou.

Intervence v oblasti zahraniční politiky[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článcích Putinismus, Druhá studená válka, Anexe Krymu Ruskou federací, Ruská vojenská intervence na Ukrajině (2014–současnost) a Mezinárodní sankce v průběhu ukrajinské krize.

Rusko na konci desátých let 21. století navázalo na někdejší velmi aktivní zahraniční politiku a začalo pracovat na návratu image přední světové mocnosti. Zapojilo se ve světě do několika konfliktů: v roce 2008 se stalo jednou ze stran války v Jižní Osetii , kde pomohlo stabilizovat faktickou nezávislost dvou separatistických oblastí Gruzie, a to Abcházie a Jižní Osetie. V roce 2014 se aktivně zapojilo do ukrajinské krize vojenskou intervencí, v rámci které anektovalo ukrajinský Krym a podpořilo separatisty dodávkami zbraní a peněz ve válce v Donbasu na východě Ukrajiny, Moskva toto však i nadále popírá. Mnoho světových lídrů Rusko tvrdě kritizovalo a řada států západního světa uvalila na Rusko částečné hospodářské embargo. To spolu s nízkou cenou ropy znamenalo pro ruskou ekonomiku brzký propad HDP asi o 4 %.[36]

V roce 2015 se Rusko svou intervencí zapojilo také do složité občanské války v Sýrii s cílem podpořit režim Bašára al-Asada a dosáhlo v tomto konfliktu určitých úspěchů.

Ozbrojené síly[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Ozbrojené síly Ruské federace.
Ruské letouny Suchoj Su-35, Su-34 a Suchoj PAK FA
Letadlová loď Admiral Kuzněcov

Ozbrojené síly Ruské federace jsou rozděleny do pozemních sil, námořnictva a letectva. A dále na tři samostatné druhy vojsk: vzdušná a kosmická obrana, raketová vojska strategického určení a vzdušná výsadková vojska. Rusko disponuje největší jadernou a tankovou silou na světě. Země vyrábí většinu svého vlastního vojenského vybavení, jen několik typů dováží a je druhým největším dodavatelem zbraní na světě.

Ruské námořnictvo zahrnuje Severní (nejsilnější), Tichooceánské, Černomořské, Baltské a Kaspické loďstvo, dále Námořní letectvo a Pobřežní vojsko (námořní pěchota, pobřežní rakety a dělostřelecká vojska). Využívá jednu letadlovou loď (Admiral Kuzněcov), pět křižníků (křižník Pjotr Velikij třídy Kirov je silně vyzbrojená a má nukleární pohon). Dále čtrnáct torpédoborců, šest fregat, šedesát čtyři korvet, devět nukleárních balistických ponorek a desítky útočných ponorek.

Ruské letectvo využívá víceúčelové stíhací letouny čtvrté generace Suchoj Su-27, Suchoj Su-30, Suchoj Su-35S, MiG-29 a MiG-31. Dále bitevní letouny Suchoj Su-25, stíhací-bombardovací Suchoj Su-24 a Suchoj Su-34, bombardéry Tupolev Tu-22M, Tupolev Tu-95 a Tupolev Tu-160, stovky transportních letounů a bitevních vrtulníků (Mil a Kamov). Ve výzbroji má i česká letadla Let L-410 Turbolet a Aero L-39 Albatros. Stíhací letoun páté generace Suchoj Su-57 měl první let v lednu 2010 a první dodávky do armády se plánují na rok 2019.[37]

Administrativní členění[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Administrativní dělení Ruska.
Subjekty Ruské federace:
     Republiky
     Oblasti
     Kraje
     Autonomní okruhy
     Federální města
     Autonomní oblast

Rusko se člení na 8 federálních okruhů nebo na 12 ekonomických rajónů, ty se dále dělí na 85 subjektů.

Federálními okruhy jsou Centrální federální okruh, Jižní federální okruh, Severozápadní federální okruh, Dálněvýchodní federální okruh, Sibiřský federální okruh, Uralský federální okruh, Povolžský federální okruh, v roce 2010 byl vyčleněn z Jižního federálního okruhu nový Severokavkazský federální okruh. Roku 2014 vzniknul dočasně Krymský federální okruh, který však byl již o dva roky později začleněn do Jižního federálního okruhu.

Federální subjekty v současnosti zahrnují 22 republik, 46 oblastí, 9 krajů, 4 autonomní okruhy, 1 autonomní oblast a dále 3 federální města. Poslední dobou v Ruské federaci sílí snahy o slučování krajů, republik nebo autonomních okruhů. V souvislosti s Putinovou centralizační politikou došlo ke snížení z původních 89 subjektů v roce 1993 na dnešních 83 subjektů.

Vedle Moskvy a Petrohradu jsou nejlidnatějšími celky Krasnodarský kraj, Moskevská a Rostovská oblast a republiky Baškortostán a Tatarstán. Největším celkem je republika Sacha, která se svou rozlohou (přes 3 miliony km²) vyrovná třem čtvrtinám rozlohy Evropské unie; žije zde však jen 950 000 obyvatel. Naopak nejmenšími celky jsou federální města, hustě osídlené kavkazské republiky a středoruské oblasti.

Geografie[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Geografie Ruska.
Fyzická mapa Ruska

Ruská federace je největším státem na světě, celková rozloha činí přibližně 17 milionů km². Na západě hraničí s pobaltskými republikami a Baltským mořem, na východě pak s Tichým oceánem. Reliéf je převážně rovinatý, mimo pohoří Ural, které tvoří hranici mezi evropským Ruskem a Sibiří a Kavkaz s nejvyšší horou Elbrusem (5642 m). V Rusku je 23 míst světového dědictví UNESCO, 40 biosférických rezervací UNESCO, 41 národních parků a 101 přírodních rezervací.

Na východ od Uralu leží jedna z největších nížin světa Západosibiřská rovina, protékaná veletoky ObuIrtyšem a Jenisejem. Nejvyšší je Altaj s četnými ledovci na západě, který zasahuje na území čtyř států. Z Altaje vybíhá na východ horské pásmo Sajan a na mongolské hranici vrcholí Východní Sajan. Na severovýchod od něj jezero Bajkal s hloubkou 1637 m představuje největší zásobárnu sladké vody na světě a zároveň jedinečný ekosystém. Za Bajkalem se na rozsáhlém území střídají náhorní plošiny (Vitimská, Aldanská) s dlouhými horskými hřbety (Jablonový, Stanový) až k Ochotskému moři. Nejvýchodnější Čukotské pohoří prostupuje poloostrov Čukotku, kterou necelých 100 km široký Beringův průliv dělí od Aljašky. Podél Beringova moře se na jihovýchod táhne Korjacké pohoří, které na Kamčatském poloostrově přechází v pohoří oddělené sníženinou řeky Kamčatky od pásma vysokých a činných sopek lemujících tichomořské pobřeží.

Vodstvo[editovat | editovat zdroj]

Ruskou federaci obklopují moře tří světových oceánůSeverního ledového, Tichého a Atlantického. Moře Severního ledového oceánu jsou poměrně mělká a po většinu roku je pokrývá souvislá vrstva ledu. Vlastnosti moří Tichého a Atlantského oceánu jsou zcela odlišné: vody těchto moří zamrzají jen na krátké období, případně vůbec a jsou velmi bohaté na ryby.

Největší řekou Ruské federace je Jenisej, nejdelší Ob spolu s Irtyšem, které společně tvoří sedmou nejdelší řeku světa.[38] Všechny tři náleží do úmoří Severního ledového oceánu, společně se Severní Dvinou, Pečorou, Lenou, Janou, Kolymou. Největším přítokem Tichého oceánu je Amur. K úmoří Atlantiku patří Don a Dněpr (na ruském území pouze horní tok); řeka Ural a hospodářsky nejvyužívanější Volha ústí do bezodtokého Kaspického moře. Mezi známé řeky patří také Moskva, protékající hlavním městem, a Něva, v jejímž ústí do finského zálivu byl vystavěn Petrohrad.

V Rusku se nachází také mnoho jezer rozmanitého původu a velikostí. Největší z nich je slané (brakické) Kaspické moře, ze sladkovodních je nejvýznamnější jezero Bajkal, zároveň nejhlubší jezero světa (1637 m). Na severozápadě země leží jezero Ladožské, Oněžské, Čudské a další. Během 20. století bylo zbudováno také množství přehradních jezer, zejména na Volze, Angaře a dalších řekách.

Podnebí[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Podnebí Ruska.
Tajga v pohoří Ural na území Komijské republiky

Ruská federace je rozsáhlou zemí, a proto zde najdeme několik rozdílných klimatických oblastí. Pro počasí v severním a středním Rusku je charakteristické velké střídání teplot v průběhu roku. Jaro a podzim jsou o něco studenější než ve střední Evropě. Na druhé straně jsou zimy podstatně chladnější a to nejen na severu, ale také v centrálním Rusku. Na jihovýchodě, tedy v oblasti stepí jsou velmi nízké teploty v zimě a naopak velmi vysoké v létě, kdy také málo prší. Na černomořském pobřeží jsou zimy mírné a léta příjemně teplá. Pro oblast Sibiře jsou typické velice nízké teploty v zimě, léta jsou krátká a četnými srážkami. Celá Sibiř a Dálný východ se nacházejí v pásmu věčné zmrzlé půdy, která působí značné problémy při výstavbě.

Podnebné pásy: Polární pás (nejsevernější oblasti), subpolární pás, mírný pás a subtropický pás (pobřeží Černého moře).

Města[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Seznam měst v Rusku.
Hlavní města Ruska
Města Ruské federace nad 1 000 000 obyvatel (odhad 2010) [2]
Poř. město federální okruh obyvatelstvo
1. Moskva Centrální 11 612 943
2. Petrohrad Severozápadní 4 953 219
3. Novosibirsk Sibiřský 1 498 921
4. Jekatěrinburg Uralský 1 378 441
5. Nižnij Novgorod Povolžský 1 254 592
6. Samara Povolžský 1 169 184
7. Kazaň Povolžský 1 161 308
8. Omsk Sibiřský 1 156 583
9. Čeljabinsk Uralský 1 143 458
10. Rostov na Donu Jižní 1 096 448
11. Ufa Povolžský 1 072 291
12. Volgograd Povolžský 1 021 000
13. Perm Povolžský 1 000 672

Moskva je s více než 11 miliony obyvatel jedním z největších měst světa a ekonomicky výrazně převyšuje zbytek Ruska. Pětimilionový Petrohrad, někdejší hlavní město, je pak především centrem umění, kultury a turismu. Třetím nejvýznamnějším centrem ruského školství a průmyslu je Jekatěrinburg. Na Volze leží velkoměsta Nižnij Novgorod, Kazaň, Toljatti, Samara, Saratov, Volgograd, Astrachaň. Mezi další významná města a regionální centra v evropské části patří, Perm, Iževsk, Ufa, Voroněž, Jaroslavl, Rostov, Krasnodar, v asijské části pak Čeljabinsk, Novosibirsk, Omsk, Barnaul, Krasnojarsk, Irkutsk, Jakutsk, Chabarovsk či tichomořský přístav Vladivostok.

Menšími městy, avšak strategickými přístavy jsou Novorossijsk, Kaliningrad, Archangelsk a Murmansk, který je největším městem za severním polárním kruhem. Ještě severněji leží Norilsk, který je kvůli těžbě kovů nechvalně proslulý jako jedno z nejznečištěnějších měst světa.

Historickými památkami kromě Moskvy, Petrohradu a povolžských měst vyniká Pskov, Novgorod a tzv. Zlatý kruh Ruska – prstenec historických měst v okolí Moskvy. Rekreačním centrem je Soči u Černého moře, který oproti zbytku Ruska leží v subtropech s horkými léty a písečnými plážemi.

Ekonomika[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Ekonomika Ruska.
Lada Vesta, jeden z nejprodávanějších automobilů v Rusku
Ruský HDP/obyvatele podle krajů (2006):
     > 400 000 rublů
     150 000 až 400 000 rublů
     100 000 až 150.000 rublů
     50 000 až 100 000 rublů
     < 50 000 rublů
Vývoj ruského HDP na obyvatele

Ruská ekonomika v r. 2016 klesla na dvanáctou v pořadí na světě [10] , kdy se na stavu jeho ekonomiky začíná vážně projevovat soubor negativních faktorů z nichž nejhlavnější jsou pokles cen klíčových nerostných surovin a ekonomické sankce uvalené na Rusko v reakci na Ruskou anexi Krymu.

V roce 2012 Financial Times ohodnotily Rusko jako druhou finančně nejstabilnější ekonomiku mezi G20 a to hlavně díky nízkému dluhovému zatížení (přibližně 11 % HDP), nízké nezaměstnanosti (přibližně 5 %), významným rezervám a míry hospodářského růstu.[39]. V současnosti se však díky ekonomickým problémům, rychlému snižování státních rezerv, vysoké inflaci a dalším negativním jevům situace výrazně změnila

V ekonomické aktivitě má dominantní postavení metropole Moskva, která, ačkoliv má pouze 1/14 obyvatel země, tvoří hrubý domácí produkt z jedné třetiny; je zde také nejvyšší životní úroveň. V průmyslu si také ještě významný podíl drží další velká města v evropské a jihovýchodní části státu. Severovýchod – Sibiř a Dálný východ – pak slouží především jako surovinová základna. Významnými komoditami rostlinné a živočišné výroby jsou brambory, ječmen, pšenice, luštěniny, cukrová řepa; vepřové, drůbeží a skopové maso; rybolov.

Rusko je jedenáctým největším producentem automobilů. Největší automobilové společnosti v Rusku jsou AvtoVAZ a GAZ. Kamaz je předním výrobcem nákladních vozů a kamionů, jedná se o jednoho z deseti nejvýznamnějších světových výrobců v tomto oboru. Marussia je první ruský výrobce supersportů.

V zemi se po rozpadu Sovětského svazu výrazně zvedla příjmová nerovnost, nejvyšší nerovnost vykazuje Moskva a Kavkazské regiony.[40] Ruský Giniho koeficient byl v roce 2009 změřen na 40,11 bodu.[41]

Od roku 1999 zažívalo Rusko značný ekonomický růst, který byl přerušen jen globální ekonomickou krizí v roce 2009. Od roku 2014 má Rusko opět hospodářské problémy, které byly zapříčiněny hlavně poklesem cen ropy a jiných surovin na světových trzích a mezinárodními ekonomickými sankcemi, uvalenými na Rusko v souvislosti s anexí Krymu.

Surovinové zdroje a energetika[editovat | editovat zdroj]

Průmyslová zóna ve Volgogradské oblasti
Mapa hlavních ruských ropných a plynových ložisek
Diamantový důl Udačnaja
Krabičky s ruským kaviárem

Hlavními těženými surovinami jsou zemní plyn, ropa, hnědé uhlí a nikl. Rusko má největší rezervy zemního plynu na světě, druhé největší zásoby uhlí a osmé největší zásoby ropy. Má také mj. velké zásoby zlata, diamantů a titanu. V zemi existují velké společnosti, zaměřené na těžbu ropy - Rosněft, Lukoil, Sibněft, Juganskněftěgaz a další. Ruský plynárenský gigant Gazprom je největší firmou na světě, zabývající se těžbou plynu. Hospodářské výkony těžby nafty a plynu tvoří podstatnou část HDP ruské ekonomiky (roku 2013 těžba všech nerostných surovin tvořila 10,4 % HDP Ruska)[42] a příjmy z nich kryjí do značné míry výdaje státního rozpočtu. V roce 2013 se daň z těžby nerostných surovin a vývozní daň z plynu, ropy a ropných produktů podílely na příjmech federálního rozpočtu ze 46 %.[43] Surovinové příjmy jsou soustředěny na federální úrovni, jejich váha v konsolidovaných státních příjmech, zahrnujících i rozpočty regionů a míst je proto zhruba poloviční.

Rusko dodává čtvrtinu spotřeby zemního plynu v EU, a to zejména prostřednictvím tranzitních cest přes Ukrajinu (Sojuz, Družba) a Bělorusko (Jamal-Evropa). Pro případ přerušení dodávek zemního plynu přes Ukrajinu, které byly v minulosti ohroženy, když Ukrajina nesplácela dluhy za tyto suroviny, byla v roce 2011 dokončena první fáze tzv. Severního plynovodu Nord Stream, který vede pod Baltickým mořem přímo do Německa (s napojením do Česka). Následující rok byl v Německu dokončen plynovod NEL navazující na plynovod BBL, přivádějící plyn do Velké Británie. Roku 2012 byl také dokončen ropovod ESPO, spojující Sibiř s asijsko-tichomořskými trhy (Japonsko, Čína a Jižní Korea). Pro zajištění energetických potřeb států na jihu Evropy včetně Itálie, byl donedávna plánován plynovod South Stream, vedoucí mimo území Ukrajiny pod Černým mořem přes Bulharsko.

Dne 18. června 2015 podepsali zástupci rakouské společnosti OMV a ruského Gazpromu tzv. Memorandum o porozumění (předběžnou dohodu), podle kterého se Rakušané budou podílet na výstavbě dvou dalších potrubí pod Baltickým mořem.[44] Zároveň bylo ve stejný den na okraji hospodářské konference v Petrohradě oznámeno, že k uskupení firem, které se budou na této stavbě podílet, se připojují také německá společnost EON a nizozemsko-britská společnost Royal Dutch Shell. První potrubí má být postaveno a uvedeno do provozu do roku 2019. Téměř ve stejnou dobu bude stavěno ještě jedno, celkově čtvrté, potrubí. Celkové náklady projektu přesáhnou pravděpodobně náklady na jeho první fázi, které činily 7,4 miliardy eur.[45] Obě nová potrubí mají přepravovat dalších 55 miliard m³ zemního plynu ročně do Evropské unie. Od roku 2020 nemá být již žádný plyn z Ruska, určený pro Západní Evropu, přepravován přes dosavadní tranzitní Ukrajinu.[46]

Rusko je třetí největší výrobce elektřiny ve světě. Je také první zemí, která vybudovala jadernou elektrárnu. Všechny jaderné elektrárny jsou řízeny státní firmou Rosatom. Sektor se rychle vyvíjí, jen na rozvoj je z federálního rozpočtu do roku 2015 vyčleněn asi 1 bilion rublů. Velké kaskády vodních elektráren jsou v evropské části na velkých řekách jako je Volha, zatímco potenciál východní Sibiře zatím zůstává většinou nevyužitý. Zhruba 63% z ruské elektrické energie je generováno tepelnými elektrárnami, 21% vodními a 16% pochází z jaderných reaktorů. V roce 2005 Rusko vyrobilo 951 TWh a exportovalo 23 TWh elektřiny.

Statistika[editovat | editovat zdroj]

Mince rublů a kopějek
Měsíční průměr 1995 2000 2005 2008 2010
Příjmy na 1 obyvatele (rubl) 515,9 2 281 7 938 17 320 20 000
Průměrná mzda (rubl) 472,4 2 223,4 8 550,2 19 400 21 000
Průměrný důchod (rubl) 188,1 694,3 2 364 6 800 8 200

Žebříček firem[editovat | editovat zdroj]

Žebříček firem podle kapitalizace (časopis «Expert», 2008/10/6):

Jméno Kapitalizace (mil. RUB) Kapitalizace (mil. Kč) Odvětví
Gazprom 5 804 745 4 020 018 ropná a plynová
NK Rosněft 2 284 861 1 582 358 ropná a plynová
NK Lukoil 1 583 655 1 096 744 ropná a plynová
AK Sběrěgatěl'nyj bank RF 1 254 849 869 033 bankovní
GMK Norilskij nikěl' 923 317 639 434 hutnictví neželezných kovů
Surgutněftěgaz 643 247 445 474 ropná a plynová
Vympělkom 596 957 413 417 telekomunikace
Novolipeckij Metallurgičeskij Kombinat 569 536 394 426 hutnictví železa a oceli
Gazprom něft' 560 042 387 851 ropná a plynová
Novatek 545 624 377 866 ropná a plynová

Doprava[editovat | editovat zdroj]

Ruské dálnice
Ruský vysokorychlostní vlak Sapsan

Rusko má po Spojených státech druhou největší železniční síť na světě, většina je pod kontrolou státem vlastněné společnosti RŽD. Železnice používají oproti Česku širší rozchod (1520 mm). Transsibiřská magistrála z Moskvy do Vladivostoku projíždí rekordních sedm časových pásem a je nejdelší železniční tratí na světě. První vysokorychlostní trať byla zahájena v roce 2009 na trati Petrohrad-Moskva-Nižnij Novgorod, využívá ruské vysokorychlostní vlaky Sapsan.

Nejčastějším druhem městské dopravy bývají autobusy, trolejbusy a tramvaje. Významná část tramvají v Rusku je české výroby (Tatra T3, Tatra T6B5 atd.). Linky metra využívá sedm měst Ruska (Moskva, Petrohrad, Nižnij Novgorod, Novosibirsk, Samara, Jekatěrinburg a Kazaň) a tzv. systém Metrotram využívají další tři. Ve výstavbě je metro v Čeljabinsku, Krasnojarsku a Omsku. První metro bylo otevřeno v Moskvě v roce 1935.

V roce 2006 mělo Rusko 755,000 km zpevněných silnic, z nich nejdůležitější jsou tzv. Ruské federální dálnice. Tyto dálnice spojují především Moskvu a okolní oblasti. Například M10 spojuje dvě největší města (Moskva a Petrohrad) a vede až k finskému pohraničí, M6 vede přes Volgograd ke Kaspickému moři a M9 k hranicím Lotyšska. Trans-sibiřská dálnice (AH6) měří přes 11.000 km a spojuje Baltské moře a Tichý oceán. Plán na léta 2012–2020 zahrnuje výstavbu 120.000 km nových silnic (z toho 18.000 km federálních dálnic).

Země vlastní jedinou flotilu atomových ledoborců na světě. Hlavními ruskými námořními přístavy jsou: Rostov na Donu u Azovského moře, Novorossijsk na pobřeží Černého moře, Astrachaň a Machačkala u Kaspického moře, Kaliningrad a Petrohrad u Baltu, Archangelsk u Bílého moře, Murmansk v Barentsově moři, Petropavlovsk-Kamčatskij a Vladivostok u Tichého oceánu.

Mezi největší výrobce dopravních letadel v Rusku patří Suchoj, Tupolev a Iljušin. Od roku 2006 je většina ruských leteckých výrobců spojena do holdingu Sjednocená letecká korporace, obdobně vznikl o rok později holding Ruské vrtulníky. V roce 2013 se zde vyrábělo pět typů dopravních letadel.

Dopravní letadla ruských společností:[47][48][49][50]
Typ 2005 2006 2007 2008 2009 2010 2011 2012 2013
Antonov An-140 1 1 1 1 2 3
Antonov An-148 2 5 5 3 6
Antonov An-38 1
Iljušin Il-96 1 2 2 2 2 1 1 1
Tupolev Tu-154M 1 1 1 1 2
Tu-204 3 3 3 6 4 1 3 2
Tupolev Tu-214 1 2 1 2 2 3 1 2
Berijev Be-200 1 1
Suchoj Superjet 100 1 2 5 12 24
Celkem 6 9 8 9 12 12 19 24 36

Finanční problémy[editovat | editovat zdroj]

Rusko během svého vývoje od roku 1991 zaznamenalo několik vážných ekonomických krizí.

Finanční krize 1998[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Ruská finanční krize (1998).

17. srpna 1998 dopadla na Rusko finanční krize, jejíž širší příčiny lze vysledovat až k východoasijské finanční krizi v roce 1997. Bezprostřední příčinou byla tehdejší neschopnost Ruska splácet svůj zahraniční dluh. Krize měla vážné následky i v okolních státech Ruska.

Finanční krize 2014-2017[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Ruská finanční krize (2014).

V polovině roku 2014 začal ruský rubl oslabovat vůči ostatním světovým měnám, což ke konci toho roku způsobilo valutovou krizi. Tehdejší rychlý pokles směnné hodnoty rublu vůči americkému dolaru a euru o maximálních 50-60 % (zvláště v roce 2016 následovalo opět posílení rublu) byl způsoben prudce zvýšenou poptávkou občanů po dováženém zboží s vysokou hodnotou jako jsou automobily a televizory.[51] Dalšími důvody byl odliv zahraničního kapitálu kvůli ztrátě důvěry investorů v ruskou ekonomiku. Ta byla zapříčiněna poklesem cen ropy a jiných surovin na světových trzích a mezinárodními ekonomickými sankcemi, uvalenými na Rusko v souvislosti s anexí Krymu. I tato ruská krize způsobila téměř všem státům v jeho okolí (s výjimkou Číny) značné hospodářské problémy, včetně poklesu směnných kurzů jejich měn.

Věda a technika[editovat | editovat zdroj]

Michail Lomonosov, polyhistor, vědec, vynálezce, básník a umělec
Ruská nosná raketa Sojuz, v současnosti jediný dopravní prostředek pro kosmonauty na Mezinárodní vesmírnou stanici

Věda a technika v Rusku kvetly od osvícenství zvláště po založení univerzit v Petrohradě a v Moskvě a Ruské akademie věd. Jejich rozvoj je spojen s působením cara Petra Velikéhocarevny Kateřiny II. Veliké, panovníků, kteří otevřeli Rusko vlivům západní Evropy.

Ruská matematická škola byla a je jednou z nejvlivnějších na světě. Dmitrij Ivanovskij objevil viry, Dmitrij Mendělejev vynalezl periodickou tabulku prvků a Sergej Lebeděv syntetickou gumu. Dalšími vynálezci byli Michail Britnev (ledoborec), Stěpan Makarov (torpédová loď), Franz San Galli (radiátor), Gleb Kotelnikov představil padák a Jevgenij Čertovskij první přetlakový oblek. K významnějším ruským objevům a vynálezům ve fyzice dále patří: elektrický oblouk, laser, maser, Lenzův zákon, fotovoltaický článek, Čerenkovovo záření, 3D holografie, elektronová paramagnetická rezonance, heterotransistor a tokamak na termonukleární fúzi. Proslulými leteckými konstruktéry byli Andrej Nikolajevič Tupolev, Sergej Iljušin a Oleg Antonov. Jako konstruktér pěchotních zbraní se celosvětově proslavil Michail Kalašnikov. O příspěvcích ruských vědců k rozvoji kosmonautiky od 20. století pojednává kapitola níže.

Pilíři ruské vědy jsou rovněž Ivan Petrovič Pavlov a Michail Lomonosov. Pavlov získal i Nobelovu cenu, stejně jako Pjotr Leonidovič Kapica, Andre Geim, Konstantin Novoselov, Alexej Alexejevič Abrikosov, Vitalij Lazarevič Ginzburg, Ilja Prigogine, Nikolaj Gennadijevič Basov, Alexandr Prochorov, Pavel Alexejevič Čerenkov, Igor Jevgeněvič Tamm, Ilja Frank, Nikolaj Nikolajevič Semjonov a Ilja Iljič Mečnikov. K dalším významným osobnostem exaktních a přírodních věd patří Andrej Nikolajevič Kolmogorov, Nikolaj Ivanovič Lobačevskij, Grigorij Perelman, Sofia Kovalevská, Igor Kurčatov, Alexandr Ivanovič Oparin, Andrej Markov, Sergej Prokudin-Gorskij, Pafnutij Lvovič Čebyšev, Alexandr Fridman, Alexandr Stěpanovič Popov, Vladimir Zvorykin, Nikolaj Vavilov, Vladimir Ivanovič Vernadskij a Wladimir Köppen.

Krize v 90. letech vedla k drastickému snížení státní podpory vědy a odlivu mozků z Ruska, ovšem po roce 2000 se na vlně nového ekonomického boomu situace ruské vědy a techniky zlepšila a vláda zahájila kampaň zaměřenou na modernizaci a inovaci.

V oblasti humanitních a sociálních věd vynikli literární vědci Michail Bachtin a Vissarion Grigorjevič Bělinskij, lingvisté Roman Jakobson a Vladimir Jakovlevič Propp, průkopník moderní pedagogiky Anton Semjonovič Makarenko, sociolog a antropolog Andrej Korotajev, teoretik kultury Anatolij Lunačarskij či historik Nikolaj Michajlovič Karamzin. Nejznámějšími ruskými filozofy jsou Nikolaj Berďajev či Vladimir Solovjov. Klíčovými představiteli ruské psychologie a psychiatrie byli Vladimir Michajlovič Bechtěrev, Lev Vygotskij a Alexandr Romanovič Lurija. Leonid Kantorovič a Leonid Hurwicz získali Nobelovu cenu za ekonomii.

Kosmonautika[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článcích Sovětský vesmírný program a Roskosmos.
Pohled na vesmírnou stanici Mir

Ruští vědci a kosmonauti podstatně přispěli k pronikání lidí do vesmíru. Konstantin Ciolkovskij je považován za otce soudobé kosmonautiky, jeho práce inspirovala Sergeje Koroljova, Valentina Gluška a mnoho dalších, kteří přispěli k úspěchu vesmírného programu, což vedlo i k vývoji programu Sojuz.

Sovětský svaz byl prvním státem na světě, který dosáhl hranice vesmíru a vyslal roku 1957 do vesmíru první umělou družici Země Sputnik 1. Ve stejném roce vyslal Sovětský svaz jako první do vesmíru živého tvora, fenu Lajku. Největším triumfem sovětského vesmírného programu se stalo vyslání a bezpečný návrat majora Jurije Gagarina, prvního člověka ve vesmíru, dne 12. dubna 1961. První ženou ve vesmíru byla rovněž Ruska Valentina Těreškovová. Sonda Luna 9 jako první přistála na Měsíci, Veněra 7 byla první sondou, která přistála na jiné planetě (Venuše), a Mars 3 pak rovněž první sondou, která přistála na Marsu.

Sovětský svaz také jako první sestavil na oběžné dráze Země permanentně obydlenou vesmírnou stanici Mir. Agentura Roskosmos používá pilotované vesmírné lodě Sojuz, které na oběžnou dráhu vynáší stejnojmenná nosná raketa, a také automatické nákladní kosmické lodě Progress. Program raketoplánů Buran byl ve fázi vývoje v důsledku rozpadu SSSR zrušen. Po ukončení amerického programu Space Shuttle v roce 2011 jsou však ruské vesmírné lodě Sojuz v současnosti jediným dopravním prostředkem pro kosmonauty (resp. astronauty) na cesty k Mezinárodní vesmírné stanici (ISS). V rámci společného programu se těchto vesmírných cest účastní také astronauti ze Spojených států a dalších zemí jako jsou Francie a Německo, přičemž Rusko jejich zemím pronajímá účastnická místa.

Obyvatelstvo[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Obyvatelstvo Ruska.
Demografický vývoj RSFSR a Ruska v letech 1950–2013

Národnostní složení obyvatelstva
Ruské federace v roce 2010
[52]

Rusové 111 016 896 (77,71 %)
Tataři 5 310 649 (3,72 %)
Ukrajinci 1 927 988 (1,35 %)
Baškirové 1 584 554 (1,11 %)
Čuvaši 1 435 872 (1,01 %)
Čečenci 1 431 360 (1,00%)
Arméni 1 182 388 (0,83 %)
Avarové 912 090 (0,64 %)
Mordvinci 744 237 (0,52 %)
Kazaši 647 732 (0,45 %)
Němci ≈600 000 (0,43%)
další / neuvedeno (11,23 %)

Rusko je devátým nejlidnatějším státem světa. Avšak počet obyvatel mezi lety 1995–2010 klesl o více než 5 milionů; odhad k 1. lednu 2014 hovoří o 143 657 000 obyvatelích, což je o 800 000 více než při oficiálním sčítání roku 2010. V posledních letech tedy opět počet obyvatel mírně stoupl, částečně vlivem imigrace. V roce 2009 bylo od roku 1995 poprvé dosaženo, v důsledku imigrace a zvyšující se porodnosti, demografického růstu, i když jen o 20 000 obyvatel.[53]

Rozmístění obyvatelstva je nerovnoměrné: většina (77 %, tj. přes 110 miliónů) obyvatel žije v menší evropské části, zatímco obrovská území Sibiře jsou téměř liduprázdná – průměrná hustota osídlení činí, vzhledem k obrovské rozloze federace, pouhých 8,4 obyv./km². Růst počtu obyvatel v současné době pokračuje v některých jižních oblastech Čečensko, Ingušsko, Dagestán atd.) a na severovýchodě, nejvíce se naopak vylidňují oblasti evropského západu (Pskovská, Smolenská, Novgorodská oblast). V roce 2014 byla průměrná délka života 71 let s výrazným rozdílem mezi pohlavími: 65 let u mužů a 77 u žen.

Jazyky[editovat | editovat zdroj]

Oblasti rozšíření ruštiny. Tmavě vyznačen je majoritní jazyk, světle minoritní

Oficiálním jazykem celého státu je ruština, kterou ovládají prakticky všichni obyvatelé Ruska; některé autonomní celky vedle ruštiny používají místní jazyky (tatarština, ukrajinština, čuvaština, němčina ad.) – celkem tak Rusko oficiálně hovoří 31 jazyky. Jediným oficiálním písmem je cyrilice, v níž musí být zapisovány úřední dokumenty, což platí i pro jazyky, které používají také latinku.

Ruština je nejvíce geograficky rozšířený jazyk Eurasie, druhým nejpoužívanějším jazykem na internetu po angličtině,[54] jedním ze dvou oficiálních jazyků na palubě Mezinárodní vesmírné stanice[55] a jedním ze šesti úředních jazyků OSN.[56]

Náboženství[editovat | editovat zdroj]

Moskevská Katedrála Krista Spasitele je největší pravoslavný chrám na světě
Náboženství v Rusku (2012)[57][58]
Pravoslavné
  
42,5 %
Islámské
  
6,5 %
Jiné křešťanské
  
4,1 %
Jiné náboženství
  
1,7 %
Novopohanské a Tengristické
  
1,2 %
Tibetské buddhistické
  
0,5 %
Duchovní, ale bez vyznání
  
25 %
Nevěřící
  
13 %
Nedeklarované
  
5,5 %

Největší zastoupení má v zemi pravoslavné křesťanství; dominantní církví je Ruská pravoslavná církev, k níž se hlásí okolo poloviny obyvatelstva. Přestože je Rusko sekulárním státem,[59] je Ruská pravoslavná církev uznávána i nevěřícími jako symbol kulturního dědictví Ruska. Křesťanství bylo ruským státním náboženstvím od roku 988 a ani v éře protináboženského Sovětského svazu, kdy byla církev krutě pronásledována, nebyl jeho vliv zcela potlačen a po rozpadu SSSR opět značně stoupl.

Druhým významným náboženstvím je sunnitský islám, jejž vyznávají zejména turkické národy a etnické skupiny Kavkazu. Podle sčítání lidu z roku 2002 tvoří muslimové 10 % (14,5 mil.) z tehdy celkové 143 miliónové ruské populace. Duchovní v evropské části Ruska hovoří až o 20 miliónech přívrženců. „Etničtí muslimové“, tj. národy tradičně muslimské, tvoří většinu populace v sedmi regionech Ruské federace podle sčítání lidu z roku 2002: v Ingušsku (98 %), v Čečenské republice (96 %), v Dagestánu (94 %), v Kabardino-Balkaria (70 %), v Karačajevo-Cherkessia (54,6 %), v Baškortostán (54,5 %), v republice Tatarstán (54 %).

Dále jsou zde komunity římských a řeckých katolíků (1 % obyvatelstva), protestantů (1 % obyvatelstva), buddhistů (Kalmycko, Burjatsko a Tuva; 0,5 % obyvatelstva), židů (0,1 % obyvatelstva), u některých národů Sibiře přetrvávají původní animistická náboženství. V poslední době se objevují také různé formy novopohanství.

Vzdělání[editovat | editovat zdroj]

Podle statistiky Světové banky (2008) 54 % ruské pracovní síly dosáhlo vysokoškolského vzdělání, což je nejvyšší počet dosažení vysokoškolské úrovně na světě.[60] Míra gramotnosti v Rusku je, podle sčítání lidu roku 2002, 99,4 %. Základní a sekundární vzdělání je jedenáctileté a začíná v šestém nebo sedmém roce dítěte. Je rozděleno na tři etapy; základní (4 roky), střední sekundární (5 let) a vyšší sekundární (2 roky). V Rusku je obrovský počet vysokých škol technického i humanitního zaměření. Systém dělení studia na bakalářské a magisterské byl zaveden kolem roku 2009.[61] Kdo řádně složil přijímací zkoušky a má vynikající výsledky, má vzdělání zdarma a ještě dostává měsíční prospěchové stipendium.[61]

Státní výdaje na vzdělávání byly v roce 2004 ve výši 13 % státního rozpočtu (3,6 % HDP). Škola začíná v 8:30 a to od září do května, červen je „zkouškový měsíc“, kdy studenti z devátého a jedenáctého ročníku skládají různé zkoušky. Známkuje se obráceně než u nás, jednička je tedy nedostatečná a pětka výborná. Nejstarší a největší ruské univerzity jsou Moskevská státní univerzita a Petrohradská státní univerzita.

Kultura[editovat | editovat zdroj]

Starý ruský folklór má své kořeny v pohanském slovanském náboženství. Rusové mají mnoho tradic, některé jsou dodržovány v různých částech Ruska více, některé méně, je to například mytí v zimní báně, horké parní lázni podobné sauně, před odjezdem na dlouhou cestu musí všichni cestovatelé na chvíli posedět v tichu, zapískání v domě přináší velkou smůlu a matky obvykle neukazují své dítě nikomu kromě otci a nejbližším příbuzným čtyřicet dní po porodu.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Ruská literatura.
Institut ruského jazyka v Puškinově domě v Petrohradě

Ruská literatura je označení pro veškerou literaturu psanou v ruském jazyce obyvateli Ruska nebo ruských emigrantů. Do ruské literatury se zahrnují i neruští spisovatelé z menších národů žijících na území Ruska nebo bývalého Sovětského svazu. V období od středověku do konce období klasicismu se o rozkvět ruské literatury starali hlavně ruští básníci a méně celosvětově známí spisovatelé. Od 30. let 19. století zaznamenala ruská literatura nebývalý rozmach a vstoupila do svého zlatého věku, který pokračoval až do počátku století dvacátého. Ke klasikům světové literatury bezpochyby patří Lev Nikolajevič Tolstoj, Alexandr Sergejevič Puškin, Fjodor Michajlovič Dostojevskij a dramatik Anton Pavlovič Čechov.

Spisovatelé Josif Brodskij, Michail Alexandrovič Šolochov, Alexandr Solženicyn, Ivan Alexejevič Bunin a Boris Leonidovič Pasternak získali Nobelovu cenu za literaturu. K národním klasikům patří také Vladimir Nabokov, Maxim Gorkij, Ivan Sergejevič Turgeněv, Anna Andrejevna Achmatovová, Michail Jurjevič Lermontov, Michail Bulgakov, Sergej Alexandrovič Jesenin, Vladimir Vladimirovič Majakovskij, Marina Cvětajevová, Ivan Alexandrovič Gončarov či bajkař Ivan Andrejevič Krylov. Hranice své země překročil také věhlas autorů jako je Alexandr Alexandrovič Blok, Fjodor Ivanovič Ťutčev, Osip Mandelštam, Alexandr Kuprin, Vasilij Andrejevič Žukovskij, Alexandr Nikolajevič Ostrovskij, Nikolaj Alexejevič Někrasov, Andrej Andrejevič Vozněsenskij či Andrej Bělyj. V Petrohradu se narodila americká spisovatelka Ayn Randová. Klasiky sci-fi jsou Alexej Nikolajevič Tolstoj, Jevgenij Zamjatin či Arkadij a Boris Strugačtí.

Hudba[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článcích Ruský balet a Ruští skladatelé.
Ruská lidová píseň Oči čornyje v podání Fjodora Šaljapina

Ruská hudba, jejíž kořeny sahají hluboko do dob pohanských východních Slovanů, od svých počátků prošla do dnešní doby dlouhým historickým vývojem. Po přijetí křesťanství došlo k rozvoji duchovní hudby, resp. zpěvu. Zpočátku šlo o přejímání byzantské liturgie, která však brzy získala své charakterisktické ruské prvky a do dnešních dnů hraje nezastupitelnou úlohu v ruských dějinách. V 11. století vznikl znamennyj raspěv, charakteristický způsob pravoslavného církevního zpěvu. Také archeologické objevy částí nejstarších strunných nástrojů v Novgorodu pocházejí z této doby.

V 16. – 17. století se rozvíjí ruská lidová píseň. Některé z nich se staly světoznámými, jako např. Píseň burlaků, Kalinka, Kaťuša, Kozácká ukolébavka, Dubinuška, Poljuško pole, Korobuška, Oči čornyje ad.

Počátky umělé ruské hudby sahají do 18. století a od doby panování Petra Velikého byly pod vlivem západní hudby. Nejvýznamnějším skladatelem této doby byl Dmitrij Bortňanskij - Ukrajinec, v jehož tvorbě jsou zastoupeny jak komorní hudba, tak a capellové sborové zpěvy považované za typické pro ruskou pravoslavnou duchovní hudbu. Inspirace ruskou lidovou hudbou se poprvé ve větší míře objevuje v operách a orchestrálních skladbách Michaila Ivanoviče Glinky a Alexandra Sergejeviče Dargomyšského, čímž byla předurčena cesta vývoje ruské národní skladatelské školy. Později se zformovalo volné sdružení pěti mladých skladatelů, nazvané Mocná hrstka, do které patřili Alexandr Borodin (opera Kníže Igor se známými Poloveckými tanci), César Kjuj, Milij Alexejevič Balakirev, Modest Petrovič Musorgskij (jeho stěžejní díla jsou opera Boris Godunov a pásmo skladeb “KartinkyObrázky z výstavy) a Nikolaj Andrejevič Rimský-Korsakov. Tito skladatelé si vytyčili za cíl použití prvků osobité ruské lidové hudby v symfoniích, operách a komorní hudbě.

Zřejmě nejznámějším ruským skladatelem období romantismu byl Petr Iljič Čajkovskij. Jeho rozsáhlé hudební dílo obsahuje sedm symfonií (včetně Patetické symfonie h-moll, op. 74 a nečíslované Symfonie Manfred h moll, op. 58) a proslulé jsou jeho koncerty pro housle (D-dur) a klavír (b-moll). Ke stálému repertoáru světových divadel patří jeho opery, především Evžen Oněgin a Piková dáma. Velmi populární jsou jeho klasická baletní díla Labutí jezero, Šípková RůženkaLouskáček. Významná je také jeho duchovní sborová tvorba. Romantickým skladatelem byl i Alexander Glazunov.

Ve světě velmi uznávána je dále celá řada novějších ruských hudebních skladatelů, jako jsou Sergej Rachmaninov (význačné koncerty pro klavír, známý též jako klavírní virtuos) a Alexandr Skrjabin. Mezi nejvýznamnější moderní autory klasické hudby patří např. Igor Stravinskij, Sergej Prokofjev, Dmitrij Šostakovič, Dmitrij Kabalevskij a Alfred Schnittke.

Mezi interprety vynikli violoncellista Mstislav Rostropovič či operní pěvci Fjodor Ivanovič Šaljapin a Anna Netrebko. Zakladatelem proslulé skupiny Ruský balet byl Sergej Ďagilev. Jeho dvorním scénografem byl Léon Bakst. Anna Pavlovová a Maja Plisecká jsou legendárními baletními tanečnicemi. Divadelní pedagogiku zásadně ovlivnil Konstantin Sergejevič Stanislavskij.

Představiteli ruského popu jsou Valerij Leontijev, Alla Pugačova, nebo Viktor Coj. rozvoj popové a rockové hudby zažilo Rusko zejména na konci sovětské éry. Města Petrohrad (dříve Leningrad), Jekatěrinburg (dříve Sverdlovsk) a Omsk se stala hlavními středisky rockové hudby. Byli to například zpěváci Vladimir Vysockij a Bulat Okudžava, ze skupin lze jmenovat např. Mašina Vremeni, Slot, DDT, Akvárium, Alisa, Kino, Nautilus Pompilius, Aria, Graždanskaja oborona, SplinKorol i Šut. Nejnověji jsou ve světě známé popové duo Tatu a skupiny Nu VirgosVitas. Již v Sovětském svazu působily také jazzové kapely.

Výtvarné umění[editovat | editovat zdroj]

Ilja RepinSadko v podmořském království (1876)

První ruské malby se dochovaly v ikonách a pestrých freskách z 10. století. Císařská akademie umění vznikla v roce 1757. Díky umělecké společnosti Peredvižnici se v Rusku zpopularizoval realismus, který dominoval konci 19. století. Zlomová Ruská avantgarda převládala zhruba do konce třicátých let dvacátého století. Po říjnové revoluci musela postupně většina výtvarného umění sloužit diktatuře proletariátu, většinou to byla díla velmi vlastenecká a propagandistická, od omezení co umělci mohli malovat se začalo upouštět na konci 80. let. Ermitáž v Petrohradu spravuje největší sbírku obrazů na světě.

Nejslavnějšími ruskými malíři jsou Vasilij Kandinskij, Ilja Repin, Kazimir Malevič, Ivan Ajvazovskij, Andrej Rublev, Ivan Ivanovič Šiškin, Viktor Michajlovič Vasněcov, Ivan Nikolajevič Kramskoj, Vasilij Perov, Nikolaj Konstantinovič Rerich, El Lisickij a Isaak Iljič Levitan.

Architektura[editovat | editovat zdroj]

Chrám Narození přesvaté Bohorodice (Nižnij Novgorod), příklad typické ruské architektury
Matka vlast volá, největší socha ženy na světě

Od christianizace Kyjevské Rusi byla ruská architektura ovlivněna převážně byzantskou architekturou. Na rozdíl od opevnění (Kremlin), měly hlavní kamenné budovy staré Rusy pravoslavné církve dómy, často pozlacené nebo pestře malované. Italský architekt Aristotele Fioravanti a jiní přinesli v 15. století do Ruska renesanci, zatímco v tom následujícím začala převládat věžatá architektura reprezentující například Chrám Vasila Blaženého. Na konci 17. století se začalo objevovat naryškinské a záhy také sibiřské baroko, druhé polovině 19. století dominuje neo-byzantský či pseudoruský styl, později Art Nouveau, konstruktivismus a empír. Na návrší zvaném Mamajevova mohyla u Volgogradu byla vybudovaná největší socha ženy na světě, socha Matka vlast volá, zpodobněna je jako antická bohyně vítězství Niké.

Film[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Ruská kinematografie.

Ruské filmy se začaly objevovat po říjnové revoluci, za jeden z nejvýznamnějších snímků světové kinematografie je považován film Křižník Potěmkin, jehož autorem je režisér Sergej Michajlovič Ejzenštejn. Klasikem dokumentárního filmu se tehdy stal Dziga Vertov. I přes sovětské omezování kreativity se podařilo natočit několik světově známých filmů, např. Jeřábi táhnou, Balada o vojákovi, komedie Eldara Rjazanova (Ironie osudu, Služební román) a Leonida Gajdaje, oskarový film Sergeje Bondarčuka Vojna a mír. Slavnými filmovými režiséry jsou Andrej Tarkovskij a Nikita Michalkov.

Sojuzmultfilm studio bylo největším producentem animace. K nejznámějším postavičkám patří v Rusku a okolních zemích zejména Čeburaška, ruský Medvídek Pú, a vlk a zajíc z Jen počkej, zajíci!

Pozdní osmdesátá a devadesátá léta byly v ruském filmu a animaci obdobím krize. Výjimkou byl například několikrát oceněný film Svéráz národního lovu. Nicméně od počátku 21. století se začala produkce znovu vyplácet a nyní již dosahuje vyšší úrovně než v Británii a Německu. Prvním opravdovým blockbusterem se stal film Noční hlídka (2004) a jeho pokračování. Mezi nejúspěšnějšími ruskými filmy jsou Ironie osudu 2 (2007), Tajemný ostrov (2008), Stalingrad (2013) a Vij (2014). Hlavní ruská filmová cena Nika je od roku 1987 každoročně udělovaná Ruskou filmovou akademií v Moskvě.

Kuchyně[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Ruská kuchyně.
Ruský boršč

Ruské národní jídlo jsou tzv. pelmeni (taštičky z tenkého těsta plněné masem), dále je velmi populární polévka boršč, pirohy, grilovaný šašlik a ruský černý i červený kaviár. Populární ve světě je také ruská vodka a ruský čaj. Pro tradiční vaření vody na čaj se v ruské kuchyni užívá tzv. samovar.

Sport[editovat | editovat zdroj]

Interiér Omsk Arény

Ruské a sovětské olympijské týmy byly vždy mezi prvními čtyřmi příčkami v počtu zlatých medailí z letních olympijských her. Co do celkového počtu medailí ze zimních a letních olympijských her je Rusko na druhém místě na světě. Letní olympijské hry se konaly v Moskvě naposledy v roce 1980. Poslední Zimní olympijské hry 2014 byly uspořádány právě v Rusku, a to v Soči.

Rusko vyhrálo Mistrovství světa v ledním hokeji v roce 2008, 2009 a 2012, a tím předstihlo Kanadu jako stát s nejvíce zlatými medailemi z mistrovství světa. V nadnárodní evropské lize KHL tvoří velkou většinu ruští hráči, ale působí zde i mnoho hráčů ze zahraničí. Také se jí účastní týmy z Kazachstánu, Lotyšska, Finska, Běloruska, Chorvatska, Slovenska a je považována po NHL za druhou nejlepší hokejovou ligu na světě.[62]

Mimo ledního hokeje patří mezi nejpopulárnější sporty v Rusku také fotbal a basketbal. Ruské kluby CSKA Moskva a Zenit Petrohrad vyhrály Pohár UEFA v roce 2005 a 2008. Zenit vyhrál i Superpohár UEFA (2008), když porazil vítěze Ligy mistrů Manchester United FC. Rusko bude hostit Mistrovství světa ve fotbale 2018.

Krasobruslení je další oblíbený ruský sport, zejména bruslení v páru a tanec na ledě. Na všech zimních olympijských hrách od roku 1964 do roku 2006 sovětské nebo ruské páry vyhrály zlato.

Maria Šarapovová byla světovou jedničkou i vítězkou všech grandslamových turnajů, mezi muži byl na první příčce žebříčku ATP Marat Safin. Dvě zlaté ze dvou olympiád má tyčkařka Jelena Isinbajevová, tři zlaté má zápasník Alexandr Karelin. Proslulá je ruská šachová škola, k legendám patří Garri Kasparov, Anatolij Karpov, Vladimir Kramnik, Alexandr Alexandrovič Aljechin, Michail Botvinnik, Michail Tal nebo Boris Spasskij. Nejslavnějším ruským fotbalistou a držitelem Zlatého míče byl brankář Lev Jašin. Mimořádných úspěchů dosáhli Rusové v hokeji. Z velké části za nimi stál náročný trenér Viktor Tichonov. Slavnou pětku snů čili tzv. „green line“ tvořili Igor Larionov, Sergej Makarov, Vladimir Krutov, Vjačeslav Fetisov a Alexej Kasatonov. Nejslavnějším brankářem byl Vladislav Treťjak.

Turistika[editovat | editovat zdroj]

Ermitáž spravuje největší sbírku obrazů na světě

Cestovní ruch v Rusku zaznamenal od konce sovětské éry rychlý růst. V roce 2013 Rusko navštívilo 28.4 milionů turistů, je to devátý nejnavštěvovanější stát na světě a sedmý nejnavštěvovanější v Evropě.[63] Nejnavštěvovanější destinace jsou současné a bývalé hlavní města země – Moskva a Petrohrad. Nejnavštěvovanější místa jsou Chrám Vasila Blaženého, Kreml, Rudé náměstí, Katedrála Krista Spasitele (největší pravoslavný kostel na světě), Katedrála svatého Izáka, Palácové náměstí, Petěrgof, Treťjakovská galerie a Ermitáž. Mezi hlavní turistické trasy patří tzv. "Zlatý kruh" historických měst v okolí Moskvy, plavby na velkých řekách např. Volze a dlouhé cesty přes slavnou Trans-sibiřskou magistrálu.

Rekreačními oblastmi jsou subtropické pláže u Černého moře a lyžařská střediska v Předkavkazsku (Krasnaja Poljana, Čeget a Elbrus). Plánovaný umělý Ostrov Federace s hotely v moři poblíž Soči by měl mít tvar Ruské federace.[64] Nejvíce turistů přijíždí z Německa, další také z Číny, USA, Velké Británie, Finska a Itálie. Typické suvenýry jsou Matrjoška, Ušanka, kožešinové oblečení, balalajka, samovar a kaviár.

Seznam aktuálního počasí


Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. a b Včetně Republiky Krym (26 081 km²) a města federálního významu Sevastopolu (864 km²), bez nich 17 098 246 km². Tato území nejsou mezinárodně uznanými součástmi Ruska.
  2. Křesťanství, islám, judaismus a buddhismus jsou tradiční ruská náboženství a jsou pokládány za součást „historického dědictví“ Ruska.
  3. Ústava Ruské federace, hlava 1, článek 1, odstavec 2: Pojmenování Rusko a Ruská federace jsou ekvivalentní (Наименования Российская Федерация и Россия равнозначны.)[5]
  4. Např. k roku 839 je doloženo, že v poselstvu byzantského císaře Theofila k římskému císaři Ludvíku Zbožnému byli Varjagové, kteří sami sebe nazývali „Rhos“ a v nichž Ludvíkovi úředníci rozpoznali Švédy

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Ruský federální zákon 248-ФЗ Moskva: Правительство Российской Федерации, 2014-07-21, [cit. 2014-11-05]. (rusky) 
  2. http://www.gks.ru/free_doc/new_site/population/demo/Popul2016.xls
  3. 2014 Human Development Report Summary [online]. United Nations Development Programme, 2014, [cit. 2014-07-27]. S. 21–25. [1]. (anglicky) 
  4. Světová banka. GDP per capita, PPP (current international $) [online]. [cit. 2017-01-14]. Dostupné online.  
  5. Конституция Российской Федерации [online]. Москва: Администрация Президента РФ, [cit. 2011-09-03]. Text ruské ústavy na oficiálním webu ruského prezidenta. Dostupné online. (rusky) 
  6. http://www.gks.ru/bgd/free/b12_00/IssWWW.exe/Stg/dk09/8-0.htm
  7. Rozhodnutí vlády Ruské federace č. 725 z 31.8.2011 [online]. Moskva: Правительство Российской Федерации, 2011-08-31, [cit. 2012-03-11]. Dostupné online. (rusky) 
  8. Termín государство-продолжатель Союза ССР byl uzákoněn 15. července 1995. Viz zákon N 101-ФЗ «О международных договорах Российской Федерации»
  9. MMF, zpráva z dubna 2015
  10. a b Worldbank: Gross domestic product 2016 http://databank.worldbank.org/data/download/GDP.pdf
  11. World GDP per Capita Ranking 2016 | Data and Charts | Forecast - knoema.com. Knoema. . Dostupné online [cit. 2017-07-04]. (en-US) 
  12. MSN Encarta, heslo Russia
  13. PAV, ČTK. Skupina G8 pozastavila členství Ruska kvůli invazi na Krym. E15 [online]. 2014-03-18 [cit. 2014-03-18]. Dostupné online.  
  14. JACOBS, Frank. Mapping the World's Biggest Weapons Exporters – and their Best Customers. Big Think. . Dostupné online [cit. 2017-07-05].  
  15. World's Top 5 arms exporters - Photos. UPI [online].  [cit. 2017-07-05]. Dostupné online.  (anglicky) 
  16. Всероссийская перепись населения 2002
  17. Ottův slovník naučný, heslo Rusko – dějiny politické – vznik ruského státu (IX. stol.)
  18. Русская Правда. www.hist.msu.ru [online].  [cit. 2016-12-25]. Dostupné online.  
  19. Ottův slovník naučný, heslo Rusko – dějiny politické – tatarské nájezdy (1237–1408) a litevské nebezpečí
  20. Taiwan Documents Project: Yalta (Crimea) Conference
  21. Hnědé bubny Clintonové. I ona přirovnala Putina k Hitlerovi. Týden. 6. března 2014.
  22. Překlad projevu O kultu osobnosti a jeho důsledcích
  23. ČTK. Zpět do ruské náruče? Krym chce anulovat své předání Ukrajině. ČT24 [online]. 2014-21-02 [cit. 2015-02-02]. Dostupné online.  
  24. Russia kills US-backed Syrian rebels in second day of air strikes as Iran prepares for ground offensive
  25. Putin Says France Now Ally in Syria as Russia Steps Up Strikes
  26. France, Russia raids on Syria kill 33 IS jihadists
  27. Graf: porodnost v letech 1958–2005 Демоскоп Weekly
  28. Skončilo desetiletí blahobytu, které nemělo obdoby. Rusové se děsí krize
  29. http://www.clovekvtisni.cz/cs/lidska-prava/zeme/rusko
  30. http://www.spiegel.de/international/world/russia-s-strategy-what-s-looming-in-ukraine-is-more-threatening-than-georgia-a-584631.html
  31. http://www.amnesty.org/en/region/russia/report-2009
  32. http://www.hrw.org/en/video/2008/04/06/russia-trial
  33. http://www.freedomhouse.org/report/freedom-world/2009/russia?page=22&year=2009&country=7689#.Uvj-1_l5NOk
  34. http://democracyranking.org/wordpress/?page_id=738
  35. EU hawks lead calls for tougher sanctions on Russia
  36. Ruská ekonomika zrychlila pokles, sráží ji sankce i nízké ceny ropy [online]. 2015-06-01, [cit. 2016-07-27]. Dostupné online.  
  37. Russian Armed Forces to Receive T-50 Fighter Jets in 2019, S-500 Systems in 2020. Sputniknews [online]. 2017-05-24. Dostupné online.  
  38. Encyclopædia Britannica: Ob River
  39. Rusko na druhém místě ratingu finanční stability mezi G20
  40. Москва, Дагестан и Чечня стали лидерами по расслоению населения informing.ru, 29. 10. 2013.
  41. Trading Economics, GINI index in Russia
  42. Валовой внутренний продукт и валовая добавленная стоимость по видам экономической деятельности [online]. Федеральная служба государственной статистики, [cit. 2015-06-29]. Dostupné online. (rusky) 
  43. ЛОГИНОВА, Екатерина. Структура доходов федерального бюджета РФ за 2012-2016 годы [online]. РИА Новости, 2013-9-12, [cit. 2015-06-29]. Dostupné online. (rusky) 
  44. OMV will bei Gasprom-Pipeline „Nord Stream“ einsteigen (OMV se chce připojit k plynovodu Nord Stream), http://orf.at/#/stories/2284714/ ORF.at, 18. června 2015 (německy).
  45. „Russen planen zweite Gaspipeline durch die Ostsee“ (Rusové plánují druhý plynovod přes Baltické moře), Frankfurter Allgemeine Zeitung, 19. června 2015, str. 20 (německy).
  46. „Trotz Wirtschaftsembargo: Russen und Europäer bauen Ostseepipeline aus“ (Přes hospodářské embargo: Rusové a Evropané budují dále plynovod pod Baltickým mořem), http://www.faz.net/aktuell/wirtschaft/energiepolitik/trotz-wirtschaftsembargo-russen-und-europaeer-bauen-ostseepipeline-aus-13654463.html, 18. června 2015 (německy).
  47.  "Facing Low Demand. Russian Aircraft Manufacturers Increased Deliveries in 2009, But This Year's Sales Remain Uncertain"(2010-02-15). Russia & CIS Observer. 
  48. UAC announces preliminary results for 2010 [online]. United Aircraft Corporation, 2011-02-01. Dostupné online.  
  49. http://sdelanounas.ru/blogs/25482/
  50. http://aeropress-bg.com/novini/36-news/1891-ruskata-industria-e-postroila-36-patnicheski-samoleta-za-2013.html
  51. GESSEN, Masha: "The News in Moscow", The New Yorker.  27. prosince 2014, ověřeno 2. ledna 2015 (anglicky).
  52. Официальный сайт Всероссийской переписи населения 2010 года. Информационные материалы об окончательных итогах Всероссийской переписи населения 2010 года
  53. http://www.novinky.cz/zahranicni/evropa/188113-v-rusku-ma-poprve-po-15-letech-vzrust-pocet-obyvatel-symbolicky.html
  54. Matthias Gelbmann. W3Techs [online]. Q-Success, 19 March 2013, [cit. 2013-06-17]. Dostupné online.  
  55. JAXA - My Long Mission in Space [online]. . Dostupné online.  
  56. POSER, Bill. The languages of the UN [online]. Itre.cis.upenn.edu, 5 May 2004, [cit. 2010-10-29]. Dostupné online.  
  57. Arena - Atlas of Religions and Nationalities in Russia. Sreda.org
  58. 2012 Survey Maps. "Ogonek", № 34 (5243), 27/08/2012. Retrieved 24-09-2012.
  59. Ústava Ruské federace, čl. 13. Viz originální text na Wikisource
  60. The World Bank -Data-Labor force with tertiary education (% of total)
  61. a b GREGOR, Jan. Rusko dnes - země kontrastů (II.). Auspicia. 2009, čís. 2, s. 175. Dostupné online. ISSN 1214-4967.  
  62. World of difference for KHL?
  63. "Tourism Highlights 2014", UNWTO
  64. Mapa světa se brzy změní. Rusko postaví u Soči umělé ostrovy

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

 
Tento článek je převzat z české wikipedie - otevřené encyklopedie, originální článek naleznete na adrese: „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Rusko&oldid=15462033
Stránka byla naposledy upravena 16. 10. 2017 v 18:18. Editovat celý článek Rusko.
Text je dostupný pod licencí Creative Commons Uveďte autora – Zachovejte licenci 3.0 Unported, případně za dalších podmínek. Podrobnosti naleznete na stránce Podmínky užití.
Další služby: Portál | Katalog | Hledej | Zprávy | Počasí | Kurzy | Práce | Slovník | TV | Online hry | Java hry | SMS | Loga a melodie | Chat | Fórum | Kontakt | Set-top-boxy