Království Srbů, Chorvatů a Slovinců

Znak Království SHS

Království SHS, neboli Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (tehdejší srbochorvatštinou Kraljevina Srba, Hrvata i Slovenaca (cyrilicí) Краљевина Срба, Хрвата и Словенаца, slovinsky Kraljevina Srbov, Hrvatov in Slovencev), byl stát na Balkáně, v jihovýchodní Evropě, který existoval mezi lety 1918–1941/5. Od 3. října 1929 byl název státu Království Jugoslávie (Краљевина Југославија, Kraljevina Jugoslavija).

[editovat] Vznik a vývoj

[editovat] Vznik

Po rozpadu Rakousko-Uherska vznikl v jeho jižní části, v oblasti obývané Jihoslovany Stát Slovinců, Chorvatů a Srbů (Stát SHS, srbochorvatsky (Država Slovenaca, Hrvata i Srba, slovinsky Država Slovencev, Hrvatov in Srbov), který vyhlásila 29. října 1918 Národní rada Slovinců, Chorvatů a Srbů se sídlem v Záhřebu. Tento stát zabíral Kraňsko, část Štýrska, Chorvatsko, Slavonii, Dalmácii a Bosnu a Hercegovinu. Části Vojvodiny – Bačka, Banát a Baranja – se však 24. listopadu 1918 připojily k Srbsku. 26. listopadu 1918 se poté na základě usnesení Podgorické skupštiny sloučila se Srbskem (k němuž již dříve patřila i oblast Kosova a Makedonie), i předtím samostatná Černá Hora. 1. prosince 1918 pak došlo ke sjednocení Státu SHS se Srbským královstvím a vyhlášení Království Srbů, Chorvatů a Slovinců jako společného státu všech Jihoslovanů; hlavním městem nového státu se stal Bělehrad.

Tomuto vývoji předcházelo podepsání několika dohod mezi představiteli rakousko-uherských Jihoslovanů (v emigraci sdružených kolem Jihoslovanského výboru a v Chorvatsku kolem Národní rady) a Srbského království, z nichž nejdůležitější byla Korfská deklarace z 20. července 1917 a Ženevská dohoda z 6.– 9. listopadu 1918.

Sjednocení jihoslovanských národů do jednoho státu se na první pohled může zdát jako logické vyústění jejich dlouhodobých snah o kulturní a politickou nezávislost, ale z druhé strany k němu došlo jen spíše díky souhře událostí na mezinárodní a jihoslovanské politické scéně: rozpoutání první světové války, vstupu USA do války, rozpadu Rakousko-Uherska a konečnému vítězství Srbska a zejména snaze Itálie o anexi Slovinska a chorvatského přímoří. Společný stát byl tedy „sňatkem z rozumu“, který byl volbou menšího zla před větším. Jednotlivé národy a národnosti se nacházely ve zcela odlišných stádiích vývoje, a to jak v oblasti kulturní, tak také ekonomické a sociální. Zatímco sever, který byl do roku 1918 součástí Rakouska-Uherska byl hospodářsky vyspělejší, jih byl vzhledem ke svému dlouhodobému vývoji zaostalý. Dalším problémem společného státu byla existence tří kulturně-civilizačních okruhů – západního, východního a orientálního, potažmo tří náboženství - katolického a pravoslavného křesťanství a islámu.

[editovat] 20. a 30. léta

král Petr I.

Království Jugoslávie, 1929-1941

Prvním panovníkem Království SHS se stal srbský král Petr I. Karadjordjević^[1] (1844–1921), který vládl až do své smrti v roce 1921. Na sklonku jeho vlády roku 1920 došlo k podpisu obranné smlouvy s Československem, která byla později rozšířena o Rumunsko a dostala název Malá dohoda. Jejím cílem bylo zamezit revizionistickým snahám Maďarska, Bulharska a Itálie po první světové válce. Nástupcem Petra I. se stal nejstarší syn Alexandr, po korunovaci nazývaný jako Alexandr I. Karadjordjević (1883–1934).

V lednu 1929 se v reakci na zavraždění dvou chorvatských poslanců v létě 1928 v parlamentu za pomoci vojenských kruhů král Alexandr I. chopil moci a nastolil diktaturu. Okamžitě zakázal všechny politické strany založené na národnostním, náboženském nebo teritoriálním základě. V té době také začala nekompromisní perzekuce členů Komunistické strany Jugoslávie. V roce 1929 se název země změnil na Království Jugoslávie a změny postihly i samosprávní členění státu. Původní oblasti byly nahrazeny devíti bánovinami, popírajícími historické hranice jednotlivých oblastí. V šesti z nich mělo většinu srbské obyvatelstvo, v dvou chorvatské a v jednom slovinské.

Třicátá léta 20. století byla svědkem růstu nacionalistických ambicí jednotlivých národů Jugoslávie, které vyústily v úspěšný atentát na Alexandra I. v Marseille, spáchaný probulharským Makedoncem Veličkem Kerinem. Novým králem se stal nezletilý Petr II. Karadjordjević (1923–1970), kterému v roce 1934 bylo pouhých jedenáct let. Do nabytí plnoletosti měl být zastupován svým strýcem Pavlem Karadjordjevićem, avšak politická situace v Evropě to neumožnila.

[editovat] Druhá světová válka a zánik království

Ihned po napadení Polska Německem v září 1939 se silně zradikalizovaly chorvatsko-srbské vztahy, které vyústily v podepsání dohody Maček-Cvetković. Došlo k vytvoření Chorvatské bánoviny, oblasti pod samosprávou chorvatských orgánů, která zahrnovala i značnou část Bosny a Hercegoviny. Ohrožení ze strany mocností Osy vedlo tehdejšího regenta prince Pavla k podpisu paktu o spolupráci s Osou 25. března 1941, jeho rozhodnutí však vedlo k masovým demonstracím, převratu a uchopením moci tehdy sedmnáctiletým králem Petrem II. Krátce na to vtrhla vojska Osy do Jugoslávie a obsadila ji.

Dne 17. dubna 1941 se Jugoslávie rozpadla na několik celků. Chorvatští fašisté v čele s Antem Pavelićem vytvořili na území dnešního Chorvatska a Bosny a Hercegoviny Nezávislý stát Chorvatsko (NDH; Nezavisna država Hrvatska). Slovinsko bylo rozděleno na tři části, o které se podělilo Německo, Itálie a Maďarsko.

Srbsko obsadilo několik států: Vojvodina (severní část Srbska) byla rozdělena mezi Maďarsko (severozápadní část - Bačka), Nezávislý stát Chorvatsko (jihozápadní část - Srem) a Německo (východní čast Vojvodiny - Banát). Území dnešního Kosova, spolu se západní částí dnešní Makedonie a částí Černé Hory bylo připojeno k Velké Albánii - loutkovému státu pod kontrolou Itálie, zbytek Makedonie a část východního Srbska zabralo Bulharsko. Ve zbytku Srbska byla k moci dosazena proněmecká fašistická vláda vedená generálem Milanem Nedićem. V Černé Hoře byl k moci dosazen proitalský kníže.

Petr II. uprchl do Londýna, odpor na jugoslávském území však dále vedl komunistický vůdce Josip Broz Tito, který 29. listopadu 1943 na 2. zasedání AVNOJ vyhlásil Demokratickou federativní Jugoslávii. Ačkoli se západní spojenci snažili o sloučení vedení domácího i zahraničního odboje a obnovení království, byla 29. listopadu 1945 vyhlášena Federativní lidová republika Jugoslávie.

[editovat] Předsedové vlád

[editovat] Království SHS

• Stojan Protić (1918–1919)
• Ljubomir Davidović (1919–1920)
• Stojan Protić (1920)
• Milenko Vesnić (1920–1921)
• Nikola Pašić (1921–1924)
• Ljubomir Davidović (1924)
• Nikola Pašić (1924–1926)
• Nikola Uzunović (1926–1927)
• Velimir Vukićević (1927–1928)
• Anton Korošec (1928–1929)

[editovat] Království Jugoslávie

• Petar Živković (1929–1932)
• Vojislav Marinković (1932)
• Milan Srškić (1932–1934)
• Nikola Uzunović (1934)
• Bogoljub Jevtić (1934–1935)
• Milan Stojadinović (1935–1939)
• Dragiša Cvetković (1939–1941)

[editovat] Exilová vláda v době Druhé světové války

• Dušan Simović (1941–1942)
• Slobodan Jovanović (1942–1943)
• Miloš Trifunović (1943)
• Božidar Purić (1943–1944)
• Ivan Šubašić (1944–45)
• Drago Marušić (1945)

[editovat] Citace

1. ↑ Weithmann, Michael W., Balkán: 2000 let mezi Východem a Západem, Praha, Vyšehrad, 1996, str. 201 a 204