Samaritáni

Samaritáni na počátku dvacátého století

Samaritáni (hebrejsky: שומרונים, Šomronim; sg. שומרון, Šomron) jsou nábožensko-etnicko skupinou v Izraeli a na autonomních palestinských územích. Samaritáni patří mezi nejstarší etnické skupiny na blízkém východě, jejich původ se datuje až do r. 721 př. n. l., kdy asyrský král Salmanassar V. dobyl Samaří, hlavní město severoizraelského království, a odvedl většinu z deseti izraelských kmenů do vyhnanství. Dobyté území následně osídlil kmeny příchozími z Mezopotámie, jejichž příslušníci se poměrně záhy smísili se zbytky původního obyvatelstva a posléze přijali i jeho víru, byť v odlišné podobě, než jak ji praktikuje dnešní judaismus.

Samaritáni si jako etnikum nárokují izraelský původ a považují se za legitimní potomky izraelských kmenů Efrajim, Menaše a Levi. V čele komunity stojí velekněz, kterým se stává vždy nejstarší muž z kněžské rodiny, která svůj původ dovozuje až biblickému Áronovi.

Z původně početného národa se Samaritáni stali malou, uzavřenou komunitou, čítající podle cenzu z r. 2007 pouhých 721 lidí. Samaritáni jsou koncentrováni ve dvou centrech, ve městech Nábulus (Šechem) na západním břehu Jordánu a Cholon v Izraeli.

[editovat] Historie Samaritánů

[editovat] Původ Samaritánů

Hebrejské jméno Samaritánů, Šomronim, pochází od názvu města Samaří, hebrejsky Šomron. Sami Samaritáni ale udávají, že pochází spíše od slova שמרים, Šamerim, tj. „Ti, co střeží (Zákon)“. Podle údajů v Bibli vznikli Samaritáni smísením pohanského mezopotámského obyvatelstva se zbytky severoizraelských kmenů. Tito nově příchozí prý měli začít uctívat Hospodina a přijímat víru Izraelitů, ovšem pouze ze strachu před lvy, kterými Hospodin nově příchozí sužoval - z pohledu pozdější rabínské teologie tak byli Samaritáni potomci „kovertitů z donucení“, nebyli tudíž považováni za pravý Izrael.

Samaritáni sami uvádějí, že jejich vznik se datuje mnohem dále, do doby předkrálovské, kdy došlo ke schizmatu, kdy kněz Eli, zmiňovaný v Bibli jako vychvatel Samuela nechal přenést Archu úmluvy do Šíla, zatímco podle samaritánské měla spočívat na hoře Gerizim v duchu verše Deuteronomium 11,29: „Až tě uvede Hospodin, tvůj Bůh, do země, kterou přicházíš obsadit, budeš dávat požehnání na hoře Gerizímu a zlořečení na hoře Ébalu.“ Kolem hory Gerizím, která se stal později centrem samaritánského kultu, se měla soustředit hrstka věrných - שמרים, Šamerim.

[editovat] Spory mezi Židy a Samaritány

První otevřené spory začínají po návratů Judejců - Židů - z babylónského zajetí, zvláště pak skupiny kolem Ezdráše, která začíná znovu budovat jeruzalémský Chrám. Podle Bible měly ostatní národy, žijící tou dobou na území Izraele nabídnout navrátilcům svou pomoc, pravděpodobně tedy i Samaritáni - Ezdráš ovšem jejich pomoc odmítl. Samaritáni se společně s ostatními národy snažili stavbu Chrámu zastavit, ale neúspěšně. Po této události měli Samaritáni postavit svůj vlastní „vzdorochrám“ na hoře Gerizim, podle archeologických vykopávek se tak stalo kolem r. 330 př. n. l.

Během seleukovské nadvlády bylo Samařsko pod přímým vlivem helenizace a samaritánský Chrám byl rovněž přejmenován na chrám Dia. Samaritáni byli podobně jako Judejci rozděleni mezi helenistickou frakcí, která se koncentrovala kolem helenizovaných měst, jako Samaří-Sebasté, a náboženské, sdržené kolem chrámu na hoře Gerizím. Pod seleukovskou nadvládou a vlivem zůstalo Samařsko až do r. 129 př. n. l., kdy území Samařska dobyl hasmonejský král Jochanan Hyrkán, Samaří vylenil a samaritánský chrám zničil a srovnal se zemí. Zhruba tou dobou dochází mezi Samaritány a Židy k otevřenému nepřátelství.

Přesto v teologických záležitostech ještě dlouhou dobu neexistovaly mezi Židy a Samaritány závažnější rozdíly. Samaritáni, v Mišně a Talmudu nazývaní כותים Kutim, jsou považováni za ne-Izraelity, nicméně požehnání, pronesené Samaritánem, má stejnou validitu, jako požehnání pronesené Izraelitou. Ačkoli Židé a Samaritáni vzjemně neuznávali centra svého kultu, oba směry uznávaly svým způsobem fakt, že Samaritáni stejně jako Židé věří v jediného Boha a že Tóra je zjevené slovo Boží. K definitivní roztržce došlo pravděpodobně mnohem později, až za byzantské nadvlády.

[editovat] Pod římskou nadvládou

Římská nadvláda dopadla tvrdě na Samartány stejně jako na Židy, ale Samaritáni nebyli hlavní obětí dvou nezdařených židovských povstání - židovské války a Bar Kochbova povstání. Po povstání Bar Kochby v r. 135 dokonce obnovili svůj chrám na hoře Gerizím.

[editovat] Povstání proti Byzanci

S nástupem křesťanství se Samaritáni ocitli v podobně tíživé situaci jako Židé. Byli pronásledováni, jejich víra není uznávána. V 6. století byl opět zničen samaritánský chrám. V roce 529 Samaritáni zahájili povstání pod vedením Juliana ben Sabara a zničili jako odvetu za pronásledování několik křesťanských obcí, jejich obyvatele pobili a kostely vypálili. Povstání za samařskou nezávislost ale proti tehdy nejmocnější říši světa nemělo naději na úspěch. Byzantský císař Justinián I. povstání nemilosrdně potlačil - pro Samaritány mělo povstání fatální důsledky. Tisíce Samaritánů byly zabity nebo prodány do otroctví. Z národa čítajícího několik set tisíc lidí se stala malá, bezvýznamná a nechtěná komunita a Samaritáni jako národ přestali existovat. Povstání mělo důsledky také pro židovsko-samaritánské vztahy - Samaritáni Židům nikdy neodpustili, že je v povstání proti křesťanům nepodpořili - pro Židy by ovšem účast v dalším, předem ztraceném povstání, znamenala jistou záhubu.

[editovat] Islámská nadvláda

Ačkoli islám zařadil Samaritány mezi ahl al-kitáb, lid knihy (podobně jako židy a křesťany) a tito měli tedy status dhimmi (lidí druhého řádu), život malé uzavřené samaritánské komunity, navíc sevřené tvrdými vnitřními pravidly pod islámskou nadvládou nebyl snadný a Samaritánů stále ubývalo. Někteří Samaritáni byli zabiti při občasných nepokojích, řada z nich volila konverzi k islámu jako východisko z tíživé ekonomické a sociální situace. Během období křížových výprav byli Samaritáni stejně jako muslimové a židé pronásledováni a zabíjeni. Neutěšená situace pokarčovala až do 20. století, kdy počet Samaritánů ve světě údajně nedosahoval ani počtu 150 lidí.

[editovat] Moderní éra

Změna politické situace postavila Samaritány do obtížné situace. Část Samaritánů zůstala v Izraeli, větší část na území obsazeném Jordánskem ve svém starém sídle v Nábulusu. Samaritánům bylo grantováno právo na návrat (tj. Stát Izrael považuje Samaritány za „etnické Židy“). Status quo zůstal zachován i po šestidenní válce až do vypuknutí první intifády, kdy se Samaritáni z bezpečnostních důvodů z centra Nábulusu přestěhovali blíže izraelským osadám u hory Gerizím, do sídliště Kirjat Luza. Ačkoli palestinská samospráva garantovala Samaritánům místo v parlamentu, z důvodu nefunkčnosti palestinské vlády a tíživé ekonomické situace na palestinských územích se stále více prohlubují vztahy s Izraelem. Z důvod obav reakcí z jedné či druhé strany se Samaritáni snaží zůstat v izraelsko-arabském konfliktu nestranní.

Kromě politických problémů museli Samaritáni vyřešit další tíživý problém, který vznikl tím, že Samaritáni podle doslovné interpretace Tóry nepřijímají konvertity a sňatky tak mohly probíhat pouze mezi Samaritány navzájem. Z tohoto důvodu došlo k vývoji řady genetických vad, které populaci ohrožovaly. V současnosti tvoří samaritánskou populaci pouze čtyři rodiny (pátá vymřela ve 20. století). Aby zabránili postupující degeneraci populace, svolil představitelé Samaritánů, aby samaritánští muži mohli uzavírat manželství s ne-samaritánkami. Těmito ženami se stávají především židovské Izraelky pod podmínkou, že budou dodržovat samaritánské praktiky, které jsou zvláště pro ženy velmi přísné. Každé uzavřené manželsví je sledováno zdravotníky z nemocnice Tel ha-Šomer.

[editovat] Náboženství a teologie Samaritánů

Samaritánským hlavním náboženským textem je Tóra, psaná samařským (starosemitským) písmem, ovšem s několika rozdíly oproti židovskému a křesťanskému kánonu. Samaritánský pentateuch oproti hebrejskému kánonu obsahuje několik zmínek o hoře Gerizím, mj. i v odlišné verzi Desatera, kdy je významu hory Gerizím věnováno 10. přikázání. Kromě tohoto textu mají i vlastní liturgickou a komentátorskou tradici. Některé svátky jsou slaveny jinak, než v rabínském judaismu, Roš ha-Šana, u Samaritánů jako Jom teru’a (den troubení) sice připadá na 1. tišri, ale není považován za Nový rok. Samaritáni také vykonávají zvíecí oběti na hoře Gerizím, zvláště pak oběť beránka na Pesach.

Principy samaritánské víry jsou následující:

• Bůh je jeden, stejný jako ten, kterého ohlašovali bibličtí proroci
• Tóra byla dána Mojžíšovi na Sinaji
• Místem, které si Bůh vyvolil ke svému přebývání, je Gerizím, nikoli Jeruzalém
• Někteří Samaritáni věří, že na konci dní má přijít Mesiáš a vzkřísí mrtvé
• Hlavní postavení jakožto vykladači Zákona a tradice mají kněží, nikoli učenci a rabíni (instituce rabínů u Samaritánů neexistuje)
• Samaritáni odmítají rabínskou tradici obsaženou v Mišně a Talmudu

Související články obsahuje Portál Hebraistika