Skepticismus

Skepticismus (z řeckého slova skeptomai = pochybuji) je filosofická koncepce, jejíž podstatou je pochybnost o možnosti poznat objektivní skutečnost. Důsledný skepticismus je blízký agnosticismu a nihilismu.

K jeho největšímu rozšíření dochází ve chvíli, kdy se staré pořádky přežily a nové ještě nezakotvily. Jako filosofický směr vzniká v době krize antické společnost ve 4. století př. n. l.

Skepticismus navazuje na učení sofistů – stejně tak ukazovali první skeptikové na relativnost lidského poznání, na jeho formální nedokazatelnost a závislost na různých podmínkách (životní okolnosti, stav smyslových orgánů...)

Renesance (zejména pozdní) – osvícenství: jako směr zde sehrál skepticismus důležitou roli ve vyvrácení dogmatismu středověké filosofie.

V moderní filosofii si tradiční argumenty skepticismu svérázným způsobem osvojil pozitivismus, který považuje jakékoli soudy, zobecnění a hypotéza za nesmyslné, jestliže je nelze ověřit přímo zkušeností.

[editovat] Historie antického filosofického směru

Za jeho zakladatele byl tradičně považován Pyrrhón z Élidy (cca. 360 – 270 př. n. l.), jenž však sám filosofická díla nepsal. Jeho názory zachoval pozdějším skeptikům jeho mladší současník Timón z Fliúntu. Staří pyrrhonici dospěli k názoru, že smyslové údaje nevypovídají o skutečné přirozenosti věcí, a ta je tudíž nepoznatelná. Totéž se vždy může jevit různě a jeden názor nelze upřednostnit před druhým, neboť žádný smyslový vjem nemůže potvrdit svou vlastní pravdivost.

Podobně skeptické úvahy nalezneme již u starších sofistů, novinkou pyrrhónské skepse typickou pro období helénismu však jsou etické důsledky plynoucí z teze o nepoznatelnosti světa. Mezi protikladnými věcmi vnímanými i myšlenými nelze rozhodnout o pravdivosti, proto je třeba zdržet se úsudku (epoché). S vědomím nerozhodnutelnosti o pravdě se člověk osvobozuje od zmatku plynoucího z protikladného výkladu věcí a dospívá k vnitřnímu klidu, k neotřesitelnosti ducha (ataraxia).

Další fází vývoje skepticismu byla tzv. „akademická skepse“. Rozvinula se v athénské Akademii zejména pod vedením Arkesilaa (v čele Akademie asi od r. 265 př. Kr.) a Karneada (cca 190 – 130 př. Kr.). Akademičtí skeptikové na pyrrhoniky zřejmě přímo nenavazovali, později se však jejich názory zdály být s pyrrhoniky spřízněné. Arkesilaos pravděpodobně nehájil skepticismus výslovně a pozitivně, užíval ale prý často „zdržení se souhlasu“. Známkou moudrosti pro něj bylo nikoli vědění, nýbrž oproštění se od omylů. Arkesilaovou i Karneadovou snahou bylo důsledně odhalovat rozpory v teoriích filosofických oponentů, zejména stoiků. Vzhledem k charakteru skepticismu, jenž, zastáván dogmaticky, popírá sám sebe (neboť nelze poznat ani to, že nelze nic poznat), byla pro akademické skeptiky kritika oponentů důležitější i plodnější nežli prosazování vlastních pozitivních, dogmatických filosofických teorií.

Karneadés zachovával názory na nepoznatelnost pravdy, rozpracoval však tzv. probabilismus. Nemožnost jistého tvrzení pravdivosti podle něj nijak neodporuje tomu, domnívat se, že některé věci jsou pravdě-podobné, věrohodné. Za věrohodnou lze mít takovou představu, která je jasná, zřetelná a v souhlasu s představami jinými, v důležitých otázkách (např. lidská blaženost) je ovšem jednotlivé představy třeba co nejpřísnějšího zkoumat. Akademická skepse se tak vzdaluje pyrrhonismu a blíží se spíše moderní podobě empirismu: člověk nemá dosahovat neochvějnosti ducha z nemožnosti jistoty o pravdě, nýbrž uvažovat a jednat podle toho, co se zdá pravděpodobným. Akademie pokračovala ve skeptické tradici ještě za vedení Karneadových nástupců Kleitomacha a Filóna z Larisy, avšak poté se v ní pod vedením Antiocha z Askalonu prosadila eklektická varianta stoicismu.

Během 1. a 2. st. n. l. se skeptická škola opět rozvíjí, navazujíc zejména na starší tradici pyrrhónskou. Ainesidémos sestavuje seznam desíti tzv. tropů, důvodů pro zdržení se úsudku (např. odlišnost vnímání různých živočichů, různých osob, různých smyslů; vliv stavu a subjektivních podmínek vnímajícího; závislost na předchozí zkušenosti; vliv výchovy a víry, etc.). O něco mladší stoik Agrippa určil jiných pět tropů vycházejících z logických problémů poznání (vzájemná závislost důkazů, nutnost neodůvodněných předpokladů apod.). Posledním významným antickým skeptikem je Sextus Empiricus (2./3. st. n. l.). Jeho přínos ke skeptické teorii byl pravděpodobně velmi malý, právě od něj se však až do dnešní doby zachovalo nejpodrobnější svědectví o antickém skepticismu.

Představitelé:

• Pyrrhón z Élidy
• Timón z Fliúntu
• Arkesiláos
• Karneades z Kyrény
• Kleitomachos
• Filón z Larisy
• Ainesidémos
• Agrippa
• Sextus Empiricus

[editovat] Jiná moderní použití

Související články obsahuje Portál Filosofie

V moderní době se ve vědeckých kruzích používá pojem skepticismus (též vědecký nebo racionální skepticismus) pro kritické zkoumání jakýchkoliv teorií, kterými se věda zabývá, a vlastně odmítání jejich apriorního přijímání. Základní myšlenkou racionálního skepticismu je, že pokud se neprokáže opak, nelze u jakýchkoliv tvrzení nebo teorií předpokládat pravdivost. Dále racionální skepticismus požaduje, aby byla každá teorie skutečně vědecká, tj. aby měla některé důležité atributy (např. falzifikovatelnost, vnitřní konzistence, shoda s pozorováním).

Na veřejnosti je racionální skepticismus prezentován zejména při zkoumání pseudovědeckých a nevědeckých teorií. Celosvětově je toto hnutí reprezentováno např. organizací CSICOP, v České republice pak klubem SISYFOS.

Tento filosofický článek je příliš stručný nebo neobsahuje důležité informace. Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte.