Slezsko

Erby Slezska
Historický znak pruského Horního Slezska	Historický znak Dolního Slezska (později Velký znak Rakouského Slezska)
Mapa
Slezsko po Vratislavském míru (1742). Šedá část Slezska patřící k Prusku, žlutá část Slezska patřící k Habsburské monarchii a červená část patřící k Polsku

Slezsko (slezsky Ślůnsk, slezskoněmecky Schläsing, polsky Śląsk, německy Schlesien, latinsky Silesia) je historické území, rozkládající se v současnosti převážně v Polsku a zčásti v Česku, osada Pechern [1] a dvě exklávy severozápadně od města Bad Muskau leží i v Německu.^[zdroj?] Až do roku 1742 patřilo celé Slezsko k zemím Koruny české. V té době bylo metropolí Slezska město Vratislav. Po roce 1742 se pak jeho území v různých historických obdobích dělilo na několik částí s proměnlivým rozsahem (České Slezsko, Pruské Slezsko, Polské Slezsko, Rakouské Slezsko).

[editovat] Etymologie

Podle jedné teorie je jméno Slezsko odvozené ze Silingi. Silingové byli nejspíše vandalský kmen (východo-germánský kmen), který se stěhoval na jih směrem od Baltského moře podél Labe, Odry a Visly. Nejvíce očividných zbytků po Vandalech jsou v místech které byly předělané západními Slovany (novými obyvateli) a právě tady začíná druhá teorie o vzniku názvu Slezsko. Slezsko může být i odvozeno ze západoslovanského slova ślągwa znamenající velkou vlhkost (dodnes je na horách ve Slezsku přímořské klima).

[editovat] Geografie

Povrch Slezska je převážně nížinatý. V polské části Slezska se rozkládá rozsáhlá Slezská nížina, jíž protéká nejdůležitější slezská řeka Odra. Na jižní hranici Slezska se zvedají pohoří Lužické hory, Krkonoše, Rychlebské hory, Hrubý Jeseník, Moravskoslezské Beskydy a Slezské Beskydy. Pokud ke Slezsku připočtemi i Kladsko, leží na jižní hranici Slezska také Orlické hory a Králický Sněžník. Východní hranici tvoří horní tok Visly, poté pokračuje severozápadním směrem podél řek Liswarta a Przemsze, dolinou řeky Barycze a následně jihovýchodním směrem k soutoku Odry a Lužické Nisy, po níž putuje zpět k Lužickým horám.^[1]

[editovat] Dějiny Slezska

Mapa Pruského Slezska („Provincie Slezsko“) v roce 1890

Území Slezska bylo od roku 990 součástí Česka a bylo obýváno kmeny Slezanů (po nichž bylo pojmenováno), Opolanů a dalších. Od roku 1138 bylo Slezsko údělným piastovským knížectvím, které bylo roku 1163 rozděleno na tři části, z nichž západní (Velké Hlohovsko) a střední (Velké Vratislavsko) byly spojeny v první polovině 13. století Jindřichem I. ve (Velké) Lehnicko - pozdější Dolní Slezsko (Dolny Śląsk) s centrem ve Vratislavi. Ke třetímu, východnímu údělu připojil Měšek I. Slezský část jižního Polska, které nebylo původně součástí Slezska (pozdější Bytomsko, Osvětimsko, Zátorsko a další), a tak vzniklo tzv. Velké Opolsko - pozdější Horní Slezsko (Górny Śląsk), které mělo centrum v Ratiboři, později v Opolí. Smlouvou z roku 1202 se piastovští panovníci v obou částech Slezska vzdali vzájemně dědických práv, čímž se potvrdilo rozdělení území na Horní a Dolní Slezsko. Tyto názvy však byly užívány až od 15. století a záhy měly ryze geografický charakter, protože proces dalšího dělení obou částí Slezska rychle pokračoval.

Už po drtivé porážce v bitvě u Lehnice s Mongoly roku 1241 došlo k osamostatnění tzv. Středního Slezska od Lehnicka a koncem 13. století se osamostatnilo i Hlohovsko, Zaháňsko, Javorsko a později Volovsko Od Vratislavska (spojeného už s Niskem) se pak oddělilo Svídnicko, Olešnicko, Minsterbersko, Břežsko a řada menších území.

Dělení ovšem zasáhlo i Horní Slezsko, kde se od (Velkého) Opolska oddělilo po roce 1281 Těšínsko, Ratibořsko, Bytomsko, Kozelsko. Současně za slezská knížectví začaly být považovány od 15. století i Opavsko a Krnovsko (definitivně stvrzeno až roku 1659), které dříve příslušely k Moravě.

Již Václav II. uvedl řadu slezských knížectví do lenního vztahu k Českému království, tento proces dovršil v letech 1327-1335 Jan Lucemburský. Českou svrchovanost nad Slezskem opakovaně uznal i polský král Kazimír III. Veliký (1333-1370); nejprve roku 1333 Vyšehradskou a pak roku 1335 Trenčínskou smlouvou (na schůzce s Janem Lucemburským a tehdy ještě markrabětem Karlem výměnou za to, že se český král zřekl nároků na polskou korunu) a znovu roku 1348 mírem v Namyslově s Karlem IV., který zároveň sňatkem s Annou Svídnickou získal dědickým nárokem poslední dosud nezávislá slezská knížectví (Javorsko, Svídnicko). Svídnicko pak vedle Vratislavska a Hlohovska patřilo k oporám moci českého krále.

I ve 14. a 15. století pokračoval proces drobení slezského území: osamostatnilo se například Stínavsko (Stěnavsko, něm. Steinau), území na sever od Kladska, které se načas oddělilo od Minsterberska (za knížete Václava, 1474), Namyslov, Nemodlínsko (Falkenberg) a další úděly a panství, takže počet vévodství a knížectví přesahoval i dvě desítky. Vymíráním jednotlivých piastovských větví (1335 vratislavské, 1368 svídnické, 1492 olešnické, 1504 hlohovské, 1532 opolské, 1625 těšínské a 1675 břežsko-lehnické, která byla vůbec poslední z celého rodu Piastovců) připadala území přímo České koruně. V 15. století zároveň Polsko získalo zpět koupí Osvětimsko, Zátorsko a Seversko, která se pak přestala počítat mezi slezská území (v té době se také ustálilo rozdělení na Horní a Dolní Slezsko).

Německá národnost v polské části Horního Slezska

Za husitských válek dochází ke značnému oslabení vztahu Slezska k Českému království. Tehdy zůstali obyvatelé Slezska nejen věrni katolicismu, ale vesměs patřili k rozhodným odpůrcům husitů. V té době, díky přílivu německých kolonistů od 11. století, bylo už území především ve městech do značné míry germanizováno, na východě však stále převažovali Poláci. Husité sice řadu měst a některá knížectví dobyli, ale vzhledem k nepevné vládě v samotných Čechách se pouta mezi oběma zeměmi uvolnila. Jiří z Poděbrad na jedné straně pro sebe a své potomky zakoupil Kladsko a Minstrberské knížectví, na druhou stranu však v boji s uherským králem Matyášem Korvínem ztratil nejen Slezsko, ale i ostatní vedlejší země Koruny české. Matyáš Korvín zde provedl určitou centralizaci slezské správy, v níž krále zastupoval vrchní hejtman; centrální orgány měly sídlo ve Vratislavi. Od 15. století začali o Slezsko projevovat zájem braniborští Hohenzollerni, kteří roku 1482 získali Krosensko, poté i některá další území, jako například Krnovské knížectví a Bohumínsko.

K České koruně se Slezsko vrátilo až roku 1490 s nástupem Vladislava Jagellonského na uherský trůn, de iure však až s nástupem Ferdinanda I. na český trůn. Brzy poté však území zasáhla silná reformace, v jejímž důsledku se Slezsko na počátku Třicetileté války významně podílelo na stavovském protihabsburském odboji, po Vestfálském míru z roku 1648 tu pak na rozdíl od Čech a Moravy dokonce byla povolena náboženská tolerance.

Slezská národnost v polské části Horního Slezska

Ani ta však nezabránila tomu, aby značná část obyvatel z náboženských důvodů inklinovala k protestantskému Prusku. Slezsko se svým rozvinutým tkalcovstvím zároveň patřilo k nejvyspělejším a nejbohatším zemím Habsburské monarchie, což bylo jeden z důvodů proč se stalo cílem pruské expanze, která začala roku 1740 vpádem do Slezska bez vyhlášení války.

V letech 1740-1742, 1744-1745 a 1756-1763 proběhly celkem tři války o rakouské dědictví mezi Habsburskou monarchií a Pruskem. Prusko, které neuznalo pragmatickou sankci, si po nástupu Marie Terezie vzalo za záminku dědické nároky na některé slezské úděly, držené braniborskými Hohenzollerny. Roku 1742 na základě Vratislavského míru získalo Prusko většinu slezského území včetně Kladska, které dosud patřilo k Čechám, což bylo roku 1763 potvrzeno i mírem Hubertusburským. Pouze menší část Slezska (o rozloze asi 4 459 km² a zhruba s 1 mil. obyvatel), označovaná jako Rakouské, či později České Slezsko, zůstala s titulem země součástí České koruny. Hlavním zemským městem se stala Opava, tehdy něm. Troppau. Tím byla až do roku 1928, kdy byla v důsledku snahy omezit německý vliv zbavena titulu statutárního města a země Slezská byla spojena s Moravskou v zemi Moravskoslezskou. Na získaném území Prusko vytvořilo novou provincii Slezsko.

[editovat] Slezská problematika

V období před i během 2. světové války byla velká většina obyvatel Slezska německá. V Dolním Slezsku, jakožto západní části Slezska, už Slezané de facto vymřeli koncem 19. století, respektive vymřela Slezština slovanského charakteru. V Horním Slezsku byla situace jiná. V západní části tohoto území byla většina obyvatel německá, ale ve východní části území tzv. „Ostoberschlesien“ byla velká polská minorita. V Rakouském, později Českém Slezsku žili v okolí Jesenicka, Opavska atd. převážně Němci a v častém případě až jako minorita Češi. V menší části Rakouského Slezska, na Těšínsku, žili také Češi, Poláci a Němci.

Hornoslezský chlapec oceněn německým Železným křížem za II. světové války

Musíme si však uvědomit, že i Slezané mluvící „slovanskými dialekty“ spadali v době nacionalismu pod tzv. Deutsche Volksliste

V období před zvyšujícím se nacionalismem nebyl žádný velký problém v soužití mezi těmito třemi národnostmi ve Slezsku, ať už mezi Čechy a Němci^[3] nebo Němci a Poláky. Příchod druhé světové války však neslo pro Polské obyvatelstvo Slezska velké problémy, at už byli vysidlování do Polska, nebo byli jinak terorizováni. Obyvatelstvo Slezska české národnosti mělo menší problémy, to však neznamenalo blahobyt. Velká většina „Slezanů“ však byla Němci a to je hlavní důvod slezské problematiky. Jako Němci museli nastoupit do wehrmachtu a bojovat ve válce na straně Hitlera. Po porážce bylo Německo v ruinách a roku 1945 byla v Postupimské dohodě dohodnuta změna hranic Německa. Stejně jako Východní Prusko, východní část Pomořanska bylo i Slezsko odebráno Německu a přičleněno do Polska, až na výjimku Východního Pruska, které připadlo Rusku. Většina obyvatel německé národnosti musela opustit toto území a odejít do Německa, čímž započal zánik „Slezanů“ respektive „původního lidu ze Slezska“. Do Dolního Slezska, které bylo de facto vylidněné od německého obyvatelstva, se sem přistěhovali lidé z východní části Polska.

V Horním Slezsku (polské části) smělo mnoho Němců zůstat, podmínkou bylo alespoň částečně umět slovanskou verzi slezského jazyka (Němci ze Slezska používali tzv. slezskou němčinu), polský jazyk nebo mít polské příjmení. Za komunistického režimu byla tvrdě potlačována německá či slezská národnost. V době komunistického Polska se z Horního Slezska vystěhovalo až na 2 miliony lidí do Západního Německa.

Po pádu režimu v roce 1989 se Němci v Horním Slezsku (polské části) začali vracet zpět k německé národnosti i k německému občanství, k německým tradicím i řeči, nicméně i tak žije v Horním Slezsku mnoho Slezanů a v poměru k ostatním polským krajům menší procento Poláků. V dnešní době Horní Slezsko, respektive Němci a Slezané, usiluje o autonomii vůči Polsku či úplné osamostatnění a uznání Slezanů jako samostatného národa.^[zdroj?]

[editovat] Kultura

[editovat] Jazyk

Podrobnější informace naleznete v článcích Slezština a Slezská němčina.

Slovanské kmeny usadivší se na Slezsku měly svůj specifický jazyk - slezštinu. Slezština se řadí do západoslovanských jazyků, ve spojení s polštinou, češtinou, slovenštinou, nebo lužickou srbštinou. Náleží tedy mezi slovanské jazyky, do rodiny jazyků indoevropských. Slezština se používá dodnes, dle polského sčítání lidu v roce 2002 se 60 000 lidí hlásilo ke slezštině jako rodnému jazyku.^[4] Za jazyk ji pokládá Knihovna Kongresu Spojených států, která slezštině přiřadila mezinárodní kód „szl“.

Od začátku 13. století se na území Slezska začali usazovat také Němci. Ti si zde postupem doby vytvořili svůj dialekt němčiny, tzv. slezskou němečinu (Schläsisch, Schläsch). V tomto dialektu se často mění "en" na "a", např. Kirschen - Kerscha, essen – assa, a podobně.

[editovat] Literatura

Tato část článku je příliš stručná nebo neobsahuje všechny důležité informace. Pomozte Wikipedii tím, že ji vhodně rozšíříte.

Hornoslezští autoři píší své díla v němčině, polštině i češtině. Hornoslezská literatura je zaměřena na jejich historii a to zejména na první polovinu dvacátého století. Důraz je kladen především na problémy deportace nebo popolštování obyvatelstva po druhé světové válce. Jeden ze známých autorů, jenž tvořil literaturu na toto téma, byl Horst Bieniek.

V době komunismu bylo potlačováno psaní o německé nebo české historii v regionu (v polské části Slezska), zejména týkající se meziválečného období a druhé světové války. Z toho důvodu emigrovalo mnoho spisovatelů (hlavně) do Německa.

Období po roce 1989 bylo označováno jako odkrývání slezské totožnosti. V této době spisovatelé psali o Slezsku, její historii, tradicích a podobně.

Psané poezie ve slezštině moc není, zato však mnoho slezských básníků píše básně v polštině. Jednou z takových autorů je například Marta Fox.

[editovat] Kroj

Tato část článku je příliš stručná nebo neobsahuje všechny důležité informace. Pomozte Wikipedii tím, že ji vhodně rozšíříte.

Kroje se ve Slezsku nosili do poloviny 19. století, v některých oblastech (např. dnešní Bojków) tradice kroje vydržela částečně až do 20. století, dnes je kroj považován za staromódní.

Kroj lidé rozlišovali na všední, nedělní a slavnostní.

Dnes jsou kostýmy nošeny folklorními skupinami nebo vystaveny v muzeích, galeriích či domácích skříních. Někdy jsou kostýmy nošeny na lidových slavnostech, ale v běžném životě se kostýmy již vůbec nenosí.

[editovat] Slezská města

Následující tabulka ukazuje slezská města s populací větší než 100 000 obyvatel. (2006)

Vratislav

Katovice

Ostrava

Bílsko-Bělá

		Oficiální jméno	Populace	Rozloha	Stát
1		Vratislav	635 932	293 km²
2		Katovice	317 220	165 km²
3		Ostrava *	309 531	214 km²
4		Gliwice	199 451	134 km²
5		Bytom	187 943	69 km²
6		Zabrze	191 247	80 km²
7		Bílsko-Bělá *	176 864	125 km²
8		Ruda Śląska	146 658	78 km²
9		Rybnik	141 580	148 km²
10		Tychy	131 153	82 km²
11		Opolí	128 268	97 km²
12		Wałbrzych	126 465	85 km²
13		Zielona Góra	118 221	58 km²
14		Chorzów	114 686	33 km²
15		Lehnice	105 750	56 km²

* Ve Slezsku jen částečně

[editovat] Reference

1. ↑ ŽÁČEK, Rudolf. Slezsko. Praha : Libri, 2005. 208 s. ISBN 80-7277-245-7. s. 13.
2. ↑ Meyers großes Konversationslexicon, 6. Auflage, Leipzig und Wien, 1909
3. ↑ http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/409236100201001-slezsky-raj-to-na-pohled
4. ↑ (pl) www.stat.gov.pl - Polský statistický úřad

[editovat] Literatura

• FUKALA, Radek. Slezsko - neznámá země Koruny české : knížecí a stavovské Slezsko do roku 1740. České Budějovice : Veduta, 2007. 344 s. ISBN 978-80-86829-23-4.
• GAWRECKI, Dan, a kol. Dějiny Českého Slezska 1740-2000 I.-II. Opava : Slezská univerzita, Filozoficko-přírodovědecká fakulta, Ústav historie a muzeologie, 2003. 656 s. ISBN 80-7248-226-2.
• ZUKAL, Josef. Slezské konfiskace : 1620-1630 : Pokutování provinilé šlechty v Krnovsku, Opavsku a Osoblažsku po bitvě bělohorské a po vpádu Mansfeldově. Praha : Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění, 1916. 168 s.
• ŽÁČEK, Rudolf. Dějiny Slezska v datech. Praha : Libri, 2004. 546 s. ISBN 80-7277-172-8.
• ŽÁČEK, Rudolf. Slezsko. Praha : Libri, 2005. 214 s. ISBN 80-7277-245-7.

[editovat] Související články

• České Slezsko
• Moravsko-slezská hranice
• Slezština
• Slezská němčina (dialekt)
• Slezská architektura
• Slezské války
• Slezská knížectví

[editovat] Externí odkazy

Související články obsahuje Portál Slezsko

• Podívej Slezsko! - slezský regionální portál
• Slezsko - perla v české koruně
• Slezsko v Evropě
• Stránka Slezské autonomie
• Staré pohlednice ze Slezských měst