Sluneční plachetnice

Studie sluneční plachetnice z NASA.

Sluneční plachetnice je kosmické plavidlo, které je poháněno tlakem dopadajícího slunečního, či případně i jiného záření na velkou odrazivou plochu. Protože plocha musí být co největší, připomíná plachtu. Kosmické plavidlo je pak urychlováno ve směru normály k plachtě podobně, jako vítr pohání klasické námořní plachetnice. Nakláněním plachty lze regulovat zrychlení i směr letu. Díky fyzice letů na oběžné dráze je možné letět i směrem ke Slunci, stačí jen zpomalit.

Protože tlak záření je velmi malý, je velmi malé rovněž zrychlení, působí však neustále a to bez pohonných hmot. Pro dosažení využitelného zrychlení kolem 1 mm·s^-2 je třeba velikosti plachty řádově stovky metrů až kilometrů při velmi malé hmotnosti plachty.

Je třeba zdůraznit, že plachetnice není poháněna slunečním větrem, ale v podstatě pouze zářením. Tlak částic slunečního větru je asi 10 000× menší.

Plachetnice se hodí především pro meziplanetární lety a pro vysoké dráhy nad Zemí, a to spíš s lehčím nákladem. Nedá se použít pro start ze Země a je velmi nevhodná pro nízké oběžné dráhy.

První zmínky o možnosti „plachtění“ jsou už u Johannese Keplera, později u J. Verna, v 60. letech byla představa plachty zpopularizována Cordwainerem Smithem v povídce The Lady who Sailed the Soul (1960) a Arthurem Charlesem Clarkem v povídce The Wind from the Sun (1972). Nedávný pokus o vypuštění sluneční plachetnice Cosmos 1 21. června 2005 se nezdařil.

[editovat] Další zdroje

• Jiří Hofman, Aldebaran: Sluneční plachtění
• Aleš Holub, Encyklopedie kosmonautiky: Sluneční plachetnice
• Amaterská sluneční plachetnice?