Invia.cz
Eurovíkendy
Kanárské ostrovy
Dominikánská republika
Madeira
Last minute
Vydělávejte peníze s INVIA.CZ
Smrt, úmrtí, skon, latinsky exitus, je (z biologického a lékařského hlediska) zastavení životních funkcí v organismu spojené s nevratnými změnami, které obnovení životních funkcí znemožňují. Umírání je postupný proces na jehož konci je smrt. Smrt je tedy stav organismu po ukončení života. Smrt nelze zaměňovat s umíráním, neboť umírání je jedna z fází života organismu.
Obsah |
V běžné mluvě se pojem smrt používá prakticky výhradně ve vztahu k celému organismu, ale v přírodních vědách a lékařství se běžně lze setkat například s pojmem buněčná smrt, kde se slovo smrt vztahuje k části organismu. Zastavení životních funkcí, které lze ještě včasným vhodným zásahem zvrátit, se nazývá klinická smrt.
Dříve se smrt diagnostikovala na základě zástavy dechu a srdečního tepu, a i dnes se těchto ukazatelů používá nejčastěji. [1] Podstatný rozdíl je ovšem v tom, že oproti dřívějšku víme, že zástava dechu a srdce nemusí být definitivní, takže se smrt na základě těchto ukazatelů určuje teprve, když je lékař přesvědčen, že dané funkce nelze obnovit. Pokud neexistují jiné významné okolnosti prokazující úmrtí, je na místě pokus o obnovení obou funkcí (viz Kardiopulmonální resuscitace, zástava srdce a zástava dechu).
Z těchto a jiných důvodů se zavedl termín mozková smrt, jež je definovaná jako nevratné vymizení všech funkcí celého mozku.[1]. Za normálních okolností mozek odumírá během několika málo minut po zastavení dýchání nebo srdečního tepu, ale v případě, že je člověk podchlazen (například v ledové vodě), může se mozková smrt oddálit (jsou zaznamenány případy, kdy byl za těchto okolností topící se člověk oživen až po 20 minutách, aniž by to zanechalo nějaké následky[zdroj?]).
Člověk může být tedy právně prohlášen za mrtvého na základě zástavy srdce, dechové zástavy, zjištěním dilatace (rozšíření) zorniček, či diagnózou mozkové smrti.
V české legislativě je smrt definována pouze v zákoně 285/2002 Sb. o darování, odběrech a transplantacích tkání a orgánů a o změně některých zákonů (transplantační zákon), §2 e):
| „ | Pro účely tohoto zákona se rozumí...smrtí nevratná ztráta funkce celého mozku, včetně mozkového kmene | “ |
§10, odstavec téhož zákona pak dále stanovuje, že
| „ | Smrt [§ 2 písm. e)] se zjišťuje prokázáním
a) nevratné zástavy krevního oběhu, b) nevratné ztráty funkce celého mozku, včetně mozkového kmene v případech, kdy jsou funkce dýchání nebo krevního oběhu udržovány uměle (dále jen "smrt mozku") |
“ |
Rozdělení smrti:
Smrt a posmrtný život bývá důležitou (často i klíčovou) součástí mytologií. V řadě z nich se vyskytuje Smrt jako bytost či osoba - bůh, anděl či jiná antropomorfní personifikace. Nejčastěji se jedná o kostlivce s kosou.
Smrt je v závislosti na světonázoru posuzujícího buďto ukončením života nebo jeho proměny. Jednotlivé náboženské a někdy i filosofické systémy mají obvykle velice důkladně a konzistentně rozpracovány představy o tom, co smrt znamená pro lidské bytí a jaký je další osud duše dotyčného (pokud tedy připouští, že taková (nesmrtelná) duše existuje.
Řada náboženských systémů předpokládá existenci nehmotné nesmrtelné duše, která přetrvá smrt a žije dál, obvykle mimo hmotný svět živých. Často se pojí s koncepty nebe a pekla. Tento pohled postulují abrahámovská náboženství (křesťanství, islám, judaismus). Smrt je zde pouze odchodem z tohoto světa, často za lepší a krásnější částí života (pokud je naděje, že člověk odchází do nebe), takže by vlastně v těchto případech neměla být důvodem k zármutku.
Zejména podle východních náboženství může docházet k reinkarnaci, tj. převtělení duše zemřelého do nového člověka (či případně k převtělování duše mezi jednotlivými živými organismy). Některé předpokládají finální osvobození zasloužilé duše od tohoto procesu.
Názor, že smrt zcela ukončuje existenci daného člověka, je typický pro ateistické a materialistické náhledy na svět, které popírají existenci nehmotné nesmrtelné duše.