Sofisté

Sofisté je označení pro starořecké učitele a filosofy působící v 5. a 4. století př. n. l. Jméno pochází z řeckého sofistai („učitelé moudrosti“) a charakterizuje tak jejich činnost – sofisté obcházeli města a profesionálně vyučovali rétorice, případně vystupovali u soudů.

[editovat] Charakteristika

Sofisté netvořili jednotnou školu a navzájem si byli spíše konkurenty. Jejich výskyt v různých obcích antického Řecka v určité době naznačuje, že jejich způsob myšlení a vyučování odpovídal tehdejší společenské situaci v Řecku. Od tehdejších filosofů se odlišovali tím, že se moudrostí a výřečností zabývali pro výdělek. Platónův Gorgias charkterizuje své umění jako "schopnost přemlouvat na soudě i v radě i ve sněmu"^[1] a i z jiných náznaků je patrné, že sofisté nabízeli řečnické služby u soudů a slibovali také svým žákům, že budou mít před soudem úspěch. Zejména v demokratických obcích to zřejmě mnozí uvítali.

[editovat] Někteří významní sofisté a jejich výroky

Sofisty lze chronologicky rozdělit na starší, mladší a tak zvanou druhou sofistiku.

Prótagorás z Abdér (asi 481-411 př. Kr.), žák Démokritův.

Člověk je mírou všech věcí; jsoucích, že jsou, a nejsoucích, že nejsou. (zl. B 1 ze Sexta)

O bozích nelze věděti ani že jsou, ani že nejsou, ani jakou mají podobu. (zl. B 4 z Diogena, Eusebia aj.)

Gorgiás z Leontín (asi 483-375 př. Kr.), žák Koraxe ze Syrakús, rétor.

Nic není, a je-li něco, je to nepoznatelné, a je-li něco poznatelné, je to nesdělitelné a nevysvětlitelné.

Thrasymachos z Chalkedónu (asi 459 př. n. l. – 400 př. n. l.), který vystupuje jako postava v Platónově Ústavě.

Já tvrdím, že spravedlivé není nic jiného než to, co je prospěšné pro silnějšího.(Platón, Ústava 338.)

Druhá sofistika je oživení sofistické argumentace v Římě ve 2. století: Dio Chrysostomos, Herodes Atticus a další.

[editovat] Sofisté, Sókratés a Platón

Hlavním zdrojem našich vědomostí o sofistech jsou Sókratovy polemiky s nimi, které tvoří obsah řady Platónových starších dialogů. Sókratés jim zde vytýká, že ztotožňují dobré a příjemné, za nejvyšší dobro pokládají bohatství a moc a že za spravedlivou pokládají vládu silných nad slabými. Jsou to prý "slabí a množství", kteří vymýšlejí zákony, kdežto podle přirozenosti má vládnout síla a moc.^[2] Jejich přemlouvání označuje Sókratés jako "úlisné lahodění", jež podle něho lidem i obci škodí.^[3]

Athénská žaloba ovšem vytýká právě Sókratovi, "že zkoumá věco pod zemí i nebeské, že slabší důvody činí silnějšími a že tomu učí i jiné"^[4], což zní velmi podobně jako tradované učení sofistů. Také Aristofanova satirická komedie Oblaka líčí Sókratovu školu jako místo, kde se mladí muži učí přehádat podivnými argumenty své rodiče, a zároveň líčí, jak učitel i žáci zoufale shánějí něco k snědku. Jeden z největších znalců, W. K. C. Guthrie, proto řadí i Sókrata mezi sofisty a ostře polemický tón přisuzuje Platónovi.^[5]

[editovat] Sofistika

Z výše zmíněného a patrně ne nestranného Platónova vylíčení vychází pozdější hanlivý význam slova sofista a sofistika, totiž na první pohled přesvědčivý způsob argumentace, založený však na dvojznačnostech a jiných tricích, které posluchač v první chvíli neprohlédne. Jako příklad sofistiky v tomto smyslu se tradičně uvádí následující argumentace (sylogismus): "Myš je slabika. - Myš hryže. - Takže slabika hryže." (Chyba je v tom, že "myš" poprvé znamená slovo "myš", podruhé hlodavce. Argument tudíž neplatí.)

[editovat] Zhodnocení

Historické hodnocení sofistů tedy musí být opatrné. Byli to patrně první profesionální učitelé, kteří své služby nabízeli každému, kdo je ochoten zaplatit. Někteří moderní badatelé jim proto přisuzují zásluhu o jistou "demokratizaci" vzdělanosti, jež byla dříve privilegiem aristokratů.

Z dochovaných výroků (viz výše) se zdá, že sofisté skutečně byli myslitelé skeptičtí, že dovedli nečekaně zpochybňovat zdánlivé samozřejmosti - například možnosti lidského poznání - a možná i zavedené zvyky, obyčeje a náboženství své obce. Kallikleova obhajoba síly a moci proti právu a spravedlnosti, jež jsou podle něho jen nepřirozené nástroje, jak si otroci a slabí podrobují ty nejlepší a nejsilnější, kterou později rozvinul Nietzsche, možná naznačuje, že sofisté byli ochotni relativizovat morálku a jako řečníci obhajovat u soudu i věci těžko obhajitelné. Jen tak si lze totiž vysvětlit, že byli patrně pronásledováni a vyháněni z měst,^[6] protože se občané cítili jejich učením ohroženi. Něco podobného ovšem platilo i o Sókratovi.

Můžeme snad předpokládat, že mezi sofisty byli jak vážní myslitelé, tak také lidé bez skrupulí, ochotní hájit kohokoli a cokoli. Většinou asi působili jako profesionální učitelé, advokáti a popularizátoři. Sofisté však v každém případě měli velký podíl na vývoji rétoriky a patří mezi zakladatele kritiky poznání. Pozdější filosofická tradice, silně ovlivněná dílem Platónovým, je možná hodnotila jednostranně, tím větší efekt pak způsobilo, když například Nietzsche začal jejich stanoviska hájit.

[editovat] Význam

Sofisté relativizovali vládnoucí názory a hodnoty své doby a lze jim přiznat zásluhu o velký obrat filosofie, k němuž došlo v jejich době a patrně i s jejich přičiněním:

• přenesení pozornosti od přírody k člověku;
• předmětem se stalo myšlení samo, kritické zkoumání podmínek a hranic myšlení;
• kritické zkoumání morálky a její začlenění do filosofie jako etiky;
• rozvoj stylistiky a rétoriky.

[editovat] Související články

• Antické Řecko
• Antická filosofie
• Předsókratici

[editovat] Reference

1. ↑ Platón, Gorgias 454b.
2. ↑ Platón, Gorgias 483b.
3. ↑ Platón, Gorgias 463b.
4. ↑ Obrana Sokratova 19b.
5. ↑ W. K. C. Guthrie, History of Greek Philosophy. Cambridge 1969, III. 399.
6. ↑ Platón, Gorgias 456e.

[editovat] Bibliografie

• Kirk - Raven - Schofield, Předsókratovští filosofové. Praha: Oikumené 2004
• Ottův slovník naučný, díl dvacátý třetí. Vydavatel a nakladatel J.Otto v Praze, Praha 1905
• Vojtěch Zamarovský, Řecký zázrak. Praha: Mladá fronta 1972
• H. J. Störig, Malé dějiny filosofie. 5. vyd. Praha: Zvon 1996.