Soudce

Soudce je osoba, pověřená autoritativně rozhodovat ve sporných záležitostech, zejména právních. Soudce vstupuje do sporu dvou stran jako třetí a nezúčastněný, aby rozhodoval nestranně a spravedlivě. Proto musí být nezávislý a nemůže rozhodovat o záležitostech, v nichž má nějaký osobní zájem. V moderních demokratických státech je soudce ústavní činitel, nositel soudcovské moci a představitel soudu. Je nezávislý na vládě, i když výkon jeho rozhodnutí prosazuje státní moc. Může soudit jako předseda nebo člen soudního senátu, anebo jako samosoudce. Jeho právní postavení v České republice určuje Ústava (Hlava IV., Moc soudní) a zákon č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích. V Evropě jsou soudci většinou jmenováni, v USA jsou voleni.

Americký soudce hovoří k právníkovi

[editovat] Původ a historie

V moderním státě je soudce představitel jedné z rozdělených mocí státu a soudí jeho jménem, proto rozsudek začíná formulí „Ve jménu republiky“. Tak tomu ovšem ve starších společnostech nebylo: soudní moc patřila až do novověku panovníkovi, v kmenových společnostech náčelníkovi nebo radě starších, případně výjimečným charismatickým osobám, které neměly žádnou výkonnou moc a opíraly se jen o neformální společenskou autoritu.

Potřebu rozsuzovat a ukončovat spory však měly i ty nejstarší a nejjednodušší společnosti a podle etnologických výzkumů se zdá, že funkce soudce je (přinejmenším někde) starší než funkce náčelníka či krále jako držitele soustředěné moci. Předcházela jí funkce vyjednavače, který byl pod ochranou božstev a snažil se přimět poškozenou stranu (např. pozůstalé po zavražděném), aby se vzdala pomsty a přistoupila na výkupné (tzv. wergeld). Zatímco vyjednavač sám byl chráněn, pachatel se musel skrýt nebo použít právo asylu. Funkce soudce vzniká ve chvíli, kdy je už společenská autorita dostatečně silná, aby zabránila pomstě, a to i když se obě strany před soudcem sejdou.^[1]

Autorita soudce se zakládala především na tom, že společnost jeho rozhodnutí uznávala jako spravedlivá. Jeho rozhodování mohla usnadnit zásada, že podobné případy se rozhodují podobně, nepodobné odlišně. Tak vznikl princip precedentu. Americký právní antropolog E. A. Hoebel popisuje případ, kdy se šejenská rada starších rozhodla rozsudek (ve věci domnělé krádeže koně) rozšířit a udělat z něho obecné pravidlo;^[2] tak si lze představit původ zákonů.

V nejstarších společnostech se soudce opírá jen o souhlas společnosti a nemá k dispozici výkonnou moc, která by jeho rozhodnutí vynutila. To názorně ilustruje ještě pověst o Libušině soudu, jak ji zachovala Kosmova kronika: když se odsouzený s rozsudkem nesmíří, bude třeba krále.^[3] Se vznikem soustředěné moci náčelníka, případně krále, přechází soudcovská moc na něj a vymáhá se jeho mocí. Tak tomu bylo ještě v antice a ve středověku, kdy ovšem v Evropě od 12. století panovníkovu soudnictví začalo konkurovat soudnictví církevní. Už ve středověku se začala prosazovat myšlenka, že i panovník je vázán zákony své země (Jan ze Salisbury) a v 17. století se objevuje požadavek na omezení libovůle panovníka (John Locke, Druhé pojednání o vládě, 1690) a dokonce na rozdělení moci výkonné, zákonodárné a soudní (Montesquieu, O duchu zákonů, 1748).

Souběžně s tím omezily absolutistické státy moc šlechty a výkon moci svěřovaly stále víc do rukou úředníků, u nichž se dalo vyžadovat odborné vzdělání. Od 18. století jsou tak soudci zpravidla profesionálové s právním vzděláním. Oddělení soudcovské moci uzákonily až republikánské ústavy v 18. a 19. století, snahy o zajištění soudcovské nezávislosti však pokračují dodnes.

[editovat] Soudci v ČR

Soudce v ČR jmenuje prezident republiky z řad bezúhonných občanů ČR s právním vzděláním, starších 30 let, a to na neomezenou dobu. Zákon navíc předepisuje justiční zkoušku i další podmínky. Soudce nelze odvolat a případné stížnosti nebo provinění projednává kárný senát. Zákon také stanoví, kdy soudce rozhoduje samostatně a kdy v senátu, případně kdy se na rozhodování podílejí i laičtí přísedící. Někteří soudci se sdružují v nezávislé stavovské organizaci, Soudcovské unii ČR.

[editovat] Jiná použití pojmu

V běžné řeči se často označují jako „soudci“ také sportovní rozhodčí, členové hodnotících porot na výstavách a podobně, kteří ovšem žádnou soudcovskou moc nevykonávají.

[editovat] Slavní soudci

• Libuše
• Pilát Pontský
• Solón
• Šalomoun

[editovat] Fiktivní soudci

• Soudce Dredd
• Soudce Ti

[editovat] Odkazy

Související články obsahuje Portál Právo

Wikimedia Commons nabízí multimediální obsah k tématu

Soudci

[editovat] Poznámky

1. ↑ Sokol, Moc, peníze a právo. Plzeň 2007, kap. 14 a další.
2. ↑ E. A. Hoebel, The law of primitive man. New York 1954, str. 24.
3. ↑ Kosmova kronika česká. Praha: Melantrich 1949, str. 20.

[editovat] Související články

• Právo
• Soud

[editovat] Externí odkazy

• Soudce v soudním procesu
• Stránky Soudcovské unie ČR
• Časopis Soudce

[editovat] Literatura

• J. Jirsa (vyd.), Klíč k soudní síni: příručka pro začínající soudce a advokáty. Praha: LexisNexis, 2006 - 427 s. ISBN 80-86920-11-
• V. Knapp, Teorie práva. Praha 1995
• L. Pospíšil, Etnologie práva. Praha 1997
• J. Sokol, Moc, peníze a právo. Plzeň 2007