Veřejné a soukromé právo

Bylo navrženo rozdělit tento článek na několik článků dostupných z rozcestníku. (Diskuse)

Objektivní právo se podle kontinentálního pojetí, které je užíváno i v České republice, člení na právo veřejné a právo soukromé. Obdobné dělení se týká i subjektivních práv, proto hovoříme např. o „subjektivním veřejném právu“. Hranice mezi veřejným a soukromým právem však není zcela zřetelná a často mohou vznikat spory o to, je-li určitý vztah veřejnoprávní nebo soukromoprávní.

Charakteristickým znakem veřejného práva je, že právní vztahy jím upravené jsou asymetrické a nerovné (vrchnostenské), odpovídající vztahu stát–občan. Typickým veřejným právem je právo na sociální zabezpečení – sociální dávky může požadovat pouze fyzická osoba, jsou vypláceny ze státního rozpočtu a o jejich výši rozhoduje příslušný správní úřad ve správním řízení rozhodnutím, jež je správním aktem. Není-li občan s rozhodnutím správního úřadu spokojen, může požádat o jeho přezkoumání soud, který o jeho návrhu rozhodne ve správním soudnictví.

Naproti tomu soukromoprávní vztahy charakterizuje symetrie a rovnost účastníků. Příkladem je právo na náhradu škody nebo právo na mzdu za vykonanou práci. V řízení o takovém nároku jsou obě strany v rovnoprávném postavení, žádná z nich není oprávněna něco druhé straně autoritativně nařizovat, a v případě sporu rozhoduje soud v občanskoprávním řízení.

Kontravalence veřejného a soukromého práva se promítá i do charakteru příslušných právních předpisů: zatímco veřejnoprávní předpisy (např. trestní zákon) obsahují vesměs kogentní právní normy, od nichž není přípustné se odchýlit ani dohodou stran, soukromoprávní předpisy (typicky občanský zákoník) obsahují z větší části dispositivní právní normy, které dávají stranám smluvní volnost. Dohodnou-li se smluvní strany jinak, než stanoví zákon, má tato dohoda před zákonem přednost.

Problém při rozlišení soukromého a veřejného práva se může projevit i jako kompetenční spor mezi soudy v občanském soudním řízení a soudy ve správním soudnictví. V ČR v případě sporu o to, zda předmět řízení má povahu soukormoprávní nebo veřejnoprávní, rozhoduje zvláštní senát zřízený zákonem č. 131/2002 Sb.

[editovat] Teorie pro rozlišení veřejného a soukromého práva

Pro rozlišení veřejného a soukormého práva vytvořili právní vědci několik teorií, které jsou pro uvedené rozlišení užitečné, žádná však není sama o sobě není natolik spolehlivá, aby vždy dokázala poskytnout odpověď na položenou otázku v každém konkrétním případě - jedná se o teorii zájmovou, teorii mocenskou, teorii organickou a teorii metody právního regulování.

[editovat] Teorie zájmová

Teorie zájmová byla vyjádřena již římským právníkem Ulpiánem. Podle zájmu přiřazoval právní normy nebo právní vztahy buď k právu soukromému nebo k právu veřejnému; šlo-li o veřejné zájmy nebo o obecní blaho, řídily se právem veřejným a naopak, zájmy soukromé se řídily normami práva soukromého. Problémem však bylo konkretizovat některé pojmy, např. obecné blaho.

[editovat] Teorie mocenská

Mocenská teorie rozlišuje veřejné a soukromé právo podle toho, zda účastníci právního poměru jsou k sobě navzájem ve vztahu nadřízenosti a podřízenosti (tedy subordinace) – v tomto případě se jedná o právo veřejné, nebo v rovném vztahu – v tomto případě se použije právo soukromé. Problémem je, že někteří autoři odmítají vztah nadřízenosti a podřízenosti v jakémkoliv právním poměru vůbec, dalším problémem je, že moderní veřejná správa zná veřejnoprávní vztahy založené na rovnosti účastníků (např. veřejnoprávní smlouvy).

[editovat] Teorie organická

Organická teorie (Subjektstheorie) klade důraz na to, zda právní subjekt se ocitá v určitém právním poměru z důvodů svého členství v některé veřejné korporaci – v tomto případě jde o právo veřejné, či nikoliv – potom jde o právo soukromé. (V literatuře se setkáváme s modifikovanými organickými teoriemi. Mezi ně patří zejména nová teorie subjektů, označovaná také jako teorie zvláštního práva. Podle ní je právem obecným právo soukromé, které upravuje práva a povinnosti všech právních subjektů včetně nositelů veřejné moci. Právo veřejné je naproti tomu právem zvláštním, které je přiznáno pouze nositelům veřejné moci při výkonu jejich vrchnostenských pravomocí.)

[editovat] Teorie metody právní regulace

[editovat] Nové trendy v chápání soukromého a veřejného práva

Současná právní nauka vychází z teze, že veřejné a soukromé právo v moderní společnosti nejsou dva různé světy, v nichž by platila zcela a principiálně odlišná pravidla, nýbrž dvě sféry jednoho ve své podstatě jednotného a uceleného právního řádu. Vztah soukromého a veřejného práva chápe jako vztah obecného a zvláštního práva. Jinak řečeno, soukromé právo upravuje práva a povinnosti subjektů práv bez ohledu na jejich specifickou povahu z hlediska jejich role při výkonu veřejné moci (v tomto smyslu má v právu soukromém stát stejné postavení jako kterákoli jiná právnická či fyzická osoba); oproti tomu veřejnoprávní je taková podmnožina množiny všech právních vztahů, která je charakterizována tím, že v daném právním vztahu je alespoň jeden z jeho subjektů vykonavatelem veřejné moci. Teorie veřejného práva jako zvláštního práva k „obecnému“ právu soukromému pak je v praxi užitečná tím, že umožňuje „subsidiárně“ použít i ve veřejném právu normy práva soukromého tam, kde veřejnoprávní úprava chybí či je kusá a kde nelze dospět k rozumnému závěru, že absence či kusost úpravy má svůj samostatný smysl a účel.

[editovat] Související články

• Publicizace práva
• Privatizace práva

[editovat] Externí odkazy

• Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 12. října 2004 č. j. 5 As 11/2003-50
• Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 27. září 2006, č. j. 2 As 50/2005-53