Invia.cz
Last minute
Tunisko
Dovolená v Chorvatsku
Pojeďte do Egypta
Bulharsko
Vydělávejte peníze s INVIA.CZ
Invia.cz
Last minute
Tunisko
Dovolená v Chorvatsku
Pojeďte do Egypta
Bulharsko
Vydělávejte peníze s INVIA.CZ
Současný Řád svatého Lazara je od roku 1967 rozštěpen do několika vzájemně se neuznávajících větví, které měly či mají své vlastní velmistry. Od roku 2004 existuje ve dvou větvích — tzv. maltské a pařížské obedienci, které jsou zastoupeny i na českém území.
V 60. letech 20. století rostlo napětí mezi španělským velmistrem řádu, Ferdinandem de Borbón, vévodou ze Sevilly, a řádovým správním centrem, které se nacházelo ve Francii. Vše vyvrcholilo v roce 1967, kdy byl ve Francii zvolen nový velmistr Charles Philippe d'Orléans, užívající titul vévody z Nemours, a dosavadní velmistr sesazen. Tento krok byl v rozporu s platnými řádovými předpisy (neboť původní velmistr mohl pouze zemřít nebo abdikovat, k čemuž nedošlo) a stal se základem roztržky mazi dvěma větvemi čili obediencemi - sevillskou a pařížskou. Pařížská obedience se dále rozštěpila ve věci přijímání nekatolíků a v roce 1969 byl „nejvyšší hlavou řádu“ (nikoli velmistrem; tím se formálně stal až roku 1986) zvolen vévoda z Brissacu. Původní „nemourská“ frakce se sídlem na Maltě se o čtyři roky později spojila se sevillskou obediencí, jež je od té doby nazývána maltskou.
V letech 1979-1986 došlo k neúspěšné snaze o vyřešení sporů a ustavení jednotného vedení s jediným velmistrem.
V únoru 2004 abdikoval vévoda z Brissacu z velmistrovství pařížské obedience a novým velmistrem byl o měsíc později zvolen — s cílem znovusjednotit dvě větve řádu — vévoda sevillský (stávající velmistr maltské obedience). V září 2004 byl však revoltující částí pařížské obedience, neuznávající ústavnost sevillské volby, zvolen dalším velmistrem Charles-Philippe d'Orléans, užívající titulu vévody z Anjou.[1]
Na generální kapitule pařížské obedience řádu (Dublin, září 2002), v jejímž závěru 48. velmistr J.E. Francois de Cossé, vévoda z Brissacu, oficiálně a písemně oznámil, že ukončí svojí činnost jako velmistr k 19. únoru 2004, kdy dosáhne věku 75 let. Zároveň navrhl kapitule vévodu ze Sevilly jako kandidáta, o němž by bylo možné hlasovat jako o svém následovníkovi. Toto stanovisko bylo verifikováno tehdejším přítomným nově ustaveným spirituálním protektorem Řádu, patriarchou Gregoriem III. Lahamem.
V březnu 2003 velkopřevorství USA a Austrálie nominovalo Francisca de Paula de Borbón y Escasany, vévodu ze Sevilly, současného 48. velmistra maltské obedience Řádu, jako kandidáta na velmistra a v červnu téhož roku pak švýcarské velkopřevorství kandidovalo Charlese-Philippa d'Orléans jako protikandidáta. V srpnu pak patriarcha Gregorios III. zveřejnil dopis, v němž bylo poprvé veřejně konstatováno, že vzhledem k neurovnaným vztahům vévody ze Sevilly, jež je potřetí ženatý a jeho rozvody nejsou církevně upraveny, nepovažuje vévodu ze Sevilly za platného kandidáta a vyzývá všechny národní jurisdikce, aby tuto komplikaci vzaly na vědomí.
V září 2003 na jednání řádové vlády v Celle-les-Bordes podepsalo 15 velkopřevorů a národních delegátů (vč. Václava Bořka-Dohalského) přihlášku Charlese-Philippa d'Orléans do Řádu a zároveň podpořilo jeho kandidaturu za velmistra. Tento akt byl prohlášen za jednoznačný projev vůle národních jurisdikcí Švýcarska, Německa, Lichtenštejnska, Rakouska, Anglie a Walesu, Irska, Skotska, Dánska, Švédska, Norska, Maďarska, Chorvatska, České republiky, Nového Zélandu a Nizozemí. Řádovou vládou byl zároveň ustaven výbor, který měl připravit volby nového velmistra na generální kapitule v Torontu a dohlížet nad správností procesu voleb. Jeho členové prohlásili za kandidáty Charlese-Philippa d'Orléans (pokud se do dne voleb stane členem řádu) a vévodu ze Sevilly (pokud předloží jím slíbené doklady o manželském statusu, vydané Svatým stolcem). Vévoda z Brissacu nátlakově trval na kandidatuře vévody ze Sevilly jako platného a jediného kandidáta i přes opakované a zdůrazňované stanovisko přítomného patriarchova vikáře, že tato volba je problematická a z hlediska duchovního nepřijatelná. Zároveň přítomným velkopřevorům oznámil, že nový velmistr okamžitě sjednotí Pařížskou a Maltskou obedienci, což vyvolalo pochybnosti, protože v mnoha zemích nebyla situace zralá k jednání o sjednocování.
V říjnu 2003 vévoda z Brissacu oznámil bude ochotný sloužit další dva roky jako velmistr, ačkoliv již svůj odchod z úřadu. V lednu 2004 generální sekretář chev. Walter Schäppi oznámil všem členům Řádu, že vévoda ze Sevilly není nadále platným kandidátem. Následně vévoda z Brissacu odvolal Waltera Schäppi z úřadu, oznamuje, že za volby bude zodpovědné kanadské velkopřevorství. V únoru 2004 velmistr, vévoda z Brissacu, neodstoupil, avšak sám si udělil titul „výkonný velmistr“ (acting grandmaster). Charles-Philippe byl J.Em. Lászlo kardinálem Paskaiem, OFM přijat v Ostřihomi do Řádu. Toto přijetí však nebylo aktem vůle ani jednoho z tehdejších dvou velmistrů (pařížské a maltské obedience) a podle jejich mínění je neplatné a nicotné. Toto přijetí lze opřít jen o projev vůle těch, kteří jej doporučili za kandidáta členství a velmistrovství.
Generální kapitula obou obediencí řádu v Torontu v dubnu 2004 zvolila velmistrem Dona Francisca de Borbón, vévodu ze Sevilly, granda španělského. Nad svým protikandidátem princem d´Orleans zvítězil po odchodu části delegátů poměrem hlasů 542 : 47. Volba byla schválena duchovním protektorem Řádu, J.B. patriarchou Gregoriem III. Inaugurace velmistra je však dosud z výše uvedených důvodů odložena.
V té době však 15 jurisdikci neuznává jakékoliv kroky nového velmistra. V září 2004 došlo v Blois k volbě 49. velmistra 15 jurisdikci Řádu, jímž se stal Charles-Philippe d'Orléans, vévoda z Anjou. Tato volba nebyla uznána duchovním protektorem řádu Gregoriem III. řecko-melchitsko-katolickým patriarchou, který se od osoby nového velmistra výslovně písemně distancoval.
O kontinuitu řádové obedience vedené Charlesem-Philippem d'Orléans s původní pařížskou obediencí byl veden spor u švýcarského soudu v Bernu. Podstatou sporu bylo převzetí mezinárodního sekretariátu pařížské obedience, na který jménem Charlese-Philippa d'Orléans vznesl nárok Philippe hrabě Piccapietra. Hrabě Piccapietra v roli žalobce svůj spor prohrál a byl odsouzen k finanční náhradě 7 708,- CHF. Tento pravomocný rozsudek Gerichskreises VIII Bern-Laupen ze dne 2.6.2004 čj. Z 04 2094 - HOJ zpochybňuje kontinuitu obedience prince d´Orléans s pařížskou obediencí. (Rozsudek je v plném znění dostupný na http://www.st-lazarus.com/pariso/frameset.html.)
Organisace tedy v letech 2004 - 2008 existovala ve dvou větvích:
V roce 2008 don Francisco, vévoda ze Sevilly, přiznal, že své manželské záležitosti nedokáže uvést do souladu s právem katolické církve, a na svůj úřad rezignoval. Tím pro devět evropských jurisdikcích tzv. Norwichské skupiny, hlásících se dříve k obedienci prince s´Orléans, pominul důvod k rozkolu. Vídeňskou deklarací se v září roku 2008 tyto jurisdikce přihlásily ke sjednocené maltské a původní pařížské obedienci. Vzápětí se pak jejich představitelé účastnili generální kapituly řádu konané 12. - 13. září 2008 v anglickém Manchesteru, kde bylo jejich začlenění slavnostně schváleno. Tato kapitula znamenala téměř úplné sjednocení řádu a zbytek obedience prince ď Orléans odsunula do marginální pozice (podobně jako několik bezvýznamných drobných "nezávislých" skupin např. "Spojená velkopřevorství", které porůznu najdeme v různých koutech Evropy)[zdroj?].
Manchesterská generální kapitula (12.9.2008) zvolila velmistrem sjednoceného řádu dona Carlose Gereda y de Borbón, markýze de Almazàn, který byl v Manchesterské anglikánské katedrále intronizován spirituálním protektorem Gregoriem III. Lahamem, řeckokatolickým melchidským patriarchou Jeruzaléma, Antiochie a Alexandrie[zdroj?].
Je samozřejmé, že tyto události měly vliv i na české aktivity.
České velkopřevorství, t.č. v exilu, se po roce 1967 přihlásilo k pařížské obedienci. Druhým velkopřevorem se stal v r. 1973 Radslav Kinský. Ten byl doporučen svým strýcem Karlem Schwarzenbergem, jmenován „pařížským“ velmistrem a svůj úřad vykonával do r. 2004. Dnes užívá titulu „emeritní velkopřevor“. V exilu aktivně pro Řád pracoval např. pozdější břevnovský arciopat Jan Anastáz Opasek, známý heraldik Ada Karlovský či Jan Stránský. Po rezignaci Radslava Kinského na úřad velkopřevora ze zdravotních důvodů jím byl předurčen jako třetí velkopřevor Václav Bořek-Dohalský, který však zesnul před nástupem do úřadu. Toto přání Radslava Kinského stvrdil tehdejší velmistr jmenováním velkopřevorem.
Exilové velkopřevorství — navrátivší se do českých zemí roku 1991 — se roku 2004 v souvislosti s rozkolem z roku 2004 rozpadlo na dvě skupiny — vzájemně se popírající velkopřevorství původní (pod administrací doc. MUDr. Zdeňka M. Trefného, později JUDr. Tomáše Kordače), resp. nové Orléanské pařížské obedience (s velkopřevorem Janem hrabětem Dobrzenským).
Od roku 2000 pracuje v českých zemích i samostatná jurisdikce maltské obedience - Český velkobailivik (vedený Alešem Blumou), jenž se po roce 2004 v souladu s výsledky kapituly v Torontu sblížil s velkopřevorstvím původní pařížské obedience. Kromě Pražské komendy tvoří tuto jurisdikci komendy v Plzni, Karlových Varech, Prostějově a nově vzniklá Komenda svaté Anežky České, sdružující některé členy Českého velkopřevorství původní pařížské obedience .
Členové řádu vydávají na území České republiky dva časopisy. Český velkobailivik a České velkopřevorství (Sevilla) vydávají společně časopis "Lazariánský reunion". OSLJ - B vydává časopis "Reunion". Oba časopisy se hlásí k nepřetržité řadě časopisu Reunion, jehož vydávání započalo před 33 lety v německém exilu. Oba časopisy jsou v elektronické podobě dostupné na webových stránkách obou českých řádových uskupení http://www.oslj.cz a http://www.st-lazarus.cz Lze z nich vyčíst i rozdílné názory na krizi Českého velkopřevorství.