Set-top-boxy
Parfémy
Krása
Produkty pro zdraví
Hodinky
Elektro
Šperky
Nábytek
Nářadí a zahrada
Outdoor
Počítače a notebooky
Set-top-boxy
Parfémy
Krása
Produkty pro zdraví
Hodinky
Elektro
Šperky
Nábytek
Nářadí a zahrada
Outdoor
Počítače a notebooky
Srbové (srb. Срби, jedn. č. Србин) jsou jihoslovanský národ, žijící převážně v Srbsku (7 950 000) a v Bosně a Hercegovině - většinou v Republice srbské (1 400 000), dále v Černé Hoře (200 000 - r. 2003) a Chorvatsku (200 000 - r. 2001). Velké skupiny Srbů údajně žijí také v Německu (700 000), USA (600 000), Rakousku (175 000 - r.2001), Kanadě (120 000), a v řadě dalších, většinou evropských států. V České republice jich žije kolem 1 800 (r.2001).
Obsah |
Srbové mluví srbštinou, resp. srbochorvatštinou (záleží na interpretaci), jazyk používá standardně cyrilici, v moderní době ji však vytlačuje latinka – protože srbský jazyk má spolu s chorvatským a bosenským až na některé rozdíly identickou gramatiku i slovní zásobu, je přejímání jiné abecedy mnohem jednodušší a probíhá přirozeněji.
Srbové od pohanství konvertovali na křesťanství před velkým schizmatem; ti, kteří po této události žili v sféře vlivu ortodoxní církve se stali pravoslavní, ti ve sféře vlivu katolické církve katolíci, ale díky tureckému vlivu (Osmanská říše vládla území Srby obývanému několik staletí) jsou někteří Srbové i muslimové. Hlavní náboženskou autoritou Srbů (a zároveň také ale i Srbska samotného) je Srbská pravoslavná církev.
Předkové Srbů začali přicházet na Balkán od 6. století, postupně si podmanili místní romanizované ilyrské a trácké kmeny, které byly před příchodem Slovanů ovlivněny i Vizigóty.
Území Srbska a Srby osídlené se v průběhu staletí měnilo. S příchodem expanzivní Osmanské říše mnozí Srbové (stejně jako Chorvati) hledali útočiště v jiných bezpečných oblastech, které budou později známé jako Krajina či Republika Srbská v Bosně. Srbské obyvatelstvo v původních místech naopak doplňovali zástupci jiných porobených národů. Díky tomu vznikly dva fakticky oddělené srbské celky; východní samotné Srbsko a západní teritorium, kde se Srbové stali menšinou, obklopenou katolickým, či muslimským prostředím. Přesto však soužití národů nevedlo k mnoha velkým a významným konfliktům. Tehdejší interpretace jednotlivých národů Západního Balkánu však byla dlouhou dobu odlišná od té dnešní a změnila se až v polovině a druhé části 20. století.
Mnozí Srbové, hlavně v Bosně, konvertovali k islámu. Tito obyvatelé byli chráněni tehdejšími zákony a aktivně se integrovali do struktur Osmanské říše, byli například aktivní v tehdejší elitní jednotce, tzv. Janičárů. Mnozí však byli ke konverzi k islámu donuceni násilně.
V Srbsku však v 19. století vypukla dvě povstání, jejihž výsledkem bylo vytvoření srbské autonomní entity v rámci Osmanské říše, která byla v zahraničí uznána jako samostatný a suverénní stát. I přesto však samosprávu získali jen někteří Srbové; mnozí další žijící v Bosně (Osmanská říše), či Chorvatsku (Rakousko-Uhersko) byli stále menšinou. Teprve až válka v letech 1912 a 1913 a na ni navazující První světová válka vedly k rozpadu obou velkých impérií a sjednocení Srbů obydlených území v Stát Srbů, Chorvatů a Slovinců. I zde však počaly problémy, neboť nový celek byl národnostně opět velmi různorodý a docházelo k národnostním třenicím. Srbský národ byl však největší etnickou skupinou v zemi (více než jedna třetina všech obyvatel), srbské hlavní město Bělehrad se stalo metropolí celé Jugoslávie a srbský král rovněž i hlavou státu. Dlouhá existence jednotného státu vedla k rozšíření srbského národa i například do Slovinska, kde žije nyní zhruba čtyřicetitisícová menšina.
Ty eskalovaly během Druhé světové války, kdy došlo k dočasnému rozpadu státu, vyostřily se však na konci 80. let a na počátku let devadesátých s nástupem radikálních politických názorů a snah o redefinici jugoslávských republikových hranic. Mnoho Srbů se tehdy přidalo k nacionalistickým idejím tehdejších předáků, což později vedlo k válce a rozpadu státu. Během ní došlo k dalším změnám v územním rozšíření Srbů; jejich počet v Krajině brutálně poklesl po občanské válce v zemi, došlo k jistým přesunům v Bosně a Hercegovině díky Daytonské dohodě a v Kosovu pak k výraznému poklesu díky zhoršující se bezpečnostní situaci.
V minulosti se za Srby považovali i příslušníci některých národů, kteří se časem začali spolu s rozvojem vlastní kultury považovat za jiná etnika, a to vzhledem k tehdejším okolostem a politické situaci. V 19. století byla jistým dominančním prvkem v regionu srbská pravoslavná církev, srbské království bylo jedním z prvních států, které se osvobodily od turecké nadvlády. Takto se stalo s Makedonci, kteří do roku 1945 byli povážováni za Srby žijící v tehdejší srbské části Makedonie (dnes Republika Makedonie), vždy však hovořili odlišným jazykem. Podobně tomu bylo ale i u jiných národů tehdejší Jugoslávie, mezi které patří i Bosenští Muslimové, neboli Bosňáci. Ukázkou z nedávné doby jsou pak Černohorci, kteří také oficiálně existují od roku 1945. Ale teprve v devadesátích letech se vetšina obyvatel Černé Hory začala cítit Černohorci jako zvláštním etnikem (na rozdíl od dřívějška, kdy také byli Černohorci, ale pouze jako obyvatelé Černé Hory, tzn. jako Srbové).
Národy označované jako Srbové žili i na území Čech (srovnej názvy lokalit Srbsko u Berouna, Srbská Kamenice apod.). Polohistorický kmen Pšovanů žijící v devátém století v okolí Mělníka byl také řazen k Srbům. Lužičtí Srbové dodnes obývají oblast Lužice severně od Čech. Jde však o západní Slovany, nikoli jižní, jako jsou vlastní Srbové.
Ohledem na stejnost rodu svého (Slované) jmenovali-li se mezi sebou vůbec “Srbi”, t.j. příbuzenci... (Palacký, Dějiny, str 96) ... jsouce co do původu a rodu všeho všikni “Srbové”, to jest příbuzenci (Palacký, Dějiny, str 151). Srb od slova srbati (stejné mateřské mléko).
