Invia.cz
Last minute
Tunisko
Dovolená v Chorvatsku
Pojeďte do Egypta
Bulharsko
Vydělávejte peníze s INVIA.CZ
Invia.cz
Last minute
Tunisko
Dovolená v Chorvatsku
Pojeďte do Egypta
Bulharsko
Vydělávejte peníze s INVIA.CZ
Civilizace starověkého Egypta byla civilizace v severo-východní Africe. Byla soustředěna podél středního až dolního toku řeky Nilu. V různých obdobích zahrnoval starověký Egypt oblasti jižního Levantu, Východní poušť a pobřeží Rudého moře, Sinajský poloostrov a Západní poušť (několik oáz).
Civilizace vznikla kolem roku 3000 př. n. l. politickým sjednocením menších městských států vzniklých na jihu a v nilské deltě a vyvíjela se dalších tři tisíce let. Během jejího vývoje se vyskytlo několik stabilních období, které nazýváme Stará říše, Střední říše a Nová říše, která jsou přerušena obdobími nestability, nepokojů a místních válek. Tato období nazýváme přechodnými dobami.
Svého největšího rozsahu dosáhl starověký Egypt během druhého tisíciletí př. n. l., toto období je označováno jako období Nové říše. Rozprostíral se od delty Nilu na severu, na jih až po Jebel Barkal u čtvrtého nilského kataraktu. [1] Na konci tohoto období vstoupila civilizace starověkého Egypta do období trvalého poklesu kulturní a mocenské úrovně (s krátkým přerušením během Ptolemaiovské doby), během něhož si Egypt podrobilo postupně několik cizích národů.
Poslední faraonská dynastie oficiálně zanikla v roce 30 př. n. l. když si Římská říše Egypt podrobila a učinila z něj svoji provincii Aegyptus. Římské období bylo svědkem postupné přeměny v politickém a náboženském životě v údolí Nilu, značící ukončení nezávislosti civilizačního vývoje.
Civilizace starověkého Egypta vznikla díky výhodným přírodním podmínkám v údolí Nilu. Řízené zavlažování úrodného údolí způsobilo přebytek plodin, který nastartoval sociální vývoj a vznik kultury starověkého Egypta. To vedlo k rozvoji rozsáhlé administrativy, která kontrolovala přírodní a lidské zdroje, charakterizované v první řadě řízeným zavlažováním úrodného údolí Nilu, využitím minerálů údolí a okolních pouštních oblastí, organizací společných úkolů (staveb kontrolovaných (polo)božským faraonem), obchodem s okolními státy v severovýchodní Africe a východním Středozemí a konečně vojenskými výpravami, které ukazovaly vojenskou a územní převahu sousedním kulturám. Pro potřeby administrativy došlo k rozvoji na okolních národech nezávislého systému písma a literatury.
Tyto aktivity podporovaly a organizovaly sociálně politické a ekonomické elity, které dosáhly společenské shody pomocí vypracovaného systému polyteistické náboženské víry pod osobou (polo)božského vládce (obvykle muže, nástupce z vládnoucí dynastie).
Egyptská kultura (náboženství, zvyky, umění, architektura, ikonografie panovníků a společenská struktura) byla pozoruhodně stabilní a během období skoro tří tisíc let se měnila jen málo. Mezi úspěchy civilizace starověkého Egypta patřila rozvinutá matematika, stavba velkých monumentálních pyramid, chrámů, obelisků a zavlažovacích systémů za použití jednoduchých technických nástrojů a zařízení, rozvoj keramiky typu fajánse, rozvoj sklářské technologie, praktický a efektivní systém medicíny, vznik nových forem literatury, Ze starověkého Egypta je také známa nejrannější známá mírová smlouva.
Egypt tak zanechal trvalé dědictví - umění a architektura byly později kopírovány a starožitnosti vyváženy do světa, rozvaliny inspirovaly představivost turistů a spisovatelů po staletí. Znovuobnovený zájem o staroegyptské stavby a památky v ranném novověku vedl k vědeckému výzkumu egyptské civilizace a většímu zhodnocení jeho kulturního dědictví pro Egypt a svět.
Obsah |
Archeologické výzkumy naznačují, že vyvinutá egyptská společnost sahá daleko do pravěku. Nil, okolo kterého se soustřeďuje většina obyvatelstva země, je pro egyptskou kulturu životodárnou řekou od doby, kdy se kočovní lovci-sběrači usadili podél Nilu během pleistocénu. Stopy tohoto raného obyvatelstva se objevují ve formě artefaktů a skalních maleb podél teras Nilu a v oázách.
V tomto období začala egyptská chronologie, která je založena na pořadí panovníků a délce jejich panování. Vzhledem k tomu, že však neznáme všechny panovníky a že docházelo v určitých obdobích ke spoluvládám, nemůžeme, zvláště v ranné historii, některé události přesně datovat. Důsledkem je, že dokonce v jediném díle často archeologové nabídnou několik možných dat nebo dokonce celých chronologií. Následkem toho mohou být odchylky mezi zde předkládanými daty a daty v článcích o jednotlivých vládcích. Často je zde také několik možných zápisů týchž jmen.
Předdynastické období patří do období neolitu (10 000 – 4 700 př. n l.). Některé autority nicméně kladou začátek předdynastického období mnohem dříve, do starého paleolitu.
V době neolitu existovalo na území Sahary a v nilském údolí několik kultur. Důkazy také naznačují lidské osídlení v jihozápadním koutu Egypta, blízko Súdánských hranic, před rokem 8000 př. n. l. Většinu nalezišť tvoří sezónně obývané tábory lovců, rybářů, a lovců-sběračů používajících kamenné nástroje. Ze 7. tisíciletí př. n. l existují náznaky pastýřství a kultivace obilovin.
Klimatické změny a/nebo nadměrná pastva koncem neolitu vedly k vysoušení západní oblasti a vytváření Sahary [1]. To vedlo k opouštění dnešní Západní pouště a stěhování obyvatel do údolí Nilu a jejich koncentraci zde. Postupně vznikla více centralizovaná společnost s rozvinutým zemědělským hospodářstvím. Došlo ke vzniku společenských vrstev a k jejich hierarchizaci.
V údolí Nilu se vystřídalo několik kultur (kultura el-Omari, Merimdská kultura, Fajjúmská kultura, kultura Maadí, Badárská kultura, kultura Nakáda), z nichž některé existovaly současně, ale na různých místech a vzájemně se ovlivňovaly. Obyvatelé nilského údolí již měli rozsáhlé obchodní styky s okolními oblastmi, hlavně s Palestinou.
Do roku 6000 př. n. l. se v údolí Nilu objevilo organizované zemědělství. V té době Egypťané chovali dobytek a také stavěli rozlehlé budovy. Už okolo roku 4000 př. n. l. se používala malta.
3000 př. n. l. - 27. století př. n. l., 1. a 2. dynastie
V této době došlo ke sjednocení Egypta. Mezi lety 5500 př. n. l. a 3100 př. n. l., během předdynastického období, vzkvétala podél Nilu malá osídlení. Do roku 3300 př. n. l., před první dynastií, byl Egypt rozdělen do dvou království, známých jako Horní Egypt (Ta Shemau) a Dolní Egypt (Ta Mehu). Dělící linie procházela zhruba oblastí dnešní Káhiry. Dolní Egypt byl tvořen pravděpodobněji městskými státy.
Kolem roku 3000 př. n. l. byly tyto dva státy sjednoceny (násilně [1]nebo sňatkem[2]). Podle legend sjednotil starověký Egypt první král - faraon Menes. Administrativním střediskem sjednoceného království se stal hornoegyptský Cenej (Cínev, řecky This).
Přibližně 27. až 22. století př. n .l., 3., 4. a 5. dynastie (někdy též 6., 7. a 8. dynastie)
Období Staré říše začíná založením 3. dynastie, kterou založil vládce Džoser, který si jako první nechal vystavět jako svou hrobku pyramidu. Z tohoto období pochází nejznámější egyptské památky - pyramidy v Gíze.
Počátkem tohoto období si Egypt podmanil Sinaj (naleziště mědi a tyrkysu) a Núbii (zde bylo zlato, dřevo a zvířecí kůže). Záhy však propukly nástupnické boje, které měly za následek založení úřadu správce Horního Egypta, který měl obnovit vládcovu autoritu na tomto území. Správcovství jednotlivých částí Egypta (nomů) ze své funkce těžili, jejich moc rostla, ženili se s egyptskými princeznami a jejich úřad se stal dědičným.
Ke konci období Staré říše došlo k sociálním nepokojům, vnitřním rozbrojům a bojům o moc mezi jednotlivými nomarchy (správci nomů), k nájezdům vnějších nepřátel a úpadu zemědělství. Nakonec se země rozdělila na několik nezávislých částí.
Přibližně 22. až polovina 21. století př. n .l., 9., 10. a část 11. dynastie
V této době je Egypt rozdělen na dvě části, spravované z Herakleopolis Magna (severní část) a z Théb (jižní část). Tyto dvě části spolu válčily o vládu nad celým Egyptem. Na konci tohoto období thébský král Nebhepetre Mentuhotep II. zvítězil nad hérakleopolským panovníkem a znovu sjednotil Egypt.
Přibližně od poloviny 21. století př. n. l. až polovina 17. století př. n. l., část 11., 12., 13. a 14. dynastie
Panovník Mentuhotep II. po sjednocení Egypta znovu vybudoval centrální správu. Na obranu před útoky nepřátel byl postaven v místě Suezské šíje řetěz pevnůstek zvaný Vládcova zeď. Zavedením monopolu na zahraniční obchod a námořní plavbu se panovník stal hospodářsky nezávislým na poplatcích nomarchů. Obchodovalo se s Mínojskou říší, s Předním východem (syrský Byblos) a africkou zemí Punt.[1]
Důležitosti nabyla Fajjúmská oáza, která se stala obilnicí Egypta.
Aby se zajistila plynulost přechodu moci, zavedl faraon Amenemhet I. spoluvládu se svým synem. Po faraonově smrti přešla vláda automaticky na něj. Tohoto vzoru pak následovali další panovníci období Střední říše.
V pohřbívání došlo k demokratizaci. Zvyky, které byly dříve vyhrazeny pouze panovníkovi se začaly objevovat i u prostých lidí. Mnoho hrobek obsahuje modely zachycující každodenní prostý život.
Došlo k rozvoji literatury - byly psány povídky, náboženská a filosofická díla, naučení pro nástupce faraonů.
Koncem tohoto období začala říše čelit útokům kmene Hyksósů. Byl to kočovný, válečný a bojovný kmen, který byl perfektně vyzbrojen moderními bronzovými meči a sekyrami a používali koně a válečné vozy a válečně byli vyspělejší než Egypťané. V 17. století př. n. l. vpadli do Egypta, dobyli deltu Nilu a Dolní Egypt. Hornímu Egyptu se podařilo udržet samostatnost.
Přibližně polovina 17. století př. n. l. až polovina 16. století př. n. l., 15., 16. a 17. dynastie
V této době je Egypt rozdělen na severní a jižní část. Severní část ovládali Hyksósové (15. dynastie), jejichž hlavním městem byla Avaris (dnes Tell ed-Dabaa), a jižní část pokračovatelé egyptských faraonů Střední říše (16. a 17. dynastie), kteří sídlili ve Vesetu.
Přibližně polovina 16. století př. n. l. až 11. století př. n. l., 18., 19. a 20. dynastie
Na začátku období Nové říše byli Hyksósové z Egypta vytlačeni. Panovníci pocházející z Vesetu Egypt znovusjednotili a faraon Ahmose I. založil 18. dynastii. Jeho nástupci území Egyptské říše rozšířili – úplně byla kolonizována Núbie, v Asii byla dobyta území sahající až k Eufratu, byly obnoveny obchodní styky se zemí Punt. V 15. století před n. l. dosahovalo území Egypta největšího rozsahu.
Za vlády faraona 18. dynastie Amenhotepa IV. (Achnatona) došlo k přesídlení hlavního města z Vesetu do Achetatonu. Důvodem byla snaha o oslabení moci kněží boha Amona, který byl městským bohem Vesetu. Achnaton provedl reformu náboženství, zakázal Amonův kult a zavedl kult Atonu (slunečního kotouče).
Po jeho smrti jeho syn Tutanchamon přesídlil zpět do Vesetu a vrátil se k uctívání Amonova božství.
Následující panovníci 19. a 20. dynastie kteří panovali v tzv. ramessovském období byli politicky silnými panovníky, ale za jejich vlády začaly napadat území Egypta Lybijci a narůstala sociální nespokojenost. To vedlo k rozdrobení Egypta na menší celky a začátku Třetí přechodné doby, během které ovládali Egypt s přestávkami nubijští panovníci.
11. století př. n. l. až 7. století př. n .l., 21., 22., 23., 24. a 25. dynastie
Počátkem tohoto období se zmocnilo vlády v jižní části Egypta Amonovo kněžstvo a založili 21. dynastii. V egyptské deltě se moci chopili libyjští dobyvatelé a jejich 22. dynastie vládla severní části Egypta a později i střednímu Egyptu. Libyjská 23. dynastie panovala z města Tanej a 24. dynastie z města Sais. Libyjci postupně Egypt znovusjednotili.
V roce 751 př. n. l. dobyli Egypt Nubijci, kteří se svou 25. dynastií ovládali Egypt ze súdánského města Napata. Za vlády nubijského krále Taharky a jeho nástupce došlo roku 671 př. n. l. ke krátkému ovládnutí Egypta Asyrskou říší.
7. století př. n. l. až rok 332 př. n .l., 26., 27., 28., 29., a 30. dynastie
Na začátku tohoto období byla v městě Saje založena 26. dynastie egyptských panovníků, která byla domácího původu. Nubijští panovníci vládli ještě krátkou dobu na jihu Egypta z Vesetu, ale pak se stáhli za jižní egyptskou hranici.
V roce 525 př. n. l. dobyl Egypt perský panovník Kambýsés a založil tak 27. egyptskou dynastii. Peršané ovládali Egypt do roku 404 př. n. l.
Pak se na období vlády 28., 29. a 30. dynastie (404 př. n. l. – 342 př. n. l.) dostali k moci místní panovníci a Egypt na krátkou dobu získal samostatnost.
V roce 342 př. n. l. dobyl perský král Artaxerxés III. opět Egypt a založil 31. dynastii.
332 př. n. l. - 30 př. n. l., Alexandr Makedonský, Ptolemaiovská dynastie
V roce 333 př. n. l. byla Persie dobyta Alexandrem Makedonským a Egypt se tak stal součástí Makedonské říše. Alexandr Makedonský nechal na pobřeží Středozemního moře vybudovat něsto Alexandrii, která se stala díky své knihovně centrem vzdělanosti. Protože Alexandrijský přístav se nacházel ve výhodné poloze mezi Středozemním a Rudým mořem, stal se také centrem obchodu.
Po Alexandrově smrti nastaly boje o nástupnictví a z nich vítězně vyšel Alexandrův generál Ptolemaios I.. Pro usnadnění dopravy luxusního zboží z Indie (koření, hedvábí, kadidla, myrhy), nechal Ptolemaios II. vybudovat kanál spojující Nil s Hořkými jezery. Využívali ho poté také v Římské době také římští císaři Traianus a Hadrianus.
Smrtí posledního panovníka Kleopatry VII. a dobytím Egypta Octavianem Augustem v roce 30 př. n. l. končí samostatnost Egypta v období starověku a Egypt se stává součástí Římské říše jako jeho provincie Aegyptus.
30 př. n. l. - 395 n. l. V této době je Egypt římskou provincií. Římané ho využívali hlavně jako zdroj zemědělských plodin, hlavně obilí. Přelidněné město Řím bylo přímo závislé na lodích přivážejících obilí z Alexandrie. Egypt byl také zdrojem nerostného bohatství, hlavně porfyru, exotických kamenů a červené asuánské žuly a zboží z Orientu.[3]
Pro správní účely byl starověký Egypt rozdělen na nomy ( z řeckého slova nomos - kraj; ve staré egyptštině byly nazývány sepat). Rozdělení do nomů můžeme vysledovat zpět až do předdynastického období (před rokem 3100 př. n. l.), kdy byly nomy původně autonomní městské státy. Nomy zůstaly stejné po více než tři tisíciletí. Jak oblasti jednotlivých nomů, tak jejich pořadí číslování zůstaly pozoruhodně stabilní. V systému, který přetrval po většinu historie faraonského Egypta, byla země rozdělena do 42 nomů: Dolní Egypt zahrnoval 20 nomů, zatímco Horní Egypt byl rozdělen do 22.
Každý nom byl řízený nomarchou, oblastním správcem, který byl v čele krajského úřadu. Funkce nomarchy byla v prvopočátku centralizovaného Egypta funkcí přidělovanou faraonem, nicméně jejich moc rostla až si vydobyli dědičnost svého úřadu. Nakonec získali takovou moc, že způsobili pád Staré říše a začátek prvního přechodného období, v němž král neměl skoro žádnou moc a země byla de facto rozdrobena na malé autonomní státečky. I když si nomarchové zachovali dědičnost svého úřadu po obnovení centrální moci, faraon měl stále možnost současného nomarchu odvolat, či dokonce zbavit celou rodinu této výsady a jmenovat úplně nového nomarchu.
Vláda starověkého Egypta ukládala svým lidem několik rozdílných daní. Protože během tohoto časového období nebyla v Egyptě žádná známá forma měny, byly daně spláceny „v naturáliích“ (produkty nebo prací). Vezír (ve starověké egyptštině: tjaty) kontroloval daňový systém státních úřadů. Úřady musely denně podávat zprávu o množství dostupných zásob a kolik bylo očekáváno do budoucna. Daně byly spláceny v závislosti na řemesle osoby. Vlastníci půdy platili daně v zrnu a jiné produkci vypěstované na jejich pozemcích. Řemeslníci platili daně ve zboží, které vyprodukovali. Lovci a rybáři platili daně v úlovcích z řek, močálů a pouště. Jedna osoba z každé domácnosti byla povinna platit robotu nebo pracovní daň tím, že dělala každý rok pár týdnů na veřejných pracích, jako kopání kanálů nebo dolování. Bohatší aristokracie si však mohla najmout chudšího člověka, aby jejich pracovní daň splnil.
.jpg)
Půdu vlastnil panovník a bohatší vrstva, k obdělávání byla rolníkům propůjčena. Ti pak platili panovníkovi daně v naturáliích.
Rok zemědělce se dělil na tři roční doby. Jedna roční doba se nazývala šemu (sucho), kdy hladina Nilu byla nejníže, druhá achet (záplava), kdy vody začalo přibývat a proudila rychleji a třetí peret (vycházení), kdy se vody po záplavě stahovaly z polí.
Na začátku doby peret, která trvala od poloviny listopadu do poloviny března začali rolníci se zemědělskými pracemi, období šemu trvalo od poloviny března do poloviny července, do jeho začátku musela být ukončena sklizeň. Pole v té době úplně vyschla. Doba achet začala v polovině července a trvala do poloviny listopadu. Začínal jí egyptský kalendář. Pole byla zaplavena vodou a nedalo se na nich pracovat. Zemědělci opravovali své nástroje, případně pracovali na veřejně prospěšných pracích.
V období peret se zoralo pole a oselo. Hlavními plodinami byl len, špalda, pšenice, ječmen, boby a cizrna. Pole se zavlažovalo vědry vody a kanály propojenými s Nilem. Ty se při poklesu hladiny Nilu zahrazovaly, aby udržely déle vodu.[4]
Sklízelo se dřevěnými nebo měděnými srpy, pomocí oslů a býků se snopy vymlátily a pak se províváním zbavovaly nečistot. Zrní se dopravilo do místní sýpky a písaři podle velikosti úrody určily, jak vysoké budou daně.
Bohatší vrstvy vlastnily zahrady s fíkovníky a datlovníky. Pěstovalo se také hroznové víno, granátová jablka, okurky, melouny, hrách, petržel, zelí, ředkve, salát, kmín, anýz a koriandr. Kromě ovoce a zeleniny se pěstovaly různé druhy květin – chrpy, máky, chryzantémy, kosatce, hyacinty, lekníny, jasmín,…[5]
Ve vesnici se pro práci na polích chovali býci, osli, pro pomoc při práci a jako společníci sloužili také psi. V domácnostech se chovaly kachny, husy a holubi. Vesničané se také starali o stáda koz, ovcí a prasat.[5]
Mimo vesnici žili kočovní pastýři, kteří měli za povinnost se hlásit každé dva roky ke sčítání dobytka. Při něm se dobytek rozdělil na část, která byla ponechána, a část, která byla poslána na jatka. Jídelníček také mohl být obohacen divokým ptactvem nebo zvěří.
Na velikost úrody měla velký vliv velikost záplav. Pokud hladina Nilu byla nízká, zůstala půda vysušená a příliš obilí se neurodilo, pokud byly vysoká mohla smést vše, co jí stálo v cestě a vody také tak rychle neopadávaly, tekže se nemohlo včas zasít.[6]
Většina starověkých Egypťanů byli zemědělci, kteří byli pevně svázáni se zemí, kterou obdělávali. Byli registrováni ve svých nomech, a pokud jich bylo zapotřebí někde jako pracovní síly, mohli být hromadně přesunuti.[4] Jejich obydlí, v kterém bydleli s bezprostředními členy rodiny, bylo postaveno ze sušených cihel vyrobených z bláta a navrženo tak, aby zůstávalo chladné i za horkého dne. Uprostřed každého domu bylo ohniště, který hořel buď v kuchyních pod širým nebem, nebo ve dvoře. Součástí výbavy kuchyně byl také často mlýnský kámen pro mletí obilí a malá pec pro pečení chleba.[7] Zdi příbytku byly bíle natřeny a mohly být pokryty závěsy z obarveného plátna. Podlahu tvořila udusaná hlína a na ní byly položeny rákosové rohože, na nichž stály dřevěné stoličky, postele a stoly. Ve zdech byly výklenky pro uložení nádobí a textilu, nebo pro uložení věcí sloužila dřevěná truhla.[8]
Starověcí Egypťané kladli velký důraz na hygienu a vlastní vzhled. Většinou se koupali v Nilu a používali měkké mýdlo vyrobené ze zvířecího tuku a křídy. Muži si holili celá těla a pokrývali je pro zakrytí zápachu vonnými parfémy a mastmi.[9] Šaty byly vyrobeny z jednoduchého plátna bílé barvy, muži nosili obvykle pouze krátkou bederní roušku, u části úředníků zakrývala tělo od krku dolů dlouhá škrobená suknice. Ženy oblékaly dlouhé šaty, které poměrně těsně přiléhaly k tělu. Muži i ženy horních vrstev nosily paruky a šperky.[7] Děti se obešly bez šatů do doby než dospěly, to je asi do věku 12 let. V tomto věku podstoupili chlapci obřízku a jejich hlavy se vyholily. Matky byly odpovědné za péči o děti, zatímco otec poskytoval rodině příjem.[10]
Základ stravy běžného Egypťana se skládal z chleba a piva z ječmene, doplněného zeleninou jako jsou luštěniny, cibule a česnek, a ovocem jako jsou datle a fíky. Víno a maso bylo svátečním jídlem, zatímco u vyšších tříd to byl pravidelný základ stravy.[11]
Pro ty, kteří si to mohli dovolit, byla populární zábavou hudba a tanec. Mezi první nástroje patřily flétny a harfy, zatímco nástroje podobné trubkám, hoboji, a píšťalám se vyvinuly později. V období Nové říše používaly při hudební zábavě Egypťané zvonky, činely, tamburíny, žestě a dovážené loutny a lyry z Asie.[12] Při náboženských ceremoniích bylo důležité sistrum (druh chrastítka).
Starověcí Egypťané se ve volném čase těšili z různorodých činností, včetně her a hudby. Senet byla stolní hra, kde se podle náhodného padnutí nějaké značky pohybovalo žetony po obdélníkové desce s nejčastěji třiceti poli. Podobnou hrou byl mehen, který se hrál na kruhové desce. Mezi dětmi bylo populární žonglování, míčové hry a zápas. Bohaté vrstvy se bavily lovem a plavbou po Nilu.
Starověcí Egypťané vyznávali polytheistické náboženství, tedy náboženství obsahující mnoho božstev. Toto náboženství existovalo v mnoha podobách, které společně koexistovaly ve stejný čas na různých místech země. Přesto však většina pantheonu byla společná pro celý Egypt, třebaže role některých bohů/bohyň ve fungování světa se mohly, v závislosti na kraji, více či méně lišit. Existovalo několik rozdílných mýtů o vzniku světa, kde v čele každého z nich stálo jiné božstvo.
Přes svou variabilitu byly mnohé aspekty tohoto náboženství společné pro celý Egypt a proto hovoříme stále o egyptském náboženství.
Významnou roli v egyptské mytologii hrál posmrtný život. Významné osoby (faraoni, kněží, vysocí úředníci) byly mumifikovány a uloženy do hrobek, spolu s velkým bohatstvím (například Tutanchamonův poklad). O tom, zda dotyčná osoba půjde do Říše mrtvých rozhodoval tzv. 'Usirův soud'. V opačném případě duše nebo srdce (záleží na verzi mýtu) pozřela Amemait (=velká požíračka), démon s hlavou krokodýla, tělem lva a zadkem hrocha. To pro dotyčného znamenalo definitivní smrt a žádný posmrtný život.
Další věcí, která značně ovlivňovala život Egypťanů a která byla součástí náboženství, je pojem maat. Tento pojem byl jedním ze základních kamenů (nejen) náboženského myšlení starověkých Egypťanů - jeho dodržování mělo zajistit stabilitu světa a jeho řádný chod. O jeho důležitosti vypovídá i fakt, že i faraon, který byl v jistém smyslu sám chápán jako božská (tedy z pravidel lidského světa vyňatá) bytost, byl tomuto principu podřízen a jeho hlavním úkolem bylo nést zodpovědnost za dodržování maat. Ve staroegyptském náboženství tento princip představovala bohyně Maat, která byla bohyní pravdy a ztělesněním řádu.
Samotné slovo maat je pro svou komplexnost jen obtížně přeložitelné a spojuje v sobě pojmy jako „pravda“, „harmonie“ a „stabilita“ či prostě „správné jednání“. Reprezentuje všechno to, co je správné a nutné pro správný běh věcí. Je to univerzální neměnný kosmický řád zahrnující svět lidí i svět bohů a jejich vzájemné nejen propojení, ale i závislost. Výrazem fungování maat ve světě bohů jsou především mýty a legendy, ve světě lidském to jsou společenská pravidla a osobní lidská mravnost. V důsledku toho v egyptském pojetí splývalo respektování morálních pravidel v jedno s podporováním a udržováním kosmického řádu, jejich nedodržování naopak mohlo vést k jeho narušení. Zhroucením maat by došlo k zániku světa a vítězství chaosu (egyptsky isfet).
Samotné náboženství prošlo během tisíců let své existence i jistým vývojem. Za panování králů čtvrté dynastie se do státního náboženství (ta podoba náboženství vyznávaná královským dvorem) dostal na nejvyšší místo sluneční bůh Re. V téže době se součástí královské titulatury stala fráze „sa-Ré“, znamenající syn Reův. Když později (ke konci druhého přechodného období) došlo k obnovení jednotného egyptského státu a vyhnání hyksóských panovníků ze země, pravilo se, že faraon a jeho armáda to dokázali, protože byli chráněny Vésetským bohem Amonem, který se v Nové říši dostal na vrchol státního pantheonu. Ale protože zde byla konkurence v podobě boha Rea, došlo nakonec v tomto pojetí k jejich splynutí: Amon-Ré. Původní podoby samostatných bohů však nezanikly a Amon-Ré, psaný též jako Amonra, se stal novým božstvem.
Ve Třetím přechodném období, v pozdním období a hlavně pak v Ptolemaiovském období byl Egypt pod silným řeckým vlivem (tzv helénizace), která se promítala i do náboženství. Za Ptolemaiovců se v egyptském pantheonu objevuje jako Esetin manžel bůh Serapis, což je božstvo spojující v sobě aspekty řeckého Dia a egyptského Usíreva. Helénský vliv na kulturu a náboženství však byl nejsilnější v Alexandrii a čím jižněji v Egyptě, tím v menší míře se helénizace projevovala.
Raná forma písma se objevuje již v období 3. tisíciletí př. n. l.[13] Pro zápis se používalo nejdříve hieroglyfického písma, z něhož později vzniklo na papyry používané písmo hieratické a démotické. Hieroglyfy se psaly zleva doprava, zprava doleva nebo shora dolů. Orientace textu se pak dala určit podle orientace určitých znaků. Hieroglyfické písmo rozluštil na přelomu 18. a 19. století Jean-François Champollion, díky nálezu Rosettské desky.
Psalo se na papyrus, svitky vyrobené ze zvířecí kůže, střepy nádob a úlomky vápence (tzv. ostraka), dřevěné desky potažené štukem. Text se také vytesával do kamene nebo maloval na stěny hrobek.
Jazykem používaným pro zápis byla archaická egyptština (používaná před rokem 2600 př. n. l.), stará egyptština (2600 př. n. l. – 2000 př. n. l.), střední (klasická) egyptština (2000 př. n. l. – 1300 př. n. l.), nová egyptština (1300 př. n. l. – 700 př. n. l.), démotština (7. století př. n. l. – 5. století n. l.) a kopština (4. století n. l. – 17. století n. l.). Za doby Ptolemaiovců a později v Římské době byly některé texty psány i v řečtině.
Nalezené texty mají náboženský obsah, autobiografický, byla psána naučení pro následníky trůnu, sepsány byly činy některých faraonů. Také byly nalezeny texty obsahující povídky a bajky, matematické a lékařské texty a poezie.
Nejstarší známý text obsahují štítky nalezené v hrobce U-j, nacházející se v Abydu. Zpočátku se zaznamenávaly pouze údaje související s administrativou, činy panovníků a náboženské texty. Později, hlavně v období Nové říše, došlo k rozvoji staroegyptské literatury a zápisu povídek, pohádek, bajek, poezie a matematických a lékařských textů. Vznikly také texty, které obsahovaly rady do života (Egyptská naučení).
Nejznámějšími náboženskými texty jsou Texty pyramid a Texty rakví, které vznikaly v době Staré říše a Střední říše jsou psány střední (klasickou) egyptštinou. V období Střední říše vznikl Příběh Sinuhetův. Texty, vzniklé během období Nové říše byly psány v nové egyptštině.
V minulosti mívaly státy, nebo území na nichž se státy nacházely, poněkud odlišná jména, než jaká mají dnes. A čím vzdálenější minulost, tím propastnější se zdá být rozdíl mezi současným a tehdejším názvem daného území. Ani Egypt v tomto není výjimkou.
Kupodivu i naše současné označení má své kořeny v egyptštině, avšak původně to s názvem této země nemělo nic společného. Původně šlo totiž o označení pro Ptahův chrámový komplex v městě Mennofer (řecky Memfis) který byl nazývám "Palác Ptahovy Ka„ což se v egyptštině řekne “hat ka ptah„. Z tohoto názvu se však během staletí stala postupným vývojem zkrácení, která se mohla vyslovovat přibližně “hykupta" a v této podobě se s tímto označením setkali Řekové.
Ti si jej přizpůsobili svému jazyku a začali jej používat k označení celé země a dokonce k tomu i měli mýtus, v němž je to vlastně jméno egyptského krále, po němž se nazývá i celá zem. Tento řeky zkomolený název zněl AIΓYΠTOΣ (Aigyptos). Když se s tímto označením pro Egypt setkali Římané, převzali jej a přizpůsobili si jej zase svému jazyku a tak vzniklo ÆGYPTVS (Égyptus), což byl později i oficiální název provincie a z něhož je pak odvozen náš současný název.
Sami Egypťané však svou zemi nazývali jinak. A neměli pro ni jen jeden název, ale hned několik a každý z nich vyjadřuje, jak Egypťané svou zem vnímali a co pro ně znamenala. (viz Staroegyptské názvy Egypta)
(Všechna data jsou přibližná)
 |
Související články obsahuje Portál Starověk |
