Stendhal

Stendhal

Stendhal (výslovnost Standal i Stendal) vlastním jménem Henri Marie Beyle (23. leden 1783 – 23. březen 1842) byl francouzský spisovatel, představitel kritického realismu a romantismu.

Stojí na rozcestí romantismu a realismu. Základním motivem všech jeho knih je hledání lásky. Hledá krásné okamžiky štěstí a osobního uplatnění. Jeho hrdinové se marně brání společenským normám. Než pochopí, že je to zbytečné, prohrávají, podléhají společnosti, opouští ideály a začínají se také přetvářet, aby si jich okolí vážilo.

Pseudonym Stendhal použil Henri Beyle poprvé ve spisu Dějiny malířství v Itálii v roce 1817, inspiroval se názvem německého města Stendal, rodiště historika umění Winckelmanna.

[editovat] Život

Henri Beyle se narodil v zámožné měšťácké rodině v Grenoblu a dostalo se mu dobrého vzdělání, stal se známou postavou pařížských diskuzních salonů, s napoleonskou armádou se zúčastnil ruského tažení a zažil Napoleonovu porážku u Moskvy.

Francouzský romanopisec, hudební a literární kritik, autor cestopisů a teoretických spisů. Představitel kritického realismu, mistr psychologického románu. Již v mládí byl ovlivněn osvícenstvím a protikrálovským hnutím, jež vzešlo z vlasteneckého nadšení 'Velké francouzské revoluce' (1789-94). Jakožto nadšený stoupenec revoluce vstoupil po studiích do armády Napoleona I. Bonaparteho (1769-1821) a jako důstojník se zúčastnil tažení do Ruska. Během restaurace prožil sedm let v Itálii, kde se stýkal s italskými bojovníky za národní sjednocení. Na příkaz rakouské policie však Itálii musel opustit. Po návratu do Francie se zapojil do bojů o novou literaturu a o romantismus a proti dvorskému klasicismu. Stendhal byl především znalcem života, umění podle něj mělo pravdivě zachycovat "hnutí srdce". Umělec musí mít odvahu nově se dívat na život, tvořit podle současného života a nikoliv podle vzorů, které odpovídaly společnosti a životu v jiné době. Hlavním cílem umění je podle Stendhala působit na publikum, zaujmout jej a otřást jím. Všechno ostatní jsou jen prostředky, které se podle situace mohou měnit. Kritika společnosti a dychtivost po životě jsou u Stendhala nerozlučně spjaty, moc a svůdnost inteligence má sloužit citu. V románech a novelách líčí cestu ctižádostivých hrdinů od romantické iluze k cynismu a přetvářce, či marné vzpouře a smrti. Od romantiků se odlišoval tím, že se snažil o věcné a neosobní podání románové tvorby. Stendhalovo líčení bitvy u Waterloo (1815) se stalo vzorem pro evropský realismus 19. století. Stendhal nebyl za svého života příliš čten a prakticky zůstal neznámý. Byl objeven a pochopen (podle vlastní předpovědi) až po roce 1880.

Jeho náklonnost k Itálii a její kultuře se objevuje ve většině jeho děl. Jedna z prvních Stendhalových knih, později oblíbený spis O lásce (De l'Amour, 1822), byla vydána bez zájmu. Koncem dvacátých let začíná Stendhal psát romány, z nichž prvním je Armance aneb několik scén z Pařížského salonu (Armance, ou quelque scènes d'un salon de Paris, 1827), po něm následuje patrně nejslavnější dílo, Červený a černý (Le Rouge et le Noir 1830).

Po červencové revoluci v roce 1830 byl Stendhal jmenován konzulem v Terstu, ale protože rakouská vláda odmítla přijmout policejně stíhaného cizince, byl přeložen do Papežského státu. V Itálii strávil Stendhal víceméně zbytek života a zde také napsal další velké romány: Lucien Leuwen (1832 - 1835) a autobiografické dílo Život Henri Brularda (Vie de Henri Brulard, 1836). Posledním z trojice velkých románů byla Kartouza parmská (La Chartreuse de Parme, 1839) a nedokončený román Lamiela (1840). Stendhal zemřel při jedné z častých návštěv Paříže v roce 1842.

[editovat] Dílo

Seznam děl
v databázi Národní knihovny ČR, jejichž autorem nebo tématem je
Stendhal

Projekt Gutenberg obsahuje plné texty děl autora:

Stendhal

Projekt Wikisource obsahuje související původní francouzský text:

Stendhal

Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu

Stendhal

• Červený a černý – (někdy se používá Červená a černá, v originále Le Rouge et le noir, 1830) - román, v němž Stendhal červenou barvou symbolizuje revoluci a černou barvou tmářství a despotismus. Syn vekovského dřevaře Julien Sorel chce dosáhnout v životě vynikajícího postavení. Potlačuje v sobě sympatie k Napoleonovi, protože jako jeho obdivovatel by ve stávajících politických poměrech by s nimi nemohl získat kariéru. Ačkoliv opovrhuje náboženstvím, dává se bez přesvědčení na kněžskou dráhu, neboť ta je nezbytným předpokladem ke kariéře, po níž touží. Sorel je pokrytec, který předstírá nebo utajuje city a názory podle toho, jak to vyžaduje jeho vlastní zájem. Svou ctižádost vnáší i do milostného poměru, který mu má pomáhat v kariéře. Postupně miluje dvě ženy, nejprve paní de Rénal, starostovu ženu, později, když pronikne do vysoké pařížské společnosti, Mathildu de la Mole. Sorel je však stále nespokojený, poznává, že ve střízlivé měšťanské době je každý úspěch problematický. Když postřelí paní de Renal a dostane se před soud, odmítá přijmout milost od společnosti, kterou nenávidí, a raději umírá na popravišti jakožto vzbouřený plebejec.
• Kartouza parmská – Hlavní hrdina je mladý šlechtic Fabricio, velký obdivovatel Napoleona, který se vrací po bitvě u Waterloo. Fabricio obdivuje Napoleona, ale uteče z bitvy (neromantický pohled na bitvu), poté je odsouzen za vraždu v boji.
• Život Henriho Brularda - autobiografický román

[editovat] Odkazy

Projekt Wikicitáty má sbírku citátů na téma

Stendhal

• Seznam francouzských spisovatelů

Související články obsahuje: Portál Literatura