Set-top-boxy
Parfémy
Krása
Produkty pro zdraví
Hodinky
Elektro
Šperky
Nábytek
Nářadí a zahrada
Outdoor
Počítače a notebooky
Set-top-boxy
Parfémy
Krása
Produkty pro zdraví
Hodinky
Elektro
Šperky
Nábytek
Nářadí a zahrada
Outdoor
Počítače a notebooky
Světlo je konzervativní katolický týdeník Matice cyrilometodějské vydávaný od podzimu roku 1993. V roce 1998 bylo časopisu olomouckým arcibiskupstvím uděleno církevní schválení a je běžně distribuován v kostelích. Kolem roku 2001 měl podle ČBK náklad průměrně 13 tisíc výtisků.[1]
Obsah |
Časopis vychází na méně kvalitním novinovém papíře formátu A4,[1] má stálý rozsah 16 stran.[2] Šéfredaktorem byl (podle Tesaře) od počátku Josef Vlček, předseda Matice cyrilometodějské,[1] podle jiných zdrojů však byl v letech 1993–1994 šéfredaktorem Radomír Malý.[3]
Pravidelně zveřejňuje například promluvy papeže, pojednání a výroky některých katolických teologů, svatých nebo jiných významných osobností katolické církve (odborné články jsou vybaveny poznámkovým aparátem[1][4]), poselství Panny Marie Královny míru z Medžugorje, nedělní liturgické čtení s navazující úvahou a liturgický kalendář, církevní zpravodajství a aktuality (regionální zpravodajství je zaměřeno v prvé řadě na tradičně katolické moravské oblasti.[4]), beletristickou četbu a inzerci (avšak nikoliv čtenářskou řádkovou).[2][1] Většinu obsahu tvoří překlady zahraničních textů, mezi hlavní česky píšící autory patřili kolem roku 2001 například Karel Komárek, Lubomír Štula a Radomír Malý.[1] Podle vydavatele se časopis „snaží o formaci čtenářů v linii učitelského úřadu církve a směřuje k prohloubení mariánské úcty“.[2] Časopis je úzce spojen s Mariánským kněžským hnutím. Měsíční přílohou je věstník Fatimského apoštolátu Fatima.[5]
V roce 1998 bylo časopisu olomouckým arcibiskupstvím uděleno církevní schválení.[6] a je běžně k distribuován v kostelích.[7]
Podle diplomové práce Milana Tesaře je publicistika konzervativně laděná, časopis je řazen do krajně konzervativní části spektra katolické publicistiky[1] a zaujímá (ve srovnání s Katolickým týdeníkem) izolacionistickou strategii, jako by se redakce a čtenáři nacházeli v hermeticky uzavřeném ghettu.[4] Podle Tesaře jsou hlavní cílovou skupinou krajně konzervativní až fundamentalisticky zaměření čtenáři a pro méně vzdělané příjemce může Světlo častým používáním odborných výrazů a poznámkovým aparátem hrát roli pseudointelektuálního věstníku a budit dojem serióznosti textů. V časopise shledává Tesař obavu ze západní společnosti (a obzvlášťě protestantismu) a oproti jiným katolickým médiím zvýšenou orientaci na východ včetně pravoslaví. Situaci ve světě popisuje časopis jako zápas mezi liberálním zlem a římskokatolickým dobrem, a to útočným stylem ukazujícím na „nepřítele“, nikoliv dialogem. Podle Tesaře toto direktivní pojetí církve je v rozporu s církevním dokumentem Aetatis novae a forma některých článků odporuje Předběžnému návrhu pravidel pro práci katolických novinářů, vydanému Komisí České biskupské konference pro sdělovací prostředky, podle něhož se od katolického novináře očekává, že „má v úctě víru, názory a politické přesvědčení druhého, neposmívá se mu a nepíše o jinak smýšlejících s povýšeností či dokonce s opovržením“ a „šíří atmosféru snášenlivosti a podporuje rozvoj svobodného veřejného mínění.“ Po formální stránce charakterizuje Tesař časopis jako poněkud chaotický, vytýká mu neúplnost informací o autorech a zdrojích jednotlivých materiálů.[4]
Milan Šumpík v kritice článku obviňuje Tesaře ze zaujatosti vůči vlastní církvi a za hlavní argument pro Světlo považuje jeho trvající církevní schválení olomouckým arcibiskupem, na rozdíl od liberálnějšího časopisu AD, který před svým zánikem o církevní schválení přišel. Údajnou útočnost a netoleranci Světla vůči liberalismu a jiným názorům srovnává s netolerancí Tesaře vůči Světlu a jím zastupovanému názoru.[8]
